ARGENTINSKÝ ŽIVOT FRANTIŠKA RUPPA
(dokončení)
Ten samý den přijel do Berize úředník se zprávou, že rodina Frankova přijela v noci do Buenos Aires. Frank byl moc na mizině, peněz neměl a co teď. Na zpáteční cestu do Chaca neměl, tam měl zaměstnání jisté. A teď nastala starost o bytí a práci bez odkladu. Druhý den se viděl na cestě do Buenos Aires, představuje si hotel Emigracian, sešel se s rodinou, zavazadla a bedny dopraveny na nádraží a odtud do Berize. A tady jeden krajan vypomohl Frankovi s půjčkou deset pesos, takže mohl zapraviti pobyt na měsíc za sedm pesos a za převoz přes řeku. Frank si zvykl na zdejší poměry, ale co na vše řekne žena, na to nechtěl ani pomýšlet. Pravda, vše se přežije, je-li zdraví a víra sama v sebe. Takový byl začátek, když mu přijela rodina. Bída i hlad, na cestu do Chaca peněz neměl, tam měl práci a obtěžovat nikoho nechtěl. Tak se pustil hledat zaměstnání. Před továrnami se sešlo každého dne na dva tisíce nezaměstnaných, někdy se dostavilo na šest tisíc a zabrali-li 140 neb 200, bylo to vše. Frankovi se někdy mezi pochůzkami o práci podařilo v přístavu dostati na pár hodin práci nakládání uhlí na železniční vagony. Výdělek byl pramizerný, ale přece bylo na mléko a chléb na pár dní. Asi za dva týdny Frank obdržel práci v továrně, byl nejvyšší čas. Frank strádáním zeslábl, k tomu žena po chvílích poplakávala a to ho nejvíce mrzelo, že dítě a žena má nedostatek. Frankovi nezáleželo, nejedl-li, bylo třeba vydržet 14 dní do výplaty. Frank dostal práci na noc, vařit maso do konzerv. Měl na starosti 2 kotle, vařilo se parou, dříví selhávalo a tak každou chvíli byl někdo opařen. Frank byl opatrný, měl štěstí, ale jeho ochablost byla velká, dostával závratě od silné masové vůně a velkého vedra a to ještě více přitížilo, ale přeci vydržel do výplaty. Zaplatil půjčku krajanovi, vyrovnal se s mlékárnou, pekařem, též nájem zapravil, takže první výplata se rozprchla. Ten samý den málo zůstalo, ale bylo po starosti, zato přišla druhá rána na rodinu. Onemocněla dcerka a museli ji odvézt do dětské nemocnice, zase byly nesnáze se dorozumět, jen stěží vyrozuměl, že byla třeba operace slepého střeva. 
Frank každý den dojížděl do města podívat se za dítkem a třetího dne mu oznámili, že dítko zemřelo. A tak Frank doprovodil na hřbitov malého Andělíčka a vida, že kočí čeká, pomodlil se za dítko, měl v kapse poslední 2 pesos, dal je kočímu, který se ihned vzdálil. Frank ještě chvíli postál u hrobečku, pak se unaveně vzdaloval z tichého hřbitova. Neostalo mu ani haléře v kapse a cesta elektrickou drahou trvala asi hodinu z města do Berize, kde bydlel. Šel unaveným krokem, vzpomínal na své mládí, na celý život, též vzpomněl na tetu Annu, jak mu vyprávěla o svém neštěstí, když jela ze Santa Fé za strýcem do provincie Chaco. Jak jí dceruška zemřela ve vlaku v náručí a jak jela celou noc s mrtvým dítětem. Druhého dne, následkem velkého vedra, musela oznámit průvodčímu vlaku, co se jí stalo a na nejbližší zastávce musela vystoupit. Na policii nemajíc průkazu ani pasu, kterým by se mohla legitimovat, vše bylo zaznamenáno ze snubního prostenu, jméno a datum. Pak pochovala své dítko na neznámém místě. Frank povzdechl a řekl si, že jsou druzí na tom hůře nežli jsme my a dodal do kroku, cestou mu přišla na mysl jeho školní léta, vzpomněl na učitele Blanka. Jednou se ptal školáků, čím by chtěli být, až dorostou, jeden chtěl být lékařem, učitelem, různými řemeslníky a podobně, až došla řada na Franka. Neodpověděl, nikdy o tom nepřemítal a učitel Blank chvíli hocha pozoroval a pak mu řekl, na co by sis lámal hlavu, Ty