Tenisové hvězdy na Ostrovci

Tenis je už po několik desetiletí nebývalým světovým fenoménem. Patří mezi nejsledovanější odvětví většiny sportovních televizních stanic, milují a proklínají ho sázkaři všemožných domácích i zahraničních společností, turnajové výsledky sledují na internetu, v tisku či na teletextech i lidé, kteří si sami jdou nanejvýš jednou za čas rekreačně „zaplácat“. V naší republice má tento sport nebývalou tradici, kterou se nepodařilo zlikvidovat ani komunistům, přestože prohlásili tenis za buržoazní přežitek a jeho vyznavačům házeli klacky pod nohy, kde se jen dalo. Obrovský boom nastal zejména začátkem sedmdesátých let minulého století po skvělých mezinárodních úspěších Jana Kodeše, které vyvrcholily jeho wimbledonským vítězstvím v roce 1973. V Tišnově ovšem „nová éra“ tenisu začala přece jen ještě o něco dříve – již v roce 1967 se tu totiž konal první mládežnický turnaj a v dalších létech pak na něj navázaly desítky dalších ročníků. A nevěřili byste, kolik pozdějších legendárních postav světového tenisu se na nich objevilo...

GRANDSLAMOVÍ VÍTĚZOVÉ V TIŠNOVĚ

Bezesporu nejslavnější osobností, která ve svých učňovských létech prošla i tišnovským turnajem, je wimbledonská vítězka ve dvouhře žen z roku 1998 JANA NOVOTNÁ (*1968). Rodačka z Brna začínala s tenisem na dvorcích Moravské Slavie a za zmínku jistě stojí i to, že její první krůčky po červené antuce vedla paní Ludmila Plchová, která měla také s tišnovským tenisem ledacos společného. Tato bývalá hráčka totiž v roce 1976 absolvovala (již jako 56letá) celou jednu sezónu v barvách tehdejšího Baníku Tišnov. Co je ovšem naprosto neuvěřitelné: ještě vloni si ve věku 92 let chodila – s dámami o mnoho mladšími – pravidelně aktivně zahrát... Vraťme se ale k Janě Novotné. Legendární grandslamová šampiónka se v roce 1981 jako třináctiletá žákyně zúčastnila tišnovského turnaje dorostenek, tedy soutěže pro hráčky do 18 let. V Tišnově ovšem – řečeno s nadsázkou – nebyla tak úspěšná jako ve Wimbledonu: nevyřadila ji ale kupodivu žádná ze starších a zkušenějších tenistek, nýbrž stejně „mladá“ Renata Wolná z Třince, pozdější vítězka celého turnaje. Jak už to ovšem ve sportu bývá, tišnovská přemožitelka Jany Novotné se pak ve „velkém“ tenisu nikdy výrazněji neprosadila, zatímco vypisovat všechny zahraniční úspěchy její později slavné soupeřky by zabralo více místa, než si v tomto materiálu můžeme dovolit, takže u Jany Novotné na rozdíl od většiny níže jmenovaných tenistů její mezinárodní bilanci s dovolením protentokrát vynecháme.

Z hráček narozených ve stejném roce byla ovšem v žákovských létech lepší než Jana Novotná ještě jiná známá tenistka, která si dokonce na tišnovských kurtech vybojovala snad svou vůbec první turnajovou cenu v životě. Jedná se o ANDREU HOLÍKOVOU (*1968) z Jihlavy, dceru hokejového mistra světa Jaroslava Holíka a starší sestru úspěšného hráče NHL Roberta (Bobbyho) Holíka. Andrea prošla od útlého dětství perným tréninkovým drilem svého přísného otce a už při vstupu do hájemství tenisových turnajů tak měla proti svým vrstevnicím značný výkonnostní náskok. Ten si podržela ještě i v počátcích své mezinárodní kariéry: jako 17-letá vyhrála v roce 1985 dvouhru juniorek ve Wimbledonu, ve stejném roce i juniorskou čtyřhru na dalším grandslamovém turnaji US Open (se Slovenkou Radkou Zrubákovou) a z téže sezóny se datuje i její jediná singlová výhra mezi ženami na okruhu ITF v americkém Key Biscayne. Dokonce byla i členkou vítězného československého reprezentačního týmu ve Fed Cupu 1985 (s Helenou Sukovou, Hanou Mandlíkovou a Reginou Maršíkovou). Andrea se ovšem ve světovém tenisu pohybovala poměrně krátce, na žebříčku WTA to dotáhla nejvýš na 112. singlovou příčku v roce 1988 a už brzy po svých dvacátých narozeninách na tenisovou kariéru rezignovala. Provdala se za dalšího hokejového mistra světa Františka Musila, má s ním tři děti a nejstarší David, draftovaný nedávno klubem NHL Edmonton Oilers, už úspěšně kráčí ve sportovních šlépějích svých rodičů.

