Josef Šindar, jak jsem ho znal

Josef Šindar, jak jsem ho znal

V pátek 20.září jsme se v Tišnově naposledy rozloučili s dlouholetým tišnovským farářem a děkanem Mons. Josefem Šindarem.

Mons. Josef Šindar na stránkách LužiceUvědomil jsem si, jak nemálo tento člověk ovlivnil můj život. Poprvé jsme se setkali při jeho přistěhování, u kterého jsem asistoval krátce po vojně, a teď, když se loučíme, se pomalu blížím k důchodu.

Asi to byl zájem o poezii, který byl na začátku našeho přátelství. Představte si, že mně jen tak věnoval historický výtisk sbírky „Moji přátelé“ s vlastnoručním podpisem Jakuba Demla! Stejně jako mi jen tak za pár let dal svého Fiata, když si pořídil nového Favorita. A ještě později výtisk každého nového titulu svého malého soukromého nakladatelství. Tady mi dokonce dopřál tu radost, že jsem některé mohl ilustrovat, stejně jako čtvrtletník Cesta, ve kterém nenápadně vtahoval čtenáře vedle duchovních textů a praktických informací do světa poezie a literatury vůbec. Jako ilustrace ale nejradši používal dětské kresby. Měl velkou radost z každého takového obrázku a dodnes mám schované jedno velikonoční přání, na kterém použil obrázek mého tehdy šestiletého syna.Mons. Josef Šindar

Díky Josefovi jsem se v dobách reálného socialismu dostal k autorům, které jste si v knihkupectví nekoupili a v knihovně nepůjčili - Bloy, Čep, Zahradníček, Reynek, Deml…

Každá cesta autem s ním znamenala úžasnou přednášku, v kterém kraji, v které obci žil a tvořil nějaký básník či spisovatel. A hlavně díky jemu jsem poznal historii a kulturu Lužických Srbů.

Mons. Josef Šindar Obdivoval jsem taky jeho upřímný zájem o život v našich rodinách. Při poslední návštěvě na Žernůvce zjara letošního roku jsem se od něj dovídal, co dělají, kde jsou porůznu po světě děti mých dávných i dnešních kamarádů a známých, jakou má radost z každého pozdravu i jak si s některými píše prostřednictvím mailu.

A ještě jak nevzpomenout na jeho humor, kterým kořenil svůj i naše životy. Žádná babička ani církevní tajemník si nemohli být jistí, že si z nich nevystřelí. A když jste mu oplatili stejnou mincí, přijímal to stejně jako dával.Pohřeb Mons. Josefa Šindara 20.9.2013

Dodneška mi utkvěla příhoda, jak asi před 25-ti lety podpořil váznoucí jednání o opravě elektroinstalace v klášterní bazilice trochou, tenkrát normálnímu smrtelníkovi nedostupného, mešního vína, a když pak ještě svéráznému památkaři dal lahev od cesty, ten byl štěstím bez sebe. Nebo jak po telefonu parodoval český přízvuk jednoho svého přítele, v domnění že mluví s ním, podobným vtipálkem, který se ohlásil jako cihelna. Když pak zjistil, že mu opravdu volá někdo z jihočeských cihelen s podobným hlasem, musel dokončit hovor v nastoleném zpěvavém tónu, studem červený až za ušima.

Pohřeb Mons. Josefa Šindara 20.9.2013Na webových stránkách města psali o úmrtí významné osobnosti, a tak přemýšlím, jak se člověk takovou významnou osobností stane. Není to jen tím, že byl kněz, farář či děkan. Vždyť o kolika jiných v podobných funkcích, ale třeba i o starostech, o různých předsedech a prezidentech se to říct nedá. U Josefa Šindara to byla parte jeho mravní bezúhonnost. Že nelhal, nekradl, nepodváděl, že byl jeden z mála, který nepodlehl tlaku a nevstoupil do komunistickým režimem řízeného hnutí Pacem in terris…, že byl dnešní řečí veskrze pozitivní člověk, povzbuzující a posunující ty druhé k lepšímu, že co říkal, to taky dělal. Tím vším byl v naší společnosti opravdu výjimečným. A jsem přesvědčen, že stejně bychom ho hodnotili, kdyby byl dělníkem, učitelem nebo ředitelem toho či onoho. Špatný by byl jen obchodník. Všechno by rozdal.

Jan Bednář, Předklášteří

(fotografie z pohřbu laskavě poskytl Pavel Bortlík)

Propojeni fotogalerie: