Rozhovor s autorkou knihy „Je smutné opouštět svět na jaře...“

Rozhovor s autorkou knihy „Je smutné opouštět svět na jaře...“

Německá spisovatelka Herma KennelV minulém čísle TN vyšla krátká anonce na knihu Hermy Kennel „Je smutné opouštět svět na jaře...“

Nyní vám chceme přiblížit krátký osobní rozhovor, který s autorkou Hermou Kennel o její knize vedl Jaroslav Achab Haidler, který knihu rovněž přeložil do češtiny:

Náhoda neexistuje. Dokonce ani náhoda nemusí být náhodou. V předmluvě ke své knize sice poměrně podrobně popisujete, jak jste si své téma našla, ale přesto, potom později už při samotné práci, nebyla jste překvapena, jak skutečně napínavé tohle téma je?

Od počátku mi bylo jasné, že toto téma bude dramatické, plné zvratů a situací na hraně mezi životem a smrtí.

Smím se zeptat, jak dobře umíte česky?

Žel, česky moc neumím, ačkoli mi čeština připadá zvukomalebná. Ale hned po našem přestěhování do Brna jsem poznala Jarka, svého budoucího literárního „hrdinu“. Jarek mluvil německy téměř stejně dokonale jako česky, stejně tak i jeho bývalí spolužáci. Všichni maturovali v roce 1942. A ti všichni mi byli obětavě nápomocni při sběru dat i při objasňování událostí a jejich zápletek. Dva se dokonce nabídli za tlumočníky a překladatele. A během dvou poměrně hektických let v Brně jsem byla natolik ponořena do rešeršní práce, že jsem mnoho času na studium češtiny neměla. Nicméně třeba při nákupech jsem pár českých slůvek zvládala celkem obstojně.

Proč se ptám? Všechny detaily a také všechna místa a místní názvy jsou v knize vylíčeny naprosto dokonale a bez chyb. Jako byste je skutečně důvěrně znala. U nás v Čechách se říká, že Němci jsou takoví důkladní. Je ta obdivuhodná věrnost popisů jen důsledkem oné důkladnosti, nebo je v tom i kus lásky?

Obálka knihyNěmci jsou skutečně proslulí svou důkladností. Krom toho mám sklony být velmi pečlivá i v osobním životě. V beletrizovaném dokumentu by si ale vůbec nikdo – natož pak já, jako Němka – neměl dovolit udělat chyby. Ale samozřejmě, máte pravdu, vedle svého přirozeného sklonu k důkladnosti jsem si jednotlivé pronásledované oběti a hrdiny skutečně zamilovala.

Zůstaňme ještě u Němců. Několikrát, i když ne tak často, aby to mohlo vypadat „nápadně“, potkáváme v příběhu také docela „lidské“, lidsky jednající Němce. Například důstojníka wehrmachtu anebo staršího SA-mana, který vykonává dozor v Ořechově. Jsou jejich příběhy historicky věrné?

Všechny tyto příběhy, včetně těch lidsky jednajících Němců odpovídají skutečnosti. Příběh onoho důstojníka wehrmachtu, který zachránil mladého Čecha před vydáním gestapu, se skutečně odehrál. Přesně tak, jak jsem ho popsala. Jednalo se o Miroslava, bývalého Jarkova spolužáka a vyprávěl mi to sám Mirek. Já ji jen zachytila perem a ještě jednou mu ji dala kvůli případným korekturám číst.

Výborně – a smím použít ještě jedno klišé? „Wahrheit und Dichtung“ aneb z autorčiny kuchyně… Vaše vyprávění v sobě nese fascinující temporytmus. Trvalé střídání určitého spěchu na jedné straně a pomalé, zlovolné, číhavé plíživosti na straně druhé. Jakoby svět partyzánů a svět krůček po krůčku po nich pasoucího gestapa s odhodláním tyto lidi zničit. Jistě, mohlo to tak být i historicky, přesto (a nemohu se tomu pocitu ubránit) na to je už potřeba poměrně bryskní ruka literárního autora. Kolik tedy nacházíme ve vaší knize reality a kolik literární licence?

Boženka Škrabálková - asi 22 letTa kniha je z 95 % holou realitou. Snad odhadem pouhých 5 % jsem maličko fabulovala. Zejména dialogy, které se ovšem klidně takto odehrát mohly.

Ještě jednou k Němcům. Jak vaši knihu přijalo německé publikum?

V Německu se o českém odboji proti národně socialistické okupaci Československa – s výjimkou atentátu na Heydricha – vlastně vůbec nic neví. Možná právě proto je moje čtenářstvo osudy těchto lidí skutečně velice pohnuto. Při svých čteních, například na školách, jsem považovala za důležité zprostředkovat mladým lidem u nás zejména onu odhodlanost, odvahu a idealismus českých partyzánů.

Pozornému čtenáři jistě neunikne střídání strohých dat a faktů v protikladu s líčením přírody a jejího  „normálního“ světa, která si klidně mrzne i kvete, bez ohledu na to, že okolo zuří válka. I to je jen náhoda?

To jsem zvolila maličko záměrně, abych postavila idylu krás přírody do ještě krutějšího a příkřejšího protikladu se surovou realitou.

Rád bych Vám také poděkoval za to, že i svět partyzánů líčíte tak otevřeně. Bez sebemenšího patosu. Nahý a občas i docela neurvalý. I o tom hovoří pouze a jenom dokumenty, které jste prostudovala?

Pomník Boženky Škrabálkové u tišnovské SokolovnyPři svých rešerších v Moravském zemském archivu jsem směla nahlížet i do Němci zachycených spisů protektorátní kriminální policie. Právě v nich jsou mnohé události popsány velice podrobně. Včetně těch, které postihly i Jarkovu skupinu.

Kromě toho jsem v Moravském zemském archivu narazila i na podrobnou dokumentaci procesů vedených Výjimečným lidovým soudem v Brně v letech 1946/1947 proti bývalým spolupracovníkům gestapa. Zejména proti těm, co zasahovali aktivně proti odbojovým skupinám. Právě svědecké výpovědi z těchto procesů pro mne byly cenným zdrojem informací.

Měla jsem také možnost mluvit přímo s pamětníky. Zejména Jarkem a Ladislavem Vodičkou, dalším tehdejším účastníkem odboje. Popsal mi život s ostatními partyzány v jimi vybudovaném lesním bunkru, barvitě popsal hlad a zimu a neutuchající strach z toho, že je gestapo vyslíd

A mluvila jsem i s potomky těch, co už nepřežili.

Mohu se vás teď zeptat jako typický mužský a milovník thrillerů? Při popravě četníků ve Hřišti vypadá Hörnerovo přežití skoro jako zázrak. Střela do týla a ještě rána jistoty. I to odpovídá historické realitě? Jak se mu mohlo podařit to přežít?

Ani já si to nedovedu vysvětlit, jak mohl přežít. Nicméně veškeré údaje o partyzánské popravě četníků ve Hříšti, odplatou za zabití generála Luži, jsou naprosto korektní. Přesně tak je líčí syn generála Luži Radomír ve své knize „The Hitler Kiss. A memoir of the Czech Resistance“, Luisianna 2002. Podobné informace jsem našla také v knize „Památce Divisního Generála Luži“, Brno 1945 od Zdeňka Nováka. A nejpodrobněji jsou všechny tyto okolnosti popsány v knize „Legenda bez legend. Životní osudy armádního generála Vojtěcha Borise Luži (1891-1944)“ z pera Františka Vaška, vydané v Brně v roce 2004.

Velmi silný je také obraz Jarkova návratu domů. Blíží se k Modřicím a potkává vyháněné Němce… Odsun je u nás dodnes dost riskantní a citlivé téma. Přesto snad, díky vaší zkušené ruce, ho dávkujete velice citlivě a přesto nesmírně emotivně. Počítala jste do jisté míry i vy sama s tím, jak poměrně žhavé toto téma v Brně dodnes je?

Jaroslav K. - druhá hlavní postava knihyOd samého začátku jsem si toho byla vědoma. Proto jsem si také na chvilku pohrávala s myšlenkou ukončit příběh o pár dní dříve. Třeba už 8. května 1945. Abych se tak vyhnula případným kontroverzím. Nakonec jsem se ale rozhodla, už kvůli pravdivosti a objektivitě, tuto skutečnost přeci jen uvést. On by mi to totiž Jarek nikdy neodpustil, kdybych právě tento obraz vynechala.

Četli vaši knihu v německém originále už také někteří z jejích aktérů? Jaké byly jejich reakce?

V době, kdy jsme s manželem pobývali v Brně, dala jsem Jarkovi přečíst všechny kapitoly, které se týkaly jeho. Šlo mi totiž o to, abych zjištěná data předávala co nejkorektněji. Jarek byl skutečně pohnut tím, jak se Němka dokázala ujmout tak citlivého materiálu. Když pak kniha v roce 2008 vyšla, poslala jsem jeden výtisk Miroslavovi. Po přečtení se vyjádřil také velmi pozitivně.

V této souvislosti musím zmínit ještě jedno jméno, a sice bývalého brněnského státního návladního JUDr. Františka Vaška. Seznámil mě s ním jeden z bývalých Jarkových spolužáků na jaře roku 2005. Jakmile se dozvěděl o tom, na jaké knize pracuji, okamžitě mi nabídl svoji podporu. Jako student byl činný v odboji, zatčen a vězněn ve věznici brněnského gestapa. Po válce pak působil jako státní návladní a vydal sám několik publikací na téma nacistické historie a s ní spojených událostí na Brněnsku. I pan doktor Vašek ocenil, že se takového tématu ujímá Němka. Nesmírně intenzivně se o můj rukopis zajímal, korigoval všechny věcné chyby a rukopis nakonec doporučil Česko-německému fondu budoucnosti s žádostí o finanční příspěvek na jeho vydání. Velmi ho nadchlo, když pak kniha v roce 2008 skutečně vyšla.

Přijala byste pozvání k rozhovoru s českými čtenáři poté, co vyjde tiskem i její český překlad?

Ano velice ráda.

-----------------------------

A toto pozvání platí i pro tišnovské občany. Premiérové představení knihy v přítomnosti autorky se uskuteční 29. března v 15.00 hodin ve velkém sále MěKS pod kinem.