KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK DRUHÝ – FRANTIŠEK HANÁK
( 1. část )
Na úvod dnešního vzpomínání přijměte, prosím, jednu drobnou omluvu. Když jsme uzavírali úvodní část našeho seriálu, v níž jsme Vás seznámili s bývalým prvoligovým brankářem SK ASO Olomouc Vladimírem Doležalem, žijícím v létech 1977-2000 v Tišnově Na Hrádku, uvedli jsme, že „dotek druhý bude věnován tišnovskému rodákovi JUDr. Rostislavu Majorovi, který byl v létech 1952-1954 předsedou Ústřední sekce kopané...“ O velmi silný životní příběh Slávka Majora, jehož mimofotbalové osudy by mohly být námětem pro více než dramatický román, Vás rozhodně nepřipravíme, máme-li však dodržet chronologii našeho vyprávění, musíme se ještě před tím věnovat muži, který se velkého fotbalu dotkl 
zhruba o deset let dříve, i když byl více než o pět let mladší. Nebudeme si tedy prozatím povídat o vrcholném sportovním funkcionáři, nýbrž o aktivním fotbalistovi, s jehož jménem bude už navždy spjato několik historických premiér, na které by měly pamatovat i kroniky města Tišnova. Byl totiž prvním odchovancem zdejší kopané, který nastoupil v nejvyšší fotbalové lize našeho státu a současně byl i prvním tišnovským hráčem, který v této soutěži vstřelil branku. K tomu prvnímu došlo v neděli 31. srpna 1941 na Kladně, v prvoligové síti skončil premiérový míč z jeho kopačky přesně o týden později, 7. září uvedeného roku. A protože život tropí hlouposti, jsou obě tyto události navíc téměř magicky propojeny i s protagonistou předešlého dílu Vladimírem Doležalem. Také ten totiž absolvoval svůj ligový debut v úplně stejný den a ještě ke všemu to byl právě on, kdo v utkání SK Židenice – SK ASO Olomouc vytahoval ze své sítě míč po onom historicky prvním „tišnovském“ gólu. (Aby těch mystických kuriozit ještě nebylo dost: rozhodčím uvedeného ligového duelu byl navíc jistý pan Zavřel z Tišnova...) Hráč, kterému patří obě popisovaná tišnovská prvenství a jemuž jsme se rozhodli zasvětit náš „druhý dotek“, se jmenoval František Hanák.
V onom létě roku 1941 odehrál tehdy 24-letý František Hanák v barvách brněnského SK Židenice tři prvoligová utkání, v nichž zaznamenal právě ten jeden vzpomínaný gól. Dobové okolnosti bohužel způsobily, že další položky do jeho ligové statistiky už později nepřibyly, přestože František měl zřejmě našlápnuto na mnohem výraznější špičkovou kariéru. Za druhé světové války ovšem nebylo možno si přímočaře nalinkovat ani budoucí život, natož pak sportovní osudy. A když už jsme Hanákova „brněnská“ fotbalová léta takto tajuplně nakousli, pokračujme tentokrát právě o nich, zatímco krokům „tišnovským“, ať už to byly ty na úplném začátku nebo naopak potom na konci jeho aktivního působení v místní kopané, se budeme věnovat v dalších pokračováních. Nejprve ale dovolte malou užitečnou odbočku.
Odbočka č. 1 : Jak se z Židenic stala Zbrojovka
Prvoligový fotbalový klub SK Židenice, jehož se stal František Hanák v roce 1941 členem, je přímým předchůdcem dnešní Zbrojovky Brno. Jak k tomu všemu postupně došlo ?
