STOLPERSTEINE - část V.

Nelze pochopit nacistickou mašinérii, lze ji však popsat.

Jiří StránskýO zneužití myšlenky sionismu, potažmo celého sionistického hnutí v Protektorátu Čechy a Morava nacisty, jsem se již zmínil. Opravdu důmyslného zneužití sionistického hnutí došlo v nacisty organizovaných tzv. přeškolovacích táborech. Zde se především mladí muži měli naučit zemědělským pracím, intelektuálové se měli fyzicky utužit.

Název přeškolovací tábor – Umschulungslager – měl odkazovat na ideál sionistických organizací, které chtěly změnit strukturu tzv. tradičních židovských povolání a zaměřit se na výchovu židů k manuálním a zemědělským pracím. Židé měli být touto prací lépe připraveni na nový život v Palestině a zároveň byl zemědělský výcvik podmínkou pro udělení imigračního certifikátu, který vystavovala britská mandátní správa Palestiny.

(Přeškolovací tábor Lípa, Alena Jindrová).

V období let 1940 – 1945 existoval na území bývalého Československa jeden takový tábor. Lípa u Arnold StránskýNěmeckého, dnes Havlíčkova Brodu.

Lípa je velmi stará vesnice, její historie sahá až do středověku. Místem přeškolovacího tábora se stal statek inženýra Julia Krause. Krausovi byli v té době jediná židovská rodina v Lípě. Byli typickými představiteli pokrokářské asimilované vrstvy Židů v tehdejším Československu. Tento statek byl Ústřednou pro židovské vystěhování vyvlastněn a na jeho místě zřízen přeškolovací tábor. Většina mladých židovských mužů neodcházela do Lípy dobrovolně z nadšení pro sionismus, ale byla k tomu přinucena právě Ústřednou pro židovské vystěhování. Mezi těmito mladými muži se ocitli i dva židovští obyvatelé Tišnova:

Jiří Stránský (ročník 1921) a Karel Ponížil (ročník 1922).

Heřman StránskýRodina Stránských na začátku války čítala tři muže. Otec Arnold Stránský, nar.1.10.1882, v té době vdovec, měl dva svobodné syny.  Starší byl JUDr. Heřman Stránský, nar.18.4.1910, mladší byl Jiří Stránský – nar. 31.3.1921.

Spolu vlastnili dům na ulici Brněnské č. 9, kde provozovali obchod s látkami a kůžemi.

Jirka byl můj spolužák, je stejný ročník jako já. Byli to velmi slušní lidé a obětaví. Když byly nějaké dobročinné akce pro ty nejchudší, vánoční besídky pro děti, dávali různé dary, většinou ve formě zboží. Starší syn, ten advokát, byl jeden z prvních tišnovských tenistů. S Jirkou jsem chodil pět roků do obecné školy, on šel potom na gymnázium a já do měšťanky. Stačil ještě odmaturovat, ale na vysokou už nešel, přišli nacisté a vysoké školy zavřeli. Jirka se už na obecné škole dobře učil, měl samé jedničky.“(Z vyprávění Oldřicha Zelinky, ročník 1921).

Jiří Stránský nastoupil do Lípy od 8.10.1941 a byl tu do 1.3.1943. O jeho pobytu neexistují žádné podrobnosti. Druhý zmíněný židovský občan z Tišnova, jediný přeživší tišnovský židovský občan Karel Ponížil již nežije. Dosud žijící pamětník pan Oldřich Stránský z Prahy, který není v žádném příbuzenském vztahu ke Stránským z Tišnova, si jej mezi tolika vězni nevybavuje.

V Lípě vzniklo recesistické Kulturní sdružení Siláž, které uvádělo vlastní i od známých autorů upravené „divadelní“ hry.  Existuje Mladí Židé v Lípěprogram divadelního představení některých scén Snu noci svatojánské, ve kterém je pod rolí Klubka (tkadlec) uveden J. Stránský. Jestli se jednalo o našeho tišnovského Jiřího je ale nejasné, protože v táboře v tu dobu pobýval ještě Jan Stránský z Prahy.

