Pantáta Pavlíček

Pantáta Pavlíček...

Pantáta Pavlíček v důchodovém věkuChtěl bych vzpomenout na pana Josefa Pavlíčka, tišnovského občana a patriota, kterému snad nikdo neřekl jinak, než „pantáta“ a který svého času do Tišnova neodmyslitelně patřil.

Denně vyjížděl s povozem taženým párem koní z domu č. 55, který stával na Náměstí 28. října v místě dnešní základní školy. Povozničil po Tišnově a obdělával záhumenková políčka na okraji města i v jeho nejbližším okolí. A nepřehlédnutelné byly i tehdejší pohřby, kdy městem kráčel smuteční průvod za pohřebním vozem taženým párem našňořených vraníků.

Narodil se 19. 2. 1911 v Lomničce, rodina se však brzy stěhovala do Tišnova. Pantátův otec, řezník a uzenář, zde koupil starší domek, který nechal zbourat, a na jeho místě postavit zcela nový dům,  jež vyhovoval jehoPavlíčkův dům na Kukýrně - dnes zde stojí ZŠ podnikatelským představám. V přízemí domu byl řeznický krámek, malý výčep, jak se říkávalo „šenkovna“, na straně do dvora řeznická dílna, pro řeznictví nezbytná udírna, chladírna masa, stáje pro koně a další hospodářské budovy. Obytná část pro rodinu byla v patře domu. Vyučil se rovněž řezníkem a uzenářem u mistra pana Nesrsty v Lelekovicích a v roce 1940 převzal po svém otci léta budovanou živnost a celé hospodářství, které zakoupením dvou párů koní rozšířil o povoznictví. Jeden pár byl tehdy plně vytížen rozvozem nápojů Cech řezníků v Lelekovicíchz tišnovské Fetrovy sodovkárny po Tišnově a okolí.  V té době zaměstnával nejen řeznického tovaryše a učně, kteří měli převážně na starosti řeznictví (sám se věnoval hlavně nákupu dobytka), ale i dva kočí.

Poválečné společenské změny však nepřály tomuto drobnému podnikání. Pavlíčkovi v byli nuceni v létech Interiér Pavlíčkova řeznictví na Kukýrně1953-54 postupně řeznictví i hostinec uzavřít. Majitelé zemědělské půdy byli tlačeni ke vstupu do vznikajícího JZD, které skutečně v Tišnově krátce fungovalo. Než tento pokus o kolektivizaci tišnovských rolníků skončil fiaskem, pozemky, veškerý živý i neživý inventář převzal Pantáta Pavlíček jako rekrut - ve spodní řadě druhý zpravaStátní statek Předklášteří, bylo pantátovi v tomto JZD nabídnuto pracovní místo ošetřovatele prasat. Toto samozřejmě odmítl, avšak byl postaven před zásadní rozhodnutí, čím se živit a jak zabezpečit rodinu v novodobých poměrech. Rozhodování to jistě nebylo snadné. Přesto, že by se u svého řemesla jistě uplatnil, volil to, co mu bylo nejbližší a pro co se zcela jistě narodil. Pronajal si pár kousků polí a začal hospodařit a povozničit. Zpočátku soukromě, později, téměř dvacet let jako kočí a povozník u Technických služeb města Tišnova. V 60. a70. létech nebylo mnoho možností dopravy, zejména menších nákladů, a nebylo nic jednoduššího než si nechat dovézt dřevo, uhlí  nebo stavební materiál koňským povozem, který byl ve městě k dispozici. A zrovna tak pantátova koňského potahu využívali na příměstských políčkách lidé, kteří se zemědělstvím a hospodařením byli celoživotně spjati, po združstevnění svých hospodářství hospodařili alespoň na tom, co jim bylo milostivě ponecháno k dispozici.Pantáta Pavlíček - zde jako desátník Československé armádyDva symboly Pavlíčkova života - zde v uniformě řezníka a na koni