14. ledna 1913 se v hostinci U Machů v Židenicích scházejí členové Studentského týmu s mladíky z klubu Achilles, aby řešili neutěšený stav fotbalu v Brně. Výsledkem je založení SK Židenice – jeho domácím stánkem se stává nejprve „plácek“ Achillu v Táboře, v roce 1919 je pak vybudováno nové hřiště v Zábrdovicích a v témže roce se klub stává i jedním ze zakladatelů Západomoravské fotbalové župy. Další zlom přichází v roce 1931, kdy valná hromada klubu přijímá rozhodnutí o přechodu prvního mužstva z řad amatérů do profesionálního tábora, což týmu umožní bojovat o účast v tzv. Asociační lize. Tehdy už mužstvo hraje své zápasy na škváře Na Rybníčku. V sezóně 1933/34 absolvuje SK Židenice svůj premiérový prvoligový ročník a končí v něm na 8. místě. O rok později už ale obsazuje třetí příčku a díky tomu má právo zapojit se i do bojů o slavný Středoevropský pohár. Po přečkání válečných let se poslední profi-sezónou stává ročník 1946/47, v němž se Židenice zaplétají do úplatkářské aféry a jsou přeřazeny do druhé ligy.
Na jaře 1949 se rozbíhají práce na výstavbě nového stadiónu Za Lužánkami, současně už ale v zemi vládnou nové pořádky. SK se včleňuje pod odborářská křídla Zbrojovky a zároveň vstupuje do Sokola, takže funguje v nižších soutěžích pod názvem Závodní sokolská jednota Zbrojovka Brno-Židenice. O pár let později se ovšem musí znovu přejmenovat na Spartak Brno ZJŠ (Závody Jana Švermy). Současně je v Brně administrativně zřízena vojenská Rudá hvězda, která je zařazena přímo do druhé ligy a v roce 1956 z ní postupuje až 
do té nejvyšší. Spartak ZJŠ se dlouhou dobu pohybuje mezi oblastní soutěží a druhou ligou, na jaře 1962 se ovšem rodí verdikt o zániku Rudé hvězdy v Brně a začátkem prázdnin pak dochází ke včlenění RH do ZJŠ, čímž klub rázem získává znovu prvoligovou příslušnost. V roce 1968 se vrací název Zbrojovka a o deset let později získává tým vedený trenérem Josefem Masopustem poprvé a naposledy titul mistra republiky.
Nejnovější historie je již dostatečně známá. Počátkem 90. let se stává majitelem klubu bývalý hokejista, podnikatel Lubomír Hrstka, podle jehož přezdívky je Zbrojovka přejmenována na Boby Brno. Jeho aktivity ale končí neslavně a klub po něm nakrátko přebírá firma Stavo Artikel (další nový název). S příchodem nového století pak brněnský ligový fotbal přichází o legendární lužánecký stadión a stěhuje se na Srbskou ulici do Králova Pole, kde klub působí nejprve pod názvem 1. FC Brno a v roce 2010 se znovu, již potřetí v historii, stává Zbrojovkou.
PŮLROK V ŽIDENICKÉM DRESU
4. července 1941 se na sportovních stránkách tehdejších deníků objevily informace o zahajovacích zápasech finálové skupiny druhého ročníku Českého poháru v kopané. Komentáře nezapomínaly ani na brněnský SK Židenice, který se chystal k úvodnímu utkání s Pardubicemi: „...Tajné přání Židenických jest celou soutěž vyhrát a získat tak znovu pro Moravu 
pohár. Do jaké míry jest přání Židenických oprávněné, ukáže nám dnešní zápas, ke kterému nastoupí s nově získanými hráči Vrzalem a Hanákem. První bude hrát v obraně místo Koubka, druhý vystřídá na pravém křídle Červeného...“ Nazítří se pak o duelu, který skončil nerozhodným výsledkem 2:2, pro změnu psalo: „...Jen dva muži židenického útoku se snažili něco podat. Byl to především Rulc, a pak nový muž, který do Židenic přišel z Tišnova, Hanák. Hanákovi se vedlo dost dobře, ale byl hodně opomíjen...“ Pardubickou odvetu vyhrál SK Židenice poměrem 4:3; František Hanák vstřelil ve 40. minutě druhou branku svého týmu a v tisku pak bylo uvedeno: „Také Hanák, nový hráč Židenic, tentokrát ukázal své umění v plném světle. Byl jedním z nejlepších židenických hráčů vůbec.“
