STOLPERSTEINE - část VI.

Kellnerovi

Jakob Kellner - obchodník z TišnovaTradiční nadání Židů pro obchod a bankovnictví se vyvozuje jejich podřízeným postavením v období středověku. Na území Čech nebylo postavení  Židů do konce 11. století nijak „reglementováno“ (nebylo upraveno žádným zvláštním předpisem). Židé, podobně jako němečtí osadníci, byli považováni za svobodné cizince. Tato situace se zhoršila s nástupem křižáckých tažení. Při tažení křižáckých výprav do Palestiny Evropou dochází k prvním masovým vraždám Židů. Papež Inocenc III. V roce 1215 potvrzuje segregační omezení Židů z roku 1179. Židé jsou od této chvíle „servi camerae regiae“ – služebníky královské komory i jeho majetkem. Je jim zakázáno obdělávat a vlastnit půdu, musí žít ve vyhrazených ghettech, nesmí vykonávat řemesla s výjimkou pro potřeby Židů v ghettech žijících. Jejich oděv musí být označen žlutým kroužkem. Povoleným zdrojem obživy se stává půjčování peněz na úrok - po celý středověk křesťany opovrhovaná činnost. Snad se zde z nutnosti opravdu zrodilo jejich pozdější nadání pro obchod a bankovnictví.

Také v Tišnově byla většina Židů obchodníky.

Asi nejbohatší židovská rodina v tehdejším Tišnově byli Kellnerovi. Jejich obchod na ulici Jungmannově, který měl průčelí až v dnešníKellnerův obchod ulici Janáčkova, byl zároveň maloobchodem i velkoobchodem. Jakob Kellner (nar.14.3.1873) zaměstnával v té době několik lidí, měl k dispozici nákladní automobily i řidiče. Zboží vozil do svých skladů z nádraží a také rozvážel drobnějším obchodníkům po Tišnově a okolí.

Kellnerův obchodDnes tu najdeme restauraci, v jejíž sklepních prostorách je pramen vody s kamenným rezervoárem, některými pokládán za rituální lázeň – mikvi. Ale za dob Kellnerova obchodu se zde prý snad jen chladily „sodovky“ v letních měsících. Je tu i další restaurace, dva obchody, vinárna. Na stěně domu směrem k Jungmannově ulici je umístěna pamětní deska na židovské obyvatele.

Pan Oldřich Zelinka(1921) vzpomíná, že Kellnerovi měli jediného syna. Byl velmi nadaný klavírista a hrával na různých slavnostech.Kellnerová Hedvika

„Aby bylo účetně všechno v pořádku, naúčtoval pan Kellner za každé hraní syna pořadatelům třeba 20 Kč. Na těch trval. Ale vzápětí jim poskytl dar třeba 500 Kč. Takový on byl. Dvacet korun chtěl a vzápětí 500 Kč dal.“ (O. Zelinka)

Jejich syn byl těžce nemocný. Údajně trpěl leukémií, jak vzpomíná paní Ochrymčuková.

„Jeho otec tehdy prý vypsal odměnu 1,5 miliónů korun, kdo jeho syna vyléčí a zachrání mu život.“ (O. Zelinka)

V boji se zákeřnou chorobou nepomohly ani na tu dobu tak velké peníze. Nakonec zemřel.

„V jednom pokojíku měli Kellnerovi takový malý oltářík s jeho fotografií, svítilo tam věčné světlo. Vždycky jsme s klukama zvědavě přes okno nakukovali dovnitř.“ (O. Zelinka)

Různé zboží Kellnerův obchod rozvážel po okolí, ale mnozí drobní obchodníci si pro ně i jezdili do Tišnova.

Úmrtní list Hedviky Kellnerové z Terezína„Bydleli jsme tenkrát v Herolticích. Tatínek dostal povolení na drobný obchod, kde prodával tzv. nutné zboží – mouku, cukr, petrolej... Čas od času zapřáhl do vozu kravky, mě posadil na kozlík vedle sebe a jeli jsme. Byl to tenkrát výlet na celý den. Vždycky jsem se na tu jízdu do Tišnova těšila, protože pan Kellner mi pokaždé dal nějaké sladkosti, cukrový špalek, lízátko...“ (Paní Pavlíková, 1919 )

„Kellnerovi byli velmi šetrní. Ale podobně jako Stránští byli zase mecenáši kultury, ve školách rozdávali poukázky na nákup zboží v hodnotě 50 Kč těm nejchudším dětem.“ (O. Zelinka).

„Paní Kellnerová – to vám byla taková velká paní, nosila obrovskou sukni s velkou kapsou vpředu, kam všechno dávala.“ (pí Ochrymčuková)

„Sedávala na obyčejné bečce, ani ne na židli. Počítala peníze, účtovala. Nic jí neuniklo.“ (O. Zelinka).

Po smrti syna byl u nich zaměstnán synovec Otto Zeisel z Lomnice. Snad jim měl trochu nahradit ztrátu vlastního syna.

„Byl to veselý a přející mládenec. Když k němu chodili nakupovat děti, tak třeba při vážení mouky, když se Kellnerová nedívala, vhodil do pytlíku s moukou pětikorunu, aby nám chudým přilepšil.“ (O. Zelinka)

Ze známých zaměstnanců z Tišnova u Kellnerů pracoval pan Svánovský, který se o obchod staral i po odvlečení Kellnerů do Terezína, kdy byla celá živnost Kellnerů pod německou nacistickou správou komisaře Binara. O obchod se staral ještě i pár let po válce.

Zaměstnanci měli společné obědy v prostorách, kde byla nálevna, kde se říkalo U Kače. Zde hlavně v pondělí a v pátek sedávali na Statuta Judæorum od Přemysla Otakara II.„svých“ místech zemědělci a drobní obchodníci z okolí, kteří jezdili ke Kellnerům pro zboží, popíjeli kořalku a mastili karty. Naučili se tu zastavovat i koně a voli, kterým se říkalo andělé, papírenských povozů. Ti při cestě na nádraží automaticky sami od sebe zastavili před Kellnerovýma a čekali, až se kočí náležitě posilní kořalkou. Kořalka se tenkrát nalévala přímo ze sudů.“ (O. Zelinka)

Asi na začátku války či těsně před ní se do Tišnova na Jungmannovu 355 přistěhovali jejich příbuzní. Bratr Alfred Kellner (nar.29.7.1883, hutní správce ve výslužbě) se svou manželkou Helenou (roz. Hauselová nar. 26.9.1888) a slepou sestrou Terezií (nar.8.9.1890).  Terezie bydlela v podnájmu u Jakuba Kellnera Jungmannova 86 Tišnov.

Stejně jako ostatní židovské obyvatele Tišnova i je 4.4.1942 čekal transport do Terezína.

Hedvika Kellnerová (roz. Zeislová nar. 13.1.1888), manželka Jakoba Kellnera, zahynula ještě v Terezíně 9.10.1942.

Její manžel Jakob odjel transportem Dz 318 do Osvětimi, kde zahynul.

Alfred Kellner odjel transportem Ap459 a jeho žena Helena transportem Ap 460 do Rejowiece. Slepá sestra Terezie Kellnerová odjela transportem By 428 do Osvětimi.

Všichni byli zavražděni.

Fotografie pochází ze sbírek Podhoráckého muzea a Pavla Smékala.