BENEDIKT KOCIÁN – UTAJENÝ TIŠNOVSKÝ RODÁK
( 5. část )
V tomto pokračování se začteme do dalších úryvků z knihy „Benedicto Kocian – un maestro del deporte“, kterou o svém otci, tišnovském rodáku Benediktu Kociánovi, napsala jeho dcera Ana María a jejíž část přeložil Pavel Štarha. Budeme se věnovat době od Kociánova návratu z Chile do Argentiny až po rok 1936.
ARGENTINA
Benedikt znovu překračuje hory a v Buenos Aires je jmenován technickým instruktorem v YMCA, kde organizuje různé aktivity. Jednou při hovoru s ředitelem panem Dickensem mu navrhne, že by bylo vhodné udělat něco pro zdraví chlapců, kteří každé odpoledne v Paseo Colón sledují cvičení členů organizace. Benedikt řekl: „Jsou to kluci z předměstí a hodně z nich je hubených, 
velice chudých, kteří nemají prostředky na to, aby se stali našimi členy.“ Pan Dickens ho vyslechne a slíbí, že tuto záležitost přednese ve výkonném výboru. Tento projekt je schválen a realizace je svěřena Benediktu Kociánovi.
Shromáždí jednoho dne 8 neduživých kluků a takřka otcovsky jim vysvětlí, že potřebují fyzickou zdatnost a navrhne, že jim bude dávat hodiny tělocviku, aniž by je to něco stálo. Příští den už dorazilo na sportoviště dvakrát tolik bledých kluků a neuplynul ani týden a byla jich skoro stovka připravených proměnit se v silné muže. „Správné fyzické aktivity rozvíjí a posilují nejen tělo, ale také ducha a charakter“, to byla jeho slova. Rozděleni podle váhy a postavy na mikroby, komáry a kuřata, pozvolna se stávali hubení kluci ze San Telma zdatnými a silnými. Mnozí z těchto chlapců vytažených z chudoby zastávali pak jako dospělí důležitá místa v Buenos Aire
s, jeden se stal ředitelem deníku La Nación, jiný známým lékařem a další vynikali ve vysokých pozicích různých firem. Vděční Benediktu Kociánovi zůstávali s ním v kontaktu a navštěvovali jej, když už pak byl definitivně zabydlený v Chile.
V Buenos Aires se opět zapojil do Sokola a vyslali jej do Rosaria, aby přednášel o této organizaci, tam poznává Marii, mladou blondýnku s krásným úsměvem a velkýma zelenýma očima, dceru Marie Pourové a Josefa Kudrny, strojního inženýra, kterého vyslala česká firma do Rosaria de Santa Fe v Argentině, aby tam zprovoznil stroje na pile firmy Agar Cross. Majitel mu poté nabídne, aby se staral o údržbu strojů a řídil tuto část firmy a Josef okamžitě souhlasí, protože v jeho vzdálené vlasti se obávají příchodu války.
Ve stejném roce přijíždí jeho manželka a sedmiletá dcera Marie, která pak navštěvuje blízké Německé gymnázium, kde se učí kromě španělštiny i německy. Po ukončení školy studuje obchod na Národním obchodním institutu v Rosariu a poté je přijata jako účetní v kanceláři firmy Agar Cross. Se skupinou přátel hrají tenis a veslují na řece Paraná, má mnoho nápadníků, ale nakonec ji získává 
Benedikt, který ji často z Buenos Aires navštěvuje. Uzavírají sňatek dne 28. června 1930 a usazují se v Buenos Aires, kde Marie s velkým nadšením spolupracuje na sociálních projektech ve čtvrti San Telmo.
CONCEPCIÓN
V roce 1930 naléhavě potřebují technického ředitele v YMCA v chilském městě Concepción a protože Benedikt Kocián již prokázal svoje vůdčí schopnosti ve Valparaísu, je jmenován on. Tentokrát cestuje s manželkou, nekonečnou a únavnou cestou vlakem, s mnoha zavazadly a velkým kufrem, vybaveni svatebními dary na zařízení domova v neznámém místě. V Concepciónu jsou ubytováni v malém bytě vzadu v domě na ulici Colo Colo č. 263, kde je také 
sídlo YMCA. Zatímco se Benedikt věnuje výuce a organizování sportovních aktivit, Marie se stará o zařizování jejich skromného domova. Ložní prádlo a povlečení, které pečlivě vyšívala, se cestou velice zaprášilo, poslala je vyprat k doporučené pradleně, která si prádlo vzala a už se nikdy neukázala.
V prosinci 1930 organizují Slavnost vánočního stromu pro stovky chudých dětí. Přestože je Marie těhotná, nadále spolupracuje na všech aktivitách. Dne 7. června 1931 moje maminka cítí první příznaky porodu, je rychle odvezena do Německého sanatoria, kde jsem se narodila já, jediná dcera, pročež jsem byla velmi hýčkána, ale abych pravdu řekla, více od tatínka, byli jsme si velice blízcí, stačilo podívat se druhému do očí, aby věděl, co si myslí nebo jak se cítí.
Do bytu v ulici Colo Colo nás chodil navštěvovat sympatický mladík, když viděl, jak komplikované je pro mou maminku být paní domu a zároveň čerstvou matkou, nabídl se, že mě bude občas 
uspávat v náručí. Kdo by si pomyslel, že ten mladík jménem José Ferrari se později stane jedním z nejdůležitějších spolupracovníků mého otce?
