Demlovo svědectví o tišnovském nádraží…
Při pravidelné četbě ve vlaku mezi Tišnovem a Brnem mě okouzlil text z knihy Jiřího Oliče „Čtení o Jakubu Demlovi“. Posuďte sami jak umělec vykresluje náladu jednoho svátečního odpoledne.
V LÉTĚ 1928, tedy několik měsíců před svou smrtí, byl Březina naposledy v Tasově a nikdy předtím nebyl tak bratrsky důvěrný, šťastný a veselý, a z Tasova na jeho výslovné přání doprovázel jsem ho do Žďárce k Anně Pammrové, s kterou polemizoval a kterou jemně ironizoval, když stále mluvila proti naší civilisaci a všem možnostem techniky: „Vždyť Vy na tom také máte podíl, tato manna, tato pohovka a co tady jiného máte, to jsou také produkty civilisace…“ A když konečně se nám podařilo z doupěte této Valkýry se vyprostit (on ji tak nazval pro její stálé akcentování přírody a jen přírody) a my byli zase sami, Březina projevoval z toho osvobození a odpoutání takovou radost, že sršel humorem a byl až dovádivý. A když jsme potom spolu seděli v zahradní besídce na nádraží v Tišnově, projevoval takovou upřímnost jako chlapec, kterému se podařilo utéct za školu. Kromě nás dvou nikoho tu nebylo a ticho bylo dokola, byl to den sváteční a poledne, a vlaky v té době taky neohrožovaly nádraží… Sluníčko, vrabci, mouchy, besídka.
Přišel číšník: Co si přejete, páni? Co máte? Pan Březina si vybral jakési neutrum, ač jsem ho z toho srážel, buď moučník, nebo příkrm, - že mu to stačí. Neměl asi chuť... a nedivil jsem se: u paní Pammrové vypil „značný“ hrnek jakési polévky z bylin, která se v
yrobila cestou studenou, neboť pí Pammrová, masosolanistka, byla tehdy Rohköstlerin. Ze zdvořilosti jsem ze svého hrnku usrkl a nechal ostatek v hrnku. Hostitelka se ptala: Nechutná vám to? Jářku: Nechutná. Ale Březina ze zdvořilosti vypil tu čarodějnickou bylinu do dna, a pije-li se přesmoc, potom není chuti na nic.
Číšník tedy předložil Ot. Březinovi nějaké ty nudle nebo škubánky, mně dal velký smažený řízek s bramborovým salátem. Bylo horko, dali jsme si plzeň. Březina se dívá na můj talíř a hned dal znát dokonalou lítost. Nemyslev na takovou pečeni, neměl o ní představu, a teď vida ji a cítě i nosem (básník musí mít a má dobrý nos a Březinův nos nebyl nijak malicherný, ba divná věc, že Paul Eisner, Otto Pick a Otakar Fischer s Františkem Langrem skrze tento nos nepřiřkli ho – jako Vrchlického a Julia Zeyera – rase semitské). Nuže Březina, maje oči k vidění a nos k čichání, hledí na můj načatý talíř a kajícně dí: Dalo by se to jíst? Jistěže, povídám já, měl byste aspoň zkusit, a přistrčil jsem Mistru svůj talíř a on si kousek toho řízku ukrojil a předal na talíř svůj a ochutnal – „Vidíte, že jste chybil!“ směju se a zavolal jsem číšníka a objednal podobný řízek také pro Mistra. Březina s humorem vyprázdnil talíř a číši a povídá: Mám tu v Tišnově spolužáka (jmenoval jej), ředitele měšťanky, ale kdybych tam šel, budou mne zdržovat---
A tak jsme se drželi v besídce, a Březina byl veselý a důvěrný jako vlastní bratr. Na ten vlak jsme čekali nejméně dvě hodiny a potom jsme jeli do Brna na „Výstavu soudobé kultury“1, kde měl hlavní slovo vševědoucí Dr. Absolon s instalovaným mamutem, řadou diagramů, které dokazovaly původ Dr. Absolona z opice…
Tak, takové bylo tišnovské nádraží třicátých let minulého století.
A nakonec jedna malá hádanka: jestli pak víte kdo byl onen Březinův spolužák z telčské reálky, ředitel měšťanky v Tišnově? (Nápověda: odpověď můžete najít v knize Vlasty Urbánkové Zářivá samota)
Jan Bednář
Pozn.
1. Výstava byla uspořádána na nově vybudovaném brněnském Výstavišti k 10. výročí vzniku Československé republiky. Celý projekt byl koncipován jako přehlídka a oslava úspěchů teprve desetileté Československé republiky v nejrůznějších sférách duchovní i hmotné kultury.
Monumentální výstava, reprezentující nejrůznější oblasti lidské činnosti (expozice školství obecného, středního, zemědělského, odborného a umělecko-průmyslového; vědy duchovní a technické kultury a školství vysokého; umění; uměleckého průmyslu; samosprávy; zemědělství), předčila počtem návštěvníků velké pražské výstavní podniky z devadesátých let 19. století (Jubilejní zemská výstava, 1891 a Všeslovanská výstava, 1895) a zahájila tradici Brna jako nejvýznamnějšího výstavního centra státu. Tato tradice trvá téměř bez přerušení dodnes. Výstava se setkala s mimořádným ohlasem nejen u obyvatel Brna, ale i celé republiky.
Dominantou Výstaviště se stal Obchodně průmyslový palác (dnes pavilon A) a palác Brněnských výstavních trhů (dnes pavilon G). Samostatné pavilony byly vyhrazeny městu Brnu, městu Praze, okresu a městu Zlín, zemi Moravě, radiu a kinu, školství, českým i německým spolkům a dalším institucím a korporacím.
Výstava soudobé kultury se konala od května do září 1928 pod patronací prezidenta Československa T. G. Masaryka, který jí osobně věnoval mimořádnou pozornost.
O nebývalém významu Výstavy soudobé kultury svědčí i to, že čestné předsednictví přijali předseda vlády dr. A. Švehla, Msgre dr. J. Šrámek, ministr sociální péče, dr. E. Beneš, ministr zahraničních věcí, J. Černý, ministr vnitra, F. Udržal, ministr národní obrany, dr. M. Hodža, ministr školství a národní osvěty, dr. Karel. Engliš, ministr financí a další členové vlády. Ve výstavním výboru zasedaly přední osobnosti československé politiky, hospodářství, vědy, školství a kultury.
(zdroj: http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=1712)
----------------------------------
A jaký že to byl hotel v Tišnově u nádraží v roce 1928? Jmenoval se hotel Fuňka. 
