Úvaha o symetrii života v malém městě

Úvaha o symetrii života

„Mnoho malířů chce zkoumat budoucnost. Jak směšné! Budoucnost zkoumají jen šarlatáni a ve skutečnosti zůstává neprozkoumaná minulost! Aby bylo jasno: mám na mysli minulost jako tajemství.“ (Francis Picabia, malíř r. 1930)

Boženka Škrabálková - velmi smutná oběť II. světové válkyBláhoví lidé, kteří strojí budoucnost jen na zkušenostech přítomnosti. V poznání a pochopení minulosti tkví porozumění současným dějům přítomným, skrze minulost je potom moudřejší a uvážlivější náš postoj k budoucnosti.

Ta „nejméně vzdálená“ silná minulost našich generací je II. světová válka. Všechno to dodnes těžko pochopitelné dění, které přinesl německý nacionalismus ústící do světové tragédie s desítkami milionů zmařených životů. Historie, tedy to, co se snažíme poznat a pochopit z let minulých, bývá často předmětem politických čachrů a ideového kupčení. Tak se naší generaci stala minulost z první poloviny 20. století nestravitelným soustem, které z historie vytvořili komunisté k obrazu svému.

„Kladení věnců“ se stalo běžně užívaným termínem pro oslavy konce II. světové války. Tento termín vyjadřoval něco neživého, umělého. Už jako děti jsme k těmto výročím zaujali negativní postoj. Největší hrdinové prý byli komunisté a sovětští partyzáni. Všichni ostatní, kteří ztratili ve válce svůj život, byli upozaděni. Z nuceného svátku se stal trpěný zvyk. Nová doba po roku 1989 pak vylila s příslovečnou vaničkou i dítě - živý obsah tohoto tragického úseku dějin, který se téměř bez výjimky dotkl každé české rodiny.

Nejinak tomu bylo i na malých městech jakým je i Tišnov. Proto je třeba ocenit a pochválit snahu města z tohoto mechanického úkonu (kladení věnců) udělat v tomto roce živý a přítomný svátek. I když došlo také na tradiční shromáždění u pomníků legionáře na náměstí 28. Října a Boženky Škrabálkové u sokolovny, nekonaly se žádné dlouhé formální proslovy. Jednoduchá ale důstojná forma, například česká státní hymna zpívaná jedním dívčím hlasem a capella i absence zbytečného patosu, jsou snad příslibem do budoucnosti udělat z těchto oslav opravdu chvíle setkání a vzpomínaní, uctění památky lidem, kteří přišli v této hrozné válce o to nejcennější - o svůj život. Jen datum nebylo zvoleno šťastně, pietní shromáždění lidí se konalo za plného provozu a hluku z projíždějících vozidel.

Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách od stavitele SantinihoAle skutečným počinem zasluhující uznání byla beseda s pamětníky konce války v Tišnově, která se konala v podvečer v Muzeu města Tišnova. Právě aktivní účast pamětníků, spontánní setkání více generací, je tou nejlepší cestou, jak ze zdánlivé neživé minulosti udělat živý a smysluplný prožitek.

Není snadné přiblížit osudy a životní příběhy lidí, kteří za druhé světové války nenávratně zmizeli. Každý takový jedinec má právo být nezapomenut a povinností nás, kteří jsme se narodili v době, kdy jsme nepoznali na vlastní kůži válku, je tyto lidské příběhy, které hrozí zapomenutím, oživovat a znovu vyprávět. Snad je tento rok příslibem, že se z těchto „oslav“ konce II. světové války stane přirozená občanská a důstojná záležitost. Tak jak přirozeně a po sousedsku se schází každý rok 8. května na Žandovském mlýně obyvatelé Skaličky.

Náš život bude plný a symetrický jen tehdy, když do něj včleníme minulost jako pevnou a přirozenou součást našeho přítomného – a jen dočasného – bytí.