Jaromír Mundy - vnuk barona Wilhelma Mundyho

ZA VZNIKEM ORGANIZOVANÉ ZÁCHRANNÉ SLUŽBY STÁL ROZSÁHLÝ POŽÁR VÍDEŇSKÉHO DIVADLA

Prof. Dr. med. Jaromír von Mundy

Bydliště: Vídeň, Radeckého náměstí 6

 

Dr. Jaromír MundyZakladatel rakouské vojenské záchranné sanitní služby a všeobecného záchranářství, spoluzakladatel světové organizace Červeného kříže; velký lékař českého původu, Moravský šlechtic, filantrop a profesor lékařství, magistrální rytíř a generál-šéflékař maltézského řádu v Českém velkopřevorství.

Pocházel z novošlechtické rodiny, která se spříznila s aristokracií. Dědeček Jaromíra se narodil v r. 1751 v porýnském Monschau, ale již jako tovaryš v r. 1773 přichází do Brna. Začal pracovat jako dělník-tovaryš v dílně J. L. Köffilera. Byl pracovitý a brzy se osamostatnil a v Brně zakládá vlastní textilní dílnu, později továrnu. Peníze chytře investoval do nákupu půdy a velkostatků. Stává se tak pánem a majitelem panství Drnovice, Hvozdec, Říčany, Tišnov a Veveří. Císař Josef II. jej za své zásluhy 20. 4. 1789 povýšil do stavu svobodných pánů. Bylo to bohatství a peníze, co otevřelo cestu jeho potomkům do vyšší společnosti. Jaromírův otec se oženil s Isabelou hraběnkou Kálnokyovou z Köröspatku (1799-1868).

Jaromír se narodil se jako čtvrtý syn z pěti dětí na hradě Veveří u Brna 3. 10. 1822. Své dětství a mládí prožil na zámku v Račicích. Studia zahájil na brněnském gymnáziu. Na přání svého otce se původně připravoval ke studiu bohosloví, avšak záhy z brněnského alumnátu odešel a začal s lékaři navštěvovat nemocnice a pacienty s cholerou. Otec ho však nechápal, využil své rodinné autority a provedl v Jaromírově životě zásadní změnu. Na přímý otcův rozkaz musel mladý baron Mundy nastoupit vojenskou službu jako kadet u 49. pěšího pluku ve Vídni. Zájem o medicínu ho však ani potom neopustil. Ve volném čase navštěvoval vídeňské nemocnice a kliniky a snažil se pomáhat jak lékařům, tak i nemocným. Jako nadporučík odešel 15. 11. 1848 na italskou frontu a zúčastnil se celého tažení v létech 1848-9. Žalostný stav raněných a problémy s jejich evakuací z italských bojišť přispěly k založení organizovaných sanitních služeb. Právě na italských bojištích je možno sledovat počátky dobrovolné sanitní služby v tehdejší rakouské monarchii. Z Itálie ho vojenská služba zavedla roku 1852 už jako hejtmana do Haliče k 6. pěšímu pluku. Ani tam ho však neopustila touha zasvětit celý další život službě nemocným a trpícím.

První sanitní vozy tažené koňmi ve VídniV r. 1855 opustil Jaromír Mundy aktivní vojenskou službu a ve svých 33 letech zahájil studium medicíny na univerzitě ve Würzburgu, kde byl 23. 3. 1859 promován doktorem lékařství. Ve své disertační práci „Beiträge zur Sanitätsreform“ (Příspěvky k reformě sanitní služby) mohl poprvé využít svých otřesných zkušeností a vyvodit z nich patřičné závěry směřující k reorganizaci vojenské sanitní služby. Jeho zkušenosti z armády jej nasměrovaly k péči o raněné a nemocné, neboť sám měl možnost poznat, že této problematice byla věnována malá pozornost. Byl to lékař jazykově nadaný. Mluvil plynně česky, německy, chorvatsky, srbsky, italsky, francouzsky, ovládal latinu, byl schopen číst a překládat maďarsky a turecky, měl základy hebrejštiny a perštiny. Stál u zrodu rozsáhlé sanitní služby na evropských bojištích. Mimořádné zásluhy a proslulost si získal svojí charitativní prací během svého působení na Balkáně. Během tažení armády císařství do Bosny a Hercegoviny v r. 1878 svoji autoritou prosadil vypravení prvních souprav sanitních vlaků maltézských rytířů. Tyto vlaky byly v akci tři měsíce a přepravily více jak 3200 raněných vojínů. V době srbsko-turecké války v r. 1876-1877 dokonce osobně převzal organizaci a zabezpečení srbského zdravotnictví a později za rusko-turecké války řídil sanitní službu. Tuto funkci vykonával i během srbsko-bulharské války v r. 1885. MUDr. Mundy však jako lékař a humanista nezabezpečoval jen zdravotní službu protiturecké koalice, ale jako člen Červeného půlměsíce organizoval a osobně působil v několika nemocnicích osmanské armády. Již v r. 1866 se zapojuje do práce prvního lazaretu maltézského řádu.

Ve válce viděl jako lékař největší problém v rychlé dopravě raněných (nejen vojáků, ale i civilistů) z bojiště do polních obvazišť a lazaretů a udržení nezbytné hygieny. V r. 1867 vedl rakouskou delegaci na první konferenci Červeného kříže. Snažil se politiky přesvědčit o významu přijetí ženevské konvence, navrhoval založení záchranné služby ve Vídni i reformu zdravotní služby armády. V r. 1869 na mezinárodním kongresu pomocných spolků přednesl svou vizi, aby v době válečných konfliktů v maximální míře zajišťovaly vojenskou sanitní službu na bojištích právě řády německých a maltézských rytířů. Návrh byl přijat a Ruiny po požáru Ringtheatru ve Vídni r. 1881stanovená povinnost sanitní služby byla pro oba řády závazná až do r. 1918. V r. 1870 se baron Dr. Mundy stal magistrálním (čestným) rytířem řádu maltézských rytířů a následně jej český velkopřevor František hrabě Kolowrat–Krakovský jmenoval generálním lékařem Českého velkopřevorství. Jeho činnost vedla společně s činností dalších členů řádu i jiných řádů k založení mezinárodního Červeného kříže v r. 1864. Mezinárodní smlouvu podepsaly oba vojenské sanitní řády – maltézští a němečtí rytíři. Na základě vlastních i přejatých zkušeností se MUDr. Mundy pokusil formulovat určité organizační zásady, nejdříve pro dobrovolnou sanitní službu pracující především ve velkých městech. Výsledkem byla práce „Beiträge zur Reform des Sanitätswens in Österreich“ (Příspěvky k reformě sanitní služby v Rakousku) publikovaná ve Vídni r. 1866. Svoje dosud neúplné představy o vojenské zdravotní službě upřesnil a doplnil jako plukovní lékař severní armády na bojišti u Hradce Králové v r. 1866. Pracoval v polní nemocnici č. 38 v Pardubicích a po prohrané bitvě řídil evakuaci raněných. Prosadil využití železnice k přepravě raněných od Hradce Králové do civilních nemocnic. Zde můžeme vidět počátek sanitních vlaků maltézského řádu. Na konstrukci a zásadách provozu se opět baron Mundy podílel. Navrhl a pak dal postavit sanitní vagony, které se v letech 1878 až 1885 uplatnily při ošetřování raněných ve válce. Vytvořil stálou sanitní jednotku, jež působila nejen v lazaretních vlacích, nýbrž rovněž ve všeobecném záchranářství.

V r. 1872 byl Dr. Jaromír Mundy jmenován profesorem vídeňské univerzity, kde přednášel na lékařské fakultě organizaci vojenské sanitní služby. Ve svých přednáškách se zabýval především problémy hromadných evakuací z území zachvácených epidemiemi a transportem raněných z bojišť nebo z míst živelných katastrof. Byl prvním lékařem, který svůj profesionální život zcela zasvětil záchranářství. Spolu s Janem Nepomuckým, hrabětem Wilczekem a Eduardem Lamerzanem hned druhý den po požáru vídeňského divadla na Okružní třídě (8. 12. 1881 při něm zahynulo 386 osob - z velké části především z nedostatku okamžité lékařské pomoci) založil dobrovolnou organizaci Wiener Freiwillige Rettungsgesellschaft (dobrovolná ochranná společnost pro poskytování první pomoci při neštěstích). Zároveň předložil i požadavek na záchranářské vozidlo (návrh i nákres osobně zpracoval). Podle jejího vzoru pak byla nejrychleji zřízena pražská záchranná stanice, dále následovaly Brno a Krakov. Z jeho iniciativy se seskupila kolem společnosti vídeňská šlechta a peněžníci. Dal podle svých vlastních plánů vyrobit záchranné přístroje, jež byly ve své době vzorem, a napsal učebnice první pomoci.

Požár Ringtheatru na obrazu od Carl PippichaPoslední léta barona Mundyho patřila především organizaci záchranné služby, která vznikla jako zcela dobrovolná organizace a jejímž jednatelem byl až do své rezignace na tuto funkci ze zdravotních důvodů v r. 1893. Tehdy se bohužel začala u něj silně projevovat maniodepresivní psychóza. Svůj život zakončil sebevraždou 2. 8. 1894, kdy se v těžké depresi zastřelil pistolí na nábřeží dunajského průplavu ve Vídni. Vzhledem ke skutečnosti, že nespornou příčinou tohoto zoufalého činu byla duševní porucha, byla také rakev s jeho tělem vystavena v dominikánském kostele a potom uložena v čestném hrobě na vídeňském Centrálním hřbitově (skupina 0, řada 1, číslo 16). V baronu MUDr. Jaromíru Mundym odešel člověk, o kterém zakladatel Červeného kříže Henry Dunant ve svých vzpomínkách napsal, že byl „mužem skvělého srdce“ a profesor Billroth o něm prohlásil, že byl „jedním z největších praktických humanistů našeho století“. Pro své kolegy ve vídeňské záchranné službě byl a také zůstal „strýčkem Jaromírem“ (Onkel Jaromír). Bylo známé, že každého zachráněného sebevraha obdaroval prádlem a šatstvem, stejně tak i všechny potřebné a prostí lidé měli u něj vždy dveře otevřené. Jistěže i z tohoto důvodu byl baron Mundy všeobecně váženou a uznávanou osobností a také jedním z nejvíce vyznamenaných a dekorovaných jedinců této doby. Obdržel 54 řádů a vyznamenání. Nikdy však tyto řády a vyznamenání nenosil. Vzdor svému baronskému přídomku podepisoval se jen J. Mundy nebo Dr. Mundy. O zásluhách i pouhé existenci doktora Mundyho se v naší literatuře mlčí. Zčásti je to dáno skutečností, že místem jeho působení byla Vídeň, z části i z toho důvodu, že před osamostatněním urgentní medicíny nepatřil žádnému oboru.

Bc. David Dvořáček, DiS.

 

 

Sanitní vlaky suverénního řádu maltézských rytířů

 

Znak maltézských rytířůMagistrální rytíř MUDr. Jaromír sv. p. Mundy (1822 - 1894) v době rakousko-pruské války jako první přišel s myšlenkou řádových sanitních vlaků jako pojizdných nemocnic. Prosadil využití železnice k přepravě raněných od Hradce Králové do civilních nemocnic. Zde můžeme vidět počátek sanitních vlaků Maltézského řádu. Na konstrukci a zásadách provozu se opět baron Mundy podílel. MUDr. Jaromír Mundy navrhl a pak dal postavit sanitní vagony, které se již v letech 1878 až 1885 uplatnily při ošetřování raněných ve válce. V první světové válce České a rakouské velkopřevorství nasadilo osm sanitních vlaků a devět polních nemocnic. Vlaky i nemocnice spravovali řádoví rytíři. V době od 21. srpna 1914 do 31. července 1918 sanitní vlaky maltézského řádu urazily více jak 1 062 760 km a přepravily celkem 359 950 raněných a nemocných, tedy trpících a nešťastných vojáků. Každý vlak měl mezi členy osádky dva zkušené lékaře a dalších šest ošetřovatelů. Řádové vlaky přepravovaly nemocné a raněné do svých řádových nemocnic a rehabilitačních středisek, které rytíři řádu spravovali v zázemí. Mundyho nemocniční vagony byly po první světové válce uloženy ve Strakonicích, kde je bylo možno ve dvacátých letech ještě spatřit.

Literatura:
J. Pořízka : Maltézští rytíři u nás.

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/86871

http://www.strakonice.eu/content/historie-mesta