V čem tkví síla, v čem slabost? Nevím. Nikdo neví.
(Jean Améry, Bez viny a bez trestu)
Mnoho výtvarných umělců reflektuje období po konci války ve své tvorbě. Někteří glorifikují vítězství, někteří akcentují ztráty a zármutek.
Ale jak odráží duše člověka hrůzy války, ocitne-li se přímo v jejich středu?
Asi nejznámější je obraz Guernica od španělského malíře Pabla Picasa, který namaloval jako bezprostřední reakci na letecké bombardování 26. dubna 1937 stejnojmenného města německou letkou Luftwaffe, Legií Kondor v občanské válce ve Španělsku. Zabíjení civilního obyvatelstva bombardováním z letadel dosud nevídaného rozsahu předznamenalo brutální vedení války a teroru na obyčejných lidech hitlerovským Německem o pár let později.
Obraz Guernica je úctyhodných rozměrů – 777cm široký a 349 cm vysoký. Pablo Picaso ho dokončil za necelý měsíc.
Traduje se historka, kdy se ve Francii, kde tehdy Picaso pobýval, setkal umělec s nacistickým pohlavárem. Ten když uviděl rozměrné plátno, zeptal se malíře:
„To je vaše dílo?“
„Ne, to je vaše dílo,“ odvětil Picaso.
Picasův současník Joan Miró, známý svými hravými a barevnými motivy, přichází s nadcházející válkou s obrazem, který výstižně nazval
Zátiší se starou botou. Lidmi vybudované hodnoty nového věku jsou bořeny a ničeny, svět ve válce podobá se hřbitovu a smetišti zároveň.
Nejznámější alegorií „konce světů“ je biblický obraz ve Zjevení svatého Jana o čtyřech apokalyptických jezdcích – Moru, Válce, Hladomoru a Smrti. Jezdec Války, který přijel na světové pláně roku 1939 z Německa, byl v těsném sledu následován svými věrnými druhy. Jejich apokalyptická jízda trvala dlouhých šest let a stála více než šedesát milionů lidských životů.
Lidská těla jako potravu války viděl Francisco Goya začátkem 19. století, kdy namaloval svůj obraz Saturn požírající svého syna. Kromě tohoto díla vytvořil sérií leptů nazvaných Hrůzy války.
Ještě dříve v 16. století velmi působivým způsobem uměl vyjádřit symbol zániku, chaosu a smrti malíř Hieronymus Bosch, kterého často nazývali „vynálezce nestvůr a přízraků.“
Další současník Picasa a Miroa katalánský malíř Salvador Dalí, obdařený bezbřehou fantazií, symbol španělské občanské války ztvárnil ve svém obrazu Konstrukce s vařenými fazolemi – předtucha občanské války.
Ale toto byli všechno velcí umělci, nadaní nesporným obrovským talentem, kteří dokázali válku reflektovat, 
aniž by se kdy ocitli v jejím středu. Byli svědky válečných utrpení a smrti z relativní dálky a bezpečí.
Ale jak se objevují hrůzy II. světové války v dílech lidí, kteří se s ničivou zkázou, vzniklou následkem defektního lidského ducha a myšlení setkali bezprostředně?
Samotnou kapitolou druhé světové války byla téměř uskutečněná genocida Židovského národa.
Yehuda Bacon před svými šestnáctými narozeninami nakreslil v Osvětimi velmi působivou kresbu svého zavražděného otce – jeho portrét prostupuje skrze stoupající kouř osvětimského krematoria.
Český malíř Josef Čapek byl gestapem zatčen již 1.září 1939. 9. září byl s ostaními vězni převezen do Dachau 
a pak dále do Buchenwaldu. Zde byl vězněn přes dva roky. Byl zde zaměstnán v písmomalířské dílně a spolu Emilem Fillou zde musel malovat rodokmeny esesákům. V čase míru laskavý ilustrátor dětských pohádek zde maluje postavy, lidské trosky zbědované útrapy. Zvláštní kapitolou je jeho poezie – zatímco v kresbách je cítit zmar a zoufalství, kterého byl denně svědkem, v poezii, kterou začal psát až od roku 1942 v Sachsenhaussenu, je cítit touha uniknout alespoň na chvíli z beznadějnosti vězení:
"Oblaka krásná viděl jsem
tak skvoucí, stříbrná a zlatá
nad koncentračním táborem
přepyšně rozevlátá...
Plynutí stálé naše stálost je,
co netrvá a pořád se mění,
co v pohybu věčném bytuje
a čemu konce není"
Ale i v Tišnově a blízkém okolí můžeme nalézt jedince, kterých se setkání s brutalitou války dotkla.
Malíř František Štěpán byl kvůli útěku svého bratra k britské armádě uvězněn v Kounicových kolejích v Brně 17. září 1942. Propuštěn byl na základě špatného zdravotního stavu a za pomocí Jindřicha Sedláka až 25. srpna 1943. Jeho kresby a obrazy jsou velmi výmluvným svědectvím o poměrech v nacistickém vězení.
Malíř Bohumír Matal, který se po roce 1968 koupil na Prudké starý mlýn a předělal ho na ateliér, je autorem známého obrazu Stříhali dohola malého chlapečka (dodnes není jasné, zda obraz inspiroval k napsání stejnojmenné básně Josefa Kainara, nebo tomu bylo naopak). V roce 1941 byl za protifašistickou činnost zatčen a odvezen do tábora nucených prací v Lohbrücke.
Zde pracoval v řetězárně. Domů psal dopisy rodině, které vždy doprovodil kresbou. Sám malíř k tomuto období po válce později napsal:
„Kresby se ze mě vylíhly... jenom to tak vylezlo z papíru... že jsem to tak prožil, to si ani neuvědomuji.“
Znepokojivé objekty, fantomy a ženská torza v zhuštěné podobě symbolizují stavy mysli vystavené mimořádně obtížné zkoušce, kdy se vnitřní obrazy vzpomínek a erotické touhy střetávaly s obrazy úzkosti a strachu.
(Obrazy mysli, mysl v obrazech – Kesner, Schmitz).
Posledním, o kterém se zmíním v souvislosti s výtvarným uměním a válkou není profesí malíř či grafik. Měl spíše nadání technické a ve svých profesích technika často rýsoval. Jmenoval se Oldřich Kothbauer. Tišnovský občan, nadšený člen Sokola, odvážný a statečný člověk.
Jeho kresby mají charakter téměř ryze kompenzační. Odkazují na bezstarostný, šťastný a idylický život, o kterém za zdmi kriminálu snil, po kterém toužil.
Zemřel na následky trýznění 28. února 1942 v nacistické káznici Waldheim.
