Pollakovi
Plánované vyvraždění Židů mělo být totální a bez výjimek. K těm však přece jen docházelo. K otrocké práci v německých průmyslových podnicích bylo potřeba čím dál tím více zdravých a silných jedinců. I když do německé říše směřovaly stále větší počty tzv. totálně nasazených obyvatel Evropy nežidovského původu, pracovalo v německých podnicích také mnoho mladých (zdravých) Židů. Pobočky průmyslových podniků byly budovány v blízkosti koncentračních táborů, jako byl například závod IG Farben Industrie, který výstavbu koncentračního tábora v Osvětimi dokonce financoval.
Staří, nemocní a postižení byli určeni k přímé likvidaci. Do této kategorie „nepotřebných“ patřily i děti.
Na ulici Dvořáčkově č. 66 začátkem války také bydlely dvě holčičky, sedmiletá Naděžda a teprve čtyřletá Libuška Pollakovy.
„Naše rodina bydlela v čísle 65, hned nad domem Pollaků. Tahle krátká ulice byla velmi živá, protože z okolních domů se zde vždycky shromáždilo kolem deseti dětí. Zde na ulici jsme si hráli. Byli jsme tehdy téměř ve stejném věku. Původní dům rodiny Pollaků vypadá půdorysně stejně, jen se změnily vchody a vnitřní dispozice. Rodina v domě bydlela spolu se svými příbuznými. Sestru první Pollakovy manželky si vzal doktor Nikolaj Ukrajinský, který zde měl i svou ordinaci. Dole byl obchod s průmyslovým zbožím. Prodávala se zde juta, kůže, dratve, šídla... „ (Ing. Petr Fruhwirth * 1934)
„V obchodě u Pollaka pracovali dva zaměstnanci, nějaký Zavřel od Deblína a pan Babušík, výborný tišnovský fotbalista. V obchodě se
prodávalo všechno možné, pracovní oděvy a různě potřeby pro hospodářství, cajkovina, taková hrubá látka na výrobu pracovních oděvů. Pan Pollak byl jeden čas dokonce předsedou fotbalového klubu.“ (Oldřich Zelinka, * 1921)
„Alfred Pollak byl vždy velmi elegantní, krásně ostříhán a hladce oholen. Měl svého „dvorního“ holiče, pana Svobodu na Janáčkově ulici.“(Ing.Petr Fruhwirth * 1934)
I dobu návštěvy „oficíny“ německé úřady v době války pro židovské obyvatele persekučními nařízeními nařizovaly, jak dokládá Nařízení okresního úřadu v Tišnově, upravující návštěvní dobu pro Židy v holičstvích a kadeřnictvích ze dne 20.6.1941, kde je uvedeno pod bodem 1:
„Židům se zakazuje s okamžitou účinností návštěva holičských kadeřnických a vlásenkářských závodů mimo dobu od 15 do 17 hodin.
Přestupky tohoto nařízení se trestají pokutou od 10 K do 5000 K, nebo vězením od 12 hodin do 14 dnů.“
Alfred Pollak byl 17.2.1942 jmenován Náboženskou obcí židovskou v Brně jejím důvěrníkem v soudním okrese Tišnov. Jeho povinností bylo osobně tišnovské Židy informovat o všech úředních nařízeních. Jako první se o nuceném vystěhování Židů z Tišnova dozvěděl pravděpodobně právě on. Těžko si lze dnes představit, jaké myšlenky šly tehdy Alfredu Pollakovi hlavou.
V domě s rodinou Pollaků žila i postižená, pravděpodobně trvale na lůžko upoutaná žena, Ema Pollaková. Byla to sestra Alfreda Pollaka, který byl zároveň jejím opatrovníkem. Na Naděždu s Libuškou a postiženou Emu bohužel nacisté hleděli nejen jako na méněcennou a nežádoucí rasu, ale navíc jako na nepotřebné a nepoužitelné jedince.
„Na ten duben 1942 si docela vzpomínám, kdy se tady před jejich domem něco divného dělo. Bylo tu přistavené jakési větší skříňové auto a do něj z domu vynesli a naložili postiženou Emu Pollákovou.“ (Ing. Petr Fruhwirth * 1934)
4.4.1942 byla odvlečena celá Pollakova rodina. Otec Alfred, jeho manželka a matka dětí Helena, postižená Ema a holčičky Naděžda a Libuška. Že od rodiny byla jako první odloučena Ema Pollaková dokládá záznam z transportu Ap 454, kdy tímto trasportem odjíždí z Terezína již 18.4.1942.
Její cesta skončila smrtí pravděpodobně již v ghettu Rejowiec.
O více než měsíc později, 25.5.1942, odjíždí zbytek rodiny Pollaků transporty Az 878, 879, 880 a 881do ghetta v Lublinu. Zahynuli zde nebo ve dva kilometry vzdáleném koncentračním táboře Majdanek. I tento koncentrační tábor měl své plynové komory. „Nedostatečně účinný“ oxid uhelnatý zde používaný k vraždění vězňů byl později nahrazen výrobkem IG Farben Industrie s názvem Cyklon B.
Přišel rok 1945 a osvobození, děti z ulice Dvořáčkovy povyrostly. Libuška a Naděžda Pollakovy mezi ně už nikdy nepřišly.
