Benedikt Kocián - utajený tišnovský rodák (závěrečná část)

BENEDIKT KOCIÁN – UTAJENÝ TIŠNOVSKÝ RODÁK

( 6. část - závěrečná )

 

Benedikt KociánDnes naposledy se začteme do úryvků z knihy „Benedicto Kocian – un maestro del deporte“, kterou o svém otci, tišnovském rodáku Benediktu Kociánovi, napsala jeho dcera Ana María a jejíž část přeložil Pavel Štarha. Závěrečný díl bude věnován především organizaci Vida Sana, na kterou nahlédneme i prostřednictvím další publikace, v níž jsme o Kociánově díle nalezli zmínku. Nejprve tedy nechme vzpomínat autorku Benediktova životopisu:

VIDA SANA

Ve skromných podmínkách v sále 2. patra budovy na Portal Fernandez Concha 960 vzniká organizace Vida Sana (Zdravý život) se sotva třinácti členy. Věrný svým zásadám vytváří Benedikt Kocián tuto organizaci s cílem pozvednutí fyzické, morální, kulturní a sociální úrovně chilské mládeže pomocí moderního cvičení pro každý věk a pohlaví, různých sportů, výletů, táborů a kulturních akcí.

Major chilské armády Jorge Garretón Prieto, profesor tělesné výchovy, pronesl při zahajovacím ceremoniálu tato slova: „Moderní ústav tělesné výchovy Vida Sana vráží do srdce hlavního města Santiaga nový meč vyrobený z nejlepší oceli, neboť byl ukován ušlechtilými a povznášejícími činy z celého srdce, ze všech sil a charakteru svého zkušeného, dynamického a váženého ředitele pana Benedikta Kociána a jeho spolupracovníků. Tato organizace bude triumfovat a otevření jejích dveří je nádherným úsvitem, který od nás žádá více než jen potlesk, vyžaduje naši pomoc duševní, morální a materiální, dejme jí, co můžeme.“

Vida Sana v obtížných začátcích získává spolupracovníky jako: Fernando Altamirano Zaldívar – tajemník senátu, Luis Peola Guzmán – národní zmocněnec pro práci s veřejností organizace Scouts de Chile, Humberto Molina Luco – advokát, Jorge Niňo Cvičení děvčat s paní učitelkou Ottawa (1934)Zepeda – architekt, Luis Cousiňo Sebire a skupinu vedoucích, mezi kterými vynikali José Chanes, Enrique Cornejo, Alberto a Arturo Tassara, Jorge Van de Wyngar, Oscar Sir, Evandro Hermosilla, Olof Tapia, Ramón Oliva, Guillermo Mery a José Ferrari, mladík, který v Concepciónu hlídal Benediktovu dceru, a kterého pak Benedikt náhodou potkal na ulici v centru Santiaga a pozval ho dělat vedoucího; později se stává členem vedení a prezidentem Vida Sana.

Otvírají se první hodiny cvičení na hudbu pro ženy a děti, v Santiagu je to novinka, ale v té době je obtížné sehnat učitele. Cvičením žen jsou pověřeny Lotte Deimel, učitelka tělocviku z Československa a Ana Maria Lenard z německé školy. Cvičení mužů vede Benedikt spolu s nejschopnějšími vedoucími a děti cvičí paní Ottawa ze Sokola, která přijela do Chile teprve nedávno.

Benedikt jako figurant při ukázce řeckořímského zápasu v roce 1935Jednou museli kvůli mně přerušit ukázku řecko-římského zápasu. Předvádějícím byl můj otec a když jsem jako tříletá viděla, jak po úderu krvácí z nosu, vytrhla jsem se z maminčiny náruče a s pláčem jsem ho běžela obejmout.

V roce 1936 organizuje pro všechny sportovní kluby hlavního města běh s pochodněmi na počest olympiády v Berlíně. Ačkoliv nesouhlasí s Hitlerovým zneužitím olympiády pro propagaci nacismu ve světě a přestože německá atletka Gretel Bergmann, která měsíc před hrami vyrovnala světový rekord, byla vyloučena kvůli židovskému původu, je si vědom, že je to vhodný okamžik pro uspořádání tohoto běhu v Santiagu, aby bylo sportování v Chile více rozšířené a populární.

Jednoho odpoledne mě vzal tatínek do kina Komedie, nevěděl, že tam promítají filmy nacistické propagandy. Když si to uvědomil, popadl mě za ruku a vyvedl ze sálu. V mých pěti letech jsem to vůbec nechápala. Čekala jsem kreslené filmy s Plutem nebo Procházka na ulici AhumadaPepkem námořníkem nebo nějaký film s Shirley Temple, kterou v té době milovala všechna děvčata. Tato dětská herečka začala kariéru ve třech letech a už v pěti letech tančila, hrála, zpívala a stepovala, stále dokola jsme se dívali na její filmy Malý plukovník, Heidi nebo Modrý pták. Moc jsme si přály mít Shirley doma jako panenku a jednu jsem potom dostala a měla ji spoustu let. Taky jsem moc chtěla, aby mě vzali do kadeřnictví a udělali mně stejné zlaté kudrliny jako měla Shirley, moje maminka se toho ujala a vzala mne do jednoho salónu krásy, který byl ve stejné budově Portal Fernandez Concha, odsud jsem odcházela velice šťastná s kudrnatou hlavou a cítila jsem se jako Shirley Temple.

Ale ještě šťastnější jsem byla, když mě tatínek pozval na do kavárny Paula nebo do vegetariánské restaurace Naturista, nejstarší v Chile založené roku 1927 Ismaelem Valdésem v ulici Ahumada. Byla tam místnost s velkými krásnými mísami s vybraným ovocem a zeleninou, které vypadaly jako z vosku, uprostřed byly velké dveře, kterými se vešlo do sálu, kde jsme si pohodlně pochutnávali na výborných zmrzlinách s ovocem.

ROZHLASOVÁ CVIČENÍ

Reklamní leták na rozhlasová cvičeníInstituce Vida Sana dobře prosperovala díky členům, kterých stále přibývalo. V prvním oficiálním bulletinu vydaném roku 1936 píše zakladatel Benedikt Kocián toto: „Když se podívám na velký rozmach, který Vida Sana učinil za jeden rok práce, jedna věc je potěšující. Santiagská veřejnost chápe a umí ocenit užitečnost  individuálních i kolektivních tělovýchovných aktivit, zejména u mládeže. První rok stačil na ověření, jak se děti naučily dýchat a zvýšily si kapacitu plic, mnozí získali správné držení těla pomocí procvičování páteře, děti i dospělí si upravili svoji váhu díky cvičení a hrám.“

Chilská tenisová federace žádá Benedikta, aby se ujal fyzického tréninku vynikající chilské Chilská tenistka Anita Lizanatenistky Anity Lizana, která měří pouhých 159 cm a přezdívají jí Myška. V roce 1937 má být historicky první nasazenou hráčkou z Latinské Ameriky na dvorcích Wimbledonu. S fotkami Anity Lizana v tělocvičných pozicích vydává příručku pro rozhlasová cvičení, která uváděl po 12 let na rádiu Universo. (Pozn.aut.: Anita Lizana se stala v roce 1937 dokonce vítězkou dvouhry na grandslamovém US Open).

Do vysílání cvičení obvykle zval jednoho nebo dva kolegy vedoucí, kterým dával v malém studiu povely a vysílalo se s hudebním doprovodem každé pondělí, středu a pátek v 8 – 8:30 h ráno. Získal si věrné posluchače, kteří mu telefonovali a děkovali za to, jak dobře se po takovém cvičení cítí.

Ale bývala to tělocvična, kde s velkým uspokojením viděl, jaké pokroky jeho svěřenci dělají v atletice, basketbalu nebo volejbalu, který se obvykle hrál po hodině cvičení a mnohdy až do pozdních nočních hodin.

ZNOVU VÁLKA

Z rádia se dovídáme špatné zprávy z Evropy a tatínek se obává o svou vlast i rodinu. Podle Mnichovské dohody podepsané 29. září 1938 Německem, Francií, Anglií a Itálií se Československo zavazuje odstoupit území Sudet. Tamní Češi byli vyháněni a stali se uprchlíky ve vlastní zemi. Německo se zavázalo vyžadovat pouze toto území, avšak 15. března 1939 Adolf Hitler se svými Dnešní podoba budovy, v níž sídlilo v létech 1930-39 čs.velvyslanectví v Santiagujednotkami vstupuje do Československa, na pražském Hradě vyhlašuje Protektorát Čechy a Morava a Slovensko se stává loutkovým státem Německa.

Moje maminka, která pracovala na československé ambasádě v Santiagu na ulici Pedro de Valdivia, vyprávěla, že když se v rádiu dověděli o nacistické invazi, napadlo velvyslance okamžitě spálit nejdůležitější dokumenty a schovat cenné věci. Všechno to udělali včas, protože následující den zaměstnanci německé ambasády vtrhli na naši ambasádu a zabavili všechno, dům, nábytek atd. a propustili všechny české i chilské pracovníky.

Byla to velká rána pro českou kolonii, která se poté začala scházet v domech některých krajanů, pamatuji se na dům Veselých v ulici Darignac, Šimkových blízko náměstí Pedro de Valdivia. Zapálení čeští vlastenci na setkáních komentují zprávy z Evropy, debatují a přejí si, aby válka byla krátká, ale roky ubíhají a válka trvá, o svých rodinách nevědí nic. Utěšují se navzájem vzpomínkami na tu krásnou zemi a poslouchají hudbu svých oblíbených skladatelů, Smetany, Dvořáka nebo Kubelíka a taky populární písně, které si společně prozpěvují.


LONCURA – JEJÍ PŘÍBĚH

Po skončení 2. světové války, v roce 1947, zakládá Benedikt Kocián pod hlavičkou organizace Vida Sana tábor na pobřeží zátoky Quintero. K existenci a historii tohoto tábora se dodnes hrdě hlásí městečko Loncura, což Titulní strana publikace Loncura-její příběhv mapudungunském nářečí, kterým se mluví na jihu Chile, znamená „kamenná hlava“. V roce 2013 zde byla iniciativou místních obyvatel vydána kniha „Loncura - una historia que contar“ („Loncura - její příběh“), kde se o Kociánově táboře píše hned na dvou místech. Ve III. kapitole nazvané „Loncura jako lázně“ má odstavec nadepsaný „Vida Sana“ tento obsah:

Mezi lesy, skálami a loukami, v malebném koutu na pobřeží zátoky Quintero se nachází tábor Vida Sana. Tábor Vida Sana vymyslel Benedikt Kocián Jurnečka, učitel tělesné výchovy českého původu, který se v naší zemi usadil na konci dvacátých let. „Tělocvik je zdrojem veškeré radosti. Bez něj tělo slábne a život vysychá jako kytka bez vody a slunce“, na počest této zásady vytváří v roce 1947 místo pro trávení prázdnin zdravým a přirozeným stylem.

Tábor Vida Sana a jeho zakladatelTáborníci mají dodržovat program vytvořený vedoucími podle časového plánu a aktivity fyzické, kulturní a vzdělávací. Ve Vida Sana se praktikují návyky, které upevňují zdraví, jako cvičení, sporty, procházky na čerstvém vzduchu. Organizují se výlety pěší, na loďkách nebo nákladními vozy po tomto nádherném kraji.

Beletristická kniha, v níž se píše o Benediktově tábořeKamarádství, spolupráce a týmová práce byly základem v každém okamžiku. Pořádaly se věhlasné táboráky s programem a výtěžek ze vstupného byl na dobročinné účely: „Tyto noční slavnosti mají velký společenský lesk“. Takto píše José Luis Rosasco ve své knize „Miluji Tě Františko“: „Tábor Vida Sana byl docela daleko, uprostřed zátoky v oblasti Loncura, ale putování tam a zpět bylo součástí půvabu velkých táborových ohňů. Po písčitých plážích přicházely skupinky, milenci se objímali s pohledem na měsíc v úplňku nad mořem, který dával kůži kovový lesk.“

VIII. kapitola knihy nese pro změnu název „Historky ze života“ a na městečko Loncura v ní Iris Galindo Fernandez předává společně s Teresou Bernal publikaci starostovi města Mauricio Carrascovivzpomínají různé místní osobnosti. Jednou z nich je spoluautorka publikace Iris Galindo Fernandez, která píše:

Vzpomínka na šťastné roky.

Bylo to v létě roku 1948, když jsem poprvé přijela do Quintera, přesněji do zátoky San Pedro de Loncura. Byla jsem mladá a moje touhy po dobrodružství se měly vyplnit se skupinou kamarádů, kteří přijeli strávit léto na táboře, v chatkách z trávy s pískem místo podlahy bez jakéhokoliv komfortu kromě společné sprchy a dřevěných záchodků na kopci.

Při příjezdu jsem byla zklamaná z takových vyhlídek na trávení léta, ale už jsem byla s partou a musela si zvyknout. Bylo to v táboře institutu Vida Sana ze Santiaga, jehož zakladatel a ředitel byl pan Benedikt Kocián, československý sportovec usazený v Chile. Byl přítelem pana Luise Cousiňa, majitele těchto pozemků, který mu nechal místo na tento tábor.

Iris Galindo cvičí v táboře Vida SanaV průběhu dní jsem si zvykla na tento jiný způsob života, velmi odlišný od života ve městě v Santiagu. V každé chatce byly dvě nebo čtyři postele se slaměnými matracemi a dvě větší chatky pro svobodné měly místo pro deset nebo více osob. V sedm hodin ráno zazněl zvon, který oznamoval odchod k půlhodinovému cvičení na pláži. Předcvičovali dva vedoucí, zvlášť pro muže a ženy. Po osprchování se šlo snídat do jídelny. Jídelna byla velká – pro 200 osob. Každý stůl byl pojmenovaný: strašidla, piráti, mušketýři, lidojedi a podobně. Po snídani se dělal úklid chatek, protože pak chodila komise a známkovala čistotu. Výsledky se oznamovaly při snídani a nejlepší byli oceněni. Během dopoledne se dělaly výlety na jiné pláže nebo na místa jako les Petra, kachní jezero nebo na letiště.

Před začátkem oběda dva vybraní přečetli nebo přednesli nějakou pozitivní myšlenku a předali tento úkol na další dvě osoby. Každý stůl měl vymyslet písničku, která jej představovala a zpívala se při jídle. Také se mohlo soutěžit mezi stoly básničkami. Po obědě se muselo hodinu spát nebo odpočívat, poté jsme se setkali na pláži na koupání nebo soutěže. Ti, kteří na pláž nešli, hráli Volejbalové utkání v táboře Vida Sanavolejbal. Vytvořil se tým, který soutěžil s rybářským týmem z Calety, který hrál velmi dobře a jezdíval hrát i do Santiaga.

Po odpoledním čaji se někteří šli projít do Quintera nebo nakupovat. V osm hodin se večeřelo a pak se hrály karty, pingpong a podobně. O víkendech přijížděly návštěvy a pořádaly se taneční zábavy. Každé dva týdny se dělal velký táborový oheň, kterého se účastnili i obyvatelé Quintera. U ohně se podle programu odehrávala zábavná vystoupení, na tábor jezdívalo také mnoho herců ze Santiaga a tanečníků z městského divadla.

Herečka Silvia Piňeiro, Saur Herold a Ana María Kocian v táboře Vida SanaOd Quintera přijížděly kolony aut s návštěvníky této akce. Volila se královna tábora a ta pak soutěžila s královnou Quintera. V těch letech se tábora účastnili: Silvia Piňeiro (pozn.aut.: slavná chilská herečka, která v mládí navíc hrávala basketbal), Octavio Cintolecci, Gabriel Maturana, sestry Infantovy, malíř Bororo, spisovatelé a mnoho jiných. Byly to moc krásné roky, kdy tábor Vida Sana oživoval toto místo každé léto od ledna až do poloviny března.

Roky plynuly a v roce 1969 (pozn.aut.: tento údaj je mylný, ve skutečnosti se tak stalo v roce 1965) zemřel zakladatel toho všeho pan Benedikt Kocián a tábor Vida Sana se ztratil spolu s krásnými a nezapomenutelnými zážitky všech, kteří jsme měli to štěstí zažít takové prázdniny.

 

Naše vyprávění o Benediktu Kociánovi na tomto místě končí. Snad jsme dnešním Tišnovákům nabídli alespoň základní zajímavé informace o zdejším rodákovi, který se proslavil daleko za mořem, ale ve svém rodišti byl takřka zapomenut.

Benedikt Kocián ovšem v minulosti nebyl jediný, kdo naplňoval téma „Tišnov a Jižní Amerika“. Za Atlantik se proto ještě v letošním roce znovu vrátíme…

Václav Seyfert st.

Poděkování za překladatelskou práci náleží Pavlu Štarhovi.