Toho roku byla mimořádná zima, pršelo bez přestání 45 dnů, oblečení ve skříni bylo vlhké, boty plesnivěly a bylo velmi chladno. Pro Marii, která byla zvyklá na teplé podnebí v Rosariu, byl život s miminkem v těchto podmínkách obtížný a obávala se onemocnění. Rozhoduje se proto odjet do Rosaria v Argentině do domu svých rodičů a vrátit se teprve, až se jejímu manželovi podaří přestěhovat na jiné místo s lepším klimatem.
V Concepciónu má Benedikt stále mnoho práce. Podílí se na ustanovení Klubu Jorge Wiliams založeného na kulturních a sociálních programech, ale jeho prioritou je šíření basketbalu a volejbalu. Ve městě organizuje v březnu 1933 první basketbalový turnaj o pohár Benedikta Kociána, který sám věnuje a kde soutěží 16 družstev, jako např. Lord Cochrane, Gimnástico Alemán, Rafinerie Penco, Espaňol de Talcahuano a další.
YMCA SANTIAGO
V polovině roku 1933 konečně Benedikta posílají jako technického ředitele do sídla v Santiagu v ulici Arturo Prat č. 130. Poblíž si pronajímá malý byt a telefonuje Marii, aby koncem roku přijela i s jejich již dvouletou dcerkou. V létě tohoto roku organizuje 
tábor pro 40 dětí – pouličních prodavačů novin. Při hledání vhodného místa nachází nádhernou pláž u Quintera, tam postaví dva stany na lesní mýtině na pozemku pana Luise Cousiňa, který jim toto místo povolil užívat.
V Chile tou dobou řádí epidemie tyfu, v táboře se zavádí přísná preventivní hygienická opatření včetně vyvařování oblečení v hrncích nad ohněm. Byly to nádherné dny pro tyto chudé děti, které neznaly moře, jejich tváře zářily štěstím, když si hrály ve vlnách, sportovaly nebo zpívaly u táboráku. Smutně se loučily u posledního táboráku, který se nazýval „otevřené srdce“, kde dávaly najevo své pocity a vděčnost.
YMCA v Santiagu měla stále více členů, někteří si ještě pamatují, jak parta mladých lidí vyrážela ve volných dnech ze sídla v ulici Arturo Prat v šortkách, cvičkách a košilích s písmenem Y na hrudi. 
Když dorazili s Benediktem v čele na ulici Brasil, postavili koše na hřišti a hráli basketbal, potom natáhli síť a hrál se volejbal, byli u toho Arturo Tassara, Eduardo Betheley, Arturo Venegas, Emilio Carrasco, Ricardo Besa a mladíček Alfredo Aceituno. V gymnastice nacvičil se skupinou chlapců skladby Nezávislost, O´Higgins a Baquedano. Při těchto cvičeních na nářadích, koních a bradlech bývali diváci zpočátku vlažní, ale jakmile se objevily trampolíny a cvičenci dělali salta, byly ovace publika pro Benedikta největší odměnou.
NEJISTÁ DOBA
V této době začaly v centru Santiaga politické nepokoje mezi socialisty a nacisty. Pro boj s oběma založila skupina mladých vlasteneckou republikánskou domobranu, která deklaruje svoje založení jako spontánní následek militaristických akcí. Příslušník domobrany přísahá na svou čest, že položí svůj život, bude-li potřeba, za prosazení republikánského systému v Chile.
V květnu 1933 za podpory prezidenta Artura Alessandriho defiluje domobrana za účasti 50 000 mužů připravených ke službě vlasti. Tato přehlídka je napadána levicovými stranami, které pak vytvoří socialistickou domobranu. Fernando Altamirano Zaldívar, vrchní velitel místní republikánské domobrany, jmenuje Benedikta Kociána podplukovníkem této organizace a náčelníkem tělovýchovy a sportu v kadetní škole Caupolicán. Joaquín Bello řekl, že členové domobrany jsou obdivuhodným příkladem dobrých úmyslů. Ale počáteční nadšení pohasíná a na žádost prezidenta Alessandriho je organizace rozpuštěna v roce 1936.
Jednoho večera při basketbalovém zápasu mladý hráč, kterému přezdívali Palice, nešťastnou náhodou trefil prudce hlavou Benedikta do tváře a zlomil mu pravou lícní kost a pohmoždil oko. 
Odvezli jej do nemocnice San Juan de Dios, která byla nejblíž. Byla to nejstarší nemocnice v Santiagu, založená na konci vlády Pedra de Valdivii, pracovali tam nejlepší chirurgové a nikdo se jej neodvážil operovat. Po dlouhou dobu snášel bolest a rachot tramvají projíždějících ulicí, ale musel čekat na rozhodnutí. Až mu tvář splaskla, jeden z lékařů se pokusil bez anestezie srovnat poraněnou kost podle jeho fotografie a Benedikt průběh zákroku kontroloval v zrcátku. Byl přitom velice statečný a jeho tvář vypadala po tomto zákroku stejně jako dřív, nikdo pak toto vážné zranění nepoznal.
ZÁVĚREM TOHOTO DÍLU
Smyslem tohoto seriálu samozřejmě není poskytnout čtenářům kompletní překlad celé životopisné publikace, proto příští pokračování bude již závěrečné. Skončíme vyprávěním o založení organizace Vida sana (Zdravý život), na kterou navíc nahlédneme i odjinud než pouze ze stránek knihy napsané Benediktovou dcerou.
Václav Seyfert st.
