BENEDIKT KOCIÁN -
- UTAJENÝ TIŠNOVSKÝ RODÁK (3.část)
V minulém díle našeho vyprávění o Benediktu Kociánovi, který se stal v první polovině dvacátého století věrozvěstem sportu v Jižní Americe, jsme citovali jednak z publikace „Češi a Slováci v Chile ve 20. století“ a poté ze vzpomínek Petra Kociána, jehož dědeček Jindřich byl Benediktův bratr.
Dalším zdrojem poznatků o počínání tišnovského rodáka na vzdáleném kontinentě měly být celkem logicky informace objevené na webu. Po zadání hesla „Benedicto Kocian“ nám populární vyhledávač Google nabídl celou řadu písemných materiálů … ale pochopitelně ve španělštině. Bylo tedy potřeba oslovit někoho, kdo tímto jazykem dobře vládne, aby nám alespoň ty nejzajímavější texty přeložil do mateřského jazyka.
„U mne ve firmě svého času pracoval jistý Pavel Štarha, který španělsky uměl, zkusím se ho zeptat,“ navrhl mi jen tak mimochodem Miloš Sysel, aniž bychom oba tušili, k jakému zdroji dalších materiálů 
nás tenhle nečekaně osvícený nápad přivede. Ještě téhož dne přišla od osloveného překladatele tato odpověď:
„Jasně, ale ještě než se na ty texty podívám, tak aby se kruh uzavřel: Jsem stále v kontaktu s jeho dcerou Annou Marií Kocian, v lednu 2007 jsem u ní strávil tři týdny v Santiagu. Jsme vzdálení příbuzní přes mou babičku Hendrichovou. Letos Anita vydala o Benediktovi knížku, se kterou jsem jí pomáhal v kapitolách týkajících se Tišnova. Knížku mám doma, je tam fůra fotek odsud i z Chile a Argentiny, můžu půjčit. Kociánovi měli původně 
provaznictví v prostorách nynějšího květinářství na dolním náměstí. Strýc mé babičky Ruda Ráboň si vzal za ženu sestru Benedikta Amálii a z provaznictví udělal obchod s látkami a módními doplňky – takto jsme do rodiny.“
To znělo skoro neuvěřitelně – první člověk, kterého oslovíme s žádostí o 
překlad ze španělštiny, je Kociánův příbuzný, který se na knize o něm dokonce podílel a sám Chile nedávno navštívil. A aby toho nebylo dost, hned nazítří dorazil od Pavla Štarhy další e-mail:
„Ještě jsem si vzpomněl a našel dopis, který Benedikt poslal mé prababičce Žofii Ráboňové v roce 1924, kde jí nabízí místo učitelky tělocviku ve Valparaísu a prakticky nový život v Chile. Prababičce rodiče však cestu nepovolili...“
Kopie onoho dopisu byla v příloze připojena – zněl takto:
Valparaíso, dne 21. října 1924
Milá Žofinko!
Vřelé díky za Tvoji vzpomínku ze záletu do Jugoslavie a zároveň moje srdečné blahopřání k novému Tvému úspěchu na podiovém cvičení se sněhovými koulemi. Sleduji s velkým zájmem vše, co moji Bratři a Sestry ve vlasti i v cizině konají.
Dnes jsem zase ve svém živlu, avšak moje jednoroční nepřítomnost zavinila mně mnoho nové reorganisační práce, takže nejsem stavu, ačkoliv časně od rána až do večera pracuji, abych se dostal k mojí osobní korespondenci. Dnes však musím tak učiniti neb mám pro Tebe zvláštní sdělení. Rád bych, milá Žofinko, abys uvažovala, zda-li by ses chtěla odhodlati sem za mnou. Jest zde tudíž zapotřebí učitelky tělocviku a přijal jsem provizorně vedení tříd děvčat jedné anglické školy, které bych Ti předal. Jsou to děvčata pouze z lepších rodin, inteligentní, vesměs sportovnice, materiál prvního řádu pro sebeobtížnější cvičení. Měla bys krásnou příležitost, abys mohla rozvinovati Tvoje schopnosti a státi se brzo populární osobou. Právě minulý týden jsem již pořádal podiové cvičení s kužely, moje vlastní „kreace“ s doprovodem hudby, v němž jsme docílili nevídaný úspěch. Za tyto třídy ředitelka školy platí YMCe 100 pesú zdejší měny a cvičí se pouze dvakrát týdně od 3 do 4 hod. odpoledne. Povely by ses naučila hravě a chodili bysme zpočátku společně do oné školy, až bys ji mohla samostatně vésti. Mimo toho Y.W.C.A., totiž naše sdružení pro dívky, by byla velmi ráda, kdybys přijela, abys i tam mohla započíti. Ty umíš německy a to by byla pro Tebe velká výhoda. Ovšem musela bys započíti s učením španělštiny, co pro našince není celkem tak obtížné. Bylo by ideální, kdybys mohla započíti s vyučováním v měsíci květnu, nejdéle červnu příštího roku. Měla bys zde obrovské pole činnosti. Co se týče bytu a stravy, o to se nemusíš starati. Bydlela bys u jedné velmi vážené zdejší rodiny, kde já bydlím, kde jest velmi čisto a dobrá kuchyň. Domácí paní ráda by se též něčemu od Tebe v kuchyňském umění přiučila. Až by naše práce byla v proudě, mohli bychom si pronajati domek pro sebe, třeba společně s nějakou rodinou. V domě, kde bydlím, mají piano a paní hraje, takže bysme si mohli doma cvičení s doprovodem hudby připravovati.
