BENEDIKT KOCIÁN - UTAJENÝ TIŠNOVSKÝ RODÁK
(4.část)
V minulé části našeho seriálu o tišnovském rodáku Benediktu Kociánovi, který před téměř sto lety úspěšně propagoval mnohá nově vznikající odvětví sportu v daleké jižní Americe, jsme začali zveřejňovat ukázky z knihy Benediktovy dcery Any Maríe „BENEDICTO KOCIAN – UN MAESTRO DEL DEPORTE“ v překladu Pavla Štarhy. Naše vyprávění končilo příjezdem Benedikta Kociána do Argentiny, kam z rodných krajů uprchl před začínající první světovou válkou. Pojďme tedy dále po jeho stopách, tak jak byly v této knize popsány.
BUENOS AIRES
Bez znalosti španělštiny se mu podaří kontaktovat Raimunda Mičána, krajana a přítele svých rodičů, majitele cukrárny v samém centru Buenos Aires a proto velmi známého v české kolonii. Raimund Mičán mu pomáhá se zabydlováním a získáním zaměstnání, a protože je mladý, hezký a inteligentní, je to pro něj snadné.
Nejprve pracuje v dílně jako malíř vývěsních štítů, což mu jde bezvadně a je na to velmi hrdý. Jednoho dne ho pošlou přemalovat štít na hlavní ulici ve velké výšce, stoupá po dlouhém žebříku a sotva balancuje s plechovkami barev, navíc se mu písmena roztečou, všechno je špatně, frustrovaný to zkouší znovu. Nakonec sleze dolů a mizí odtud s poznáním, že malování ve výškách pro něj není.
Brzy nato získává práci jako prodavač v obchodě s látkami, pracuje tam docela dlouho, ale jakmile si majitel všimne, že jeho dcera a Benedikt jsou si vzájemně sympatičtí, propouští ho. Tento mladík vypadá slušně, je stejné národnosti, ale není to partie, kterou by chtěl pro svoji dceru.
Při hledání místa v Buenos Aires, kde by mohl sportovat, se v jedné tělocvičně s nářadím dostává k YMCA (Young Men´s Christian Association - Křesťanské sdružení 
mladých mužů). Tam absolvuje kurs v technickém institutu a získává v roce 1915 ve svých 24 letech titul učitele tělesné výchovy.
Dává hodiny gymnastiky a vyučuje sporty, které se právě od roku 1912 objevují i v Buenos Aires, basketbal a volejbal. Zde jako technický instruktor začíná svou úspěšnou práci při šíření těchto nových sportů v Argentině a později v Chile.
YMCA byla založena v Londýně v čase průmyslové revoluce roku 1844 Georgem Williamsem, jejím cílem byl komplexní rozvoj mládeže na základě křesťanských ideálů. V roce 1851 je zřízena v Bostonu v USA a v roce 1902 se objevuje v Buenos Aires, roku 1912 ve Valparaísu, 1920 v Santiagu a 1927 v Concepciónu.
BUENOS AIRES V DOBĚ VÁLKY
V Buenos Aires se roku 1914 komentuje událost ze Sarajeva, kde byli 28. června zavražděni následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinand a jeho žena hraběnka Žofie.
Dne 1. srpna toho roku vyhlašuje Německo válku Rusku, potom Francii, 4. srpna vpadne do Belgie, což vyprovokuje Spojené království k intervenci a vyhlášení války Německu. Tak se v roce 1914 rozpoutává 1. světová válka.
Tatínkovi se nedaří spojit se se svou rodinou, ví jen, že od roku 1915 byl zrušen Sokol kvůli svým vlasteneckým ideálům. V Argentině však tato organizace pokračuje stejně jako ve Spojených státech, Brazílii a jiných zemích daleko od Evropy. V Buenos Aires se zapojuje do Sokola jako instruktor tělesné výchovy a je jmenován technickým ředitelem tělovýchovné jednoty Sokol v Argentině a předvádějí veřejná cvičení na hudbu podobně jako ve své vlasti.
V průběhu pěti let dělí svůj čas mezi tyto dvě instituce, navíc organizuje prázdniny pro skupiny mládeže v táborech v Colonii v Uruguayi, kde má na starosti kulturní a sportovní aktivity.
