VINICE A TEPLOMILNÁ FLORA NA TIŠNOVSKU

ZANIKLÉ VINOHRADY A ROZŠÍŘENÍ TEPLOMILNÉ

FLÓRY NA TIŠNOVSKÉM PODHORÁCKU

Jan Lacina

Detail révového motivu v raně gotickém portálu kláštera Porta coeli. Foto J.Lacina.             Začátkem druhé třetiny 13.století ozdobili dávní kameníci vstupní portál cisterciáckého kláštera Porta coeli rozmanitými rostlinnými motivy. Podíváme-li se na pilířky pod apoštoly a na oblouky nad tympanonem zblízka, zjistíme, že kromě rozvilin akantových /1 a řeřichových se zde zdobně vine i réva vinná s hrozny. Jedná se o symbolický motiv, neboť kláštery a kostely se neobešly při bohoslužebných obřadech bez vína a proto byly ve středověku těmi institucemi, které se o šíření a pěstování révy všemožně přičinily. A to i v oblastech, kde dnes není po vinohradech ani stopy.

            Nejinak tomu bylo i na Tišnovsku, a to nejen na klášterním panství. Vlastivědný badatel Rostislav Vermouzek uvádí z období 13. až 15.století v okolí Tišnova (a pro nás tišnovské patrioty je lichotivé, že tišnovské okolí vymezuje od Brna až za Bystřici nad Pernštejnem)  celkem 46 lokalit dávných vinohradů /2. Lokalizoval je  metodou onosmatickou, tedy s využitím místních a pomístních jmen polních tratí, a na základě studia archivních materiálů včetně starých map. Česká královna Konstancie "Uherská" (* 17.2.1180 + 6.12.1240 Předklášteří) druhá manželka Přemysla Otakara I.Určitě překvapí, že s místním názvem Vinohrádek se setkáme až v okolí Rožné a Horní Libochové, tedy daleko v nitru Českomoravské vrchoviny.

            Vinařstvím na Tišnovsku se zabýval i ovocnářský odborník Vojmír Vychodil /3,  který dokonce uvádí, že královna Konstancie, zakladatelka kláštera Porta coeli,  měla víno na korunovaci svého syna Václava ze Všechovic! Tuto zřejmě jen ústním podáním tradovanou zprávu lze jen sotva potvrdit. Už proto ne, že korunovace Václava I. se konala v Praze již  roku 1228, kdežto královna Konstancie založila v našich končinách klášter a začala  zde častěji pobývat  až o pár let později.

            Réva vinná (Vitis vinifera) je teplomilná dřevinná liána. Její divoce rostoucí forma – réva vinná lesní (Vitis vinifera subsp. sylvestris) je rozšířena především v lužních lesích jižní a střední Evropy, Malé a Střední Asie a severní Afriky. Za prvotní centra vyšlechtění révy vinné pravé (Vitis vinifera subsp. vinifera) je považováno Středozemí, Blízký východ i Střední Asie /4. Na území dnešní České republiky vnesli kulturu vinohradů Římané, pokračovali v ní Slované za dob Velkomoravské říše, i mimo nejteplejší oblasti se pokoušely – jak již bylo zmíněno – pěstovat révu středověké kláštery a kostely. Umožnila to skutečnost, že ve 13.století bylo klima poněkud teplejší, ale následné ochlazení, trvající až do poloviny 19.století, bylo jednou z příčin zániku vinohradů v klimaticky méně příznivých polohách, tedy i na Tišnovsku. Až na nepatrné výjimky zde zůstala vinná réva „růst“ vlastně jen v kamenné výzdobě gotického portálu.

