Kamenné kříže, křížové kameny - I.

Křížové kameny v Tišnově

 
Nejčastější varianty křížů a křesťanské symbolyMůžeme na ně narazit při krajích silnic a polních cest, jsou u křižovatek lesních cest, často zarostlé křovím, obrostlé mechem, zasuté hlínou a prachem. Zvláštní kamenné kříže či desky s reliéfem kříže, někdy s dalšími doprovodnými znaky, petroglyfy. Některé kameny jsou krásnými, skoro umělěckýmii díly, zdobené dlouhými nápisy a letopočty, jindy jsou to jen prostá znamení kříže, na první pohled vytvořená neumělou rukou. Těmto zvláštním a záhadným kamenům se říká smírčí kameny či kříže. Ale jsou všechny tyto kameny smírčí?
Kameny s vytesaným křížem, mnohdy doprovázené dalšími petroglyfy, mohly být i kameny varovnými, hraničními, často sloužily jako narychlo zbudovaný náhrobek mrtvému vojákovi, který na tomto místě padl daleko od svého domova. I samotné kříže jsou různého provedení, od prostých latinských křížů po kříže maltézské, golgotské, jetelové... Některým křížovým kamenům je přisuzována cyrilomětodějská tradice, pobožní prostí lidé v kraji často dodatečně vytesali do starého kamene nějaký odkaz na tyto slavné slovanské věrozvěsty. Lidová magie zase některým kamenům přisuzovala kouzelnou moc, lidé se jich chodili dotýkat, některé kamenné kříže mají na vrchní straně udělané otvory, které vzbuzují dohady i spekulace.  
Ne nadarmo je nejstarší historie lidstva kamenná. Kámen trvanlivější dřeva byl vyhledávaným materiálem na výrobu nástrojů, pravěkých staveb, rituálních svatyň. Symbol vytesaný do kamene přetrvával věky a byl pro další generace magickým poselstvím o vyznání, dávných rituálech, náboženských kultech.

Do kamene vtesáno

Dnes se rozlišuje několik funkčních kategorií těchto kamenů.Další možné petroglyfy na křížových kamenech

  1. Smírčí kámen – (těm se budeme podrobněji věnovat dále)
  2. Pamětní kameny se objevují jako doklady tragických událostí od pradávna až dodnes. Jejich současnou a bohužel nejhojnější podobu dnes nacházíme u nebezpečných zatáček silnic, kde jsou památníčky zmařených životů po automobilových nehodách. Méně časté jsou osazené desky a pomníčky na skalách, kde došlo k smrtelnému pádu.
  3. Klasické náhrobní kameny, které byly vztyčeny mimo hřbitov.
  4. Kameny hraniční, které bývají označovány nápisy či iniciály,  jménem panství, letopočtem.
  5. Kameny a kříže cyrilometodějské, jako připomínka mise Cyrila a Metoděje. Tato snaha, vydávat křížové kameny za cyrilometodějskou tradici, se zrodila v době národního obrození.
  6. Kameny jako výstražná znamení, upozorňující na nebezpečný úsek cesty, brod, prudké klesání apod..
  7. Celní či mýtní kameny, často dva kameny proti sobě u cesty.
  8. Švédské kříže, kameny vztyčené v období třicetileté války
  9. Saské kameny (pomníčky padlým obětem saského vpádu v roce 1742
  10. Kultovní znamení
  11. Germánská znamení - kameny, kde s křížem bývá zobrazeno kolo, tzv. sluneční kruh. Tyto kameny byly propagandisticky interpretovány v době nástupu nacismu v Čechách a měly dokládat, že Sudety byly odpradávna osídleny Germány.
  12. Křížové kameny jako symboly rekatolizace - v období protireformace jako znamení, že v oblasti převládl katolický živel.

Dolmen u Draguignanu ve FranciiRozlišují se i základní typy tvarosloví těchto drobných kamenných památek.

  1. Kamenný křížZákladní typy křížů a křížových kamenů
  2. Křížový kámen
  3. Kruhová stéla

Kamenné kříže se vyskytují hojně na území Čech, na Moravě jsou častější křížové kameny. Kruhové stély se vyskytují zřídka, v okolí Tišnova není výskyt kruhové stély znám.

Oko za oko...