Konečně v roce 1918 přicházejí z Evropy dobré zprávy, 11. listopadu Německo podepisuje kapitulaci a roku 1919 je podepsaná Versaillská smlouva, která ukončuje 1. světovou válku.
Rodí se Československá republika s prezidentem velkým státníkem Tomášem Masarykem, který povzbuzuje české ideály a mezi nimi se navrací Sokolská organizace.
Tatínkovi se podaří spojit se s rodinou, chtějí, aby se vrátil, ale osud jej zavede do jiných zemí.
CESTA DO NEZNÁMA
YMCA v roce 1919 posílá Benedikta Kociána do Chile, aby působil na pobočce ve Valparaísu jako technický ředitel.
Před cestou mu jeden kamarád vypráví, jak v roce 1906 cestoval přes Andy. Kus cesty se jelo vlakem, ale od nadmořské výšky 2200 metrů cestující přesedli do kočárů tažených vždy pěti koňmi, šli v karavaně asi 25 kočárů, někteří koně nevydrželi a 
umírající byli shazováni ze srázu. Sestup z hor byl strašný, se zatajeným dechem se řítili plnou rychlostí dolů, v každé zatáčce si mysleli, že se kočár zřítí dolů ze srázu.
V roce 1910 zahajuje provoz transandská železnice z Mendozy do Los Andes a můj tatínek již tedy nemá tak špatné zážitky z cesty jako jeho kamarád.
Ve stanici Retiro v Buenos Aires nastupuje ve 20:30h do vlaku s jídelním a lůžkovým vozem, který napříč pampou dorazí do Mendozy ve 13h následujícího dne, tam přesedá na vlak ozubnicové úzkorozchodné transandské dráhy (šířka 1m), velmi pomalý, dosahující nadmořské výšky až 3200 m. Vlak projíždí tunely a každá zatáčka vytváří z okna vagónu rám nového obrazu s různými odstíny okrové barvy skalisek, poté klesá nádherným údolím kaňonu řeky Aconcagua do Los Andes, kde opět přesedá na běžný vlak, který jej doveze do Valparaísa.
V jednom rozhovoru tatínek řekl: „Bylo to jedné noci v dubnu roku 1919, když mě vlak dovezl do této zaslíbené země, tisíce malých světel zářily z kopců Valparaísa, zatímco se světla lodí zakotvených v zátoce odrážela v moři, bylo to nádherné a symbolické představení, měl jsem pocit, jakoby mě tato pro mě zcela cizí země chtěla co nejsrdečněji přivítat. Potom, když jsem poznával její obyvatele, jsem tuto zemi miloval stále víc.“
Organizuje v YMCA Valparaíso oddělení tělesné výchovy s kurzy tělocviku a programy pro šíření nových sportů, které ještě nebyly v Chile známé, basketbalu a volejbalu.
Průkopníkem basketbalu byl James Naismith ve Springfieldu v USA v roce 1891, kde byl ředitelem YMCA, nakreslil hřiště uvnitř budovy, aby mohl provozovat nějaký sport i v zimě, na kraje hřiště zavěsil košík od ovoce a zkoušel vhodit fotbalový míč do protějšího koše.
Za „vynálezce“ volejbalu je považován William George Morgan z YMCA v Holyoke v USA.
Oba sporty se objevily v pobočce v Buenos Aires v roce 1912 díky panu Phillipsovi a hrály se s velkým nadšením v tělocvičně dlouhé sotva 20 metrů.
Pro prezentaci basketbalu a volejbalu ve Valparaísu sestavil Benedikt skupinu vedoucích, s nimi připravil stojany a demontovatelné koše a pořádali exhibiční představení těchto sportů na různých místech města, na Plaza Victoria, Plaza Ancha, Población Zorilla, Cancha de Carabineros, Cerro Barón a dalších.
Pamětníci říkají, že lidé se udiveně dívali, jak tento kazatel impozantního vzhledu s vypracovanými zády a svalnatými pažemi, oblečen do bílých kalhot, udělal na zemi čáry, hrál s velkým míčem a nenapodobitelným držením těla v kombinaci s veselou a laskavou osobností si získával přízeň mladých, kteří se s ním dále věnovali těmto novým sportům.