Současně hledám na schválení zdejšího ředitelství učitele tělocviku pro zdejší YMKu, jehož plat byl určen na $ 400.--, což jest ve skutečnosti výhodná nabídka. Prosil bych Tě, abys předala s Tvojím odporučením přiložený dopis náčelníkovi Tvojí Jednoty Brno I. Kdybys Ty osobně někoho znala, bylo by mně to tím milejší. Mohli byste jet třeba společně. Věc jest velice akutní a proto bych Ti byl velmi povděčen, kdybys tuto záležitost urgovala. Jsem jist, že by se Tobě zde líbilo.
Chci použít dnešní pošty a proto odpusť, že Ti píši tak stručně. Co se týče cesty, mohl bych Ti býti něčím nápomocen a snad Tvoji bratři. Nenech mě dlouho čekat, Žofinko.
Se srdečným pozdravem na všechny a zvlášť na Tebe
jsem Tvůj upřímný
Benedikt Kocián
V pádě, kdyby z nějakých důvodů cesta do Chile byla pro Tebe nemožná, prosil bych Tě, abys mně odporučila nějakou takovou nadšenou Žofinku jako Jsi Ty. „NA ZDAR“
Pozdravuj Tvoje bratry, Libušku, Rudoška, Ladislava, Alušku a zvlášť moji maminku.
Jsem zdráv, všechno zde dobře pokračuji a k Vánocům dostanete všichni bližší zprávy. Zatím ještě jednou „NA ZDAR!“
Na horním okraji dopisu je čitelná rukou psaná poznámka „Došlo 4/XII 24.“
S Pavlem Štarhou jsme se osobně sešli v prosinci 2014 v restauraci Na Humpolce, příjemně si popovídali a dohodli se, že bude postupně překládat nejzajímavější pasáže z knihy „Benedicto Kocian – Un maestro del deporte“. Současně jsem mu předal znění vzpomínkového textu od Petra Kociána, v němž byla mimo jiné i věta: „...v Buenos Aires jim na začátku pomáhal nějaký R. Mičán (španělsky psáno Michan), který vlastnil cukrárnu ve středu města...“ K tomu nám Pavel doplnil:
„Ten R. Michan z Buenos Aires byl Raimund Mičán původem z Tišnova, strýc mého dědy Miloše Hendricha, mám někde doma dopisy, kde popisuje on nebo jeho bratr zážitky z cesty a začátků v Argentině. Jejich potomci nyní žijí ve městě Resistencia v provincii Chaco, kde je poměrně dost lidí s českými kořeny.“
Texty z internetu, které jsme původně chtěli přeložit a které nás k Pavlu Štarhovi de facto přivedly, se nakonec ukázaly být poměrně nezajímavé a obsahovaly v podstatě pouze to, co jsme už věděli z materiálu českých. Místo nich se tedy Pavel, tak jak slíbil, pustil do překladu knihy, kterou o svém otci napsala Benediktova dcera a zde je pro Vás první část jeho práce, vedle předmluvy popisující ještě Kociánovy začátky v Tišnově a jeho přesídlení do Jižní Ameriky:
BENEDIKT KOCIÁN - MISTR SPORTU
ÚVOD
Tělovýchovná jednota Sokol pozvala v roce 1965 mého otce Benedikta Kociána do Prahy na III. spartakiádu jako uznání za jeho záslužnou práci, kterou učinil pro sport v Chile a v Argentině. Do Jižní Ameriky přijel v roce 1912, nejlepších 50 let svého života věnoval šíření zásad a hodnot tělesné výchovy, pro jejíž rozvoj založil v Chile federace basketbalu, volejbalu a gymnastiky. Ve stejné době zaváděl to nejlepší z tradice českého Sokola: "Sdružovat prostřednictvím sportu a uměleckých a kulturních činností." Vytvořil spolek Vida Sana (Zdravý život) s vlastními tělocvičnami a tábory v Quinteru.
Před odjezdem do Prahy nám při loučení s rodinou sdělil své přání prožít zbytek života ve Valparaísu nebo Viňa del Mar s pohledem na moře, které tak miloval a sepisovat tam své paměti. Toto bohužel nemohl uskutečnit, na této své poslední cestě umírá v Praze 27. července 1965.
Pokusím se za něj vyprávět, možná s mnoha omyly, avšak s velkou láskou, to, co si pamatuji a co jsem zjistila o životě jednoho idealisty, který byl pro mnohé osvíceným misionářem a mužem činu, neúnavným sportovním učitelem mládeže, přesvědčeným o tom, že zdraví ducha je základem pro zdravé tělo.
