Mors certa, hora incerta.
(Smrt jistá, hodina nejistá)
2. listopadu je Svátek zesnulých, lidově řečený Dušičky. Co je to za svátek, proč je v tento den a jak je svátek starý?
Svět živých a mrtvých je pevně oddělen. A přesto existují doby a místa, kdy je možné se s mrtvými znovu setkat, rozmlouvat s nimi. Mrtví předci bývali pro živé potomky velmi důležití. Být s nimi zadobře znamenalo zajistit si snazší cestu na druhý břeh. Proto v určené dny bývali mrtví uctíváni a pohoštěni.
V době Starého zákona kosti svých předků jejich potomci brali sebou při každém stěhování. V jejich obydlí bylo pro ně vždy určené místo. Později, když se kosti pohřbívaly pod mohyly z kamenů, mluvilo se o návratu k těmto hrobům jako o zemi, kde leží kosti předků. Nebylo důležité místo, kde jsme se 
narodili, ale místo, kde v zemi na věky odpočívali naši rodiče.
Tento čas, tedy přelom října a listopadu, se slavil odjakživa už dříve v pohanských kulturách. Říkalo se mu čtvrtící den (cross-quarter day), tedy den přesně uprostřed mezi rovnodenností a slunovratem.
Keltové tento svátek nazývali Samhain.
Samhain (čti "souin", "sauin", "Sou- en") (ze staroirského samain) je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopadu. Ve starém keltském kalendáři se tímto slovem označoval také měsíc listopad, přesněji řečeno první tři týdny tohoto měsíce. Samhain byl pro Kelty přelomem léta a zimy, v jejich pojetí cyklického času znamenal tento přelom zrození nového roku. Byla to doba, kdy byly otevřeny brány mezi světem 
živých a mrtvých. Duše zemřelých mohly navštívit pozemský svět a naopak živí mohli navštívit podsvětí. A jak už popisoval Záviš Kalandra, i u tohoto svátku došlo k překroucení a substituci, překrytí, euhemerizaci. Tímto vykonavatelem úspěšné křesťanské metody byl papež Bonifác IV. a vyhlásil 1. listopadu nový svátek – Všech Svatých. Ten měl staré zvyky překrýt. Anglicky se tento svátek jmenuje All Hallow’s Day, ze kterého později vznikl dnešní Halloween. Ale lidé zvyklí na svoje pohanské tradice slavili prostě oba svátky a v pozdním středověku už oba svátky splynuly v jeden.
Jak může vypadat setkávání se svými zemřelými, lze vidět ještě dnes na ostrově Madagaskar. Zdejší 
„dušičky“ se jmenují FAMADIHANA – obracení kostí. Svátek se slaví jednou za pět nebo sedm let. Nebožtíci jsou svými příbuznými exhumováni ze svých hrobek, ostatky jsou rozbaleny ze svých speciálních rohoží. Brouci a červi vytřepáni. Setkání s těmito mrtvými se odehrává buď formou pikniku přímo na hřbitově nebo jsou kosti odneseny do příbytků pozůstalých. Slaví se, jí a pije až do opilosti, s mrtvými se tancuje. Nejstarší sedí a nejmladším vykládají o smrti a tomto svátku. Mnoho malgašů považuje tento svátek za nejdůležitější a mnoho z nich se těší, až po své smrti budou moci podobně tancovat se svými dětmi a vnoučaty.
Ozvěnou v západním světě těchto tanců byl ve středověku tzv. Totentanz, (fr. Danse macabre), tanec s mrtvými. Později byl už zobrazován na obrazech a dřevořezbách jako alegorie, kdy dnes bohatí, důležití, slavní a významní, včetně církevních hodnostářů, jsou 
již v tanci s kostlivcem, symbolem smrti, aniž by o tom věděli a svého pošetilého jednání na tomto světě zanechali. Ale na začátku se opravdu jednalo o tance s kostlivci, prováděné na pařížském hřbitově neviňátek.
Staří Egypťané svým zemřelým vyhotovovali tzv. Dopisy zemřelým. Žádali je v nich o pomoc, ochranu a přímluvu ve společnosti bohů.
Jak se máš?
Stará se o tebe Západ podle tvých představ?
Hle, já jsem tvůj milovaný na zemi
bojuj za mne a střez mé jméno!
Nepopletl jsem před tebou kouzlo,
když jsem udržoval tvé jméno na zemi.
Zažeň bolest z mého těla!
Prosím, buď mi prospěšná,
když tě uvidím bojovat za mne ve snu
Položím před tebe dary,
...když vyjde slunce, přinesu ti obětiny.
Takhle psal své milované mrtvé Nebitef její muž Merirtifi ve třetím tisíciletí před Kristem.
Mezi židovské svátky, patřící zemřelým, se dají počítat všechny Postní dny (od poloviny července do začátku srpna) a pak Den smutku, památka na zničení prvního a druhého Chrámu, dále Den vzpomínky na padlé v bojích o svobodu Izraele (13. květa) a Den vzpomínky na zavražděné (19. dubna), kdy vypuklo v roce 1943 povstání ve varšavském ghettu.
Ať už pro svou vzpomínku na své drahé zesnulé zvolíte jakoukoliv cestu, vězte, že jejich stálá přítomnost je jen ve vašich srdcích:
Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného
Jana Skácel - Mrtví