si zazpíváš „Na tej naší hrázi, tam se pingl hází“. Frank se smutně usmál a řekl si, škoda, že se nesplnila slova pana učitele. Též vzpomněl na pana katechetu a učitele zeměpisu, to byli dva přátelé, celý rok střádali a šetřili, aby v prázdninách se mohli vydat na cesty podle jejich vyprávění. Projeli Itálií, Jeruzalémem a když přišlo školní vyučování, Frank se těšil na hodinu katechismu a zeměpisu. Oba pánové byli vyhublí, pobledlí, ale jejich oči zářily radostí. Pan katecheta líčil veškeré dojmy a příhody, zkušenosti na cestách a tak vždy čas uběhl jako voda, to samé bylo v hodině zeměpisu. Frank býval neposeda, vždy naslouchal a přemítal o druhých zemích a zvycích. Frank často přemýšlel o událostech svého života a docházel k závěru, že život každého jedince je předurčen a ten, kdo není v mládí připraven tělesně i duševně k boji životem, ten spíše neb později podlehne. Frank byl vděčen školní výchově, protože 
připravovala do života, též vzpomněl na učitele. Bylo to v neděli odpoledne, tehdy si Frank hrál s druhým hochem na tyčkrdle, tu si je pan učitel zavolal a pravil jim: „Hoši, dojděte mi pro cigaretu, dám vám královskou odměnu.“ Podal Frankovi dvouhaléř a řekl „Kupte mi jednu Zorku,“ hoši donesli cigaretu Zorku, ta stála 1 haléř a když mu Frank odevzdával druhý haléř, pravil „Ponechte si ho za odměnu.“ Takových příkladů Frank nezapomněl, neb v tehdejších dobách honorář učitelský byl pramizerný. Frank poznal hrdost a bídu učitele, šel zamyšlen, ani nevěděl, že jde okolo domku jeho babičky, vidouc hocha, zavolala naň a pozvala ho na hrnek kávy. Při tom hladila hocha, byla to stařenka zlatého srdce a Frank ji měl rád. Při takových vzpomínkách došel domů, našel ženu uplakanou, políbil ji a unaven zaspal několik hodin a večer do práce, pracoval v noci. Ráno šel domů, u východu šéf personálu ho zastaví a řekl mu, aby šel pracovat do ledových komor, tam byl plat vyšší. Frank se nerozmýšlel, měl 1 hodinu volnou, trochu si odpočinul, po cestě dojedl oběd. Večer měl 2 hodiny volné do nastoupení na noční práci. Frank se nemohl rozhodnouti, na noční velké horko a na denní velká zima. A tak uběhly 2 týdny a volil denní práci v ledových komorách. K tomu rozhodnutí ho donutilo jeho tělo, takže jen v ledových komorách se cítil lépe. Za ty dva týdny se kapsa zlepšila a mohli si koupit to nejnutnější. Ale doma nebylo pokoje, nebylo výčitek, žena poplakávala, až ji sousedka přemluvila, aby šla s ní pracovat do továrny. Frank se zlobil, ale uznal, že sama doma by ochořela, tak ji nechal, spoléhal na dobrou výchovu a tu zase ironie života, dostala práci. Do roka si ušetřili hezký groš, což se něco poslalo do Evropy na vyrovnání půjčky a zároveň poskytl půjčku, o kterou byl Frank požádán, netřeba připomínat, že ji nikdy nazpět nedostal. Oba byli hubení, Frank se rozhodl, že půjdou na venkov, někde do hornatého kraje na zotavení sil. V Buenos Aires Frank dal do novin, že se uchází o zaměstnání na venkově. Druhého dne obdrželi nabídku do provincie 
Mendoza coby pověřenec na majetku a jeho žena za kuchařku. To byl kraj podobný kraji, kde oba prožili své mládí a to na zdraví blahodárně účinkovalo, tam se oba cítili jako doma, byl to vinný kraj. Frank si zajel 2x týdně na poštu, jezdil na koni, někdy na bryčce, podle toho jaký byl čas na nákup. Frank si dopisoval se svojí matkou, takže byl ve spojení se svým krajem. Frank se připravoval na poštu, čas nebyl moc pěkný, přišel správce a povídá, že došla nafta, benzin a nemá koho poslat, jestli by dovezl 1 sud benzinu z města San Rafaelo. Frank přikývl, uvázal koně u žerdi, přenesl