Swata stodynka

Z náhrobní desky Taimhotepina

Živá voda, která je na zemi, patří každému, kdo je na zemi; mým údělem je žízeň. Voda sama přichází k tomu, kdo je na zemi; já však mám žízeň, ačkoli je voda vedle mne. Neboť nevím,  kde je, od okamžiku, kdy jsem přišla do tohoto údolí. Dej mi tekoucí vodu, nebo mi ukaž cestu, která směřuje k prohlubni vedoucí k vodě, nastav můj obličej severnímu vánku na břehu řeky – prosím – zbav mé srdce utrpení.

Voda je fenomén, který prostupuje celým naším životem od narození do smrti. I naše tělo, kterým vnímáme a zažíváme předmětný svět, je složeno více než polovinou z vody. Voda na nás sestupuje z nebes. Zavlažuje půdu, dává rostlinám klíčit. Někdy je jí ale tolik, že ničí vše, co jí stojí v cestě. Ne náhodou je společným mýtem všech národů a kultur mýtus o potopě a znovuzrození lidského světa. Hydrosféra naší planety Země, voda ve všech podobách, zabírá víc než 70% zemského povrchu. Oceány, moře, řeky, potoky, říčky, prameny… Až sem, k pramenům jde vystopovat cesta vody.
Voda uvězněná v tajemném podzemí, která si našla cestu ven na povrch země, byla často personifikována jako mýtus o smrti a znovuzrození, v řecké mytologii známá jako příběh Persefony a Deméter. Po únosu Hádem do podsvětí, je nucena Persefona dlít třetinu roku – od podzimu do jara – v podzemí, na jaře pak může vystoupit na zem a shledat se svou matkou Deméter, bohyní úrody a obilných klasů. Není krásnější personifikace tohoto prastarého pohanského vegetačního mýtu! Ne nadarmo se lidové slavnosti otevírání studánek konají každý rok z jara. Vždyť princezně, královské dceři, „královničce“, je třeba pomoct, uklidit cestu – vyčistit studánku, aby dávala přes dobu vlády Deméter svou chladivou vodu všem žíznivým… Otevíráním studánek jsou tak lidé od pradávna účastni tohoto prastarého rituálu znovuzrození. Voda ze studánek není obyčejná voda. Voda z pramenů tryskajících z hlubokého podzemí na povrch země má mnoho podob, mnoho vlastností, od horkých, minerálních pramenů, zahřívaných zlostí a žárlivostí samotného Háda, až po vody léčivé, hojivé, a tedy zázračné – svaté. V podzemí vždy byly ukryty vzácné poklady. Persefona těmito skvosty okrášlena vystupuje každého jara z podzemí na zem a rozdává drahokamy všem lidem. Lidem žíznivým, lidem žádostivých po čisté, královské, svaté vodě. Dnešní věda tyto drahokamy nazývá minerálními prvky, z nichž nejvíce pro lidský organismus jsou ceněny hořčík a vápník. Tato o minerály obohacená - tvrdá- voda je pro lidský organismus nejlepší. Ne nadarmo se říkává – tvrdá voda – měkké artérie(tepny), měkká voda – tvrdé artérie. Tvrdá voda - s pH vyšším než 6,5 - se nazývá také jako voda alkalická, v pohádkách pak jako voda živá. Voda měkká, s pH nižším než 6, se pak nazývá vodou kyselou, mrtvou. Na tarotové kartě Hvězda (č. XVII.) je znázorněná nahá dívka mající dva džbánky s vodou, možná právě živou a mrtvou. Dobře je funkce těchto obou vod popsána v pohádce o Zlatovlásce, kde mrtvá voda rány zacelovala a dokázala znovu spojit odťatou Jiříkovu hlavu s tělem, živá voda pak vyléčené tělo vracela do života.