Andrea se v Tišnově objevila jako ani ne desetiletá holčička na turnaji, o němž pak byla v zajímavé souvislosti řeč i v deníku Československý sport. Táta Jaroslav tehdy v obsáhlém článku hovořil mimo jiné o výchově svých dětí a vzpomínal na historku, kdy jej v autě za volantem znervózňovala „tretka“ poskakující na plošince u zadního skla – křikl tedy na Andreu, ať tu věc vyhodí z okna. Když se tomu s pláčem bránila, vyšlo najevo, že jde o cenu, kterou vyhrála na turnaji v Tišnově...

Svou stopu v tišnovském tenise zanechal i nejméně známý český grandslamový vítěz LEOŠ FRIEDL (*1977). Tento deblový specialista v roce 2001 v páru s tehdy 18-letou Slovenkou Danielou Hantuchovou naprosto senzačně ovládl wimbledonskou soutěž ve smíšené čtyřhře po finálovém vítězství nad dodnes aktivně působícími Američany Mikem Bryanem a Liezel Huberovou. Kromě toho vyhrál ve čtyřhrách celkem 16 turnajů světového okruhu ATP. Hned ve 13 případech byl jeho partnerem další Jihomoravan František Čermák (z Kostic u Břeclavi), po jednom triumfu získal v páru se Severomoravanem Cibulcem, Slovákem Poláškem a Rumunem Pavlem. Friedl byl po celou svou kariéru hráčem Spartaku Jihlava a bydlel v nedalekém Dušejově – to je právě ta vesnička, která se svého času „proslavila“ odhalením první české „šílené krávy“. V Tišnově neprošel pouze antukovými kurty na Ostrovci, ale – abychom mírně popřeli či spíše rozšířili titulek tohoto článku – dokonce i parketami ve víceúčelové hale u sokolovny. Dnes by na extrémně rychlý dřevěný povrch nebyl ochoten nastoupit ani průměrně hrající „pinkálista“ krajské úrovně, svého času však místní hala, jak se dočteme i později, hostila celou řadu vynikajících tenistů. Leoš Friedl tu v lednu 1996 na jednom z turnajů mužů bojoval až ve finále dvouhry se svým vrstevníkem z Otrokovic Tomášem Macharáčkem a prohrál nejtěsnějším poměrem 6:7 ve třetím setu.

Sportovní dráha Leoše Friedla se vyznačovala ještě jedním specifikem, díky němuž narazíme na další důvod, proč se někteří pozdější přední tenisté svého času objevovali v našem městě – nešlo totiž jen o turnaje, ale také o účast těchto hráčů v utkáních smíšených družstev proti Tišnovu. Leošova výkonnost se totiž vyvíjela velmi pozvolna, v žákovských létech se nijak viditelně nelišil od celé řady dalších hráčů podobného věku a absolvoval tedy v různých sestavách mateřské Jihlavy podobné akce družstev jako tišnovské týmy. V červnu 1989 se takto střetl v krajské soutěži staršího žactva s o dva roky starším Michalem Šmídem – a prohrál. Dokonce se v něm tehdy ještě neprobudily ani vzpomínané deblové geny, neboť v páru s jistým Vávrou lehce podlehl naší dvojici Šmíd–Němec i ve čtyřhře. Michal Šmíd, dnes žijící v Kanadě, patřil pak už od roku 1990 po několik let ke stálým hráčům tišnovského „áčka“ dospělých, zatímco Tomáš Němec tenisu velmi brzy úplně zanechal a dnes si zřejmě ani sám nepamatuje, že vlastní skalp wimbledonského vítěze.

