Osudy tří tišnovských skautů
Srdce zvlhlé je ranní rosou
svítání stoupá výš a výš
Je nutno jít – kam..?
Pane, Ty to víš…
Verše zde přepsané jsou z listu papíru, který má v záhlaví uvedeno:
TORSA BÁSNÍ bratrů Vetešníků...
Tento, strojem psaný dokument, jsem našel v písemném archivu Františka Žáka – „Robina.“ Několik složek dokumentů a fotografických alb dokládá činnost 2. oddílu (katolického) tišnovských skautů před II. světovou válkou, během ní i pár let po válce.
Z písemných záznamů vyplývá, že i po zákazu skautingu v tehdejším Protektorátu se členové skautských družin scházeli dál. 
Přejmenovali se na Hochy lesů, byli nejprve sdruženi jako čtenářský klub pod časopisem Vpřed, kde vycházely komiksy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara, později pod katolickým Andělem strážným. Dál spolu podnikali výpravy do okolních lesů, na Orlí hnízdo, do Pejškova, do rokle na Holém kopci, na Výrovku. Scházeli se v klubovně doma u Žáků, někdy u Oharků. Klubovně říkali pro její malé rozměry legračně „kozí chlívek“.
Byli to skauti katolického oddílu, proto vždy na svátek sv. Václava pořádali besídku. Program se skládal z jednoduchých divadelních scének, zpívání skautských písní a také recitace básní, které si někteří z nich sami psali.
Vedle vedoucího „Brbly“ – Aloise Bednáře, poezií přispívali i Josef – „Pepánek“ a Ladislav – „Lávíček“ Vetešníkovi.
Poslední svatováclavské besídky se oba bratři naposledy zúčastnili 30. září 1944. Necelý týden po besídce, 5. října byli v první rozsáhlé akci brněnského gestapa zatčeni, ve stejný den byl před „Vilou růží“ po marném pokusu o útěk zastřelen tišnovský sokol Miroš Habrovec.
„Je nutno jít, kam..?“
Pane, Ty to víš…
Ve vězení v Kounicových kolejích byli vyslýcháni a mučeni po zbytek roku 1944. 29. listopadu k nim přibyl jejich skautský druh z 1. oddílu tzv. svazových skautů Jaroslav Fiala, přezdívaný „Dyky.“ Právě on pravděpodobně našel při potulkách na Květnici ukrytý kulomet a svěřil se bratrům Vetešníkovým se svým nálezem. Pomocí již tehdy nastražených volavčích sítí se náhodně nalezený kulomet dostal do rukou gestapa. Na podzim 1944 bylo nakonec zatčeno na dvě desítky tišnovských občanů.
V lednu 1945 byli bratři Vetešníkovi transportováni do koncentračního tábora Flossenbürg.
Hlad, přítomnost tyfu, úplavice a neustálé bití stály nakonec oba bratry život. Josef zahynul 26. února 1945 ve svých 25 letech, 
Ladislav o pár týdnů později, 10. března ve 21 letech. Jejich kamarád z „ulice“ a skautský druh Jaroslav Fiala byl pravděpodobně zastřelen také, a to 10. března v Norimberku. Bylo mu rovněž 21 let.
„Šedivé vůně podzimních mlh
se na cesty klade
syrová vůně jak bolest sama
v obklady srdce ti stáhne
stříbrné mlhy – svatební závoj
pole zbroušená břitvami kos
široká, široká země mlčení.
Jen vítr šeptá cos...
O zemi, člověku, lásce a štěstí“
Snad v těchto verších zmíněný vítr zašeptal tišnovským skautům, Pepánkovi, Lávíčkovi a Dykymu, naposledy cos o rodné zemi, lidech v ní, o jejich lásce...
Jen onoho štěstí, návratu do své vlasti a ke svým rodinám, se nedočkali.
Letos od jejich smrti uplyne 70 let.
O těchto i o dalších tišnovských skautech se více dozvíte na výstavě k 80. výročí založení skautingu v Tišnově „Junáci, vzhůru!“, která právě probíhá v Muzeu města Tišnova.
V sobotu 12. září v 15.00 hodin byly před zahájením výstavy položeny dva kameny zmizelých (Stolpersteine) na ulici Družstevní před
domem čp. 554. Zde bydlela rodina Vetešníkova v době zatčení Josefa a Ladislava. Jejich otec Ladislav Vetešník (* 2.6.1857 Jizerní – † 7.11.1949 Tišnov) byl velkým průkopníkem šachové hry na Moravě. Proslul i světově, jako autor šachových úloh. Po jeho smrti se paní Vetešníková přestěhovala na ulici Tyršovu.
Otec bratrů Vetešníkových nastoupil do Osik jako správce školy, zde se podruhé oženil. Jeho vnuk, potomek syna z prvního manželství, odhaloval v neděli 13. října 1946 na Výrovce pomníček. V dopise, který psal Alois Bednář "Brbla" na vojnu svému skautskému druhovi Františku Žákovi "Robinovi", uvádí, že na Výrovce v nedělním slavnostním odpoledni bylo "dle jeho skromného odhadu přítomno 400 - 500 lidí." Otec bratrů Vetešníkových zde četl svou vlastní báseň. (Bohužel se mi ji nepodařilo nikde najít). Pomníček se stavěl pod "Brblovým" vedením, kameny sem nanosili chlapci ručně, vodu na spojovací maltu pomáhala nosit v bandaskách po potravinách UNRA ze říčky Závistky i děvčata, jak nám povyprávěla paní Marie Reimerová z Veverské Bitýšky.
Odkaz: Ladislav Vetešník (1857–1949), povoláním učitel, patřil ve své době k předním českým úlohářům, kteří tvořili a publikovali ještě v době Rakouska-Uherska a pak 1. republiky. Prvotinu mu uveřejnily noviny Neue Illustrierte Zeitung v roce 1881. Celkově pak
zveřejnil více než 500 skladeb, zejména trojtažek a získal 58 vyznamenání, z toho 29 cen. Velkou část svých prací posílal do zahraničí, a přispíval tak k popularizaci české školy úlohové. Hrál také výborně prakticky, např. na sjezdu čs. šachistů v Pardubicích 1901 porazil velmi známého mistra Durase.
(http://archiv.sons.cz/zora/text/index.php?id_casopis=zora1415&show_clan…)
(foto – soukromý archív Miloš Sysel)