První křesťanští misionáři přicházející do pohanských kultur se setkávali se silným kultem studánek. A byla to většinou bohyně, žena, kterou pohané uctívali v symbolu vody. A protože se v různých kulturách tato bohyně i různě nazývala,  pojmenovali ji abstraktním latinským jménem – Aqua Virgilia. Křesťanští misionáři se dlouho snažili pohanské zvyky a modly zničit, ale většinou se jim to nedařilo, a tak vytvářely své legendy o svatých mučednících, aby se stali trvalou součástí lidových obyčejů a tradic. Dnes je uváděna jako patronka studánek např. sv. Ludmila. A proto také často byly studánky nazývané jako svaté. Blízko lesních studánek také bylo spatřováno zjevení sv. Marie, Kristovy matky, která dodnes z nebes opatruje a stará se o ty nejobyčejnější, ale nezbytné a svaté potřeby lidského pokolení. Čistá voda je jednou z nich.

Ve starých mapách byly tyhle zázračné prameny označovány jako fons mirrabilis.

O jedné svaté studánce nedaleko Tišnova si nyní povíme...

Tzv. Swata stodinka se nacházela v polích mezi Lomničkou a Jamném. Lokalitě se dodnes říká Močáry, polím nad cestou pak Nad studánkou. Jako první ji zmiňuje Jan Ferdinand Hertodt Todtenfeld (* 4.2.1645 Mikulov – † 1724 Ens) ve spise Tartaro-Mastix Moraviae, který pramen ze Swaté stodinky zmiňuje hned vedle léčivých pramenů Losinských, Koryčanských nebo vod v Zaječí a Šaratici. Věnuje bohužel naší studánce jen pár řádků, a v latinsky psaném textu ji popisuje takto: "Existuje jeden zdroj čtvrt míle od Tišnova směrem k Lomničce, který svým vlastním jazykem místní obyvatelé nazývají Swata Stadynka, jejíž voda obsahuje větší kusy bitumenu..." Hertodt vodě ze Swate stadynky připisuje celý komplex léčivých účinků, které ovšem dál nijak nerozvádí.

Co si dnes představit pod tajemným slovem bitumen, když slovu bitumen chápeme spíše jako asfalt, těžko říct. Ale jiný autor,  Thomas Jordan von Klausenburg v díle De aquis medicatis Moraviae Commentariolus (Kníha o vodách hojítedlných neb teplicech moravských z roku 1580) se na straně 76 - 78 (českého překladu) rozepisuje právě o pryskyřicích v podzemních vodách a kromě jiného zmiňuje:
"Mezi Černau horau a Bozkovicemi u Hutí Alaunových, z nichž dvě jsou téměř podle sebe ležící, v té která Bozkovicím přísluší, vykopávají se mezi zemí Alaunovau, hrudy několika liber ztíží, kůrau tlustau obtažené, zevnitř tvárností právě k Akštejnu podobné, takže musí dobře zběhlý a opatrný býti, aby vůni  tohoto,  když zapáleno bývá, od vůně Akštejnové rozeznal."

Jedná se o valchovit u obce Valchov u Boskovic. Lidé si jeho těžbou a prodejem slušně vydělávali, neboť se valchovit stával součástí kadidla - nahrazoval tak drahý mastix a jiné pryskyřice dovážené z Orientu. (Alaun je pak kamenec -  ledek, ceněná surovina při zpracování kůží, barvířství, mýdlařství, tiskárenství, lékařství).

Je tedy možné, že se jedná o pryskyřici podobnou jantaru, neboť celá oblast včetně pramenů Svaté studánky byla zalita třetihorním mořem, kde se na polích dají dodnes nalézt vápenné schránky živočichů.  

Pozůstatky pryskyřic (jantaru), podobně jako u valchovitu, možná mohly v podzemí zůstat a pramenem vody se dostávat na povrch.

Nicméně Thomas Jordan se o Svaté studánce nezmiňuje. 
V 18. století po zrušení kláštera Porta coeli se symbol džbánku, co by značky  léčivého pramene nebo zřídla, znovu objevuje na Venutově mapě.