Pantátův potah byl viděn v Tišnově každý den.  A zejména pro nás, kluky, kteří jsme koně obdivovali, ovlivněni dobrodružnými filmy a literaturou, jsme je toužili poznat a dostat se k nim co nejblíže, to byla jedinečná příležitost. A musím říct, že přes zdánlivě přísný vzhled to pantáta Pavlíček uměl nejen s koňmi, ale zrovna tak i s námi. Jakmile jsme uslyšeli klapot podkov po dlažbě, už jsme byli ve střehu. Když nám dovolil svézt se na voze, půjčil nám do rukou na chvíli opratě, nebo nás na koně dokonce posadil, byli jsme nadmíru spokojeni. Když cesta potahu vedla náhodou kolem hospody Na Humpolce, často zde zastavil a to nejen za účelem krátkého občerstvení. Kdysi zde totiž, v dnes již neexistujícím dvoře, byli ustájeni plemenní hřebci a každý kočí z okolních vesnic zde, snad ze zvyku, rád zastavil. Nejednou jsem zde viděl stát dva i tři páry koní. Pantáta slezl z vozu, sundal formanskou zástěru a poprosil nás: „Kluci, postůjte mi na pár minut u koní!“ Těch ,,pár minut“ se velmi často poněkud protáhlo (za krátkou chvíli si přece koňaři vše říct ani nestihli), doma jsme pochváleni nebyli, ale hřála nás v kapse drobná mince, kterou jsme za tuto nám svěřenou a zodpovědnou ,,práci“ dostali. A bylo i pár jedinců, vzpomenu třeba kluky Petra a Mojmíra Vychodilovy, jejichž nadšení, zájem o koně a o zemědělství byly přece jen hlubší. Ti časem dosáhli jisté kvalifikace, ale Výuční list na pomocníka řezníka (sic!)hlavně pantátovy důvěry, takže jim mohlo být svěřeno samostatně celé spřežení a nenáročné povoznické Výuční list na řezníka - řezník tedy musel mít dva výuční listyúkoly nebo polní práce. I já jsem patřil do této skupiny nadšenců. Vztah k přírodě, dobytku a koním mám snad geneticky zakódován, ale charisma, osobnost, nesmírné životní zkušenosti a pantátův  lidský přístup, bylo to, co tento můj zájem umocňovalo.

Kolem pantáty bylo díky jeho povolání neustále živo, každou chvíli někdo přicházel s nějakým požadavkem a přáním a navštěvovala ho spousta podobně zajímavých a vzácných lidí z koňské branže, které jsem měl možnost poznat. Vzpomenu třeba hospodáře pana-Dvořáčka z Heroltic, Raškovce ze Sentic, Mašky z Deblína, Mičky a Kachlíka-Kebely z Brna, jejich mladší vrstevníky–Srnce, Veselého, Béma, brněnské a benešovské Absolony, kováře Pindryče z Drásova, Svobodu z Lomnice a další řemeslníky, kteří měli co do činění s koňmi. S mnohými jsem se v pozdějších letech ještě potkal, s některými, s těmi tenkrát mladšími se vídám dodnes. A to převážně na soutěžích, závodech a podobných akcích, kde koně hrají hlavní roli.

Výrobna na zpracování masa v řeznictví u PavlíčkůPánská společnost koňařů a hospodářů se scházela již na zmiňované Humpolce pravidelně každou neděli hned po ranní mši. Pantáta zde sedával na čestném místě v čele stolu a kdo potřeboval, tak ho zde vždy v tuto dobu našel. Mimo společenského významu tohoto sezení se zde projednávaly zásadní věci týkající se hospodaření, polních prací a další. Ale hlavně věci obchodní. Koně se přece vždy prodávali, kupovali a měnili majitele. Nevyužívala se žádná forma inzerce. Pokud někdo ze zúčastněných přinesl nějakou novinku o případné nabídce či poptávce, už se jednalo, často se přímo od stolu vyráželo na objekt prodeje, jeho posouzení, ohodnocení a možnost koupě. Zde pantáta plně využil svých zkušeností, když v době poválečné figuroval jako odhadce koní při okrese Tišnov. Odhadoval tenkrát koně, kteří přicházeli do republiky v rámci hospodářské pomoci OSN Pavlíčkovo čtyřspřeží v r. 1959 při oslavách 700. let Tišnova zemím postižených válkou tzv. program UNRRA, později koně, které majitelé předávali do vznikajících JZD. V případě koupě se vše domlouvalo ústně, platilo se hotově a vše se ztvrdilo rukoudáním. Kdyby tenkrát někdo chtěl písemnou smlouvu, to by snad tyto koňaře urazil. Dané slovo mělo přece svoji váhu! Dobře koupit, dobře prodat, o to šlo. Tak aby všechny strany byly spokojeny a nezavřela se cestička k příštím transakcím. Zde musím znovu zdůraznit pantátovo obchodní jednání a takt. Stejný takt a cit, jaký projevoval v těchto obchodních záležitostech, tak jak korektně se snažil jednat s lidmi, tak vzácný měl i vztah ke koním. A musím říct, že u mnohých koňařů a hospodářů jsem toto nepoznal. Snad až o mnoho let později, spíše už Kolem koní pantáty Pavlíčka se motaly vždy nějaké dětiv době nedávné se i u nás začínaly používat metody koňských zaříkávačů a horsemanů. Pantáta prostě do koňské duše viděl hlouběji než mnozí jiní už tenkrát, jak jsem měl sám možnost vidět a sám se o tom přesvědčit. I přes celoroční a každodenní práci v zápřahu, náročnou na pohybový aparát (koně chodili převážně po městské dlažbě) mu vydrželi do vysokého věku.

