A byl houžví popraven...

Ortel...

Žánrová rytina šibeničního vrchu s nezbytnými krkavciNaše malebné městečko Tišnov bývalo v dřívějších dobách vybaveno mnoha privilegii i povinnostmi. Jedním z nich bylo „hrdelní právo.“ Povinností tišnovských bylo případné provinilce proti právu polapit, uvěznit, vystavit je útrpnému právu – což byl na tu dobu výslech spojený se surovým mučením. Pokud provinilec toto „outrpné“ právo přežil, byl celý „protokol“ o spáchaném zločinu a přiznání zločince podstoupen vyššímu stupni práva do Brna. Brněnští potom rozhodli o samotném provedení trestu, což v případě těžších zločinů, bývala smrt. Ale smrt ne ledajaká. Lidé byli sprovozeni ze světa upálením, nabodnutím na kůl, lámáním kolem, zahrabáním za živa, stětím a oběšením. Posledními dvěma  jmenovanými druhy popravy byl vybaven i Tišnov. Měl svá stínadla, která spolu s domečkem pro přespání kata stávala nedaleko Humpolky a šibenici, která stávala na vrchu na Klucanině.

Právo hrdelní

„Právo hrdelní při městě Tišnově bylo podmíněno rozhodnutím vyššího hrdelního soudu v Brně. Povinností rychtářů bylo, aby zločince zatkli, do šatlavy vsadili a právem útrpným vyslýchali. Všechna akta výslechů musela býti dodána vyššímu hrdelnímu soudu, jenž Popravčí "hrátky" aneb jak se kdysi popravovalovynesl rozsudek, od kterého bylo od konce 17. století jediné odvolání k nejvyššímu apelačnímu soudu v Praze. Nedostal-li provinilec milost byl rozsudek vykonán. Obec měla všecka příslušenství k utracení zločince. Ve sklepení starého radního domu šatlavu s mučírnou, řetězy, pouta, kládu, na náměstí pranýř a za městem popraviště. Kat v Tišnově nebýval. V čas potřeby vyžádali si ho Tišnovští od města Brna, kamž pro něj posílali ozbrojené soudy, aby ho bezpečně dopravili. Popravy se konávaly na tehdy holém návrší lesa Klucaniny, nad bývalou Brabcovou pilou, kde stávala šibenice.

Konstrukce šibenice s trojúhelníkovým základemŠibenice byla z daleka viditelná a "viselci" na ní byli ponecháváni drahnou dobu, aby naháněli hrůzu "lapkům a všelikým lotrasům krajem štrafujícím". Z kaple sv. Anny, která stávala proti bývalé tzv. Nové hospodě, na místě nyní železným křížem označeném, bývalo odsouzenci na poslední cestu zvoněno umíráčkem, "než ze života na smrt převeden byl". Tato kaple byla z nařízení Josefa II. zbořena a památný zvonek z ní byl tajně v noci převezen do Lomničky. /Jan Hájek, Čtení o starém Tišnově).

Jaké byly příklady tehdejších trestů: Za loupežnou vraždu byl obviněný zpravidla "kolem lámán, zabit a do něho vpleten", jen v mimořádných případech , z milosti práva "sťat a vpleten do kola", za krádeže byla nečastějším trestem Trest ženy za potracené dítěšibenice, z milosti práva poprava mečem. Mečem byly trestány i vraždy bez loupežného motivu, často i smilstvo. Zabití dítěte bylo trestáno utopením, ale i zahrabáním zaživa a proražení kůlem, z milosti práva stětím.  http://mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsi-zajimavosti-pravo-utrpne.html

Poslední zmiňovaný trest pravděpodobně postihl i Markytu Kalikovou, jak uvádí Kopiář korespondence obecní rady Tišnova ( který nám v knižní podobě přiblížil Michal Konečný – rok vydání 2007).

Jako první kriminální čin je v kopiáři projednávána vražda novorozeněte (infanticidium) Markytou Kalikovou z Boskovic.