V následujících letech píše o Svaté studánce mnoho autorů, kupř. otec moravského dějěpisu" Tomáš Johan Pešina z Čechorodu (Pessina 1677), který popsal ve svém díle "Mars Moravicus" i to, co bylo známo o nerostném bohatství Moravy, ale prakticky vše převzal od Hertodta, včetně "Swaté studýnky".

I pozdější autoři (Helzelet 1840, Pluskal 1847, Kolenati 1854, Remeš 1929) jen citují Hertodta.

Můžeme tedy říct, že jediným nejstarším dokladem o Svaté studánce je právě Hertodtův spis Tartaro-Mastix Moraviae. Zvláštní je, že tento název obsahuje slova podzemí (Tartaro) a pryskyřici (Mastix).

Roku 1782 na základě dekretů císaře Josefa II. byl zrušen klášter Porta coeli a cisterciačky musely hned vzápětí odejít.

Klášter s přilehlými budovami byl 10.4.1786 pronajat za 15 302 zl. 25 krz. zlatých císařem Josefem II. Wilhelmu Mundymu, podnikajícímu ve vlnařské manufaktuře. Roku 1788 měl v prostorách zrušeného kláštera Wilhelm Mundy v provozu 28 tkalcovských stavů a zaměstnával 56 osob, včetně tovaryšů a učňů. Obyvatele z okolí pak zaměstnával předením vlny. Ke konci výroby v klášteře zde bylo údajně 46 stavů. Panství Porta Coeli nakonec roku 1800 Wilhelm Mundy kupuje od císařské koruny za 277 179 zl. 35 kr . Roku 1802 k tomu kupuje další panství Veveří a statek Říčany za 440.000 zlatých. Roku 1805 22. května Wilhelm Mundy umírá. Dědictví a tišnovského panství se ujímá jeho syn Jan Mundy (1795 – 1872).

Právě na jeho příkaz došlo k „Chymickému rozboru Svaté studánky."

Když jsem pátral po informacích o Svaté studánce, zjistil jsem, že nejsem sám, kdo se v nedávné době tímto tématem zabýval. Někdejší kronikářka Lomničky, Radka Kučerová popsala svoje pátrání po Svaté studánce, včetně protokolu z onoho roku 1811, kdy k chemickému rozboru studánky došlo. Protože píše nejen o tomto rozboru, ale i o dalším pátrání, do kterého se nadšeně zapojil tišnovský nestor jeskyňářů a můj kamarád Pavel Vašík, dovolím si uvést její pojednání, které kdysi bylo na webových stránkách Lomničky v oddíle historie.

Hledání zmizelé studánky

Všechno to začalo sháněním podkladů pro výstavu k 10. výročí založení Mikroregionu Porta. Návštěvníky měly upoutat zejména zajímavosti z jednotlivých obcí, a proto jsem začala pátrat po nějaké té perličce z Lomničky. Jako kronikářka jsem znovu pročítala staré články a nejstarší obecní kroniku. V jednom článku jsem našla informace o pramenu vyvěrajícím v polích za Lomničkou, o kterém se dochovalo několik zpráv.

Převážně se jednalo o korespondenci z konce roku 1811, kdy se jednalo o vyšetření vody z pramene za obcí Lomnička. Tišnovské panství tehdy patřilo průmyslnické textilní rodině baronů z Mundy, stejně tak jim tehdy patřilo i panství Veveří.

Z dochovaných písemností lze vzít v úvahu tři, první je dopis adresovaný z Veverské Bitýšky správci panství v Tišnově - Předklášteří, kde P. Penninger odpovídá na ústní dotaz, tlumočený mu ranhojičem z Veverské Bitýšky. Z dopisu se dovídáme, že autor věděl o pramenu od mládí a v době, kdy byl lokalistou v Předklášteří, bylo to již po zrušení kláštera Porta Coeli za Josefa II, pamatoval dochovanou poškozenou knihu snad zpěvník, v němž byly rukopisné záznamy o pramenu za Lomničkou a o užívání této zajímavé vody ještě před zrušením kláštera. V době napsání dopisu se ovšem již o staré a poškozené knize nic nevědělo, zmizela či dosloužila…Autor dopisu sám ale dosvědčuje vlastní případ, kdy dva roky trpěl horečkou a ta po žádném léku nepřestávala a sužovala ho neustále. Až na radu vesničana z Jamného užil vody ze studánky za Lomničkou a potíže pak přestaly.