Jak bylo již řečeno, ne všechny tyto kameny jsou kameny smírčími. Proč smír, v jakých případech a za jakých podmínek?
Zločin a trest. Odvěký morální problém, který se snažili postihnout již starověcí vládcové. Co bylo a dodnes zůstává proviněním proti lidskému rodu Spor sousedů často pokračoval soubojem a zabitím jednoho ze sokůa jak provinění trestat?
Asi nejznámější z nejstarších norem je zákoník babylónského vládce Chamurapiho (1800 př.n.l). Nejdůležitější zásady jak řešit provinění za zločin byly sepsány na dioritových stélách a vystaveny na veřejných prostranstvích. Tresty za těžká provinění zde byly uvedeny pro všechny a byly závazné. Nikdo již tedy nemohl brát spravedlnost do vlastních rukou.  „Spravedlivá msta“ byla tímto zákoníkem definována pro vybrané případy.

Například za vraždu či zmrzačení druhé „právoplatné“ osoby (netýkalo se otroků) se uvádí:

 22. Jestliže se někdo dopustil loupeže a bude dopaden, tento člověk bude usmrcen.
195. Jestliže dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku.
196. Jestliže právoplatný občan vyrazil oko příslušníku plnoprávných občanů, vyrvou mu oko.
197. Jestliže zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost.

Zákon v podobě Desatera svěřený Bohem MojžíšoviTuto zásadu provinění a trestu přebíraly potom další zákonné normy. Převzala ji i Bible. V kapitole Exodus 21 jsou uvedeny zásady práva odvety a odškodnění. Při vyměřování trestu se bere zřetel na to, zda byl poškozen jen člověk nebo zda trestný čin přesáhl do oblasti svrchovaných nároků Hospodinových. I zde je ale zásada oko za oko, zub za zub uplatněna. Kniha smlouvy (Bible) Chamurapiho zákoník však přece jen v některých bodech překonává, protože zřetelně upravuje a omezuje mstu, která často šla dál než „oko za oko“ a žádala někdy za jednu smrt vyvraždění celé rodiny. Vůči starším zákoníkům navíc přiznává právní subjektivitu každému svobodnému člověku, tedy nejen hlavě rodiny. Proto zatímco v cca o 1000 let starším Chammurapiho zákoníku najdeme zákon „zabije-li někdo někomu dceru, bude zabita za trest jeho vlastní dcera“, v Knize smlouvy najdeme přísnou aplikaci „život za život“, kde je trestán přímo samotný provinilec. V některých případech se můžeme setkat i s náhradou jako alternativou tresu.
Ale i tak jsou některá ustanovení krutá: 

Když se však někdo opováží lstivě zavraždit svého bližního, vezmeš ho i od mého oltáře, aby zemřel.
Kdo uhodí svého otce nebo matku, musí zemřít.
Kdo někoho ukradne, ať už jej prodá nebo jej u něho naleznou, musí zemřít.
Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít.
Když se muži dostanou do sporu a jeden druhého uhodí kamenem nebo pěstí, ale on nezemře, nýbrž je upoután na lůžko a zase vstane a může vycházet o holi, bude pachatel bez viny; poskytne pouze náhradu za jeho vyřazení z práce a zajistí mu léčení. Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích. Jestliže o život přijde, dáš život za život.
Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu.

Tento princip odplaty – lex talionis - se snažili evangelisté v Novém zákoně překonat milosrdenstvím, láskou a odpuštěním. Ale do Středověké tresty bez smíru byly krutéběžné praxe byl princip spravedlivé odplaty oko za oko, zub a zub převzat.

Před 5. stoletím n.l. platilo v civilizované části Evropy obyčejové či zvykové právo. Jeho původ je přisuzován Germánům. Soudní i výkonnou moc si přisoudili jednotlivci, obec nebo kraj (marka). Trest za zločin byl trestán zabitím, odnětím majetku nebo otroctvím. Pojem smír byl v tomto právu neznámým pojmem. Nejstarším obyčejovým právem je Lex Salica – tzv. Sálské právo (Salický zákon) z cca 6. století n.l. Byl sepsán na rozkaz merovejského krále Chlodvíka I.  V tomto právu existuje už trest pokutou, tzv. Wergeld, jinak principy krevní msty ještě zachovává.

