Sv. Martin na Tišnovsku

Sv. Martin – svátek 11. listopadu – „apoštol Galie“

Napsala Irena Ochrymčuková

Anthony Van Dyck, obraz Svatý Martin a chudí, kostel ZaventemSv.  Martin se narodil v roce 316 (dle dalších zdrojů to bylo až v roce 317) na místě, které se jmenovalo Sabaria v římské provincií Panonia, Město se dnes jmenuje Szombathely, je v Maďarsku. Martinův otec byl důstojníkem římské armády a na jeho popud vstoupil i Martin do armády již v patnácti letech. Byl přidělen k vojenské posádce ve městě Gaul (Amiens ve Francii). Legenda praví, že když byl Martin již důstojníkem armády, vracel se na bílém koni ke své vojenské posádce. U brány tohoto města (některé zdroje uvádějí u brány kasáren) viděl nahého žebráka, který ho žádal o almužnu. Jelikož Martin neměl u sebe ani jídlo, ani žádné peníze, tak prý svůj vojenský plášť mečem přeťal na dvě části. Do jedné části pláště oblékl žebráka a druhou část si ponechal. Celý mu dát nemohl, protože jedna polovina výstroje římského důstojníka byla Bratislava, Georg Raphael Donner, svaty Martin se žebrákem, 1734,olovo„erární" a tu musel na konci služby vrátit. Pouze s tou polovinou, kterou si pořídil za své peníze, si mohl dělat, co chtěl. Ve snu se pak Martinovi zjevil sám Ježíš Kristus a řekl: “Tímto rouchem mě oděl Martin, ještě nepokřtěný." Ráno byl vojenský plášť opět celý. Po této události se nechal Martin pokřtít a opustil armádu.

Karel Škréta - sv. Martin se dělí o plášť se žebrákem, Narodní galerie PrahaZaložil mnišskou osadu u města Poitiers a také klášter v Liguge. Pravděpodobně v roce 371 byl Martin zvolen biskupem v Tours. Přesto dál žil velmi skromně. Při bohoslužbách např. odmítal sedět na svém biskupském trůnu a sedával na stoličce mezi svými pomocníky. Ostře vystupoval proti mravnostním přestupkům, naopak vycházel vstříc ubožákům a žebrákům. Vždy neohroženě hájil spravedlnost a poctivost. Na apoštolských cestách kácel pohanské modly a věnoval se vzdělávání prostého lidu v nové víře, proto zaváděl duchovní správu po vesnicích. Pro svou usilovnou christianizační činnost je vnímán jako význačná osobnost, která spoluvytvářela křesťanské duchovní základy Evropy.

Sv. Martin zemřel snad dne 11. listopadu 397 v Candes, podle dalších zdrojů o několik dnů dříve a 11. listopadu 397 se konal jeho velký pohřeb, kterého se zúčastnilo značné množství lidí.

Bývá uctíván jako patron Francie, vojáků, jezdců, kovářů, zbrojířů, bednářů, tkalců, koželuhů, kožešníků, rukavičkářů. Kloboučníků, krejčích, mlynářů, hoteliérů, cestovatelů, chudáků, vězňů, pastýřů, vinařů, abstinentů. Ochraňuje města Buenos Aires a Szombathely, dále je považován za ochránce zemědělců před neúrodou a za ochránce všech domácích zvířat, zejména koní. Dokáže pomoci při vyrážce a proti hadímu uštknutí.

Atributy při zobrazení: voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra, berla, kniha

Chrámy  zasvěcené sv. Martinovi poblíž Tišnova: Dolní Loučky, Rosice, Zbýšov, Blansko, Třebíč, více na jižní Moravě, kde i křestní jméno Martin bylo častější než v naší oblasti. Rotunda svatého Martina v Praze na Vyšehradě byla Kostel sv. Martina v Dolních Loučkáchpostavena za vlády krále Vratislava II. Na Slovensku: katedrála svatého Martina v Bratislavě (Dóm svätého Martina), město Turčianský sv. Martin...

LIDOVÉ OBYČEJE

Svátek svatého Martina býval jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Na mnoha místech se konaly pouti, a martinská posvícení. Hospodyně pekly martinskou husu a martinské rohlíky nebo podkovy a roháče. Jídla byla tučná, jako by se chtěli lidé připravit na dlouhou chladnou zimu. Podle legendy se Martin, zvolený biskupem, schovával v husím chlívku, ale husy ho prozradily.  Jinde se traduje, že husy na venkovském kázání svatého Martina rušily, proto se teď pečou v den svátku svatého Martina za trest.