            V současné době se v České republice pěstuje vinná réva především na jižní Moravě a ostrůvkovitě i v teplých částech středních Čech. Jedná se o území, která fytogeografové označují jako termofytikum – oblast květeny teplomilné. Teplomilná flóra (mnohé teplomilné rostliny snáší dobře i sucho a proto je nazýváme xerotermofyty) se však ostrůvkovitě vyskytuje i mimo termofytikum, na dobře osluněných a teplejších svazích  převládajícího mezofytika – oblasti květeny na teplo méně náročné. PhDr. Rostislav VermouzekPrávě na taková místa byly zřejmě lokalizovány zaniklé vinohrady. Je proto zajímavé konfrontovat lokality vinohradů s lokalitami xerotermofytů. Rámcově to již učinil v citovaném spise R.Vermouzek, když srovnával rozšíření vinohradů s rozšířením teplomilné květeny, jak ji ve 20. až 30.letech minulého století zachytil na Tišnovsku Jan Šmarda /5. Ten ovšem našel společenstva xerotermofytů (podle náročnosti na teplo je rozlišoval do tří řádů) na mnoha dalších lokalitách, než R.Vermouzek rekonstruoval výskyt vinic. Především v širším okolí své rodné Lomnice zkoumala  teplomilnou květenu až do 60. let Anežka Hrabětová-Uhrová /6. I tato významná moravská botanička, působící léta spolu s J.Šmardou na ústavu botaniky Masarykovy univerzity v Brně, popisuje řadu lokalit František Saleský Pluskal-Moravičanský teplomilné flóry mimo Vermouzkem lokalizované vinohrady. Navíc srovnává rozšíření teplomilných druhů na Lomnicku se stavem, který zde  v polovině 19.století popsal všestranný lomnický panský lékař František Saleský Pluskal-Moravičanský /7. Na základě tohoto srovnání dospívá k názoru, že se teplomilné rostliny na Lomnicku šíří dále na sever, což by odpovídalo reakci vegetace na opětné oteplování.

            Zkusme se vydat ve stopách předchozích badatelů, především  tam, kde můžeme předpokládat, že se lokalizace zaniklých  vinohradů alespoň přibližně shoduje s lokalitami teplomilné flóry. (R.Vermouzek bohužel – až na jedinou výjimku - neuveřejnil podrobné mapky dávných viničních tratí.  Na současných, byť podrobných základních mapách již často názvy připomínající vinohrady chybějí, takže je nutno je hledat jen na základě stručného popisu ve Vermouzkově  textu.) Zkusme zjistit, zda při globální změně klimatu, kterou pociťujeme především díky četnějšímu výskytu horkých tropických dnů a dlouhých kriticky suchých období, ukazují xerotermofyty svým dalším šířením na to, že má teplomilná vinná réva na Tišnovsku opět vhodné podmínky k svému růstu. Na vybraných katastrech uvádíme jen příklady teplomilných druhů, jejich latinský název píšeme vždy jen v prvním případě uvedení.   

Travnaté úpatí kopce Vinohradu u Drásova, kde bývaly vinice. Foto P.Halas.          Drásov a Všechovice. Na katastrech těchto sousedících obcí bývaly největší vinice Tišnovska –  Drásov 200 ha, Všechovice 114 ha! Byly zřejmě soustředěny do pruhu strmých svahů slunných expozic na úpatí Žernovnické hrásti, kde je severozápadně od Drásova kopec dodnes nazývaný Vinohrad (372 m). Symbolické je, že právě tady někde se těžil červený permský pískovec na stavbu kláštera Porta coeli včetně jeho révovými liánami pojednaného portálu. Právě na úpatí Vinohradu zůstala zachována druhově nejbohatší travinnobylinná společenstva na Tišnovsku. Ze vzácných xerotermofytů zde rostou např. černohlávek dřípený (Prunella laciniata), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), jetel bledožlutý (Trifolium ochroleucon) a bílojetel německý (Dorycnium germanicum). Nedávno zde byl při okraji obilného pole objeven i vzácný teplomilný plevel vrabečnice roční (Thymelaea passerina), již léta považovaný na Tišnovsku za vyhynulý. Naopak z druhů, uváděných z Vinohradu botaniky v první polovině 20.století tady již neroste např. lesostepní sasanka lesní (Anemone sylvestris), koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), lýkovec vonný (Daphne cneorum) a plamének přímý (Clematis recta). Převážná část někdejších vinohradů je zalesněna světlými borovými porosty. Na katastru Všechovic je uprostřed polí krátký strmý svah jihovýchodní expozice do nivy potoka Lubě, na kterém na jednom z mála posledních míst na Tišnovsku roste nízká třešeň křovitá (Prunus fruticosa). Výskyt tohoto teplomilného keříku, který je typickým průvodcem jihomoravské vinorodé krajiny naznačuje, že i na tomto svahu mohly kdysi bývat vinice.

         Železné. Asi téměř v návaznosti na drásovské vinohrady byla na úpatí Žernovnické hrásti  vinice (2 ha) na železenském katastru. Dnes zde při spodním okraji lesního komplexu, který odtud zasahuje až ke dvoru Stanoviska, a na mezích již jen ojediněle rostou např. čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis),  hvězdnice chlumní (Aster amellus) a pipla osmahlá (Nonea pulla). Hlavní výspou teplomilné flóry na katastru Železného je však Hradisko a k němu blízký kopeček Klobouk, kde rostou hvězdnice chlumní, bělozářka větvitá, vousatka prstnatá (Bothriochloa ischaemum),  ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), černýš rolní (Melampyrum arvense) a dokonce i oman oko Kristovo (Inula oculus-christi) a kavyl Ivanův (Stipa pennata).

            Lomnička. Místní název Vinohrádek označuje trať (0,6 ha) na jižním úpatí zalesněného kopce Rejholce. V jeho okraji (ekotonu)  v dominantní trávě válečce prapořité (Brachypodium pinnatum) rostou další teplomilné druhy – bělozářka větvitá, čLuzichová severozápadně od Šerkovicernýš rolní, modřenec chocholatý (Muscari comosum), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica), růže galská (Rosa gallica) aj. Chybí zde už např. A.Hrabětovou-Uhrovou uváděný jetel červenavý (Trifolium rubens) a sasanka lesní.

            Šerkovice. Oblíbenou lokalitou shora jmenované botaničky bylo jižní úpatí kopce Luzichová severozápadně od Šerkovic. Nazývala je Výšinky pod Luzichovou a lze je zřejmě ztotožnit s Vermouzkem uváděnou tratí Na viničkách (2 ha). Dodnes se jedná o druhově poměrně bohatou výspu teplomilné flóry, kde kromě již jmenovaných xerotermofytů (hvězdnice chlumní, sasanka lesní, válečka prapořitá aj.) jako na jednom z mála míst Tišnovska roste i smldník jelení (Peucedanum cervaria). V posledním desetiletí se však zde nepodařilo ověřit výskyt třešně křovité, hořce brvitého (Gentianopsis ciliata), podstatně déle zde již neroste zběhovec trojklanný (Ajuga chamaepitys), který na Tišnovsku vyhynul.  

            Rašov. Podle Vermouzkova popisu nelze polní trať Na vinohradech (10 ha), nacházející se „na planině“ v nadm.výšce 500 m, přesně lokalizovat. Snad byla v blízkosti ostrůvku krystalických vápenců severozápadně od obce či přímo na něm. Jedině tam totiž najdeme na rašovském katastru zbytky populací méně náročných xerotermofytů, jako jsou krvavec menší (Sanguisorba minor), šalvěj přeslenitá (Salvia verticillata), tařice kališní (Alyssum alyssoides) pamětník rolní (Acinos arvensis) a chrpa latnatá (Centaurea stoebe). Proti záznamům J.Šmardy a A.Hrabětové-Uhrové zde již neroste např. vousatka prstnatá a hořec brvitý.

Vinohradní terasy  na hraně údolního zářezu Svratky u Doubravníka jsou zarostlé habrovým lesem. Foto J.Lacina.            Doubravník a Křížovice. V Doubravníku byl založen klášter dokonce o několik let dříve než Porta coeli u Tišnova. Ve výrazně kopcovité krajině byly zdejší vinohrady (10 ha) lokalizovány na slunnou hranu údolního zářezu Svratky jižně od Křížovic. Na základě indikační skici z roku 1826, kterou jako jedinou uveřejnil ve svém spise R.Vermouzek, objevil a dokumentoval geomorfolog Mojmír Hrádek dodnes patrné terasy někdejších vinohradů /8. Dnes je tato viniční trať  zarostlá habrovými porosty převážně výmladkového původu. Pozoruhodné je, že právě v její těsné blízkosti má směrem od jihozápadu svůj nejzazší výskyt nejen v povodí Svratky, ale v rámci celého svého podalpského areálu brambořík nachový (Cyclamen purpurascens). O existenci vinohradu v blízkosti Doubravníka ještě začátkem 19.století snad svědčí i veduta městečka od Františka Richtra (okolo r.1845), v níž jsou na úpatí strmého svahu nad Svratkou načrtnuty dva objekty připomínající vinné sklepy. Může se však  jednat i o běžné sklepy k uskladnění brambor, ty by však zřejmě nebyly tak daleko od zástavby.

            Lokality xerotermofytů jsou v okolí Doubravníka především na opačné straně údolí než byly vinohrady, totiž na Hlaváčově a Hulově kopci západně až jihozápadně od městyse. Dosud zde rostou např. radyk prutnatý (Chondrilla juncea),  divizna jižní rakouská (Verbascum chaixii subsp. austriacum), vstavač osmahlý (Orchis ustulata), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), modřenec chocholatý aj. Ovšem i zde – ve srovnání s údaji Šmardovými ze 30.let – řada teplomilných rostlin chybí: Jetel bledožlutý (Trifolium ochroleucon) patří k dnes již vzácným druhům, které na Tišnovsku rostou na bývalých viničních tratích. Foto P.Halas.jetel bledožlutý, jetel červenavý, koniklec velkokvětý, černucha rolní (Nigella arvensis) aj./9 Vlastní kóta Vinohrad (565 m) je již na katastru Křížovic, těsně nad touto zapadlou vesničkou. Pastviny s rozptýlenými stromy zde v průběhu druhé poloviny 20.století zarostly habrovými porosty s babykou a břízou, v jejichž stínu teplomilné rostliny zanikly. Pěkná xerotermní lada  však dodnes najdeme na slunných stráních západně od obce. Rostou tam např. radyk prutnatý, hvozdíček prorostlý (Petrorhagia prolifera), rmen barvířský (Anthemis tinctoria), dobromysl obecná (Origanum vulgare) aj.

            Předklášteří. Svoje nejbližší vinice (7 ha)  měl klášter Porta coeli na slunných svazích Čepičky (391 m). V pustnoucích zatravněných sadech tam místy z teplomilných rostlin dosud rostou např. kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), divizna jižní rakouská, hvozdíček prorostlý a hořec brvitý.

            Je zvláštní, že R.Vermouzek nedohledal viniční tratě na vlastním katastru Tišnova i když zde s velkou pravděpodobností musely vinohrady odpradávna být. Předpokládá to i shora zmíněný V.Vychodil.  Jisté je, že na známé vedutě Tišnova od Josefa Karla Vokouna z roku 1728 jsou patrné na terase pod kostelem vinohradní kolky. Vinice však lze předpokládat i na jiných výrazně slunných místech tišnovského katastru, třebaže ani V.Oharek v seznamu polních Oharkova Vlastivěda moravskátratí v Tišnovském okrese  Vlastivědy moravské z roku 1923 na tišnovském katastru žádný název, vinice připomínající neuvádí /10. Takovým pro vinohrad příhodným místem je například Sychrák na jihozápadním úpatí Klucaniny.  Je zde patrná výrazná terasa  a dodnes zde zejména na strmé mezi a při lesním okraji rostou hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), máčka ladní (Eryngium campestre), křivatec rolní (Gagea villosa), pochybek prodloužený (Androsace elongata), divizna jižní rakouská, ožanka kalamamdra, modřenec chocholatý aj. Nejvýznamnější lokalitou xerotermofytů severní poloviny Tišnovska je ovšem Květnice. Na jejích slunných vápencových svazích s mělkými vysýchavými rendzinami roste řada vzácných xerotermofytů na dílčí či dokonce absolutní hranici svých jižních areálů – např. kavyl sličný (Stipa pulcherrima), kavyl vláskovitý (Stipa capillata), pryšec mnohobarvý (Euophorbia epithymoides), zvonek boloňský (Campanula bononiensis), žluťucha menší (Thalictrum minus), mateřídouška časná ( Thymus praecox), oman oko Kristovo aj. Pokud na Květnici vinohrady byly, tak ovšem nikoliv na těchto skalnatých svazích, ale na teplém jihozápadním úpatí s překryvy hlinitých svahovin a spraší.

            Rovněž z katastru Lomnice nejsou viniční tratě uváděny. Na vedutě Lomnice od Františka Richtra z roku 1815 je přitom uprostřed zámecké zahrady na jižní stráni – obdobně jako na vedutě Tišnova -  patrný pozemek s vinohradními kolky. Dnes je zde ovocný sad. Nejbližší ostrůvek xerotermní vegetace, druhově  již silně ochuzený, se nachází nad bývalým mlýnem na severním okraji městečka. Donedávna tam rostla například vousatka prstnatá a ožanka kalamandra.

            Zatímco viniční tratě dohledal R.Vermouzek až  u Lískovce v nadm.výšce přes 600 m (!), v níže a jižněji položené  Nedvědici nikoliv. Převratný názor na osídlování tohoto kopcovitého kraje s údolními zářezy Svratky a jejích přítoků nastínil roku Ing. Petr Kunčík2016 Petr Kunčík /11. Tento lesní inženýr a zanícený archeologický badatel dospěl na základě mnohaletých pochůzek k názoru, že předchůdci pánů z Pernštejna páni z Medlova nepocházeli z jihomoravské vesnice toho jména, ale z hradiště Medlov na kopci nad severním okrajem Nedvědice. A na jihozápadní svah tohoto kopce, který je součástí přírodní rezervace Pod Horou, lokalizoval P.Kunčík i vinohrad. Dnes je na tomto místě převážně habrový porost s typicky lesním bylinným podrostem, ale v blízkém lesním okraji je hojná teplomilná dobromysl obecná i divizna jižní rakouská. V dubových hájích přírodní rezervace Pod Horou pak mají nejsevernější lokality na Tišnovsku teplomilný dřín jarní (Cornus mas) a tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria).

 

            Jen velmi stručně jsme prošli viniční tratě tišnovského Podhorácka, vybrané ze soupisu R.Vermouzka tak, aby mohly být konfrontovány s lokalitami teplomilné vegetace (xerotermofytů). Poznatky lze shrnout následovně:

            a) Lokalit xerotermní flóry je a bylo v zájmovém území tišnovského Podhorácka mnohem více, než lokalit dávných vinohradů. V navazujícím bystřickém Horácku však byly vinohrady zakládány daleko za hranicemi xerotermní oblasti, mimo lokality teplomilných druhů.

            b) Nedá se říci, že globální změna klimatu je v zájmovém území provázena dalším šířením teplomilných rostlin. Na základě srovnání diverzity rostlin v první polovině 20.století a v současnosti lze naopak konstatovat, že některé teplomilné druhy zde zcela vymizely (např. zběhovec triojklanný a černucha rolní), mnoha druhům se snížily jejich populace i počet lokalit (např. koniklec velkokvětý, třešeň křovitá, sasanka lesní a vousatka prstnatá). Tyto změny ovšem nesouvisí se změnami klimatu, ale se způsobem hospodaření  a využívání krajiny /12. Řada teplomilných rostlin totiž v minulosti rostla na rozmanitých ladech a Teprve v nedávné době se u Tišnova pod Květnicí objevil mohutný „bodlák“ ostropes trubil (Onopordum acanthium), teplomilný druh hojně rostoucí kolem jihomoravských vinařských vesnic. Foto J.Lacina.    pastvinách, které přestaly být extenzivně obhospodařovány (například pastvou) a byly pohlceny živelným náletem dřevin a rozvojem vysokých trav.

            c) Šíření směrem do nitra Českomoravské vrchoviny je z rostlin zřejmé asi jen u divizny jižní rakouské – po slunných náspech železnice i kolem cest. Tak zvanou viatickou migrací se octla např. i  u retranslační stanice na Sýkoři v nadm.výšce 700 m. Ojedinělým novým teplomilným druhem, který se u Tišnova teprve v současnosti náhodně objevil, je ostropes trubil (Onopordum acanthium),  mohutný „bodlák“, provázející jihomoravské vinohrady.

            d) Rychleji než rostliny se šíří díky své pohyblivosti teplomilní živočichové. Typickým příkladem je kudlanka nábožná (Mantis religiosa), která ještě začátkem 90.let minulého století žila pouze ve viničních krajinách jižní a jihovýchodní Moravy. Od té doby se šíří směrem na sever, takže již  léta se vyskytuje nejen na Květnici a xerotermních okrajích Klucaniny, ale až na Vinohradě u Křížovic i na travnatých stráních pod Sýkořem a dokonce až  u Rožné na slunných hrázích uranového odkaliště.

            Můžeme tedy říci, že alespoň některé druhy teplých vinařských krajin nacházejí na tišnovském Podhorácku, ba i dále do nitra Českomoravské vrchoviny, svůj domov. A třebaže je zřejmé, že je v posledních létech tepleji a hlavně sušeji, se znovuzakládáním vinohradů na Tišnovsku raději ještě počkejme. A ponechme si pro radost jen těch pár vinných hlav, které nám alespoň občas rodí lahodné hrozny dnes už u leckteré chalupy.

 

Poznámky a literatura

/1  Acanthus spinosus  = paznehtník ostnitý neboli akant je původem jihoevropská ostnitá bylina. Podle tvaru jejích listů vytesávali antičtí sochaři zdobné motivy na hlavice korintských sloupů, což přešlo i do gotických ornamentů.

/2 VERMOUZEK, R. (1971a): Die Weingärten in der Umgebung von Tišnov. Praha, Academia, 55s.

    VERMOUZEK, R. (1971b): Vinice na Blanensku. Blansko, Okresní vlastivědné muzeum, 40 s.

/3  VYCHODIL, V. (1984): Vinná réva. Tišnovsko, roč.XV, č.4 a 5, s.76-78 a 94-96.

/4  ÚRADNÍČEK, L., MADĚRA, P. a kol. (2001): Dřeviny České republiky. Písek, Matice Lesnická, 333 s.

/5 ŠMARDA , J. (1930):  Studie o zeměpisném rozšíření rostlin v úvale tišnovském. Zprávy komise na přírodovědný výzkum Moravy a Slezska. Oddělení botanické č.8. Brno, 58 s.

    ŠMARDA, J. (1935 a 1937): Geobotanické studie z povodí Svratky a Svitavy, část I a II. Sborník Klubu přírodovědeckého v Brně,  16 a 5 s.

/6 HRABĚTOVÁ-UHROVÁ, A. (1966): Květena Lomnicka. Lomnice u Tišnova, MNV, 21 s.

/7 PLUSKAL, F.S. (1853): Phanerogamen-Flora der Gegens von Lomnitz in Mähren, nebst den bisher aufgefundenen Varietäten. Verh. Zool-bot. Ges. Wien, 26 s.

/8  HRÁDEK, M. (2008): Zeměpisný obraz městyse a jeho okolí. In:  Doubravník v dějinách 1208-2008. Vydal Městys  Doubravník, s.11-23.

/9  LACINA, J. (2008): Příroda Doubravnicka a její ochrana. In: Doubravník v dějinách 1208-2008. Vydal Městys Doubravník, s.25-57.

/10 OHAREK, V. (1923): Vlastivěda moravská, Tišnovský okres. Brno, Muzejní spolek, 464 s.

/11 KUNČÍK, P. (2016): Nejstarší historie Nedvědicka.  Štěpánov nad Svratkou, 182 s.

/12 LACINA, J. (2000): Ztráty a nálezy  v přírodě tišnovského Podhorácka. Sborník příspěvků ze semináře k 70.výročí založení Podhoráckého muzea v Předklášteří. Předklášteří, Podhorácké muzeum, s.85-96.

    LACINA, J. (2013): Živá příroda Tišnova. In: Tišnov. Příroda – Dějiny – Památky – Lidé. Vydalo Město Tišnov, s.110-164.