Ve XII. století vzniká právo městské, v nichž jsou již obsaženy smírčí dohody. Ve střední Evropě bylo rozšířeno právo Magdeburské. V tomto právu již existuje v některých smírčích smlouvách povinnost vystavět smírčí kříž. Ostatní města se řídila městským právem větších, vyspělejších měst. V Čechách to byly Litoměřice, na Moravě Olomouc.

V době středověku nebylo ještě právo oficiální, ale záleželo na pozůstalých, příbuzných nebo přátelích oběti, zda byla spravedlnost na provinilci uplatňována. Pokud se tak nestalo, vrah trestu mohl uniknout. Ale při těchto uplatňovaných nárocích na spravedlnost a zadostiučinění se velmi často postupovalo pragmaticky. Co měla vdova s malými dětmi ze smrti vraha svého muže? Proto stále častěji dochází ke smíru, který byl individuálně definován ve smírčí smlouvě. V těchto smlouvách se vrah zavazoval k materiálové a finanční náhradě za smrt člena, často živitele rodiny. Kromě jiného zde byla i povinnost učinit odčinění proti provinění Bohu a jeho přikázání NEZABIJEŠ. Provinilec tak musel na své náklady nechat sloužit několik mší, darovat určené množství vosku a plátna kostelu. Kromě těchto úkonů mu byla uloženo pokání vůči oběti. Často musel vrah oděn jen do košile činit pokání na hrobě své oběti. Ve smírčí smlouvě z roku 1548 z Křínova se kromě jiného uvádí:

...má tři mše dáti slúžiti a hned po kázání v pokoru náh (nahý) sa po pás sám třetí má jíti meč a svíci tři libry vosku nésti a na hrobě nebožtíka klekna přátel odprositi má, pro Buoh aby mi to odpuštěno bylo, jakž toho obyčej jest.

Kromě toho všeho byla pachateli někdy uložena povinnost postavit na místě zločinu kamenný smírčí kříž, jsou i případy, kdy ve smírčí smlouvě byly určeny rozměry tohoto kříže:

Potom sám desátý jíti má a na místě tom, kde nebožtík zabitý jest, kříž kamenný postaviti do dne a do roka konečně zvejši pěti šlépějí mužských a z šíři 3 šlépějí.

Pokud vrah splnil všechny podmínky dané smírčí smlouvou v daném termínu, bylo na něj nadále pohlíženo jako na nevinného.
Smírčí smlouvy existovaly i zemské, ale povinnost vystavět smírčí kříž byla nalezena jen v právu městském.
Zvykové právo bylo postupně nahrazeno jiným zákonným kodexem, tzv. Koldínovým zákoníkem z roku 1579, který sjednotil městská práva. Pavel Kristián z Koldína už v právu městském rozlišuje pět skupin trestů: ztrátu cti, pokuty, vypovězení, trest smrti a dočasné nebo doživotní vězení.
Práva Městská Království Českého (Pavel Kristián z Koldína). Praha, 1579. Koldínův zákoník byl plně prosazen až začátkem 17. století a snad od té doby by se již postavené kříže neměly považovat za smírčí.

Prvotní zájem o smírčí kameny

V českých, ale i německých a rakouských krajinách se začaly objevovat tyto kamenné kříže právě ve sředověku. Některé můžeme nalézt dodnes.   
Společnost pro výzkum kamenných křížů při muzeu v Aši dnes eviduje přes 2000 těchto kamenných památek na území Čech a Moravy. Širší zájem laické veřejnosti o tyto kameny inicioval dnes již zesnulý sochař Vladimír Preclík.
Velký kus práce objasňující původ a důvody existence těchto kamenů učinil kolem roku 1900 Franz Wilhelm, který právě jako první rozlišil tyto kameny na kamenné kříže (Steinkreuze) a křížové kameny (Kreuzsteine).
Právě Wilhelm přisoudil těmto kamenům „smírčí“ původ. Jako první upozornil na vazbu mezi těmito Professor Franz Xaver Wilhelmkameny a smírčími smlouvami, které byly sepisovány mezi pozůstalými oběti a pachatelem násilného činu (zabití, vraždy) v zájmu dosažení smíru a finančního - materiálního vyrovnání. Několik těchto smírčích smluv v archivech sám vyhledal, k některým smlouvám se později podařilo nalézt i konkrétní smírčí kameny.
Smírčí kameny sloužily tedy ke smíru a narovnání, odčinění viny, k pokání. Pamětní kameny pak měly připomínat různá tragická úmrtí bleskem, nešťastným pádem apod.  Jen v jednom případě se kameny s křížem nebudovaly. Pokud si člověk vzal život vlastní rukou, bylo pohlíženo na tento skutek jako na zločin s vraždou totožný a mrtvé sebevrahovo tělo bylo ještě dodatečně trestáno katem, poněvadž „sebevrahové netoliko násilí svému vlastnímu tělu činí, ale také své duši ubližují. Proto těla sebevrahů "nemají do země v kostelích nebo na krchovích ani pochovávana býti, by pak ti a takoví lidé jakéhožkoli stavu, povolání i také důstojenství byli. Ale taková těla jich mají skrze poprávci na rozhraní vyvožována a tam pálena býti.“