ZAČÁTKY
Vracíme se v čase do Tišnova blízko Brna na Moravě, toho času v Rakousko-Uherské monarchii, kde žijí katoličtí Češi v okolí kláštera Porta Coeli založeného v roce 1233 uherskou princeznou Konstancií. V tomto krásném městě mezi zelenými kopci s borovými lesy, v domě Benedikta Kociána a Anny Jurnečkové, se 28. dubna 1891 narodil jejich syn Benedikt, který se stává miláčkem rodičů a svých dvou dospívajících bratrů. Se svou sestrou Amálií, která přichází na svět o tři roky později, jsou si kamarády při hrách a neplechách a stojí při sobě.
Jeho otec, majitel provaznictví a obchodu v centru Tišnova, kde prodává své výrobky velmi ceněné rolníky v této zemědělské oblasti, vidí ve svém nejmladším synovi pokračovatele svého podniku, neboť dva starší bratři, jeden advokát a druhý vojenský muzikant, nemají o provaznictví zájem. Ačkoliv Benedikt od dětství rád tatínkovi v podniku pomáhá, osud tomu nechtěl, aby si jej ponechal.
Tatínek mi vyprávěl, že už odmala dostával odpovědné úkoly, v deseti letech ho pošlou s dopisem k sousedovi na druhé straně lesa, při návratu už za tmy vystrašený slyší kroky, jako by ho někdo sledoval; běží a slyší, jak se kroky zrychlují, běží ještě rychleji a zakopne, spadne mu čepice, pak si uvědomí, že ten hluk dělala ozdoba na čepici - teď už jde lesem beze strachu a šťastný s čepicí na hlavě.
Ve třinácti letech se začíná zúčastňovat dění v Sokole, založeném v Praze roku 1862 Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem podle klasických ideálů "Mens Sana in Corpore Sano" - ve zdravém těle zdravý duch. Během 19. a 20. století se Sokol stává důležitou silou, která se aktivně účastní vytvoření nezávislého československého státu. Ve všech městech a vesnicích se staví sokolovny s tělocvičnami, sportovními hřišti a sály pro kulturní akce. První národní setkání členů Sokola nazvané Slet se koná v Praze v létě roku 1882, kde se představuje 720 cvičenců.
Pomalu se také začleňují ženy v dlouhých sukních té doby, které jim nebrání cvičit na hudbu slavných českých skladatelů, všichni národní umělci chtějí spolupracovat se Sokolem, také malíři, kteří navrhují sokolské kroje a plakáty. Děti, mládež a dospělí provozují cvičení a sporty s velkým nadšením. Defilujíce v sokolských krojích ve městech a vesnicích sní o tom, aby se mohli účastnit Sletů, které se konají každých pět let v Praze.
TIŠNOVŠTÍ SOKOLI
V Tišnově také mají sokolovnu s tělocvičnou s koněm, hrazdou a bradly, kde vyniká můj tatínek. S úsměvem a lesknoucíma se modrýma očima vzpomínal, že jej velmi obdivovala děvčata při provádění obtížných cviků na nářadí při závodech.
V 17 letech je povolán do Budapešti na vojenskou službu. Tam v kasárnách nepanují dobré vztahy mezi rakouskými a maďarskými důstojníky, kteří diskriminují české rekruty. Jako vtip z té doby mi vyprávěl, že během stráže na nehostinném místě v mrazivé zimě byl kontrolován rakouským důstojníkem, který si myslel, že tatínek ve stráži spí a potrestal ho dvěma dny ve studené cele. Jeho jediným návštěvníkem byla sympatická myška, která se objevovala vždy v noci a hledala něco k jídlu.
Jeho bratr Ladislav, muzikant rakousko-uherské armády, se dovídá o událostech v Evropě a bojí se, že se chystá válka - vždyť v roce 1908 Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu. V březnu 1912 Srbsko a Bulharsko vytváří spojenectví proti Rakousko-Uhersku a vyhlašují válku. Mladí muži, kteří jsou na vojenské službě v Budapešti, jsou povoláni do bojů v Srbsku; Benedikt mezi nimi. Jeho bratr se mu v armádě pokouší získat místo řemeslníka nebo něco podobného, aby nemusel jít do předních linií, kde by jako Čech posloužil hned jako kanonenfutr. Bohužel tento krok se nezdaří a zakrátko Benedikt dostává rozkaz k mobilizaci.
Jeho zoufalí rodiče nesouhlasí, aby jejich nejmladší syn riskoval život pro monarchii a po dohodě s rodinou jej místo do Srbska posílají vlakem do Německa, kde v přístavu v Brémách nastupuje na loď společnosti Norddeutscher Lloyd, která směřuje do La Plata v Argentině. Po dlouhé a bouřlivé plavbě na lodi plné emigrantů, kteří prchají v obavách z války v Evropě, přistává v Argentině počátkem roku 1912.
Pokračování příště