Vstup Františka Hanáka do židenického dresu byl tedy ve znamení pohárových bojů a jeho úplně první branka v barvách nového klubu padla rovněž v této soutěži. Sen brněnských fotbalistů o celkové výhře se ovšem nenaplnil, jejich pouť „pavoukem“ Českého poháru skončila v semifinále. Po jednoznačných čtvrtfinálových vítězstvích nad outsiderem z Hodonína (10:2 v Hodoníně a 14:1 v Brně) nestačily Židenice na pražskou Spartu a byly vyřazeny po výsledcích 1:5 a 1:2. Zejména vysoká úvodní prohra na domácím hřišti vzbudila v řadách brněnských příznivců značnou nelibost, kterou podtrhoval i tón zvolený sportovními žurnalisty ve zveřejněných hodnotících materiálech. V článku nazvaném „Vykřičník před ligou“ jeho autor například napsal, že „zápas SK Židenice – AC Sparta ... byl ligovým barometrem 
židenického mužstva... Dnes musí Židenice pohlížet vstříc lize s vážnými starostmi, protože ony slabiny, které byly v pátečním zápase v židenickém mužstvu odhaleny, bude lze v oné krátké době jen těžko odstranit bez radikálního zásahu...“ František Hanák se ovšem terčem kritiky tohoto novináře nestal, spíše naopak: „Hanák jest hráčem, který ukazuje hodně kladného. Ovšem, musí se mu věnovat pozornost nejenom se strany vedení, ale i mužstva. Zkrátka, musí hrát. Má všechny předpoklady pro to, aby se z něho stalo dobré křídlo...“
Start do ligové soutěže ale nakonec proběhl úspěšně. SK Židenice vyhrály na Kladně 2:1, když 13 minut před koncem „...unikl Hanák až do rohu, odkud centroval pěkný míč, kterého se zmocnil Štěpán a pohotově vstřelil vítěznou branku.“ Týden na to se v Brně odehrálo již vzpomínané – pro Tišnov tak 
legendární – utkání proti Olomouci. Hosté v něm zvítězili 4:3, pro Františka Hanáka mohl být určitou útěchou alespoň onen vstřelený gól, jímž na začátku druhého poločasu vyrovnával na 3:3. Velkou krásou zřejmě tato první tišnovská prvoligová trefa neoplývala, neboť noviny psaly, že „Rulc střílel roh a ze shluku hráčů Hanák tělem vtlačil míč do sítě.“ A v závěru článku k tomu ještě přidaly názor, že „Hanák na pravém křídle jest snaživým hráčem, ale dosud ne hotovým.“ Třetí a poslední ligové klání odehrál František Hanák ve třetím kole na hřišti SK Plzeň, jemuž Židenice podlehly vysoko 2:6 v utkání, v němž „prohra o čtyři branky naprosto neodpovídá hře židenického mužstva. Hosté se ukázali jako mužstvo s dobrým útokem, ve kterém vynikali Nepala a Rulc a ve kterém i Hanák podal velmi dobrý výkon na pravém křídle...“
Utkání SK Plzeň – SK Židenice se hrálo v neděli 21. září 1941. O šest dní později pak došlo k události, která měla pro tisíce Čechů nedozírné následky, takže skutečnost, že zahýbala i fotbalovou kariérou Františka Hanáka, je ve světle toho všeho zcela bezvýznamná. Novým říšským protektorem pro Čechy a Moravu byl jmenován jistý Reinhard Tristan Eugen Heydrich, který hned druhého dne vyhlásil stanné právo, trvající nakonec až do 20. ledna 1942. Součástí výjimečného stavu byl i zákaz her, takže fotbalová liga nemohla pokračovat tak, jak podle termínového kalendáře měla. Když se po čase znovu rozeběhla, František Hanák už nebyl členem základního kádru židenického týmu a ke třem ligovým startům bohužel žádný další nepřidal. SK Židenice v tom ročníku nakonec obsadil v konečné tabulce protektorátní ligy osmou příčku.