Tišnovské kameny

V Tišnově dnes lze nalézt dva křížové kameny.
Jeden se nachází na cestě do Lomničky na levé straně na konci Tišnova (ev.č.1484), druhý je usazen na soukromém pozemku firmy SPARK vKřížový kámen s petroglyfem dýky nebo meče u silnice k LomničceKámen s golgotským křížem na Klášterské ulici Klášterské ulici (ev.č. 1485).
K oběma kamenům se nabízejí podobné příběhy. Oba se vztahují ke třicetileté válce, kdy byl Tišnov „sužován "durchcuky" - průtahy vojsk, často vyžadujícími "brandsteuer" čili výpalné, a kontribuci, tj. ubytování, stravování a zásobování vojsk ovsem a pící. Tišnovský kopiář z roku 1635 obsahuje celou řadu dokladů o utrpení obyvatel městečka, téměř vylidněného, o všechna privilegia připraveného a navíc zadluženého (J. Hájek) a zmiňuje i památné události před Vánocemi roku 1620, kdy byl k smrti polskými vojáky (lisowskými) smrtelně zraněn primátor Tišnova Jiřík Mydlář. Tento výjev je i ztvárněn na novodobé fresce od J. Kohlera na fasádě Tišnovské radnice.
K této události snad mělo dojít v místech dnešní Klášterské ulice, kde lze křížový kámen s vyobrazením rozkročeného kříže najít. Nejedná se tedy pravděpodobně o smírčí kámen, protože se nepředpokládá, že by zde kámen nechali zbudovat polští rejtaři, ale šlo by spíše o kámen pamětní, který snad měl tuto událost připomínat.
 
Ani druhý kámen, který je vztyčený za posledním domem sídliště na levé straně silnice směrem k Lomničce nemusí být smírčím kamenem. Zvláštní osud tohoto kamene lze dopátrat v knize Bohuše Sedláka V závětří Květnice:
 
„Při jedné denní podvečerní vycházce jsem si všiml, jak ženy, kopající na nivě pod Květnicí poblíž silnice k Lomničce, hromadí kameny do brázdy mezi dvěma poli. Proč neházejí kameny do křížní prašné cesty? A prý pod kameny je jakási náhrobní deska a ty kameny na ni kladou již od nepamětna, aby ji chránily před poškozením. Vida lidská moudrost!
Vyžádav si povolení od majitele pole odstranil jsem kamínky, a ejhle! Skutečně, prostý žulový pleskáč s basreliéfem kříže a meče bez jakéhokoliv nápisu. Kdy a kdo tu byl pochován?“

Dále B. Sedlák k tomuto kamenu dovozuje legendu právě o rejtarech hejtmana Lisowského. Při návratu do rodného Mazurska požadoval po městech a obcích výpalné. Tehdejší tišnovský krčmář Cupák sešikoval odbojnou rotu záškodníků, která polským rejtarům působila značné ztráty.
Na Štědrý den roku 1620 poslal Lisowský  dva vojáky do lomnického zámku. Tito byli za Kukýrnou přepadeni právě Cupákovou bandou a jeden z rejtarů byl zabit. Nastala zlá odveta a mnoho tišnovských občanů, včetně primátora Jiříka Mydláře bylo zabito, město bylo vydrancováno a vypáleno.
Ale jak uvádí B. Sedlák dále:

„Snad se tato pověst shoduje se skutečnou událostí, až na ten náhrobek, který je, jak mně potvrdili odborníci, z daleko ranější doby. Jako nejzazší časový mezník mohl by padat na váhu nějaký „durchcuk“ za války šmalkadské (roku 1546-1547).
Rytířský náhrobek neznámého válečníka stojí nyní u silnice vlevo směrem k Lomničce, u milníku s označením 1 km. Hrob sám je asi uprostřed pole k Tišnovu od pomníku, mezi silnicí a křížnou cestou.“