A ještě jeden grandslamový premiant má vazbu na Tišnov. V tomto případě jde dokonce o tenistu, který sám dočasně oblékal pomyslný dres Sportovního klubu Tenis Tišnov. V sezóně 2001 totiž klub získal na hostování v družstvu dorostu tehdy 13-letého DUŠANA LOJDU (*1988). Rodák z Ivančic byl registrován nejprve za TK Šlapanice, ve vzpomínané době byl už ovšem hráčem Prostějova. Jeho mateřský klub jej v dorostenecké věkové kategorii prozatím nepotřeboval a uvolnil jej proto na jeden rok pro působení v Tišnově, jehož tým se po předchozím těsném sestupu ucházel o návrat do dorostenecké jihomoravské ligy. Tentýž Dušan Lojda se pak o pět let později stal vítězem dvouhry juniorů na US Open. Jeho finálovým soupeřem byl dnes podobně neznámý Kanaďan Polansky, zatímco současná patnáctka světového pořadí mužů, Japonec Kei Nišikori, tehdy v soutěži nepřežil první kolo. Dvouhru stejně starých dívek v roce 2006 v New Yorku vyhrála Ruska Pavljučenkovová, předloni dokonce třináctá hráčka světového žebříčku. Dušan se v mužské kategorii bohužel na tak vysoké příčky nikdy neprobojoval; nejvýše byl v létě 2010 na 161. místě, dnes se pohybuje ve třetí stovce.

OD STRACHOŇOVÉ PO ŠAFÁŘOVOU

Dnes si už málokdo pamatuje, že ještě před Hanou Mandlíkovou měl český tenis v ženské kategorii talent k pohledání. Byla jím Brňanka HANA STRACHOŇOVÁ (*1961), původně hráčka Sokola Žabovřesky, sídlícího v pověstném lesním areálu Na Rosničce, později pak především členka Moravské Slavie Brno. Už ve 14 letech patřila mezi nejlepší desítku československých žen, byla vůbec první Češkou, která se v roce 1977 probojovala do finále slavného juniorského turnaje Orange Bowl na Floridě, a z pozdějších let má na kontě celkem 14 účastí ve dvouhře na grandslamových turnajích. Nejdále to dotáhla na pařížské antuce, kde byla v letech 1978 a 1980 dvakrát mezi posledními šestnácti hráčkami – porazila tu tehdy dokonce někdejší dětský zázrak světového tenisu, nasazenou Američanku Andreu Jaegerovou. Také Hana Strachoňová se se zúčastnila jako reprezentantka ČSSR Fed Cupu, konkrétně v roce 1978. Coby partnerka australského tenisty Rodericka Dykea později přesídlila mimo republiku a podobně jako u Holíkové se její jméno poměrně brzy se světových žebříčků vytratilo.

Když v dubnu 1974 přijela Moravská Slavia Brno na předsezonní přípravné utkání do Tišnova, přivezla třináctiletou Hanku s sebou. Protože ale místní Baník nebyl v ženské kategorii schopen postavit proti ní adekvátně kvalitní soupeřku, utkala se pouze v exhibičním duelu se svou o šest let starší oddílovou kolegyní Janou Berkovou, která ji tehdy na kurtu č. 1 poprvé v životě porazila.

Po éře Lendla a Mečíře se v československém tenisu začal kromě Petra Kordy postupně prosazovat také prostějovský rodák KAREL NOVÁČEK (*1965). Dotáhl to až do první světové desítky (8. místo v roce 1991), k účasti na závěrečném turnaji Masters a mimo jiné i ke třinácti singlovým titulům na okruhu ATP, jimž vévodí prvenství na německém antukovém šampionátu v Hamburku v roce 1991 po pětisetové finálové výhře nad Švédem Gustafssonem. Na grandslamových kolbištích se mu nejvíce dařilo ve Spojených státech – nejprve zde společně s Martinem Dammem postoupil v roce 1993 až do finále čtyřhry, o rok později pak přidal jako nenasazený hráč i semifinálové umístění ze singla.