Až do roku 1708 (vydání josefínského zákoníku) se infanticidium trestalo zahrabáním zaživa a probodením kůlem.

Nešťastná Markyta Kaliková porozené nemanželské dítě vhodila do vody. Mrtvé nemluvňátko voda přinesla na obecní mlýn, kde se zachytilo na vantrokách. Tam dítě našel mlynář s tovaryšem, když šel opravovat mlýnské kolo.

Celá ta strašná věc se udála „Léta Páně 1635 8. January, totižto v pondělí ráno.“

Druhy poprav byly vynalézavé ve své krutostiMarkyta  „katem ztažena“  na dotaz, zda dítě vhodila do vody mrtvé či živé, „jest oznámila, že jest trochu živé bylo, když je do vody vhodila, jest se přiznala.“

Na vedutě Tišnova vymalované syndikem Karlem Josefem Wokounem roku 1728  je šibenice pod označením č. 29 (Hallsgericht), stínadla pak pod číslem 30 (Kopff: Haüßl).

Šibenice se nejčastěji stavěly na rozcestích, nebo vyvýšených vrších, aby pověšení provinilci byli Zaznačená tišnovská šibenice na prvním vojenském mapovánízdaleka vidět, nebo nemohli být minuti bez povšimnutí. Do jaké míry mělo tohle hrůzné divadlo odstrašující efekt nevíme. Ale Anglie, kde v minulosti platil trest smrti, se rozhodla tento trest nepraktikovat. K největším kapesním krádežím docházelo právě při veřejných popravách na náměstích. Lidé si pravděpodobně časem zvykli vidět u měst s právem hrdelního soudu polorozpadlá těla oběšenců, protože běžným zvykem bylo po vykonání rozsudku, nechat viset mrtvé tělo uvázané na řetězech i několik let. Těla mrtvých se postupně rozkládala a rozpadala, kosti z těl padaly pod šibenici, kde byly čas od času trochu zahrabány.

Šibeniční vrchy se je tehdy jmenovaly německy nejčastěji Galgenberg. Dodnes najdeme v okolí měst a městeček, kde se v minulosti uplatňoval hrdelní soud názvy jako Šibeniční vrch, Šibeník...

Ale s naší představou o šibenici, jak je známe z filmů, tedy jako jednoduché dřevěné konstrukci začepovaných trámků do pravého úhlu, delším trámkem usazené pevně v zemi a na konci kratšího trámu pak hák na provaz, se musíme rychle rozloučit. Šibenice v té době byly jinačí stavby! Konstrukce zděných šibenic byla se základnou čtvercovou, trojúhelníkovou nebo kruhovou.Šibenice Tišnov - foceno z koruny borovice V. Kappelem

Ta „naše“ měla základnu ve tvaru čtverce, i když při přesném měření se zjistilo, že je poněkud „z vinglu.“ Nejkratší strana má 526 cm, nejdelší pak skoro 560 cm. Při hypotetické úvaze stavebního zadání v tehdejších mírách se mohlo jednat o čtvercový základ o rozměru 3x3 sáhy, což by odpovídalo přibližně dnešním 530 x 530 cm.

Masivní kamenný základ je vystavěn z kamenů červeného „drásovského“ pískovce, který se na této straně Klucaniny hojně vyskytuje. Malta byla vápenná, vápno se tehdy pálilo ve vápenici, která stála na Červeným mlýnem u cesty směrem na Deblín. Na Wokounově vedutě je označena číslem 31 jako Kalk:offen.

Obnažené základy šibeniceOrientace rohů kamenného základu je přibližně v ose světových stran. V těchto  zesílených rozích pak byly nad zeď šibenice vyhnány do výšky kamenné sloupky. Teprve přes ně byla položena břevna, na kterých se věšeli odsouzení. Vchod do prostoru šibenice byl pravděpodobně z jihovýchodu. Šibenice mohla být až 6 m vysoká. Bylo to z několika důvodů. Jednak aby oběšení provinilci byli zdaleka vidět, jednak, aby nemohlo dojít ke kontaktu diváků s katem a věšeným člověkem. Výška, ve které tělo viselo po velmi dlouhou dobu, měla zabraňovat také v kontaktu živých lidí s mrtvým tělem. Odřezávané palce pravé ruky nebo přímo celá noha, vlasy, nebo i samotný provaz či řetěz bývaly totiž vyhledávaným magickým artiklem. Chtiví jedinci toužící mít něco magického z viselce podnikali tajné noční výpravy na šibeniční vrchy a pomocí žebříků nebo jen přistavených kmenům stromů šplhali k visícím mrtvolám.

Jeden takový případ je i v Kopiáři korespondence obecní rady Tišnova. Je zde popsán případ, kdy došlo ke zcizení železného řetězu ze šibenice v Boskovicích:  

„... pak skutku jest se dopustil ,samým P. Bohem zapověděného, přijdouce v měst. Bozkovic (račte odpustiti slavné vyšší právo, že ho U šíbenic se výhružně tyčily kůly s těly vpletenými do kolaKosterní nálezy z prvního dne výzkumujmenovati mám) svými spolutovaryši po holi březový sou na šibenici vlezli a ty těla, kterýž za své hanebné skutky odměnu vzali visíce na řeťazích, sou takové řeťazy zdobejvali a ty kosti do šibenice vházeli. Těmi pak řetězy sou si rozdělili, Matějovi Zubrovi jeden a těm dvěma jeden. Jakož se sou před p. Ouředníkem přiznal, ačkolivěk nechtěl oznámiti, k čemu by takové řetězové hoditi se mohli. (str.33)

Lidová magie tehdy byla rozšířeným fenoménem. V církevních kruzích i mezi šlechtou vzbuzovala až iracionální reakce. Ty vyvrcholily v pozdějších honech na čarodejnice. Příklady některých lidových magických textů a zaříkavadel:

Kdo při sobě nosí palec od levé ruky oběšence, toho nikdy štěstí neopustí, ani v životě, ani ve hře v karty nebo loterii.


Abysi se tvý ručnice nechyboval, vezmi z ledajakýhos zvířete srdce a usuš ho na prach, a když kulky leješ, dávej toho prachu mezi ně, tyto slova podkládej, a mezi to přidej kousky tříštěk ze šibenice, do kulek taky zalívej a tyto slova na ceduličku napiš a na volovo hoď: A. D. E. N. E. X.


Trhání palců, lámání kostíKdyby se ti jaká překážka stala v pivovaře,učiň tuto věc k tomu:Vezmi od šibenice kost a zaobal ji do červený boury,zastrč ji za vobruč za mládni kád, tehdy neboj se žádného, s pomocí Pána Boha všemohoucího vař bezpečně. Probatum est.
Mužík neboli mandragora vyrůstá pod šibenicí z moči nevinně odsouzeného, a kořen má podobu lidského těla. Kdo chce se zmocniti kořene jeho, musí uvázati bylinu tu černému psu za ocas a lákati ho kusem masa; pes se žene za masem a vytrhne kořen ze země; v tom se strhne strašný křik, který psa v tu chvíli usmrtí. Člověk si má zacpati uši, aby též zahuben nebyl.


Kdo při sobě nosí palec od levé ruky oběšence, toho nikdy štěstí neopustí, ani v životě, ani ve hře v karty nebo loterii.


Který kočí nosí při sobě prst z pravé ruky oběšencovy, nikdy nezvrhne vůz a koně jeho budou vždy tlustí.

(Miroslav Huptych, Černá slepice aneb: Kterak se líhne bazaliček, jenž štěstí do domu přináší, 1991)

Jak vidno, důvodů lézt potají na šibenice bylo opravdu mnoho.

Plocha šibenice, překračující 25m2 se čtyřmi kolmo k sobě položenými břevny upevněných pevně v kamenných rozích, skýtala Wokounova veduta - šibenice vpravo nahoře č. 30dostatečnou kapacitu na počet oběšených. Minimálně 4, ale lze si představit i naráz 12 visících těl v různém stadia rozkladu. Jaké chmurné myšlenky se honily odsouzenému hlavou, když stanul pod šibenicí, kde se houpalo několik zteřelých těl! I on za chvíli bude jedním z nich... Dostatek místa nabízel i možnost poprav hromadných, které ovšem byly zřídkavé.

„Masovou veřejnou popravou by se pak dala nazvat poprava šesti prohusitských spiklenců z brněnské radnice o téměř sto let později. Jejich plán na otevření bran města v noci husitským oddílům byl vyzrazen, a brzy na to byli popraveni. Hlavu radního Haase, který je vedl, nabodli na hrot a pro výstrahu vystavili na radnici. Jak se povídá v jedné z brněnských pověstí, podle ní pak po čase vytesali hlavu z kamene a zazdili ji u zadního vchodu radnice na Mečové.“

(http://mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsi-zajimavosti-pravo-utrpne.html)

Lidské kosti nalezené uvnitř šibenicePři antropologickém výzkum pod vedením profesora Ungera z Brna bylo nalezeno velké množství lidských kostí, mezi nimi i kosti ovce, kozy, kosti ptačí a zaječí. Hodovalo se zde třeba v pozdějších dobách, kdy zdi šibenice ještě stály a skýtaly dobrou skrýš a ochranu před větrem?

Nebo...?

Zajímavý ortel můžeme číst ve smolné knize Pardubické ze září 1586.

Léta 1586 v sobotu na památce svatého Matouše, evangelisty Páně: v přítomnosti pana Valentina Žaluda, místohejtmana na Pardubicích, z ouřadu k tomu vyslaných Michala Kotláře, Jakuba Bílka, Jana Nedvěda, Jana Chramosty a Jana Bekovského, toho času rychtáře městského, Pavel Polák z Vosic, jsouc puštěn na dvorec, toto dobrovolně vyznal:

Ve čtvrtek nyní minulej, když na druhou hodinu na noc šlo, jsouc na ten čas u Jana Diviše tu v Vosicích, neb sem u něho, pohonil, chytil jsem ovci na dvoře a vnesl jsem ji k sobě do maštale. Položil jsem ji k sobě znak a držel jsem ji za nohy  s ní jsem ležel i skutek proti pánu bohu vykonal. Tak že při tom skutku mne hospodář s mlatci, kteříž u něho mlátili, postihli. A tu sem do Pardubic do trestání Stínání hlavydodán.

Zdání.

Základy šibenice z poheldu k bývalé Brabcově pilePoněvadž tento Pavel Polák k tomu, se, že jest proti přikázání božskému a přirození lidskému s ovcí obcoval, dobrovolně přiznává a sou na něho i někteří jiní potahjové, vidí se, že má ku právu outrpnému bez fortele podán býti. Tu přizná-li se co více anebo nic, to bude v dalším uvážení práva.

V pondělí, dnes o Michala, jsouc puštěn na dvorec, toto dobrovolně vyznal:

K tomu se znám, že jsem v takovej hřích proti pána Bohu vydal se před rokem a se třemi ovcemi Jana Divišova sem obejval. Někdy hned na dvoře chytivši ovci, s ní sem skutek učinil. A ty ovce všecky sou černý a posavad je má.

Jsouc dán ku právu outrpnému, toto vyznal:

Tak, jak jsem dobrovolně vyznal. Že jsem s těmi třmi ovcemi proti Pánu Bohu obejval a s každou třikráte činiti jměl.

Jiné zdání.

Poněvadž jest nadepsaný Pavel Polák na trápení vyznal, že jest se třemi ovcemi černými Jana Divišova z Vosic ohavně obcoval, vidí se u práva, aby všecky jmenovaného Jana Divišova ovce černé, an také, sou-li které mezi nimi počernalé, sem do města Pardubic před šatlavou přihnány byly a on, spatříce je, povinene bude, které by to ovce byly, s nimiž tak proti přirození obcoval, ukázati a souc znovu k outrpnému právu podán, toho se v pravdě spraviti.