Druhý zajímavý elaborát je písemně vypracovaný popis studny, který byl sepsán na vrchnostenském úřadě a podává přesné údaje. Pramen se nacházel u cesty, která vedla od Lomničky k Jamnému, byl mezi dvěma lučinami, z nichž jedna tehdy patřila Jakubu Barákovi z Lomničky č.p. 19, druhá patřila k panskému dvoru v Lomničce, který měl v nájmu člen rodiny známých podnikatelů z Novoměstska Homoláčů. Pramen měl stálou vodu, velmi čistou a příjemnou. Od pramene vedly již tehdy roury do půlhodiny cesty vzdálené Lomničky a rozváděly vodu pro potřebu vesničanů a jejich dobytka a pro potřebu zmíněného dvora. O původu a objevení pramene autoři popisu nic nevěděli, není známa ani pověst, která by pravděpodobně alespoň o původu pramene vyprávěla. Okolní lid od pradávna užíval vody z pramene k léčení.

Další elaborát je o něco starší, je z 20. listopadu 1811. Je to jakýsi volně podaný protokol o úředním chemickém rozboru vody a zeminy z pramene a okolí. Chemické a lékařské zkoumání vykonal Jan Jiří Grau, tehdejší tišnovský lékárník, spolu byli přítomni ranhojič z Tišnova Václav Makovec a ranhojič z panství Veveří Ondřej Kačovský, úřední jednání zaručoval přítomný vrchní tišnovského panství Antonín Bakalář v zastoupení vrchnosti. K vyšetření byly vzaty vzorky přímo ze studny i z jejího okolí. V osmi bodech se lékárník rozepisuje o provedených chemických zkouškách a jejich výsledku. Chemickým rozborem nebyly zjištěny nápadné látky, takže zjištěné látky nikterak neovlivňovaly chuť vody. Uvedený výsledek tehdejšího úředního zkoumání je velmi střízlivý a nedovede vysvětlit vodě přisuzované léčivé vlastnosti, minerálních látek bylo ve vodě na základě tehdy dostupných možností zjištěno velmi málo. Lékárník naznává, že jeho možnosti jsou vyčerpány, že by bylo třeba nějaké univerzitní laboratoře. O pramenu zvaném „Svatá studýnka“ jsou i prastaré zprávy v odborné literatuře, která popisuje moravské léčivé prameny již od konce 16. století.

Svatá studýnka byla velmi známa jak mezi odborníky své doby, tak i ze zkušeností místních vesničanů. Avšak je otázkou zda voda nemohla mít i jiné vlastnosti, tehdy neznámé a nepostihnutelné…

A jelikož mám mezi svými přáteli hodně podnikavců, začala jsem se s nimi o studánce bavit. Netrvalo dlouho a pátrání po zmizelé vodě od křížku nabralo směr. Znovu jsem pročetla popis lokality a zašla za babičkou, která z Lomničky pochází. Prý od pramene často pomáhala nosit vodu ve vědrech do hájovny, a přestože cestu proklábosila s děvčetem z hájenky, dobře si pamatovala tři vzrostlé lípy. Místo, kde pramen vyvěral mi pomohl najít Pavel Vašík, jeskyňář a proutkař. O tom, že jsme na správném místě nás ujistily tři pařezy ve vysoké trávě a kamenný kříž s motivem kalichu.

