SVRATKA

O proměnách a neproměnách řeky Svratky

Svratka ve ŠtěpánovicíchTéměř každá řeka začíná malým pramenem, který postupně zmohutní. Stejně tak i řeka Svratka. Ta má významné prameny hned dva – první pramen na úbočí Křivého javoru a Žákovy hory ve Žďárských vrších, druhý významný pramen vzniká u hájovny Blatky (někdy značen jako Břimovka).
Jak poeticky v prvním básně verši Svratka napsal Pavel Škrdlík z Karasína :

Na úbočí Křivého Javoru zrozené dítě tiše brouká,
ač ještě malé v peřině, dar sudičky má – vášeň k toulkám.

A Svratka se po opuštění svých dvou pramenů zatoulá na celých 174 km, než vústí u Věstonic do řeky Dyje,Soutok Svratky a Svitavy když předtím za Brnem do své náruči pojala svou menší sestru Svitavu.

Každého vnímavého chodce po březích Svratky zaujme její tmavá, až černá voda. Nikoliv tedy neprávem se někdy odvozuje název Svratky od německého slova schwarz, černý. Však taky její německý název býval Schwarzava, Švarcava, starogermánsky swart. Tuto černou chladnou vodu bytostně vnímal i velký básník Vítězslav Nezval:

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

Soutok Svratky a Loučky v PředklášteříAle mnozí historikové a jazykovědci etymologii názvu naší řeky odvozují spíše ze staroslovanského slova swortit, tzn. kroutit se, klikatit, v meandrech se vracet. Byla by to pak řeka vinoucí se, klikatící se – Swortka. A opravdu - řeka hlavně ve svém horním toku Vysočiny umí tomuto slovu dostát.
Mě osobně se nejvíce líbí teorie odvozující název od Keltů, kteří tu žili před Germány i Slovany, ze složeniny su-rat, což znamená řeka dobrých brodů. Jez za Trmačovem - začátek 20. století
Jak by mohlo být skutečné město městem, nebýt řeky, na jehož toku vznikal život od pradávna? Tišnov bez Svratky? - Nepředstavitelná věc!
A lidé, žijící u řeky jsou jí navždy poznamenáni, chápou mnohé o pomíjivosti lidského života.
Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, napsal před mnoha věky „temný“ starověký filosof Herakleitos.
Tuto myšlenku zjednodušil Platón známým panta rei – vše plyne.
Řeka je synonymem pro očekávání i ztrátu, dravost i pomíjivost. Přináší neočekávané, milované nemilosrdně odnáší pryč. Její tok a Svratka nad jezem za Trmačovem - rok 2012proudy bývají někdy nevyzpytatelné, stejně jako láska. Takto lásku k řece přirovnává spisovatel Robert Fulghum: Láska je veličina aktivní - není to rybník, ale řeka.
Vedle nelítostné dravosti vody si lidé všimli i její síly. A naučili se jí náležitě využívat. Na Svratce existoval nespočet náhonů, které z takto na chvíli „ukradené“ vodní síly  poháněly mlýny, hamry, vodní pily.
Tišnovské BenátkyI v Tišnově existoval náhon, svratecká voda v něm původně poháněla mlýn, později první městskou elektrárnu. Domkům u náhonu se říkalo tišnovské Benátky, ulice pod elektrárnou nese dodnes příznačný název Koráb, i když název vznikl podle jména starého tišnovského mlynářského rodu - Korábů.
Náhon bohužel za časů „šťastného“ socialismu zmizel, byl zasypán. (Více o Tišnovském náhonu si přečtěte zde.)
Nepředvídatelnost jarních tání a náhlých přívalových povodní byla člověkem nové doby alespoň částečně regulována jezy. I v Tišnově takové jezy vznikly. Nejprve ten tišnovský, potom jez za Trmačovem, jez v Březině.
Tišnovský splav rok 2012Pro nás kluky v dobách, kdy se k moři nejezdilo a auto měla k dispozici málokterá domácnost, byla řeka se svými klidnými hlubinami nad místními jezy zdrojem letních radovánek. Ze silných větvích olší na břehu vždy viselo nějaké tlusté lano, na jehož konci byla uvázána malá, z ulomené větve stromu neuměle vyrobená hrazdička. Stačilo se jen pevně chytit, rozběhnout, nechat se pohybem lana vynést nad hladinu a potom klacek pustit, zlomek sekundy padat vzduchem, a vzápětí ne nechat pohltit  tmavou vodou Svratky.
Ke klukovským radovánkám patřily i kameny pod splavy, kde jsme v létě sedávali v chladném proudu a Tišnovský splav na začátku 20. stoletínechávali se masírovat zpěněnou vodou. Voda tu byla vždy studená. Také dnes její teplota i v době největších veder vystoupá stěží nad 19°C. Také se říkalo, že kdo se alespoň 7x v létě ve Svratce vykoupá, je ochráněn od 77 nemocí.
Přes svou studenou vodu břehy Svratky pod městem bývaly o víkendech obležené lidmi. Jako malý kluk jsem k řece chodil se svými rodiči. I když už bylo vybudované koupaliště, generace mých rodičů dávala přednost řece, kde se přece jen dalo najít soukromí a klid. Můj kamarád z dětství Dušan se svými rodiči chodili na tzv. Říční plovárna GRADOGrado, kde bývala kdysi za první republiky přírodní plovárna i s malým občerstvením. Naše rodina měla „své“ místo o něco výš v místě, kterému jsme jako kluci říkali první zátočina. Grado byla zátočina druhá. Dnes je na místě druhé zátočiny základna tišnovského kynologického klubu.
Čas od času propluli kolem břehů řeky vodáci na svých lodičkách, mávali nám a volali svoje Ahóóój. Jak jsme jim my kluci záviděli! Proto byl  proud řeky pro nás i v době malého průtoku v létě výzvou k velkému dobrodružství.  
Až o několik let později jsme se mohli s kamarády odvážit dobrodružné plavby po řece na vzduchem nahuštěných obrovských gumových duších ze zadních kol traktorů Zetor. Abychom kruhem duše nepropadli, svázali jsme ji uprostřed Jez v Březině - ptačí pohled rok 2009provazem a silou stáhli duši do tvaru jakési lodičky. Věci jsme si dali do igelitového pytlíku, nahoře v hrdle pytlíku zaškrtili gumičkou trochu plastelíny a s takto sofistikovanými lodními vaky jsme pravidelně sjížděli Svratku od tišnovského jezu až po jez v Březině. Pamatuji si na obrovský kovový ventilek, kterého jsem se mohl při plavbě držet jak pevného madla. Když svítilo prudké letní slunce, černá guma se ohřála tak, že jsme se jí ani nemohli dotknout. Ale trocha voda z dlaní ochladila horkou gumu, že jsme na ni mohli usednout a plout.
