Další nález u tišnovské šibenice

Ztracená mince?

Po dvě páteční dopoledne 14. a 28. listopadu se uskutečnil za přítomnosti týmu prof. PhDr. Josefa Ungera CSc. z Ústavu antropologie a pánů z Environmentální geografie  Ústavu geoniky AV ČR, v. v. i. - Doc. RNDr. Karla Kirchnera, CSc. a Doc. Ing. Jana Laciny, CSc. další výzkum na tišnovském šibeničním vrchu na Klucanině.

Tentokrát se hledala původní cesta, která k šibenici kdysi vedla. Z Wokounovy veduty je cesta patrná a opravdu zhruba ve stejné podobě se pomocí snímků, získané metodou leteckého skenování terénu, cestu skutečně podařilo najít.

14. listopadu se nejprve hledal původní profil cesty, který byl vytyčen. Cesta vedla od kaple sv. Anny po úbočí kopce, pak stoupáním vpravo od šibenice. Cesta ústila po krátkém oblouku na šibenici zezadu - od vrcholu Klucaniny. 28. listopadu se pak pomocí detektorů kovů hledaly kovové artefakty, které by mohly časově korespondovat s dobou, kdy šibenice byla v provozu. Kromě velkého množství kovového balastu (víčka od sklenic, nábojnice, hřebíky, dráty) se našly kovové knoflíky, předběžně datované z období baroka.

Nejcennější nález pak učinil ing. Havlát na původní cestě několik desítek metrů od samotné šibenice. Byl to asi dvoutřetinový úlomek stříbrné mince – šestikrejcaru – ze 17. století. Po očištění a prozkoumání mince nám ing. Havlát poslal do redakce Tišnovin následující text, ke kterému přiložil i fotografie. Text publikujeme v původní podobě. 

„Ve zrychleném řízení jsem očistil a určil včera nalezenou minci. Jedná se o stříbrný 6ti krejcar císaře Leopolda I. ( 1657-1705 ), vyražený v Uhrách v kremnické mincovně v 80tých letech 17. století.

Bohužel zrovna část, kde by byl přesný letopočet, je z nalezené mince odlomená. Avšak dostatek srovnávacího materiálu dovoluje minci zařadit poměrně přesně do let 1670-1672.

S touto mincí se samozřejmě platilo i ve zdejších krajích, cenové a platové relace konce 17.stol. jsou následující:

Záhadou zůstává, proč je mince odlomená a kdy se tak stalo. Lom je starý a na místě se nenašla zbývající část. Tento druh mince se v ruce prakticky zlomit nedá, a i při jiném způsobu lámání by se zcela určitě spíše ohnula. Zlomené mince tohoto druhu se téměř nenacházejí, výjimkou jsou polní plochy, kdy moderní zemědělská technika je schopna svou silou ojediněle i takovou minci zlomit . V dřívějších dobách ( středověk) se mince někdy z důvodu nedostatku drobných stříhaly nůžkami na díly, ale to určitě není tento případ. To, že by mince přišla k úhoně při nějakých nekalých praktikách v blízkosti šibenice je ale asi už dosti velká fantazie. Nebo ne???

Mince měla tehdy hodnotu i v tomto stavu, mohla být snadno směněná ve směnárně za celou minci 3kr. Takže téměř jistě nebyla odhozená jako bezcenná. Nalezená mince navíc vykazuje výraznější známky opotřebení oběhem, takže do té doby, než byla ztracena, delší dobu obíhala, odhaduji, že minimálně 10 let.

Přikládám foto obou stran vyčištěné mince při různém osvětlení, a dále pro lepší představu je zde i obr. prakticky totožné mince v úplném stavu.“

Tolik ing. Havlát o nálezu mince. Na další případné nálezy, které se nepodařilo na místě určit, si budeme muset chvíli počkat.

Pozn.

"Peněžní systém monarchie byl i nadále ( po roce 1659) rozdělen na dvě skupiny vyráběných platidel: tzv. "hrubé" mince s vysokým obsahem drahého kovu, jejichž platební síla se měnila (stříbrné tolary a zlaté dukáty), a "běžné" mince krejcarového systém, jejichž peněžní početní jednotku představoval "zlatý rýnský" rovnající se 60 krejcarům. Starší domácí krejcarové mince, ražené od roku 1624, zůstaly v platnosti a jejich nominálová struktura se nezměnila: tříkrejcar, krejcar, grešle (tři čtvrtiny krejcaru), trojník (půlkrejcar) a fenik (čtvrtkrejcar). (...) Až do roku 1659 zůstával největší "běžnou mincí" tříkrejcar, nazývaný tradičně "groš". Obsah stříbra v nových "běžných" mincích byl však již relativně velmi nízký a také kupní síla tříkrejcarů ve srovnání s počátkem 17. století výrazně poklesla. (...) Novinkou měnové reformy z roku 1659 se proto stalo zavedení "běžných" mincí vyšších nominálů. Panovnická komora rozhodla o zavedení výroby vyšších krejcarových nominálů, desetikrejcarů a patnáctikrejcarů. Ražba vládních desetikrejcarů trvala jen krátce. Od roku 1661 byla jejich výroba v podstatě nahrazena zavedením ještě jednoho druhu běžných mincí střední platební síly, a to šestikrejcaru. V českých mincovnách začala jeho ražba roku 1664. Šestikrejcary a patnáctikrejcary představují nejtypičtější mince dlouhé vlády císaře Leopolda I. (1657 - 1705). (...) Šestikrejcar platil stejně jako dva domácí vládní tříkrejcary ("groše"). Tříkrejcaru se tehdy tradičně říkalo "český", zřejmě proto, že kdysi býval ekvivalentem pražských grošů z první poloviny 16. století, jež obíhaly ještě v době třicetileté války.  Proto se v době císaře Leopolda I. v Čechách ujalo pro nově zavedené šestikrejcary označení "dvougroš", "dvoučeskej" nebo "dvoučeskán"; pro patnáctikrejcary analogicky "pětigroš", "pětičeskej" nebo "pětičeskán".

Druhou úroveň peněžního oběhu tvořily "hrubé" mince, zlaté dukáty, stříbrné tolary a násobky či díly těchto mincí. Byly určeny hlavně k zahraničnímu obchodu a k platbě velkých částek. Stříbrné tolary z této doby jsou poměrně vzácné."

(VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004. s. 217 - 218.)