Svratka, Besének, Lubě, Loučka, Závistka ... Dunaj?

Svratka, Besének, Lubě, Loučka, Závistka... Dunaj?

Nedávno se mi do rukou dostaly „Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými“, sesbírané Františkem Sušilem. Zpěvník lidových písní, velmi ceněný a vzácný počin moravského kněze a teologa, který se od roku 1824 systematicky začal zabývat sbíráním písní po celé Moravě, se stal nevyčerpatelným zdrojem pro pozdější umělce a muzikanty. A to nejen pro čistě folklorní hudebníky a soubory, ale stal se silným zdrojem inspirace pro písničkáře. Nejznámějším je asi Jaroslav Hutka, který některé moravské písně ze Sušilovy sbírky přiblížil běžným posluchačům. Nelze nezmínit brněnské Hanu a Petra Ulrychovi. První písně vyšly již v roce 1835. Sušilův počin po mnoha letech ještě udivuje a vzbuzuje hlubokou úctu. Cestoval po moravských vesnicích, ale navštívil i slovanské vesnice v Rakousku. V dané vesnici si nechal do hospody zavolat místní zpěváky, kteří mu píseň zazpívali. Po dvou až třech poslechnutí pak byl František Sušil schopen píseň textově zapsat a nápěv, melodii písně zaznamenat do not. Písně později třídil a tematicky uspořádal. Procházíte-li s tímto úctyhodným dílem, nemůžete si nevšimnout v textech sebraných lidových písní hlubokých mytologických kořenů. Pokud jste se někdy na delší dobu začetli do příběhů kupříkladu řecké mytologie, můžete nalézt v mnoha písních velmi podobné symbolické prvky (jablko, narození, smrt) a zřetelný archetypální základ.Tuatha Thé Dannan

Mým velkým překvapením pak bylo, když jsem ve jmenném rejstříku míst, kde písně byly sebrány a zaznamenány, narazil i na náš Tišnov. Na str. 86 pod č. 188 je píseň s názvem Utonulá. S poznámkou : od Rousínova, Tišnova a Zábřehu. No tohle? Lidová píseň zpívaná na třech, od sebe poměrně vzdálených místech? Píseň má 21 slok a v jejím textu se před vámi odvíjí příběh nešťastné lásky dívky a mládence, který na sedm dlouhých let musel na vojnu. Když se jej milá ani po sedmi letech nemohla dočkat, vzala si život. Skokem - a teď nastává ono překvapení - do Dunaje. Její milý se vzápětí po její smrti vrací a žalem nad ztrátou milé zabíjí nejprve svého koně a pak i sám sebe. Poznáváte onen krásný a věčný mýtus o neuskutečněné lásce a dobrovolné smrti? Z takových mýtů hojně čerpal i William Shakespeare, připomeňme jen drama o lásce Romea a Julie. Ale vraťme se k oné “hluboké” vodě. Přece jen - Dunaj v Tišnově? Nebo Rousínově a Zábřehu? Co se zde děje? Když chvíli zavzpomínáte na několik lidových písní, je Dunaj zmiňován v mnoha z nich, i když je místo výskytu a zaznamenání písně od samotného Dunaje vzdáleno i stovky kilometrů.

Proč tedy Dunaj? Proč ne nějaká místní voda, v našem případě Svratka, Besének, Loučka, Lubě...? Ale nesmíme zapomínat na jeden fakt, který jsem tu již zmínil. Lidové písně mají hluboké mytologické kořeny a silné archetypální jádro. Když si představíte sami sebe na konci tohoto nekonečného vývoje od mytologických začátků až sem, stačí jen na chvíli zavřít oči a, krásně vyjádřeno slovy Josepha Cambella - “zřetelně uslyšíte ve svých žilách šumění třetihorního moře”. Podobný přístup k mýtu reprezentoval C.G. Jung. Podle něj všechny orgány našeho těla mají svůj účel a motivy. Vědomě však ovládáme jen některé z nich. Je-li naše vědomí soustředěno po většinu času na jevový svět, snadno ztrácíme kontakt s nevědomými silami v našem nitru. A mýtus je tu právě od toho, aby nás spojil právě s těmito oblastmi psýchy. Svými obrazy v nás oživuje síly, které byly lidské duši vždy vlastní a které skrývají vědomosti lidského druhu, moudrost, jež pomáhá člověku kráčet staletími. Je tedy Dunajem opravdu myšlena řeka, evropsky veletok, tekoucí pod Bratislavským Hradem?Ondine - mořská nymfa