Nynější železniční most přes Svratku trati Brno - Havlíčkův BrodPo konci plavby jsme plavidlo vytáhli na břeh, provaz rozvázali, aby duše dostala svůj původní kruhový tvar a potom jsme se střídali v kutálení duše po břehu zpět do Tišnova.
Bůhví, jestli ta krátká plavba po řece stála za to zpáteční martýrium.
Zvláštní nostalgicky poetickou náladu pocítíte při prohlížení starých černobílých fotografií Svratky z dob první republiky.
Na fotografii pořízené z protějšího břehu je vidět říční plovárna – Grado, která měla své malé občerstvení, bufet, který provozoval hoteliér Franke. O něco níž, pod Herolticemi, kdy se tok Svratky zpomaluje, vznikaly LIDOprvní penziony a rekreační objekty. Jedním z nich bylo LIDO. Sem zajížděla auta s milenci z nedalekého Brna, kousek pod Lidem byla postaven areál dodnes exitující Šárky.  
Zvláštní kapitolou byl jez v Březině. S blízkou restaurací, relativně snadným přístupem z obou břehů, vystaven po celý den letnímu slunci, byl oblíbenějším místem než splav tišnovský, který byl díky stínu vysokých stromů nevhodný pro opalování, nebo než jez za Trmačovem, vmáčknutý později mezi dvě železniční tratě.
Když jsem před časem získal od Pavla Smékala kopii staré fotografie, kterou jsem sám pro sebe nazval „Koupající se cyklisté“, nemohl jsem od této fotografie odtrhnout oči. Dokonalá kompozice snímku, od rozmístění cyklistů pod jezem, dlouhý čas dávající dynamiku tekoucí vodě, ale vyžadující disciplinovanou nehybnost focených mužů, dokonalé využití světelných podmínek. Z obrazu je cítit ona zvláštní, podle stínu na stehně jednoho sedícího cyklisty, podvečerní chvíle, kdy sem parta mladých mužů odněkud přijela, kola odstavila do trávy na levý břeh a osvěžila se koupelí v proudu řeky. Tahle fotografie na rozdíl od jiných Koupající se cyklisté na březinském jezusnímků Svrateckých partií mě dodnes nenechává v klidu. Tvůrčí schopnosti a řemeslná profesionalita fotografa je pro mne, fotografa amatérského, velkou inspirací a výzvou. Fotografie také přibližuje chvíle, kdy řeka byla jiná než dnes, stejně jako lidé v té době žijící. Ale vše uplynulo s proudem řeky pryč. Panta rei...
Další snímek tohoto splavu je, odhaduji, někdy ze šedesátých let minulého století. Když se pozorně na snímek zadíváte, všimnete si pod splavem malého hocha s podivně velkým plavacím kolem. Není to plavací kolo, ale Jez v Březine - šedesátá létaduše z kola motocyklu.
Po ukončení papírenských provozů v Předklášteří a na Prudké, cíleným budováním čističek odpadních vod na horním toku Svratky se voda ve Svratce pročistila. Úsek nad březinským jezem se opět stává oblíbeným místem ke koupání. Plavat se dá proti proudu do prvního ohybu řeky, odkud vás „vyžene“ samec od bobří rodiny. Bobři tu byli uměle nasazeni a zdá se, že se jim tu daří.
Na další staré fotografii je pohled na penzion LIDO od řeky. Všiml jsem si zaujatých pohledů některých stojících lidí, pozorujících plující loďku na protější břeh. Až po té jsem rozpoznal jakousi ceduli s nápisem na břehu. Po zvětšení obrazu na počítači se dá přečíst: Převoz loďkou.
U LIDA tedy fungoval pro majitele a návštěvníky chat na druhém břehu dokonce přívoz. Když se některý z chatařů chtěl osvěžit v LIDU vínem,LIDO - říční lázně s přívozem které sem dodávala tišnovská firma J. MAHR, stačilo jen přes řeku zavolat: „Přííívoz!“
Na druhém snímku LIDA pořízeném z nadhledu z protější stráně je vidět na tu dobu nevídané množství aut a motocyklů. LIDO byl opravdu velmi navštěvovaný penzion. Pro nemotorizované návštěvníky tu byl dokonce malý autobus – s nápisem LIDO HEROLTICE, který snad vozil hosty z Tišnova od vlaku. O kus dál ve stínu osobního automobilu leží na trávě možná milenecký pár...
LIDO - penzion s hojnými návštěvníkyZ LIDA se později stal pionýrský tábor, dnes patří tišnovské firmě BAUMAT. Staré doby připomíná jen malý trampský bufet, který bývá otevřen jen o víkendech. Scházejí se v něm trampové a místní osadníci – chataři, hrají a zpívají staré trampské písně, stejné, které možná zněly údolím Svratky i tenkrát.
Svratka je živá a stále se měnící bytost. V létě, v období sucha se podobá umírající staré ženě. Když se rozvodní, je jak divoká vše ničící medúza. Plavou v ní vyvrácené stromy, o kameny dokonale ohlazené klády. Také mrtví potkani, králíci, slepice, kočky a psi, a čas od času i utonulý člověk. A nad tím vším plavou výdobytky naší civilizace – lesklé PET láhve.
Jednou za několik let přijde tuhá zima. Při jarním tání je pak koryto Svratky plné obrovských tlustých ker, které pokaždé ucpou řečiště tak, že se voda vyleje mimo břehy.

Řeka se mění a přece stále zůstává stejná. Jen lidé, jejich radosti a starosti mizí v nenávratnu.

A proč mě osobně „tišnovská“ Svratka stále přitahuje? Možná ze stejné příčiny, jak vyznal Vítězslav Nezval ve své slavné básni:

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka...

Poznámky a prameny:
 (https://sites.google.com/site/bskotyz/home/jiri-svoboda/o-puavodu-nazvua...)

Videa: