Výstava fotografií - Miloš Sysel - Návraty

Výstava fotografií Miloše Sysla v Tišnově

Reflexe ryze subjektivní

Protože autor této kritiky není ani přítel vystavujícího autora, ani nevlastní vlastní galerii, nemá kurátorské ambice, dokonce ani nefotografuje, je schopen snad býti přece jen trochu objektivní, i když značné dávce subjektivity se nelze vyhnout nikdy.
Nejprve k autorovi a  co nám o sobě sám prozrazuje:

Stavitel - stavba se nejprve rodí v mysliMiloš Sysel
ročník 1957, pozdní sběr, archivní unikát. V současné době již není k mání.
Fotografii se věnuje amatérsky – tzn. opravdu s láskou (latinsky amator, milovník).
Okouzlen věcmi kolem sebe snaží se, většinou marně, přenést toto kouzlo do fotografií. Digitální fotografii se věnuje již přes deset let, protože svitkové filmy pro něj začaly být příliš svinuté. Po zkušenosti s osudem svého blízkého druha, který ve fotolaboratoři s vývojkami a ustalovači po dvaceti letech nedoznal ani vývoje, ani se jeho osobnost neustálila, opouští „chymický“ proces jednou provždy.
Obraz sejmutý digitálním fotoaparátem zásadně upravuje, neboť se nechce spoléhat na japonské softwarové algoritmy uvnitř fotoaparátu (používá značek Nikon a Fuji), a tak je míchá s algoritmy americkými, kanadskými, anglickými, německými a francouzskými.
Tím jeho výsledné fotografie dostávají ryze český charakter.
Fotografuje téměř výhradně v plenéru, ateliér si do dnešní doby nepořídil, protože je líný a je mu líto vydat peněz za studiové vybavení.
Jeho „zátiší“  jsou snímána v době nálezu. Nejsou nijak aranžována.
Zátiší je místo někde za tichem, vlastně je tišší než ticho.
Takové místo ovšem neexistuje.
O zátiší se tudíž nejedná.
Krajiny jsou inspirovány skladbou Djanga Reinhardta, Manoir de Mes Ręves.
Světlo, teplota, mlha a voda (tedy odvěké živly oheň, voda, země a vzduch) dokážou krajiny změnit k nepoznání. Jindy fádní pohledy na stejnou scénu se proměňují v úchvatnou podívanou, při které se tají dech a mrzne nos i nohy.Manoir de Mes Rêves
Jsou to okamžiky pronikání jiné dimenze do našeho jinak všedního Matrixu.
Nejedná se tedy o krajiny.
Po létech strávených v Brně se před třemi léty vrátil do rodného Tišnova, kde našel stejnou maloměšťáckou atmosféru, jakou tehdy opouštěl a spoustu nových staveb, které jeho rodné hnízdo dokonale zničily. Zbytky krásných zákoutí, které nezničil socialista, zničili maloměšťáci nové éry.
Ale i přesto lze najít vzácné okamžiky, kdy dokáže ještě být, vlastními dětmi znásilněná, upatlaná a uvadlá krasavice Tišnov, pro potěchu oka.
Snad se to autorovi fotografií, alespoň částečně, podařilo zachytit.

No.
Typický text pozdního intelektuála, snažící se výmluvností a rádoby vtipnými poznámkami překonat vlastní rozpaky nad dílem, které Z komentované prohlídky výstavy Paintomorrownám tu spáchal.
Dalším typickým rysem v jeho textu jsou hojně používaná cizí slova. Snažil jsem se přeložit v Google Translator text oné inspirující skladby kočovného belgického Roma pana Reinhardta, a výsledek? Posuďte sami: .Manoir de Mes Ręves  = Mansion z mých snů. Copak to dává nějaký smysl? - NE.
Autor si dělá legraci především z diváků, kteří jsou tak laskaví a na jeho výtvory se snad i přijdou podívat. Namísto vlastního studu výsměch! Označuje morálku vlastní rodné kolébky jako maloměstskou. Proč se sem ovšem vůbec vracel?
Za zmínku stojí vlastní vernisáž, kterou si autor, z důvodů dokonce veřejně deklarované lakomosti, sám uváděl. No, ještě scházelo, aby si sám i zazpíval. Duo potulných hráčů tak bylo jedinou světlou výjimkou celé vernisáže.
Drzost autora šla tak daleko, že i přes zjevný neúspěch a nepřijetí jeho děl spoluobčany, výstavu dokonce rozšířil o dalších 12 fotografií! Jsou to ony “Mansiony z mých snů.” Co o nich říci a neurazit? Jsou na nich vidět krajiny, ale takové, jaké nikdy neuvidíte! Prý žijeme v MATRIXU! No a co? Nám se v něm žije dobře. Pokud Matrixem tak trpí, nechť si vezme svých pět švestek a jede do jiného kraje!  My jsme zvyklí na jiné pohledy! Jiné krajiny! A jsme hrdi na to, jak se nám Tišnov povedlo přestavět a změnit. Donedávna oplakávaný starý Tišnov je dnes krásnou pestrobarevnou paletou, ve které všichni žijeme rádi a dobrovolně. Ubohé školky jsou krásně spravené a barevné, že do nich trefí bez doprovodu rodičů a vodících psů i barvoslepé děti.
Kultura je ve městě na vysoké úrovni, letos bude jmenováno dokonce 6 čestných občanů. Ne, my nepotřebujeme vidět toto pokleslé umění. Máme své velikány a jejich odkazy! To je grunt vnímání našeho světa! Nechte přijít maličkým ku mne...
Pryč tedy s přistěhovalci autorova typu, kteří se nechtějí přizpůsobit, neustále reptají a chtějí měnit poměry, které sami nebudovali. Pryč s dobrovolně sociálně vyloučenými individui.
Na závěr si musím postesknout, že autor našel dokonce zastání u jednotlivých tišnovských občanů, jako je firma FOTO Smékal, která mu fotografie zhotovila. A město Tišnov dokonce poskytlo plakátovací plochy pro jeho výstavní leták!
Co dodat na závěr?
Fuj!

(autor článku pracoval přes deset let v Kulturní a školské komisi nejmenovaného města)