S Tišnovem měl Karel Nováček co do činění hned několikrát. Jako perličku uveďme, že už v květnu 1975 nastoupil na Ostrovci k jednomu ze svých vůbec prvních žákovských „mistráků“ a prohrál poměrem 4:6, 5:6 (žáci tehdy hráli pouze do šesti gemů i při stavu 5:5) s místním Otou Pařízkem. Tento všestranný tišnovský sportovní talent, který ale své nadání nakonec v žádném odvětví pořádně nezúročil, byl ovšem o čtyři roky starší, což je v dětském věku i v tenisu rozdíl velmi těžko překlenutelný. Už v roce 1979, stále ještě jako žák, nastoupil Nováček proti Tišnovu za prostějovské „béčko“ v kategorii dospělých a na domácím centrkurtu tehdy v singlu porazil 33-letého tišnovského veterána Miroslava Samka. K tomuto duelu se váže nezapomenutelná historka, spojená s dalším tehdejším hráčem tišnovského týmu, dnes již nežijícím Josefem Novotným. Mladičký Nováček v zápase Samka viditelně přehrával, ale svoji převahu dával navíc najevo i vyzývavým chováním, jaké by si 14-letý hoch vůči třicátníkovi neměl dovolit. Již zmiňovaný Pepa Novotný to proto z tribuny centrálního dvorce komentoval důrazným výrokem: „Chlapče, hraješ sice hezky, ale chováš se úplně nemožně.“ Tuto oprávněnou, ale neočekávanou kritiku prostějovský talent poněkud neunesl a reagoval na ni tím, že vší silou vypálil z kurtu do hlediště míček, záměrně mířící přímo po autorovi onoho výroku. Ten se vzápětí – ač míčkem nezasažený – vztyčil z lavičky a mohutným hlasem směrem k hráči zvolal: „Mládenče, ty asi nevíš, kdo já jsem. Já jsem předseda závodního výboru ROH...!“

Nedlouho před touto událostí se Karel Nováček objevil v Tišnově i na dorosteneckém turnaji. Proti starším soupeřům se nijak významně neprosadil, ale zřejmě se mu zalíbila Květnice, majestátně se vršící nejen nad tenisovým areálem, nýbrž i nad celým městem. Před jedním ze svých zápasů ve čtyřhře se významně zahleděl právě na Květnici a pak rezolutně prohlásil: „Jestli teď prohrajeme, tak na ten kopec vyběhnu jenom v podvlékačkách.“ Zřejmě vyhrál, protože k ničemu podobnému nakonec nedošlo.

Přesně o deset let mladší než Nováček je jeho „skorojmenovec“ JIŘÍ NOVÁK (*1975), nejvýraznější postava českého mužského tenisu v „předberdychovském“ období. Semifinalista dvouhry na Australian Open z roku 2002 to v témže roce dotáhl ve světovém žebříčku až na 5. místo a vyhrál celkem 7 singlových turnajů na okruhu ATP. Mezi nimi se vyjímá zřejmě nejvýše titul ze švýcarského Gstaadu, kde Novák porazil v červenci 2003 ve finále v pěti setech domácího Rogera Federera bezprostředně po jeho premiérovém wimbledonském triumfu. Dvakrát bojoval v grandslamových finále ve čtyřhrách – v roce 2001 ve Wimbledonu (s Davidem Riklem) a o rok později na US Open (s Radkem Štěpánkem). V Davisově poháru dokázal porazit celou plejádu předních světových hráčů, včetně například Samprase nebo Nadala.

Jirka se narodil v tehdejším Gottwaldově, kde také se sportem začínal, teprve v poměrně pokročilém věku tenisově přesídlil do Prostějova, odkud pochází jeho otec. Také on má na svém kontě duel proti Tišnovu v mistrovské soutěži družstev. V roce 1990 zvítězil (už v čerstvě přejmenovaném Zlíně) v jihomoravské dorostenecké lize nad Františkem Čtverákem 7:6, 6:3. V Tišnově se pak i on objevil ještě jako dorostenec na parketách místní haly při turnaji mužů. A tady došlo k té kuriozitě, že jsem se s ním nedlouho před svou čtyřicítkou utkal dokonce i já. Jeden z přihlášených účastníků neměl zájem o start ve čtyřhře, takže jsem se – už prakticky bez pořádného tréninku – nechal přesvědčit k tomu, abych startovní pole doplnil a nemuselo se jedno první kolo skrečovat. Jirka Novák se tehdy už před losováním v žertu ptal, zda mám vůbec registračku, aby ten turnaj nakonec nebyl pro porušení pravidel úředně zrušen. A to ještě netušil, že se potkáme i přímo na kurtu, neboť jsme v páru s Petrem Toufarem narazili hned v 1. kole právě na dvojici Novák–Mana. Jestliže v singlu jsem za celou svou sportovní dráhu nikdy neprohrál dvakrát 6:0, v deblu se mi to do té doby stalo dvakrát, v obou případech ještě v žácích někdy koncem 60. let. Potřetí a naposled mně pověstné dva kanáry nadělil o čtvrt století později právě v uvedeném zápase přední český daviscupový reprezentant, od něhož to ovšem nebyla žádná potupa, nýbrž počin, na který bych mohl být málem ještě hrdý.

Několik reprezentantů českého či slovenského tenisu se sice přímo v Tišnově neobjevilo, ale utkali se s hráči tišnovského klubu při některém z turnajů či v soutěžích družstev. Nemám teď v úmyslu vzpomínat na své vlastní dávné duely proti Ivanu Lendlovi či Jaroslavu Navrátilovi, ale rád bych uvedl alespoň tři zápasy, v nichž tenisté Tišnova porazili dříve či později slavné soupeře. Ta nejzajímavější výhra náleží do roku 1989, kdy tišnovský mladší žák Jirka Antoš ve více než čtyřhodinovém nekonečném duelu udolal v Brně svého slovenského protivníka jménem DOMINIK HRBATÝ (*1978). O deset let později se pak tento tenista na pařížské antuce projoval až do semifinále grandslamového French Open, nemluvě o jeho účasti v daviscupovém finále v roce 2005, kde v utkání Slovensko–Chorvatsko porazil oba své soupeře, tedy jak Maria Ančiče, tak Ivana Ljubičiče. V časově opačném gardu se nachází výhra Martiny Seyfertové nad LUDMILOU RICHTEROVOU (*1977) v utkání druhé ligy Hrádek nad Nisou–Tišnov v roce 2007. Rodačka ze slovenských Košic, která po rozdělení republiky získala české občanství, byla totiž o deset let dříve 62. hráčkou světového žebříčku a při reprezentačním působení ve Fed Cupu si mimo jiné zahrála i proti Martině Hingisové. A v neposlední řadě připomeňme ještě úspěšný výsledek tišnovské Ivany Havlátové, proti které uhrála v roce 1988 při žákovském utkání družstev brněnská soupeřka LENKA NĚMEČKOVÁ (*1976) pouhé tři gemy...! Také Lenka se pak v roce 1998 probojovala až do české fedcupové reprezentace.

Časově jsme se již přiblížili k tenistům, kteří se na světových kolbištích pohybují ještě dnes. Z nich má tišnovskou zkušenost například PETRA CETKOVSKÁ (*1985), jedna z mála skutečně prostějovských odchovankyň. V dětství velmi talentovaná hráčka prodělala řadu úrazů a nemocí včetně například operace hlavy, takže její kariéra rozhodně nebyla tak přímočará, jak se očekávalo. Ve dvouhře má na okruhu WTA na kontě jedno finále, v srpnu 2011 v něm v New Havenu podlehla tehdejší světové jedničce Wozniacké. Na žebříčku se dostala nejvýš zhruba před rokem, kdy zaujímala 25. příčku. Ve třech utkáních reprezentovala Českou republiku i ve Fed Cupu, nicméně dodnes se v tenisovém světě zřejmě v souvislosti s ní nejvíce hovoří o jejím tříletém partnerském vztahu se známým kyperským hráčem Marcosem Baghdatisem.

V mládežnických věkových kategoriích se svého času hrály na tišnovských parketách dokonce halové přebory Jihomoravského kraje a právě na něm se v roce 1996 utkala Petra Cetkovská ve finále dvouhry mladších žákyň se svou o rok starší oddílovou spoluhráčkou Pavlínou Tichou. Ve vypjatém prestižním derby-zápase střídavě obě hráčky na svých lavičkách poplakávaly, ale Petra nakonec těsně zvítězila poměrem 7:5, 7:6. O čtyři roky později se pak ve svých patnácti letech stala v Brně krajskou halovou přebornicí už i v kategorii žen.