 O pár dní později mi Pavel zavolal, že má pro mě překvapení. Spolu se svým kolegou udělali zkusmý vrt do hloubky tří metrů. Vyrazili jsme ke křížku, spustili sterilní lahvičku a čekali na šplouchnutí o hladinu. Byla jsem sice zklamaná, že se vrtání obešlo beze mě, ale na druhou stranu ne že bych neměla dost jiné práce. Šplouchnutí se ale nekonalo. Pavel mě ujišťoval, že voda je blízko, svědčila o tom i zem, kterou s posledním vrtem vytáhl s kolegou. Byl to ztvrdlý jíl, podobný dnu z kaluže. Ještě, že je Pavel podnikavec, hned mi bylo jasné, že budeme vrtat dál a tentokrát jsem si to nemohla nechat ujít. Pavel vyrobil další nástavec, obětavý manžel pohlídal syna a my s Pavlem jsme vyrazili za zázračnou vodou. Po necelé hodince jsme začali vytahovat zmáčenou zem. Bylo jasné, že tentokráte jsme u cíle. Bude voda zázračná? Bude alespoň něčím zajímavá a výjimečná?

Nadšení jsme se vrátili domů, řada byla pro změnu na mě – najít někoho, kdo nám udělá rozbor. Bylo mi jasné, že tady mi může poradit jedině můj vědecky založený nadřízený, Dr. Krejčí. Po nadšených diskusích, a méně nadšeného zjištění kolik stojí analýza vody v rozsahu, který potřebujeme, mě pan doktor nasměroval na svého kamaráda, Vladimíra Bulku. Ochotný pán, zřejmě patřící do řad nadšenců, kteří rádi v takovýchto situacích pomohou, a to od instruktáže správného odběru vzorků, až po prezentaci výsledku analýzy na ICP.

 Koncem září jsme z hloubky 4,80 m vytáhli tolik očekávané vzorky, a druhý den je poslali na smluvenou analýzu. Ještě téhož dne přišly výsledky:

HLAVNÍ PRVKY v ppm (tj. mg/l)

1. Přefiltrovaná voda                                      2. Původní voda, kalná

Ca       141,52                                               151,66
Mg       14,89                                                 15,65  
Na       15,01                                                  15,01
K         0,96                                                     1,06
Al        0,01                                                      0,52    
SiO2    22,14                                                 24,78
SO4     86,94                                                86,94
Cl-       54,97                                                54,97

STOPOVÉ PRVKY v ppb (tj. µg/l = mg/t = cca v mg/1000 l)

1. Přefiltrovaná voda                                      2. Původní voda, kalná

Ba        148,1                                                   153,6               (jedovaté)
Cu       1,5                                                       1,7
Fe        4,8                                                       377,7
Li         7,8                                                       7,8
Mn       9,6                                                       11,4
Sr        169,8                                                   169,8

Krom výše zmíněných stopových prvků se ve vzorku ještě objevil v minimálním množství fosfor a titan.

Ač voda ze Svaté studánky nevykazuje žádné výjimečné charakteristiky, navázat na práci lékárníků, téměř 200 let starou bylo velmi zajímavé. Závěrem bych proto chtěla poděkovat všem těm, kteří při hledání zmizelého pramene pomáhali, a to bez nároku na honorář, pouze s nadšením jim vlastním.

Radka Kučerová, Lomnička 2009

Otázka po léčivých účincích vody ze Svaté studánky tedy zůstává nezodpovězena. Nebo byla voda jen jakýmsi placebem, v duchu lidové víry, „věř a bude ti pomoženo“, nebo „víra tvá tě uzdraví?“

Kdo ví?

Ještě ale chvíli zůstaneme u zajímavé zmínky o dřevěném potrubí, kterým byla voda ze Svaté studánky dováděna do kašny u panského statku v Lomničce – do míst, kde dnes stojí kaple sv. Bedřicha, kterou nechal postavit další majitel panství po rodině barona Mundyho -  Fridrich (Bedřich) Vittinghof g. Schell.