Je tvrzení B. Sedláka v knize V závětří Květnice pravdivé?
Alois Franz ve svém dvousvazkovém díle Alte Steinkreuze und Kreuzsteine in Mähren z roku 1893 tento kámen skutečně neuvádí. Navíc neuvádí ani kámen z Klášterské ulice. Zato evidoval a popsal kameny jiné, které v okolí Tišnova existují dodnes. Popisuje také kámen za Smírčí kámen stávající kdysi za posledními domy Kukýrnyposledními domy na Kukýrně u boží muky (ev.č. 1299), který byl ale jiného tvaru i provedení. Tento kámen v současné době nelze nalézt. Je tedy možné, že křížový kámen s petroglyfem meče u silnice k Lomničce skutečně původně sloužil jako náhrobní kámen pro mrtvého někde v poli a byl Bohušem Sedlákem v jeho knize popsán. Podobně byl někde za zdí či v některém z domů v historické části Tišnova ukryt před zraky Aloise Franze i kámen s rokzkročeným křížem na dnešní Klášterské ulici.
Samotný náhrobní kámen s nápisem připomínající tragické zabití primátora Jiříka Mydláře je zazděn do jednoho z Místo, kde stával smírčí kříž označený Franzem jako Fig. 23pilířů dnešní zasedací místnosti Tišnovské radnice, kam byl přenesen pravděpodobně z podlahy farního kostela sv.Václava.
Ale ještě jedna událost by se mohla ke křížovému kameni u silnice k Lomničce přiřadit. Ve Sborníku muzea Blanska z roku 2000 je od L. Vaška publikována smírčí smlouva z roku 1556 z tišnovské městské knihy. Podle této smírčí smlouvy Vávra Mlynář z Lomničky zabil svého souseda Říhu Vašatku. V této smírčí smlouvě se výslovně přikazuje povinnost vystavět smírčí kámen: "Vávra Mlynář do 6-ti nedělí kříž kamennej na tom místě, kde nebožtík Říha zabit, jest postaviti má..."

 
Typy středověkých dýkPokud bychom se odvážili vztáhnout smírčí smlouvu z roku 1556 k tomuto křížovému kameni, pak by se jednalo opravdu o kámen smírčí. A jestliže lze uvěřit B. Sedlákovi, že tento kámen blíže nejmenovaný odborník datoval do starší doby, pak by rok 1556, který je jen 9 let od konce zmíněné šmalkadské války, spíše odpovídal tomuto datování. Většina autorů popisuje petroglyf na levé straně kříže jako meč, ale může to být vzhledem k výtvarnému provedení jednotlivých proporcí i dýka. Dlouhá dýka byla v té době oblíbenou zbraní. A některé typy dýk dosahovaly délky krátkého meče. Jednou z možností by mohl být například basilard, dlouhý až 70 cm. Pak by oběť nebyla zabita mečem od vojáka, ale třeba dýkou, kterou byl vyzbrojen soused - vrah. Bohužel se z uvedené smírčí smlouvy nedočteme nic o způsobu provedení vraždy.

Ale stejně tak se mohla vztahovat tato smírčí smlouva ke kameni na Kukýrně, který Franz r. 1893 ještě zaznamenal. Nebo se smírčí kámen popisovaný ve smlouvě nemusel vůbec dochovat.

Jako podobně v takových případech zůstává na jednoduchou otázku více odpovědí.

Literatura:

Vlastimil Sedlák, Záhadné kříže
Hynek Jurman, Smírčí kameny na Vysočině
Kamenné kříže Čech a Moravy, kolektiv autorů
Eva Nečasová, Křížové kameny a kamenné kříže okresu Blansko
Alois Franz, Alte Steinkreuze und Kreuzsteine in Mähren 1893
Michal Kozar, Smírčí kříže - Bakálářská diplomová práce 2009
Josef Svátek, Dějiny poprav katů v Čechách
Leoš Vašek, Smírčí smlouva z Tišnova, Sborník muzea Blansko 2000

Odkazy:

smircikrize.cz, militaria.cz, smircikrize.euwb.cz, smirci-krize.cz