Mikoláš Aleš, sv. Martin, ŠpalíčekVěštění z kobylky hrudní kosti obrané husy – podle barvy: bílá, modrá, hnědá, šedivá, do poloviny.

Na svatého Martina plače husí rodina.

Na svatého Martina nejlepší je husina;
pohleď na hruď i na kosti, poznáš, jaká zima se přihostí. Je-li kobylka martinské husy hnědá,
bude málo sněhu a na holo mrznout. Je-li však bílá, bude hodně sněhu.

Svatomartinskou koledou si ve 14. století přivydělávali nejen chudí žáci a kněží, ale například i kati. Těm byla účast na svatomartinských koledách zakázána staroměstskými konšely již roku 1390.  Koledou rozumíme jednak obchůzku, jednak deklamaci nebo popěvek s přáním zdaru a jednak i odměnu za to. Žákovskou svatomartinskou koledu ve staročeštině zachytil Čeněk Zíbrt:

Svatého Martina všeliká rodina dnes ščedrost zpomíná
beze všeho statku vesele s čeládkú.
Tučnú hus jie, víno pie,beze všeho smutku.

K termínu  11. 11. se konávaly dobytčí či výroční trhy.

Ve vinařských oblastech je svátek sv. Martina spojen se slavnostní ochutnávkou prvního, tzv. Svatomartinského vína.Pekáč na svatomartinksou husu - ze sbírek Podhoráckého muzea v Předklášteří

Na venkově a v menších městech se dodržoval  obyčej - svatomartinská sýpka - uzavření nebo obnovení smlouvy mezi obcí a obecními zaměstnanci, jako byli ponocný, učitel nebo obecní pastýř, kovář, bubeník, hajný. Součástí jejich mzdy bývala mimo peněz i odměna v naturáliích od hospodářů z obce, tzv. „sypání“. Postavení pastýře bylo svébytné: pásl, zaříkával a léčil dobytek, vyznal se v počasí, v bylinách. Bydlel v pastoušce, měl na starost obecního kozla, někdy i býka. Naturální odměnu při skutečném nasypání do odměrek tvořily komodity: obilí, hrách, brambory, píce, jablka, ořechy, chléb, koláče. Bylo zvykem, že odměnění museli za svou smlouvu zaplatit hostinou pro všechny hospodáře z obce. Přichystali zabíjačku, jitrnice a jelita, nebo skopové a husí maso, pivo.  Přijít mohl každý, kdo jim „sypal“, musel si jen přinést svou lžíci, vidličku a nůž.

Svátek svatého Martina byl důležitým dnem také v životě čeledínů a děveček, neboť zpravidla v tento den většina z nich měnila Pekáč na svatomartinksou husu - ze sbírek Podhoráckého muzea v Předklášteříslužbu a dostávala za svou práci mzdu. Někteří smlouvu s hospodářem prodloužili, jiní odcházeli za lepší službou – podobně jako na sv. Štěpána. Odchodné nebo odměna: peníze, látka, boty, pečivo - velké buchty, podkovy, nadívané mrkví. Odtud pořekadla: jít na jiný chléb, odejít z chleba, odcházet s koláčem.

Opět Zíbrt:

Milý hospodář a jeho družina husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce, páni, žáci a kněží se radují, neb se ji koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají a u jiných pánuóv se zjednávají.

Odchod ze služby spojený s obdržením peněz býval důvodem k oslavě. Mnozí však propili a projedli svou celoroční mzdu během jednoho dne bez ohledu na to, zda již měli zajištěno nové místo nebo ne. S oslavou byl spojen nadměrný hluk a následovně i řádění čeledi – “martínků”. Není divu, že pojmenování „takový Martínek“ bylo velmi hanlivé a později označovalo člověka, který v opilosti tropí škodu.

V NAŠÍ OBLASTI

byl chovem hus proslulý Deblín, zejména v 20. a 30. letech 20. století. V čase martinském se husy ve velkém vozily do Brna na trh, často na dnešní Slovanské náměstí, kde paničky a služebné už po domluvě čekaly na svou známou chovatelku. Na přepravu na vlak do Tišnova se za 1. čs. republiky užíval i soukromý autobus nebo se jezdilo s vozem s koňským potahem. V mnohém deblínském rolnickém hospodářství  to byl jeden z uznávaných zdrojů hotových peněz a hlavně děti musely hospodyni při krmení hus pomáhat.