Upálení "čarodejnic"V outerej po svatém Michalu, jsou puštěn na dvorec, toto dobrovolně vyznal:

Jsouc dán ku právu outrpenému nic více nevyznal nežli, co prvé, a že s těmi tř(m)i ovcemi proti Pánu Bohu zle objevoval. A že jeset to věrná pravda a na tom že umříti chce.

Ortel.

Že jest tento Pavel Polák tak ohavně proti přikázání Pána Boha všemohúcího, čehož přirození lidské se strachuje a děsí, se třmi ovcemi smilně obcoval, právo jej, aby podle vejpovědi samým Pánem bohem vynešené a v druhých knihách Mo(j)žíšových v kapitole XX. zapsané, smrtí umřel a s těmi ovcemi (kteréž prvé mají býti zabité a pro vyzvědění, zda-li by březí byly, vykuchané) na hranici položen jsa, upálen byl, orteluje.

Jest upálen.“

No, raději opusťme děsivou představu společného oběšení lidí a zvířat. I když nejhorší potupa a znectění bylo pověšení na šibenici spolu se psy. Takto byli trestáni především Židé.Pověšení Žida se psy

Zaměřování půdorysu šibeniceStejně tak samotná pouť na šibenici, kde podle vyprávění Jana Hájka ve Čtením o starém Tišnově, doprovázel odsouzeného na šibeniční vrch vedle kata a jeho pacholků i truchlivé zvonění z kaple sv. Anny, která stávala pod šibeničním vrchem v místě, kde se kříží cesta na hradčanskou železniční zastávku s kolejemi bývalé vlečky.

Z kaple sv. Anny, která stávala proti bývalé tzv. Nové hospodě, na místě nyní železným křížem označeném, bývalo odsouzenci na poslední cestu zvoněno umíráčkem, "než ze života na smrt převeden byl.“ (Jan Hájek)

Katovi pacholci mohli cestou na šibenici odsouzeného ještě všelijak týrat, řezali mu ze zad pruhy kůže, vytrhávali kusy masa z těla kleštěmi, ucvakávali konečky prstů.

Vedle samotných šibenic stávalo v bezprostřední blízkosti na kůlu vztyčené kolo, určené k lámání a vplétání odsouzených. Je pravděpodobné, že i vedle naší tišnovské šibenice takové kolo bylo.

Ovšem ne všechna provinění a přestupky proti tehdejšímu právu byla trestána takto drasticky. U vchodu do kostela sv. Václava stával pranýř, kam byli provinilci, často ženy, přivazováni a biti rákoskou či bejkovcem. Příchozí na mši do kostela mohli pranýřovanou osobu hanobit, bít, plivat na ni, házet kamení...

Pardus - veřejný výpraskJeště lehčím trestem býval tzv. pardus – veřejný výprask nejčastěji rákoskou. Ale třeba při použití tzv. „španělky“, dlouhé rákosky se zahnutou rukojetí, docházelo k roztržení kůže. Další rány pak dopadaly do živého masa.

Ale všechny tyto drasticky vykonávané ortely nedokázaly zločinnost zastavit, jak o tom svědčí další četné zápisy např. ve Velkobítešské smolné knize, kde je popisován výslech bandy, která chtěla vypálit Lomnici roku 1571. Jejím členem byl i nějaký Bureš z Tišnova. Bureš vyznává na mučení, že založil požár „ve stodole pana ouředníkova p. Martina. Položil jsem jej v neděli a on nevyšel, až v outerý. A vodu jsem skazoval a špunt vytloukl, aby vody neměli...“

(Ivan Štarha, O vypálení Lomnice v roce 1571, Vlastivědné příspěvky Lomnicka, 1971)

Asi nejznámější banda zločinců v Tišnově byli pověstní „pekelníci,“ či „čerti“, sdružení kolem mordýře Pekelníka z domu Peklo na dnešní Jungmannově ulici.