Jsem nesmírně rád za každý okamžik, který jsem prožil po boku tohoto zajímavého a vzácného člověka. Něco jsem u něj viděl, pochytil a snad se i něčemu naučil. Měl jsem možnost poznat vzácnou společnost ryzích hospodářů a zapálených lidí, kteří vyrostli ještě na „svém“. S mnohými jsem se později potkal i v profesním životě. A když jsem, při kontaktu se zemědělskou veřejností, z nejedněch úst vyslechl, že si mne pamatují od pana Pavlíčka, docela mne to potěšilo.

Pantáto, toto je tedy moje krátká vzpomínka na Vás. Díky za vše, loučím se s Vaším „spánembohem“ …a snad i nashledanou.  

MVDr. Jaromír Hejl

8 Comments

Díky, Jarku, za tento článek,

i já jsem se jako kluk nechával vozit panem Pavlíčkem a jeho koníčky. Je to nádherná vzpomínka na Tišnov, jaký tu už nikdy nebude. Vašek Seyfert.

Mizí lidé a s nimi kus starého Tišnova

Nemohl jsem si Jardo nevzpomenout, jak jsme se po maturitě snažili vykuchat a stáhnout jehně, které jsme chtěli opéct nad ohněm na oslavu maturity. Naštěstí tehdy na váš dvůr přišel pan Pavlíček, vyhnal nás od toho, a my se jen koukali na staré řeznické řemeslo, když tenhle starý fachman stahoval kůži tak, aby "mázdro" zůstalo na mase pro podržení šťavnaté chuti. A jak všechno, co bychom my asi vyhodili, zužitkoval...

Jako malý ministrant jsem měl

Jako malý ministrant jsem měl nejradši pohřby. Zvlášť ty v zimě, kdy pantátovi koně měli parádní černé přehozy.(Teď má náš malej čivava takový zimní oleček, ve kterém vypadá jak ty koně 1:100). Vždycky jsem obdivoval jak dokážou držet krok podle muzikantů...umtataumtata

komentář - poděkování

S respektem a uznáním sleduji "Tisnoviny"mého rodného města.
V každém článku je znát zaujetí autora pro autentičnost a vypovídací hodnotu
daného tématu.
Zejména Vám všem děkuji za krásnou vzpomínku na Pantátu Pavlíčka, který byl
ve své době opravdu PAN - TÁTA pro polovinu Tišnova.
Děkuji.
Milada Kotoulová, roz. Hejlová

děkuji

paní Milado, děkuji za Vaše slova o mém tatínkovi.

Hájková Marie

poděkováni

poděkování patří tvořiteli těchto stránek, který jak se zdá je tělem i duší tišnovák, panu Syslovi, který se i nadále bude zajímat o výjimečné postavy a příběhy našeho milého rodného Tišnova.
Jsem starší dcera PANTÁTY Pavlíčka, pro mne, tatínka, hodného, milého, ale přísného, který nás vedl k práci, poctivosti a ohleduplnosti.
Až člověk ztratí rodiče, tak mu dojde, co ztratil.... Jednou mi jedna paní učitelka řekla, jestli vím, jaké jsem měla vzácné rodiče, odpověděla jsem jí, paní učitelko, normální hodné rodiče, ale až po jejich odchodu jsem pomalu začala zjišťovat, jak byli svým postojem vůči bližním hodní, kolika lidem pomohli za války.

Druhé poděkování patří MVDr. Jaromíru Hejlovi, kterého měl tatínek velice rád, že si vzpomněl a mě přímo dojal slzám, že si dal tu práci a po tolika letech si zavzpomínal na čas, který trávil s mým tatínkem.

Jaromíre DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI......

Hájková Marie