Současná česká dvojka mezi ženami, dvojnásobná vítězka Fed Cupu z posledních let LUCIE ŠAFÁŘOVÁ (*1987), se logicky jako rodilá Brňanka Tišnovu rovněž nevyhnula. Hráčka, která se může chubit čtyřmi singlovými tituly na okruhu WTA Tour (Estoril 2005, Gold Coast 2006, Forest Hills 2005 a 2008), se zúčastnila dvou olympijských her (v Pekingu 2008 byla ve dvouhře až mezi posledními šestnácti) a ve světovém žebříčku se v srpnu loňského roku vyšplhala až na 17. místo. Tenisoví příznivci mají zřejmě dosud v paměti její doslova famózní výkon v loňském fedcupovém finálovém duelu proti Srbce Jankovičové. Podobně jako Andrea Holíková byla i ona od raného věku velmi tvrdě vedena svým otcem, který několik let působil pracovně v Rakousku jako hotelový trenér tenisu. Mezi svými vrstevnicemi zpravidla v žákovském věku nenacházela rovnocennou soupeřku, proto startovala obvykle o jednu kategorii výše a tento fakt ji také přivedl v roce 1998 jako 11-letou do Tišnova na jihomoravský přebor starších žákyň (do 14 let). Zde si s ní ale krutě zažertoval los, když hned v prvním kole narazila na druhou nasazenou hráčku Kriegsmannovou z Jihlavy a přestože vedla ještě 5:3 ve třetím setu, zvítězit se jí nepodařilo. Náladu si pak částečně spravila třetím místem ve čtyřhře a možná také účastí v různých karetních hrách, kterým se s chutí věnovala ve volném čase mezi zápasy v klubovém zákulisí s místními žáky.

O dva roky později pak Lucie Šafářová jako 13-letá hostovala za brněnskou Moravskou Slavii v jihomoravské dorostenecké lize a hned v 1. kole se její tým utkal proti Tišnovu. Podle předpokladů tehdy vybojovala pro svoje družstvo dva body, ale její výhry byly v obou případech těsnější, než se očekávalo. Sabina Baběrádová jí vzdorovala celé tři sety a deblový pár Tišnova Fialová–Baběrádová měl na dvojici Šafářová–Makovičková dokonce mečbol. Tím by pasáž o Lucii Šafářové mohla končit, ale s ohledem na následující kapitolu ji doplňme ještě dovětkem, že několik let před Lucií v Tišnově absolvovala pár akcí i její o deset let starší sestra Veronika a nejednou tu zápolil také švagr Martin Dvořáček, Veroničin manžel, oba rovněž velmi dobří tenisté mezinárodní úrovně.

RODINNÍ PŘÍSLUŠNÍCI, TRENÉŘI I ŘEDITELKA

Tím se dostáváme k té části našeho povídání, v níž se světových hvězd na tišnovské antuce dotkneme již jen velmi volně, nicméně také tyto historky mají nepochybně svou přitažlivost. Vedle samotných tenistů zvučných jmen se totiž na dvorcích našeho města poměrně často proháněli i jejich blízcí rodinní příslušníci.

Nejvíce se do historie tišnovského tenisu zapsali určitě Štěpánkové. Vlastimil Štěpánek (*1947), otec dnešního daviscupového reprezentanta RADKA ŠTĚPÁNKA (*1978), totiž pochází ze Šlapanic, což byl po několik desítek let jeden z nejobvyklejších regionálních soupeřů Baníku Tišnov. Štěpánek-otec dlouho patřil k nejlepším šlapanickým hráčům a po celou tu dobu se utkával s Tišnováky hned několika různých generací. Nedlouho před Radkovým narozením se s celou rodinou odstěhoval do Karviné a protože svět je malý, v září onoho roku 1978 se právě s Karvinou utkal na jejích dvorcích v předposledním kole tehdejší národní tenisové ligy tým Tišnova, který měl v sestavě mimo jiné také ... Vlastimilova bratra Josefa (*1952).

Pepa byl lepším tenistou než jeho starší bratr, zejména v mládežnických kategoriích patřil mezi republikovou špičku a brzy proto odešel ze Šlapanic „za lepším“ do ligového ZKL Brno. Po několika brněnských sezónách se pak sice v roce 1975 do Šlapanic vrátil, ale protože šlo o hráče – řekněme to kulantně – s velmi svéráznou životosprávou, přestali o něj mít v mateřském klubu zájem a on v roce 1978 přestoupil právě do Tišnova, který byl tehdy čerstvým přeborníkem Jihomoravského kraje a tím pádem i nováčkem následujícího ročníku národní ligy. Za Tišnov odehrál Josef Štěpánek nejprve dvě sezóny, ale ještě jednou se sem pak vrátil v roce 1983, přičemž o rok později absolvoval v rámci mistrovského utkání Start Brno–Baník Tišnov i vůbec poslední zápas své tenisové kariéry. V rozehrané čtyřhře při jednom z volejů už jen vykřikl bolestí, chytil se za ruku a z onoho zranění se pak už v podstatě nevykřesal. Na Pepu se v Tišnově často vzpomíná, neboť to byla persona více než charismatická a jeho tehdejší spoluhráči s ním zažili nepřeberné množství pikantních historek. Zajímavé je, že synovec Radek se tenisovým pojetím daleko spíš podobá právě Pepovi než svému otci, který byl především pověstným obranářem a téměř zásadně neopouštěl zadní čáru dvorce. V souvislosti s touto tenisovou rodinou jsem v poslední době míval i zajímavý sen, že totiž ve finále wimbledonského singla proti sobě stojí Rafael Nadal a Radek Štěpánek, přičemž z čestné lóže jejich zápolení sledují strýček Toni a strýček Pepa...