V židenických barvách sehrál František Hanák celkem 13 utkání za I. mužstvo (3 ligové, 5 pohárových a 5 přátelských), navíc nastoupil 3x za II. mužstvo, neboli „béčko“. Mezi těmi pěti přátelskými jsou i dva zápasy proti nedávným spoluhráčům, neboť SK Židenice si k přípravě vybral za soupeře také AFK Tišnov. 6. července 1941 vyhrál v Tišnově poměrem 3:1 a 23. srpna téhož roku pak v brněnské odvetě vysoko 9:0. V druhém duelu nastoupil František pouze na závěrečnou čtvrthodinku a přesto ještě stačil dvakrát rozvlnit síť za tišnovským brankářem Dolíhalem. Zápas, v němž de facto vůbec o nic nešlo, sledovalo plných tisíc diváků !
Odbočka č. 2 : Slavní spoluhráči
V době Hanákova působení v týmu vedl ligové družstvo SK Židenice nový trenér, teprve 34-letý Vlastimil Borecký. Ze spoluhráčů stojí za bližší představení zejména dva.
Oldřich Rulc (28. 3. 1911 – 4. 4. 1969) začínal jako rodák ze Strašnic s fotbalem v tamní Viktorii, kde společně se čtyřmi bratry tvořil útok ze samých Rulců. V 16 letech přestoupil do Sparty, v jejíchž barvách také absolvoval v sezóně 1929/30 svůj prvoligový debut. Brzy byl ale zapůjčen brněnskému SK Židenice a krátkodobé hostování se záhy změnilo na definitivní přestup. Rulc vydržel v dresu Židenic plných 14 sezón, odehrál zde 249 zápasů, v nichž vstřelil 65 branek a vysloužil si přezdívku „Brněnský expres“. Drobný, pouze 172 cm vysoký útočník nastupoval nejčastěji na levém křídle a i přes svou podsaditou, či dokonce „zavalitější“ postavu udivoval výborným tahem na branku. Na svém postu měl velkou konkurenci ve slávistickém Antonínu Pučovi, střelci naší jediné branky ve finále mistrovství světa proti Itálii roku 1934. Přesto se dokázal prosadit i do reprezentace a zúčastnil se v roce 1938 světového šampionátu ve Francii. Zde dostal přednost před Pučem jak při výhře nad Nizozemskem 3:0, tak také v opakovaném utkání proti Brazílii, které Plánička dochytal se zlomenou rukou a po němž jsme byli díky prohře 1:2 z mistrovství vyřazeni. V létech 1933-1938 odehrál Rulc v reprezentaci celkem 17 zápasů a vstřelil v nich dvě branky.
Čestmír Vycpálek (15. 5. 1921 – 5. 5. 2002) sice v roli hráče takového věhlasu jako Rulc nedosáhl, do historie se však dokázal zapsat jinak. Byl kmenovým hráčem pražské Slavie, ale právě v „Hanákově“ éře působil v SK Židenice jednu sezónu na hostování jako střední útočník. Posledního půl roku války strávil jako vězeň v koncentračním táboře v Dachau a jen těsně zde unikl pochodu smrti. V roce 1946 přestoupil ze sešívaného dresu do Juventusu Turín a v Itálii později hrál i v Palermu a Parmě. Po invazi varšavských vojsk v srpnu 1968 se do Itálie vrátil a začal zde pracovat jako trenér – nejprve zakotvil v Palermu, ale postupně se dostal i v této roli do slavného turínského Juventusu, s nímž pak získal dva mistrovské tituly a v roce 1973 jej přivedl až do finále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce nynější Champion’s League) proti Ajaxu Amsterdam. Juventus už nikdy neopustil a působil zde i jako sportovní ředitel, technický ředitel či šéf skautů. V jeho šlépějích pak v Itálii kráčel i synovec Zdeněk Zeman, syn Vycpálkovy sestry Květuše, který přivedl Pavla Nedvěda do Lazia Řím a v poslední době se o něm spekulovalo dokonce jako o kandidátovi na post trenéra fotbalové reprezentace ČR.