kabelu na dvoukolovou káru, mezitím mu zapřáhli dva dobré koně. Frank je měl rád a vždy jim dal po kousku cukru, když s nimi někam jel. Tehdy bylo odpoledne dosti pokročilé, tak si Frank nadjel, místo po silnici jel polní cestou, přejel brodiště řeky Diamante. Povšiml si, že potůčky v ložisku jsou větší a voda kalná. Frank si pospíšil ve městě, naložil sud s naftou na káru a bez meškání se vracel tou samou cestou. Už se stmívalo, když vyjel z města, bylo slyšet hučení z dálky. Předjel jednoho chodce, byl opilý a začal křičet, aby tam nejel. Frank si toho nevšímal, ale jak přijížděl ke břehu řeky, zarazil se. Za tu hodinu, co byl ve městě, stoupla voda, byla kalná a prudká. Frank zastavil a počítal, vrátí-li se, ztratí nejméně 2 hodiny a světlo neměl. Frank pozoroval koně, namočili pysky do vody, začali frkat a přešlapovat. Frank se rozhodl, zavolal na koně, rázně vjeli do řeky, ponořili se do rozbouřené vody. Frank znal řečiště, věděl, kde jsou nížiny a kde vršky. Na druhém břehu stál hostinec s kuželnou, před ním byl hlouček mužů, kteří každý přejezd hlubinou křikem povzbuzovali a volali. Nejhorší na tom byl výjezd z řeky, tam byla největší hlubina, hučela jako bouře. Frank věděl, že návrat je nemožný a přejezd velice těžký. Frank překřikl hlomoz, koně se potopili, ve vlnách měli jen hlavy nad vodou a kára se ponořila. Frank byl po pás ve vodě, cítil, jak voda odnáší káru, zakřikl 
ještě jednou na koně, udeřil několikrát karabáčem do vody. Věděl, že zakopne-li některý kůň, vše bude ztraceno. Dostihli břehu, po správné cestě se dostali nahoru na rovinu. Voda ze všech tekla. Frank zastavil, slezl z vozu, hlouček, který před chvílí pokřikem povzbuzoval a pozoroval zápas se živlem, stál jako sochy. Frank popleskal koně, udělal jim rychlou masáž po nozdrách, těžce oddychovali. Tentokrát jim nemohl dát po kousku cukru. Byla skoro tma, mávl rukou na pozdrav a nechal koně jíti krokem, než se upokojili. Tehdy zase se zamyslel nad životem, vzpomněl dvou bratrů v provincii Chaco, živili se těžkou prací kácením lesa, též cihlařili a prodejem se živili. Frank byl svědkem, kterak převáželi dřevo přes močály zarostlé trávou. U vozu bylo zapřaženo 7 mul a než vhely na zeleň močálu, rozjely se tryskem a pod tíhou se močál prohýbal. Frank nechtěl věřit svému zraku, jen pud zvířat mohl vědět, že zastavení znamená smrt. Takové a jiné podobné příběhy měl na mysli. Dojel domů, šel do kuchyně, vybral největší kousky cukru pro dva čtyřnohé přátele. Po roce odjížděli z provincie Mendoza, oba zotaveni, nazpět do provincie Buenos Aires na staré místo ve fabrice. Po čase se jim narodilo děvčátko a po tolika útrapách se cítili spokojeni ve svém domku. Po tolikerých nesnázích Frank churavěl, ze všeho se vylízal, ale stala se s ním zěman, to už nebyl ten hoch, stal se zádumčivým a neústupným. Jako by se navrátila mysl z dětských let. Nenáviděl nespravedlnost, mezi spolupracujícími se otevřeně vyjádřil, s čím nesouhlasil a to mu bylo přítěží. Byl v práci bojkotován. V tehdejší době bylo mnoho doporučeno politickými stranami, představenými. Staří dělníci si ho vážili, ale s tím mu nemohli pomoci, několikrát nasadil své zdraví, aby mohl udržet svoji rodinu. Někdy si vzpomněl, když pracoval ve fabrice v provincii Chaco, když jezdil jako pomocník nákladního auta několik kilometrů ven z města. Zde čekali na povozy, které přijížděly jednou za rok se sklizní česané bavlny, kterou fabrika od nich nakupovala. Frank vzpomněl jednoho hospodáře, který přijel s několika vozy, každý povoz byl tažený čtyřmi voly. Cesta jim trvala 2 nebo 3 týdny, někdy