Dunaj byl známý v latině jako Danubius, Danuvius, Ister , v e starém Řecku jako Ἴστρος ( Istros ). Dácké či Thrácké jméno bylo Τάναις / Donaris / Donaris (horní Dunaj) a Istros (dolní Dunaj). Jeho Thraco- frygické méno bylo Matoas , "nositel štěstí". V saskrtu धन्वति ( dhanvati , " to teče, běží) Název Dānuvius je pravděpodobně “zapůjčen” z keltské galštiny , případně z indo-iránštiny. Je to jedno z mnoha jmen pro tekoucí vodu, odvozených z proto-indicko-evropského slova Danu , zřejmě termín pro "řeku", ale možná také pro pravěkou kosmickou řeku a Védskou bohyni řeky (Danu), snad z kořene *da* , tok / rychlý, násilný, neukázněný." Další řeky s podobným, či stejným etymologickým základem, jsou Don, Doněc, Dněpr, a Dněstr. Danu, v moderní irštině Dana, bohyně matky Tuatha Thé Dannan. V irském bájesloví to znamená národy Matky Dannan. Ve zkrácené formě jako Da. Její podoba přežívá i ve jménu řecké bohyně Dameter (Demeter), ( Da, matka). Ve francouzštině je moře i matka totéž - la mer. Podobně je zřetelný kontext u Notre Dame. (Naše paní, pra - matka, sv. Panna Marie) Staré příběhy z různých částí světa odkazují na stvořitelské mýty, kdy život vzniká z vody, vynořením, velkou potopou apod. Odtud se odvíjí všechny vodní nymfy a mořské panny jako Oreády, Najády, Dryády, irská Ondine. V tomto smyslu je tedy Dunaj “kosmickou mýtickou řekou”, archaickou plodovou vodou, bohyní matkou, která život dává, ale i neúprosně bere, ze které život pochází, a do které se v okamžiku smrti navrací.

Tak končí život nešťastné milé i v naší lidové písni Utonulá:

Její bílé nohy do písku sahaly

její bílé ruce po břehu sahaly

Její černé vlasy po vodě plovaly

její černé oči k nebi se zdvihaly.

Hermann Hendrich: Die MeerfrauMyslím, že teď už zmínka o Dunaji z lidové písně z “Tišnovska” má “smysl”. Hluboký a mýtický. Ale jinak budete vnímat i bližší řeku Dyji: 

(Dyje (německy Thaya) je řeka v Rakousku (dolní Rakousko) a v České Republice (J ihomoravksý kraj). Délka toku činí 235,4 km, včetně Moravské Dyje 306 km. Plocha povodí měří 13.419 km² (z toho 11 164,7 km² v České republice. Název řeky patrně sahá až do předkeltského období. Indoevropský kořen -dheu- ve významu "téct, tekoucí" byl v době římské zkomolen na "dujas", z čehož staří Slované odvodili v 7. či 8.století "Dyja". Bavorští kolonizátoři Východní marky (Rakouska) pak termín "Dyja" v 11. století převzali a zkomolili na "Taja".[2]. Kosmova kronika česká řeku Dyji zmiňuje k roku 1082. Dyje (německy Thaya) je řeka v Rakousku (dolní Rakousko) a v České Republice (J ihomoravksý kraj). Tišnovský "Dunaj"Délka toku činí 235,4 km, včetně Moravské Dyje 306 km. Plocha povodí měří 13.419 km² (z toho 11 164,7 km² v České republice. Název řeky patrně sahá až do předkeltského období. Indoevropský kořen -dheu- ve významu "téct, tekoucí" byl v době římské zkomolen na "dujas", z čehož staří Slované odvodili v 7. či 8.století "Dyja". Bavorští kolonizátoři Východní marky (Rakouska) pak termín "Dyja" v 11. století převzali a zkomolili na "Taja".[2]. Kosmova kronika česká řeku Dyji zmiňuje k roku 1082.)