Byl jmenován členem sportovní komise města Valparaíso a ředitelem meziškolní olympiády, učil tělocvik na různých školách.
V létě pořádal pro mladé lidi tábory v Ocoa, nádherném kraji blízko Valparaísa. V těsném kontaktu s přírodou je učí správným hodnotám a novým sportům.
Během jednoho tábora musel odjet na pár dní do Valparaísa, tábor nechal na starost vedoucím, ale kvůli divnému tušení se vrací do tábora dřív a nachází jednoho mladíka ležícího na zemi zraněného při odbíjení míče, jakoby zázrakem přichází v pravý čas, aby mu poskytl první pomoc.
Večerní program se odehrával u táboráku se zpíváním, vyprávěním a vzpomínáním a vším ostatním, co děti a mladé lidi může obohatit.
Když ho vidí, s jakým zápalem předává zkušenosti mladým i dospělým, pokouší se jej přesvědčit, aby se stal protestantským knězem, což nechtěl, protože pocházel z katolické rodiny a také kvůli svým zásadám, kterými vždy směřoval pomocí sportování k užitku všem lidem bez ohledu na jejich ideologie.
V prosinci 1922 se ve Valparaísu koná první regionální kongres o dětech, kde přednáší o tělesné výchově dětí a o nutnosti vymýtit neřesti naší mládeže. Navrhuje městské radě, aby se v rámci projektovaných hřišť na náměstí Victoria před knihovnou Severin zřídila také hřiště na basketbal a volejbal, což bylo později zrealizováno.
Z pověření rady města Valparaíso, ligy proti alkoholismu a scoutů, se v roce 1923 účastní světového kongresu o dětech v rakouském Pörtschachu am Wörthersee, kde prezentuje svou práci a získává zkušenosti pro její další rozvoj. Během pobytu v Rakousku navštěvuje svou rodinu v Tišnově. Po dlouhých dvanácti letech se setkává s příbuznými, kteří se ho s přáteli snaží přesvědčit, aby zůstal ve vlasti. Také sokolové chtějí, aby působil jako instruktor, ale sám cítí, že jeho místo je v Chile.
Dokonce přesvědčuje sestru svého švagra Žofii, instruktorku tělocviku, která je nadšená z toho, že by později odjela za ním do Chile. Psali si dopisy, ve kterých jí nabízí ve Valparaísu práci učitelky v anglické dívčí škole i s ubytováním v bytě s klavírem, kde by mohla hrát ke cvičebním skladbám, přesto rodiče Žofii nedovolí odjet.
Po návratu do Chile Benedikt vypráví ve Valparaísu o svých zkušenostech z Evropy a organizuje prezentace cvičení s hudbou v sokolském duchu, která předvádí také vojákům za pomoci plukovníka Alfreda Portalese.
Mezi prvními příznivci volejbalu, který se hrává po hodinách tělocviku v YMCA, vynikají novinář Joaquín Lepeley a advokát Humberto Molina Luco, který se roku 1920 stává ředitelem státního vězení ve Valparaísu, kam také Benedikt přichází dávat hodiny tělocviku pro vězně zdarna. Pan Humberto Molina Luco byl v letech 1946 až 1952 guvernérem Valparaísa za vlády Gabriela Gonzálese Videly. Pamatuju si na mnoho cest s tatínkem vlakem do Valparaísa na návštěvu jeho dávných přátel, viděla jsem přitom štěstí na jeho tváři, když procházel 
uličkami přístavu, dýchal čistý mořský vzduch a vzpomínal na odpoledne a večery v ulici Brasil a Argentina, na náměstí Victoria, kde s ostatními vedoucími vštěpoval mladým lásku ke sportům a pozvedával jejich morální, kulturní a sociální úroveň.
V roce 1925 chilská vláda uděluje Benediktu Kociánovi Řád Bernarda O´Higginse třetí třídy za zásluhy a později i druhé třídy na základě jeho práce vykonané v Chile.
Asociace basketbalu a volejbalu ve Valparaísu, kterou založil, se emotivně loučí dne 30. dubna 1925 se svým prvním předsedou Benediktem Kociánem slavnostním obědem před jeho návratem do Argentiny.