i více, museli si prosekávati cestu, neboť každý rok cesta zarostla a někdy jeli několikráte nadarmo. Jednoho rána dojeli, když těžké povozy dojížděly na mýtinu před hostincem – šofér vysvětloval Frankovi mnohé věci, kterým neporozuměl. Když poprvé vstoupili do salonu hostince, Frank se zarazil, majitel byl ozbrojen dvěma revolvery, nožem za pasem a za pultem v každém koutě stála puška na dosah ruky. Též přišli jeho dva synové, ozbrojeni jako otec. Všichni měli vlídné chování. Po cestě šofér vysvětlil Frankovi, že na tom majetku žádný majitel ani rok nevydržel. Asi pět rodin bylo pobito a vyloupeno a že nynější majitel už tři roky bydlí a dosud ho nemohli překvapit. Měl vycvičené psy a ptáky, kteří mu byli nápomocni, k tomu každou noc byl z nich jeden na stráži. A tak když viděli přijíždět statkáře z vnitrozemí, pozorovali, jak si počínají. Frank se chtěl podívati blíže, zabránili mu – musel se spokojiti pohledem z dálky, jak si lid počíná. Po zastavení povozů všichni seskočili, někteří z koní, mul, vozů. Majitel byl malé postavy, 
drobných údů, jeho hlas byl pisklavý, oči malé světélkující, pronikavě těkavé. Frank si představil jedovatého hada. Jeho lid měl ruce, hrdlo, šíji, čelo, prsa samé boule – to prý měl od jedovatého hmyzu, uštknutí hadů a zranění od jedovatých trnů. Po vypřáhnutí zvířat, většinou volů nebo býků a po jejich zavedení do ohrady jsme se mohli přiblížit. Frank šel rovnou k ohradě, zajímala ho zvířata, zůstal překvapen. To byl dobytek divoký, rohy stočené dopředu, oči jiskřivé, stáli nehybně jako vytesaní z mramoru. Frank chtěl jednoho pohladit, co stál nejblíže žerdi, zvíře buflo, odskočilo jako gumové a zase stálo nehybně. A teď si Frank všiml, že ta zvířata měla přední část těla silně vyvinutou, břicho žádné. Frank si představil tělo sršně, pak se přiblížil k vozům. První vůz byl naložen různými zbraněmi, dlouhé nože na proklestění cest, sekery z různého nářadí a potravinami, vypadal jako malý arzenál. Ostatní povozy byly naloženy velkými balíky z presované vaty algodonu, to byla jejich celoroční surová sklizeň. Na zpáteční cestě šofér vyprávěl Frankovi, že ti lidé dojíždějí jednou za rok s produktem zemědělským a za utržené peníze zase nakoupí vše, co jim schází a s tím musí vydržet celý rok, protože jsou odříznuti od města. Tak několik dní před jejich příjezdem pekaři pro ně pečou gažety, druh chleba, který vydrží několik měsíců ač stvrdne jako kámen. Obchodníci předem připravují sůl, cukr, mouku, sudy vína, látky, šaty, doplněk hospodářského 
nářadí a zbraní, takže na zpáteční cestě jedou přetíženi nákladem, jenže dojedou domů o několik dní dříve, neb cestu mají připravenou a příroda se postará o uzavření cest až do příštího roku, jak bylo řečeno. Když se stane, že na cestě jsou napadeni zákeřným lidem nebo dravou zvěří, pak se potah brání jako jeho majitel a kdo se dostane na dosah rohů nebo nohou, ten více nikomu neuškodí. Tak Frank připomněl ve vzpomínce tehdejší děj. Přešlo mnoho let, dobré, zlé, veselé, smutné. Dcera Franka 
dorostla v dívku a Frank sliboval rodině, že jak bude moci, že pojedou tam, kde si na první chléb vydělal, aby poznali ten kraj a největším přáním bylo, aby se sešel s rodinou strýce Rajčana. Frank churavěl, celých 15 let o nich nic nevěděl, buď se dopisy ztratily nebo na ně neodpověděli. Po tolika letech se rozjel nazdařbůh s rodinou, jako poprvé, jen, že v Rosariu přenocovali a druhý den znovu cestovali vlakem do provincie Chaco. Tentokráte jeli druhou tratí, takže jeli den a noc a odpoledne dorazili do Resistencie. Frank byl překvapen, jaká změna se