Pekáč na svatomartinksou husu - ze sbírek Podhoráckého muzea v Předklášteří„Vykrmené husy vozili týdně „na Brno“. Játra  se prý naložená do ledu vyvážela až do Německa pro tamější židovské konzumenty. Ročně se vykrmilo a vyvezlo množství hus. Toto husařské zaměstnání bylo velmi neestetické. Na hony bylo cítit dům, v němž se krmily husy.“

(Deblínská kronika)

Zaznamenáváme i historku, kdy student gymnázia při placení poplatku prosil o posunutí lhůty: „... až maminka prodá před Martinem huse.“

Deblín byl pro chov hus terčem jadrných označení: „Deblíňáci – hosáci, hosaři. Deš namáš mína, běž se pro ně do Deblína (dostaneš jméno – podle hus)“. 

Kostel  v Dolních  Loučkách, zasvěcený sv. Martinovi, je místem slavnostních hodových mší. Chasa z Horních a Dolních Louček se dodnes předhání, která přijde ráno dříve na mši a kdo tedy bude stát vpředu. Přestože počasí nebývá už příznivé, na veselosti hodů to příliš neubere. Příprava a  organizování hodů, vyjednávání, zvaní, stavění máje a dění pod májí, hříchy provinilého berana a ortel, stejně jako hodová zábava, všechny složky dvoudenní veselice mají ustálený a tradicí osvědčený program. Soupeření obcí spočívá i v tom, že obě mají máju samostatnou, zábavu samostatnou a o naschvály nebývá nouze. Přihodilo se, že jáma vykopaná pro máju byla přes noc zalitá betonem, mája se odnáší, nařezává nebo úplně uřízne. Hody jsou záležitostí téměř celé vesnické pospolitosti všech generací, je to vidět i na webových stránkách Horních a Dolních Louček.Pekáč na svatomartinksou husu - ze sbírek Podhoráckého muzea v Předklášteří

Ke svátku se pojily pranostiky, které předpovídají příchod zimy a prvního sněhu:

Sv. Martin přijíždí na bílém koni (na brůně).

Přijede-li na šedém (mlhy), bude zima střídavá;
přijede-li na žlutém (sucho), přijde tuhá a suchá zima.

Na svatého Martina, bývá dobrá peřina.

Na svatého Martina, kouřívá se z komína.

Martin a Kateřina na blatě-Vánoce na ledě.

Na svatého Martina zima chod svůj začíná.

Nepřijde-li sníh na Vše svaté v noci,
přijde o svatém Martině se vší mocí.

Když svatý Martin se sněhem přišel, bude v něm celý měsíc ležet.Pekáč na svatomartinksou husu - ze sbírek Podhoráckého muzea v Předklášteří

Martinův led pod vodou hned.

O Martině po ledu – o Vánocích po blátě.

V suchu-li jdou na Martina husy, o Vánocích v blátě chodit musí.

Na svatý Martin – ještě se vrátím,
ale na svatý Mikuláš mě tu najisto máš.

Po svatém Martině zima nežertuje; přichází sníh i mráz kvaltem.

Jaký den svatého Martina, taková též bude zima.

Jestli na svatého Martina jest vlhko, bude nestálá zima;
pakli na týž den slunce svítí, bude tuhá zima.

Na stromech a révě do Martina listí – tuhá zima přijde, buďme jisti!

 

Zdroje, prameny a literatura

Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha 1910

Chlumský, Jan: Vzory křesťanského života. Třebíč 1991

Kolektiv: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Ed. Brouček, Stanislav  a Jeřábek, Richard. Vyd. Etnologický ústav AVČR v Praze a Ústav pro evropskou etnologii FF MUNI v Brně. Praha : 2007

PERNICA, Bohuslav: Rok na moravském Horácku a Podhorácku.  Havlíčkův Brod 1951

Výroční obyčeje. Současný stav a proměny. Editor Václav Frolec. Edice: Lidová kultura a současnost.  Sv. 8. Brno 1982,

Sypták, V.: Jak se na Tišnovsku a Bystřicku škádlívají. In: Od Horácka k Podyjí. 1920

Hall, James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha 1991

Remešová, Věra: Ikonografie a atributy svatých. Praha 1991

Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky. Praha 2004

Bittnerová, Dana a Schindler, Franz: Česká přísloví. Praha 2003

Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý_Martin

materiály z terénních výzkumů Podhoráckého muzea, pobočky Muzea Brněnska, v Předklášteří