Pavel Vašík mi připomněl, že při stavbě školy v Lomničce roku 1885 byly při kopání základů nalezeny zbytky tohoto dřevěného potrubí.

Dřevěným potrubím se dováděla i voda z tzv. farských studní pod Květnicí, kde dnes stojí paneláky a Centrum sociálních služeb. Výroba dřevěných trubek byla i v Tišnově, kde se za tímto účelem pěstoval les. Lokalita nese dodnes název Traubárna. Tišnov byl výrobou dřevěného potrubí pověstný, protože z minulosti je znám verdikt brněnského soudu, který učinil v soudním sporu hrdelního práva závazné rozhodnutí, kterého tišnovští neuposlechli a tak byli brněnským soudem pokutováni k dodávce většího množství dřevěných trubek pro potřeby Brna. 

V průběhu let se zdá, jakoby se na Svatou studánku zapomnělo. Ale nebylo tomu tak. Otázka zásobování Tišnova pitnou vodou se obevuje již v  roce 1900.  Město Tišnov se rozhodlo obnovit a rozšířit farské studny pod Květnicí. Původní dřevěné potrubí bylo nahrazeno potrubím kameninovým a z fary bylo dále rozšířeno na radnici, malé napajedlo bylo u Mariánského sloupu, u Masných krámů. Z vodovodu z farskou studní byly vodou také plněny všechny tři kašny – jedna na Kukýrně, která zde dodnes stojí a její rekonstrukce zatím odolává příliš slabým snahám ze strany veřejnosti a částečnému dlouholetému nezájmu radnice, druhá stála u dnešní polikliniky. Byl krásná barokní a byla sem kdysi v minulosti převezena z Brna. Po výstavbě živnostenské školy ale stála uprostřed chodníku a tak byla v padesátých létech rozebrána. Bohužel vzácné kamenné díly barokní kašny jeden tišnovský komunistický bafuňář použil do základu při stavbě svého rodinného sídla. Třetí kašna dodnes stojí na dnešním náměstí Míru a jako jediná ze tří tišnovských kašen stále slouží svému účelu, i když jen pro potěchu oka. V této době prameny svaté studánky sloužily pouze k zásobování vodou nedaleké Lomničky. Ale když se za doby působnosti starosty Řezáče vytvořilo Všeobecně prospěšné stavební družstvo a začala se stavět, na tehdejší dobu smělá a výstavní, tak zvaná Řezáčova čtvrť, dnes tvořená ulicemi Tyršova, Jiráskova, Družstevní, Nerudova mezi ulicemi Drbalova a Černohorská, vyvstala potřeba nového zdroje vody. Do úvah byly mimo jinými zahrnuty i známé zdroje u Rohozce a prameny Svaté studánky. Zdá se tedy, že tehdejší hydrologové měli o tomto poměrně silném zdroji pitné vody dobré informace a ani název Svatá studánka nezmizel. Jak je možné vidět na přiložené mapce, kolem dvou vyvěrajících pramenů s poměrně velkým litrovým výkonem, bylo provedeno firmou Vítek z Brna několik vrtů. Ty jsou dodnes zaneseny na geovědních mapách. Vodovod, kterým se voda ze dvou zdrojů – tedy od Rohozce a od Svaté studánky, přiváděla přes Čimperk do severní části Tišnova, byl na svou dobu krásné inženýrské dílo. A stále slouží už téměř devadesát let! Tím, jak zanikly prameny Svaté studánky a byly svedeny drenážemi do vodárny v lokalitě Močáry, kde se také říká Na loupežníkách (oficiální název Vodárna Železné), ale zmizela volně dostupná voda, která sloužila místním rolníkům hospodařícím v okolí na polích, jak pro vlastní potřebu, tak k napájení dobytka. Proto jako náhradu zde firma Kunc z Hranic, která vodovod budovala, umístila opodál při cestě pumpu, která již dnes není funkční, je zničena a její torzo je skryto v hustém houští, asi 50 m od pískovcového kříže. Běžný návštěvník, jdoucí polní cestou mezi Lomničkou a Jamným, ji bez povšimnutí mine. Samotný křížek, vytvořený ze stejného permského červeného pískovce jako bazilika Nanebevzetí Panny Marie v  klášteře Porta coeli, pochází z roku 1856. Stojí v místech, kde se na cestu od Lomničky napojovala tzv. Ruzká cesta – tedy cesta vedoucí od Tišnova přes Jamné až do Rohozce. Ruzská cesta je odvozena právě od slova Rohozec, kterému se dříve v podhoráckém nářečí neřeklo jinak než Ruhuzec, což zkráceně foneticky znělo jako Ruzec. A cesta do Ruzce byla cesta Ruzecká, Ruzká. Podél této cesty pak vedl vodovod k vodojemu Čimperk, odkud gravitačně zásoboval severní část Tišnova.