DOČASNĚ „SPARŤANEM“
16. února 1942 ještě odehrál František Hanák v dresu SK Židenice přípravné utkání proti SK Rolný Prostějov, ale jarní mistrovská zápolení už absolvoval v jiném klubu i v jiné soutěži. Židenice jej totiž uvolnily diviznímu týmu SK Sparta Brno – všeobecně se předpokládalo, že je to pouze na rozehrání a že se František po získání zkušeností vrátí do ligového mužstva. Divize byla druhá nejvyšší soutěž v Protektorátě, hrála se ve čtyřech územních skupinách a brněnská Sparta v té moravskoslezské patřila ke „klidnému“ středu tabulky.
Sparta Brno měla hřiště u městských jatek a stejně jako její slavná pražská jmenovkyně vyznávala rudo-bílé barvy. Tým měla ovšem jen průměrný, takže pro Františka Hanáka nebylo zpravidla problémem v utkání vyniknout – „Sparta, která byla lepším celkem, měla nejlepšího hráče v Hanákovi na pravém křídle“, psal například tisk po zápase, v němž Spartu na svém hřišti porazila Borovina Třebíč poměrem 5:4. Nebo: „Křídla byla dobrá, zejména Hanák“ po remíze 1:1 s Prostějovem. V konečné tabulce divize 1941/42 obsadila Sparta Brno sedmé místo, vítězem soutěže se stal a do ligy postoupil SK Slezská Ostrava.
Závěr sezóny však byla brněnská Sparta nucena odehrát již bez Hanáka. Do hry totiž vstoupil další z nepříjemných průvodních znaků válečného života, a sice „totaleinsatz“. František byl nucen mezi 5. červnem a 18. prosincem 1942 
absolvovat půlroční totální nasazení v německém Wernau nedaleko Stuttgartu a pouze v době třítýdenní dovolené na rozhraní října a listopadu směl přidat své poslední dva divizní starty ve sparťanském dresu. O tom, že se i v improvizovaných německých podmínkách věnoval poctivě tréninku a neztratil sportovní formu, svědčí opět novinové výstřižky. O utkání Sparty, které se hrálo 1. 11. 1942, tisk napsal, že „její jedinou zbraní byl rychlý Hanák.“ Tehdejší sportovní stránky vůbec přinášely i o nižších soutěžích nebývalé podrobnosti – 
dnes již působí opravdu velmi úsměvně, když si například v článku nadepsaném „Posílená Sparta Brno do Přerova“ přečtete, že „...SK Sparta Brno zajíždí do Přerova již se Stloukalem a z SK Židenice získaným Hanákem... Výpravu vedou Skokánek a Chlubna, sraz všech nominovaných hráčů je přesně v 9,30 hodin na V. nástupišti...“
Ještě jedno utkání z doby Hanákova působení ve Spartě však připomeňme. Kromě mistrovských zápasů se ve válečných létech hrály i populární vzájemné duely Čechy – Morava a Praha – Brno. Na jeden z prestižních soubojů se soupeřem z hlavního města se prvoligová brněnská reprezentace připravovala začátkem května 1942 zápasem proti výběru tehdejší divize, za nějž nastoupil i „Sparťan“ František Hanák. Divizní celek „po nadšeném způsobu boje“ své ligové protivníky rozdrtil poměrem 10:2, když jednu branku vstřelil i Hanák.
Brněnská anabáze Františka Hanáka trvala s přestávkami jeden a půl roku – od července 1941 do konce roku 1942. Dlouhá léta před tím a ještě delší léta potom však jeho nohy, srdce i hlava patřily už jenom kopané v rodném Tišnově.
Pokračování příště
Václav Seyfert st.