stala, myslel, že trefí po paměti, byl v cizím městě. Hledal nocleh v hostincích a hotelu, lidé leželi na zemi dvora, místnosti byly předem pronajaté. Frank nechtěl, aby jeho rodina ležela mezi neznámými lidmi, ptal se, kde by dostal místnost. Též se ptal po strýci Čanovi, někteří mu řekli, že ho znají, ale kde bydlí, nevěděli. Frank řekl, že nemají naspěch a že někam dojdou. Už se stmívalo, když došli na náměstí, kde se zeptali jednoho mladíka, kde by dostali nocleh, ten je dovedl na pension, tam byli lidé z lepších rodin. Frank byl rád, po únavné cestě se všichni vykoupali, převlékli a spali až do rána. Po snídani vyšli do ulic města poptat se po bydlišti strýce Čana. Frank nevycházel z údivu, vše změněno, jen kostel a státní budova byly ty samé. Tak se procházeli ulicemi, až se doptali, kde bydlí rodina Rajčanova. Teta An poznala Franka, ač byl změněn, vyprávěla Frankovi o rodinném neštěstí. Ztratila dceru a strýc Čan odjel do druhého města za prací. Z bratranců jeden měl obchod v tom samém domě, druhý byl v učení a nejstarší churavěl. Bydlelil v lepším domě, bratranci zavedli Franka na místo, kde dřív bydleli. Chalupa dosud stála tak jako před léty. Též jej zavedli k rodinám krajanů. Tak ve vzpomínkách i procházkách minul týden a přišel čas návratu a zpáteční cesty domů. Frank vzpomněl slov strýce, když mu jednou řekl, uvidíš, až moji hoši dorostou, jak 
uděláme Ameriku. Chudák strýc, zapomněl, že až dorostou, každý bude volit druhé řemeslo. Ještě několikráte se navštívili jeden druhého, ale se strýcem se více neviděl. Jen několik dopisů vyměnili. Též teta An churavěla, přála si, aby Frank s rodinou se přijeli za ní podívat, ale chudák se toho nedočkala. Frank též nebyl ve své kůži, rodinné neštěstí a různé obtíže mu nedovolily vyplnit přání tetino, odešla z tohoto světa a po čase ji následoval strýc Čan. Tak se rozpadne rodina vystěhovalce v cizině po mnohých nesnázích a nejistotách v těžkých bojích o život. Dochází ku věčnému odpočinku a zapomenutí, život člověka je nevyzpytatelný, žádné zvíře nevydrží to, co jeden člověk. To Frank zkusil sám na svoji kůži, vše překonával, z okolí života čerpal sílu, tam kde mnozí neměli východisko, tam on nacházel cestu volnou a proto měl svět rád. Frank říkával, nezáleží na jméně nebo zná-li člověk člověka dlouhá léta, stačí v nebezpečí upřímné stisknutí ruky neznámého přítele, úsměv dítěte. Frank říkal, že v neznámém příteli je něco božského, v úsměvu dítěte andělského. Tak kráčel Frank sám životem, z mládí málo radostného a hodně starostí a nejistota z budoucnosti, tam kde byli jiní šťastní, tam viděl marnost a záhubu, pak může někdo říci, že život člověka není 
předurčen vyšší mocí. Frank v cizině se nikdy nestaral o svoje narozeniny ani svátky národní, církevní, vždy říkával, že jeho svátky jsou, když je nemocen a nebo bez zaměstnání. Do kostela málokdy vstoupil, neměl rád kněží, kteří míchají politiku. Měl-li příležitost, vstoupil do chrámu obyčejně prázdného, více jako turista. Frank měl složené své vlastní modlitby, to byla jeho soukromá duševní potrava za duše jeho milých. Někdy se ho známí ptali, v co věří, usmál se a odpovídal „universo“, jeho známí říkali Frankovi, že je čert, druzí ďábel, jeho vlastní žena mu ve smíchu řekla, že je demonio, ale anděl. Frank se usmál a řekl, však lidské plemeno je míchané nebem i peklem. Co mu záleželo na tom, že v jeho osobě viděli oba protějšky, však ani jinak v boji o život nemohlo být. S někým byl měkký a s tvrdým jednal tvrdě, nepěstoval zášť ani mstu, říkal, že bez trestu žádný viník z tohoto světa neodejde. ( k o n e c )