Ruzská cesta je dnes zaorána, i když zde v minulosti vedla dokonce značená žlutá turistická trasa. Pamětníci uvádějí, že asi ve dvou třetinách v nejvyšším místě cca 800 metrového úseku Ruzské cesty mezi silnicí Lomnička- Železné a polní cestou Lomnička – Jamné býval úvoz, snad dva metry hluboký. A i když je cesta asi 40 let zaorána, stále je možné na snímcích z ptačí perspektivy tuto cestu vidět. Je neuvěřitelné, jakou má krajina svou vlastní paměť a jak dokáže přes propast času dnešní generaci napovídat a upozorňovat na chyby, kterých jsme se dopustili na hospodaření v krajině.

Při procházení technických zpráv projektu Vodovod pro Tišnov z roku 1929 jsou pozoruhodné propočty kapacity vodních zdrojů Rohozce a Svaté studánky do budoucích let.  Město Tišnov bylo díky Kuthanovu sanatoriu vnímáno jako město lázeňské, a proto se při propočtech pro rok 1975(sic!) uváděl předpoklad:

Inu, hostinců ubylo, ubylo i lázeňských hostů, zmizely i samotné lázně, krávy a koně v ulicích města Tišnova neuvidíte, zato lidí přibylo oproti předpokladu více než dvojnásobně a technický pokrok přinesl každodenní spotřebu pitné vody oproti roku 1931 nevídanou. Zdroje Svaté studánky a Rohozeckého vodovodu, který navíc musel být cca před 20 roky pro vysoký obsah dusičňanů odpojen, už dávno nedostačují a vybudovaly se zdroje vody nové – ve svratecké nivě v Předklášteří, Herolticích, Chudčicích, Tišnov je napojen i na Vírský vodovod. A ani tyto zdroje dnes už nedostačují a hledají se zdroje nové k posílení celého skupinového vodovodu.

Tady by mohlo naše vyprávění o Svaté studánce mezi Lomničkou a Jamném končit.

Ale je to opravdu konec?

Při pátrání v okolí jsme těsně u vodárny objevili místo, kde mohla Svatá studánka pramenit. Prohlubeň pod cestou s odtokovým járkem a hromadou velkých kamenů evokuje zrušenou studánku. Navíc se podařilo najít i hraniční kámen, přesně na hranici dvou pozemků, tak jak polohu studánky popisoval „chemický“ výbor z roku 1811. Pod tímto místem se u plotu vodárny táhne vysoký rákos, neklamná známka podmáčené a stále vlhké půdy. Stáli jsme rozpačitě u torza vyschlé studánky s „ukradeným“ pramenem, který přestal sloužit trhovcům a sedlákům, putujících po Ruzké cestě na trh do Tišnova i rolníkům pracujích na svých „tálcích“ u Močárů a začal jako pitná voda sloužit pro obyvatele Tišnova. Voda ze Svaté stodynky už dávno není léčivá, neboť se míchá s vodu z ostatních zdrojů pitné vody, které obyvatelé města Tišnova využívají.