Zůstaneme-li u strýčků, velmi často se v Tišnově na turnajích či utkáních družstev objevoval brněnský Petr Bedáň (*1956), jehož neteř DANIELA BEDÁŇOVÁ (*1983) patřila ještě před nedávnem k vůbec největším talentům českého tenisu – v roce 2001 se již jako 18-letá dokonce probojovala až do čtvrtfinále US Open. Svou slibně rozjetou kariéru ovšem i ona ukončila velice brzy a provdala se za stejně starého daviscupového reprezentanta Jana Hájka. Ten pochází z Olomouce a aby se to nepletlo, proti Tišnovu pro změnu v mistrovském zápolení nastoupil v roce 1978 také jeho otec Svatopluk Hájek (*1956). Vazby Dáji Bedáňové na Tišnov jsou ale ještě o něco rozsáhlejší, neboť v oné „slavné“ ligové sezóně 1978 zde za Hradec Králové proti Baníku nastoupila také její maminka Alena Vondrejsová (*1961).

Opusťme teď galerii rodinných příslušníků a zaměřme se na osobnosti podstatně zajímavější. Spousta dobrých, či dokonce výborných tenistů, kteří se v minulosti objevili na tišnovských tenisových dvorcích, docílila totiž mnohem většího věhlasu v pozdější roli trenérů.

Nejrenomovanějším z nich je bezesporu MARIÁN VAJDA (*1965), dnešní slovenský trenér srbské světové jedničky Novaka Djokoviče. Marián zanechal v areálu na Ostrovci před více než 35 lety stopu velmi výraznou. Odchovanec tenisového oddílu Kúpele Piešťany se zde v roce 1977 zúčastnil žákovského turnaje, přičemž dvouhru mladších žáků bez problémů vyhrál a mezi staršími žáky byl až ve finále. Jeho start v Tišnově ovšem tenkrát nebyl zdaleka náhodný. Během předcházející části sezóny se totiž poměrně úzce skamarádil s tehdejším tišnovským hráčem Josefem Sedlářem z Veverské Bítýšky a k nám přijel na jeho osobní pozvání. Během turnaje dokonce bydlel se starší sestrou, která ho tehdy doprovázela a mimochodem se mnohým místním funkcionářům velice líbila, právě u Sedlářů v Bítýšce a odtud vždy společně přijížděli do Tišnova.

Marián Vajda vstoupil do dějin československého tenisu především jako historicky první vítěz mezinárodního turnaje Čedok Open na pražské Štvanici v roce 1987. V tomto roce také dosáhl na žebříčku ATP svého vůbec nejvyššího umístění, a to 34. příčky. Ještě o pět let později ale reprezentoval rozpadající se ČSFR na olympijských hrách v Barceloně. Jako trenér pak před stávajícím angažmá u Djokoviče připravoval například přední slovenské tenisty Kučeru a Hrbatého. Kromě již vzpomínané sestry má Marián ještě dva neméně zajímavé bratry – o čtyři roky starší Peter se rovněž věnoval tenisu a také on se objevil v roce 1979 v Tišnově, aby tu vyhrál soutěž ve dvouhře na dorosteneckém turnaji. Nejstarší Jozef je pro změnu již řadu let předním slovenským hercem a vedle mnoha televizních i filmových rolí dodnes úspěšně působí v činohře Slovenského národního divadla.

Velmi dobrými tenisty, ale ještě lepšími trenéry, byli i dva brněnští hráči se stejným příjmením, kteří ovšem navzájem nejsou v žádném příbuzenském vztahu. LADISLAV TRÁVNÍČEK (*1958) se v Tišnově objevoval velmi často, neboť podobně jako například Leoš Friedl se v počátcích své kariéry výkonnostně vůbec nevymykal z regionálního průměru. Ve dvou po sobě jdoucích sezónách jej v dorosteneckých mistrovských duelech dokonce porazili tehdejší tišnovští hráči Ivo Vaščák (v roce 1972) či nedávno zesnulý Marian Sendler (v roce 1973). Od svých osmnácti let šel ovšem výkonnostně prudce nahoru, stal se halovým mistrem republiky a při tenisové dráze ještě stihl vystudovat medicínu. Brzy ovšem doktorské řemeslo opustil a dal přednost roli tenisového trenéra – jeho nejslavnější svěřenkou byla bezesporu česká reprezentantka Helena Suková, ještě před tím ale vedl například nizozemskou tenistku Brendu Schultzovou, v roce 1996 devátou hráčku světového žebříčku, která má na kontě dvě grandslamová finále ve čtyřhrách a je čtvrtfinalistkou singla z Wimbledonu i US Open z roku 1995.

Jeho jmenovec DANIEL TRÁVNÍČEK (*1968) absolvoval v Tišnově jak několik klání na Ostrovci včetně kdysi velmi populárního turnaje dvoučlenných družstev, tak také vícekrát uváděný halový turnaj na parketách u sokolovny. Rychlost zdejšího povrchu tehdy okomentoval pověstným výrokem „tak to je teda děsná Paraguay“, čímž odkazoval na daviscupový duel Československa v Paraguayi v roce 1983 – jihoamerický tým si tehdy v Asunciónu na naše hráče připravil speciálně rychlou palubovku, na níž si s domácími hráči nedokázal poradit ani Ivan Lendl, načež světová tenisová federace krátce poté podobně extrémní povrchy nadobro zakázala. V trenérské roli Dan nejprve připravoval v jejích dorosteneckých létech Lucii Šafářovou a poté se stal osobním trenérem dvou předních českých daviscupových reprezentantů Bohdana Ulihracha a Jiřího Nováka. Rád vzpomíná především na svérázného samorosta „Bóďu“, který mu jednou přinesl trenérskou gáži na celý rok dopředu přímo na tenisový kurt v hotovosti v igelitové tašce. Dnes se Daniel Trávníček pohybuje ve zcela jiné branži: je zakladatelem a spolumajitelem (od loňského roku s tenistou Tomášem Berdychem) společnosti X-Production, jejíž význačnou součástí je i hudební vydavatelství. Danův label nabízí velmi stylové portfolio interpretů především z oblasti elektronické a tvrdší rockové hudby, mezi umělce jeho „stáje“ patří například skupina Midi lidi či Moimir Papalescu, vydal ale také alba kapelám jako je Sunshine nebo Insania. Díky svým kontaktům se ale v hudbě projevuje i jinak – v „tajemném“ přestrojením byl například v roce 2004 zvěčněn na obalu cédéčka Mikrokosmos populární skupiny Kryštof.

V mezititulku jsme zmínili i „ředitelku“, takže je na čase prozradit také to, komu že patří právě tohle významné funkční zařazení. Na velkých sportovních akcích bývá, obvykle v blízkosti pověstného sportovního manažera Miroslava Černoška, velmi často k vidění blondýnka středního věku, která je dnes šéfkou několika velkých tenisových soutěží na území naší republiky. Jedná se o PETRU LANGROVOU (*1970), svého času výbornou tenistku, která se ve Fed Cupu postupně objevila dokonce ve dvou rolích: v roce 1995 jako aktivní hráčka po boku Heleny Sukové a v letech 2003-2004 jako nehrající kapitánka českého týmu. Do Tišnova přijela na začátku roku 1985, aby se zde jako přerovská dorostenka zúčastnila prvního halového turnaje žen. Nebylo jí tehdy ještě ani patnáct, prvenství sice musela přenechat zkušenější Petře Holubové z Prostějova, ale bylo už tehdy jasné, že zanedlouho půjde o hráčku přinejmenším mezinárodní úrovně.

APPENDIX

Jak vidno, bohaté historické anály vynášejí na světlo nejednu tenisovou zajímavost. A s trochou fantazie k nim můžeme dodat i úvahu, že kdyby ta pověstná železná opona padla jen o několik let dříve, třeba bychom tu vzpomínali i na vzájemné zápasy tišnovských borců s Beckerem, Grafovou či Federerem. Ale to, prosím, berte jen jako závěrečný vtip.

Václav Seyfert st.