Jak píše pan Jan Hájek:

Starý měšťanský právovárečný dům č. 82 na Klášterské ulici nese staré pojmenování "Peklo" či "Na pekle". Počátkem 17. století Šibeniční vrch - debata nad Wokounovou vedutoušenkoval v této krčmě měšťan nadmíru vážený, zbožný a opatrný, pan Šimon Pekelník, který se stal dokonce roku 1616 tišnovským rychtářem.  Takovou chválou však již neoplýval jeho nevydařený potomek, pro svoji drobnou postavu někdy nazývaný Pekelníček, jak nám jej líčí zažloutlé archiválie z počátku 18. století. Tehdy byla krčma Peklo po pravdě řečeno peleš lotrovská, v níž Pekelník a jeho "čerti", jak si sami s oblibou říkávali, totiž "čert" Franta F. a "čert" Johan B., poskytovali úkryt a pohostinství "mordýřům a lotrasům krajem štráfujícím".

Po mordu v Rohozci byli  „čerti“ chyceni a  „byvše dotazováni právem útrpným, přiznali se i k dalším mordům na Kukýrně, plánu na zmordování a vypálení tišnovského žida a k dalším hrdelním zločinům.

Jaký byl jejich konec, o tom nám starý zápis nevypráví, ale víme, že v té době se na vrcholku lesa Klucaniny posupně tyčila šibenice. Ještě dnes tam sedávají hejna černých havranů. Tam jistě také dokonali Pekelník a jeho "čerti".

Poslední foto po skončení výzkumuVida, hejna černých havranů ještě nedávno sedávala na šibeničním vrchu... Jakoby autor převzal obraz z romantických představ šibeničních vrchů z pera K. H. Máchy.

Buď jak buď, antropologický výzkum na tišnovské šibenici skončil, o jeho průběhu se dozvíte v prvním dílu videa Tišnovské desítky od Radima Tichého, jak práce pokračovaly, co se vše dalšího našlo, budete moci sledovat v dalších dílech.

Naší starostí teď je, aby šibenice byla zakonzervována, stala se jedním z poznávacích míst naší historie. Připravujeme jednání s městem a dalšími lidmi, kterým není osud historických památek lhostejný.

A krátké vyjádření geologa Drahoše Šikoly:

Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit výkopových prací v prostoru tišnovské šibenice na kopci Klucanina, které prováděli pracovníci Ústavu antropologie PřF MU Brno pod vedením prof. Josefa Ungera. Všechny přítomné zajímalo, z jakého materiálu byla Parametry základů tišnovské šibenicešibenice vystavěna.

Jak se základy této stavby postupně odkrývaly, bylo zřejmé, že použitý stavební materiál je místního původu. Jednalo se o dobře opracovatelné sedimenty permského stáří, které tvoří výplň boskovické brázdy. Tyto horniny tvoří celou střední a jihovýchodní část kopce Klucanina. Zastoupeny byly především červenavé pískovce, v menší míře (do 5 %) byly identifikovány i stejně zbarvené slepence. Tyto horniny vystupují na povrch přímo na lokalitě, takže většina použitého materiálu byla zřejmě sesbírána nebo vylámána přímo na místě, případně měla původ v některém lomku na úpatí kopce. Stejné horniny byly pak nalézány v prostoru uvnitř šibenice, kde byly objeveny též pálené cihly a jejich úlomky a drobné vzorky načervenalých rul, které měly mnohdy na foliačních plochách kumulace muskovitu. Tyto ruly pocházejí ze severozápadní části Klucaniny. Jednalo se tedy veskrze o materiál místní provenience.

Další zdroje neuvedené ve článku:

Černá kniha Velké Bíteše, www.moskyt.net, Judita Houšková - Vývoj hrdelního soudnictví v Čechách, www.hrdelnipravo.cz.