Pak následoval více než roční pobyt v Terezíně, odkud byl odvlečen 15.5. 1944 transportem Dz 1263 do Osvětimi. Před postupující východní frontou se začalo stupňovat vyvražďování vězňů ve východních koncentračních táborech. Zdraví a silní jedinci byli přemístěni k práci na západ do Německa. Do německého Schwarzheide, kde měla výrobní závody firma BRABAG - Werks, bylo přemístěno na nucené práce cca 1000 československých židů z Osvětimi.  Nacisté z důvodů nedostatku pohonných hmot se benzín Nynější dům rodiny Stránskýchsnažili získávat chemickým postupem z hnědého uhlí. Asi 800 z nich tu nalezlo smrt. Byl mezi nimi i Jiří Stránský, který zde zahynul 29.10. 1944.

Jeho otec Arnold a bratr Heřman, kteří odjeli 25.5.1942 z Terezína transportem Aq 569 do koncetráku v Izbici, nebyli tou dobou již mezi živými. Arnoldl zahynul pravděpodobně již roku 1942 ještě v Izbici, Heřman pak v Majdanku 23.7.1942 jako vězeň č. 6547.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ze vzpomínek vězně, zvaného Fatt, z Lípy.

Celý tábor už několik týdnů žil v napětí, které vzbudily zprávy, jen chabě potvrzené z marodky, že už několik chlapců bylo poraněno na varlatech kousnutím krys při vyprazdňování střev na latrině. Táborová latrina byla vlastně jen dvoustranná stříška, pod kterou byla umístěna příčná tyč asi 40cm vysoko a pod tou pak hluboká jáma, vždy napůl plná výkalů. Nebylo tam nijaké příjemné  posezení, v létě hejna much a v zimě mráz nás obtěžovaly, ale navzdory tomu se na tom místě vyprávěly rozličné „zaručené" zprávy, které lahodily Práce v Lípě pod dozorem SSnašemu sluchu, politické anekdoty i zprávy z táborového života. Říkalo se takovým „latrinenachrichten" nebo také „bonkes". Byla to téměř další  společenská místnost, pravá oáza klidu a útěk před „buzeracemi", jak jsme nazývali zbytečné práce, nařizované vedením. Po několika týdnech marných nářků nad pokousanými zadky rozhodl konečné velitel, že latrína bude očištěna od drzých hlodavců. Samozřejmé se ihned pro tuto práci přihlásil dobrovolník, náš „roďák - dělák" Lebovič, nás stájníky k tomu sebral  Lederer po šichtě, a tak jednoho dne táhnul  k latríně průvod mužů s krumpáči a lopatami. V čele kráčel L ebovič, za ním jsme se loudali my a nakonec to uzavírali oba SS. Ten největší, Schmailer, nesl na ramenou brokovnici, dnes místo obvyklých vran bude střílet krysy! Boudu jsme povalili hravě, na denním světle se objevila jáma zaplněná výkaly. Nad ní po letovaly s bzukotem miliony masařek a v jámě samé  plavaly mezi lidskými výměšky desítky krys, vyrušených ze svého normálního života námi zvědavci. Lederer se zvědavé postavil na okraj jímky, za ním jeho pomocník chystal pušku a náš  „roďák"  ve snaze  předvést se, co umí,  slezl dovnitř a postavil se s lopatou do  jedné z krysích děr na boku jámy. Nám se moc nechtělo do blízkosti toho zápachu, kravská lejna jsou přeci jen snesitelnější, říkal jsem si. Velitel nás ovšem brzy zahnal k pomoci  Lebovičovi, který  prudce mával s lopatou a snažil se zasáhnout některou z pištících krys. Nastala hrozná a nepřehledná mela! Lederer nahoře ukazoval hned sem, hned tam, řval až posedle svoje: „Los, los!  Daher nebo dorthin" a byl jako velitel na frontě. My všichni plácali lopatami do hoven, až to stříkalo. Lebovič  křičel, Příjezd transportu do Terezínaže to stříká na něj a Schmailer si konečné nabil svoji brokovnici. Uprostřed kraválu, kdy jediným nepoškozeným byly krysy, sestoupil k jámě a v krátkých intervalech vypálil obě nálože broků z nejbližší vzdálenosti do klubka krys. Účinek byl ohromující. Nevím, kolik padlo krys, zato vím, že jsme byli všichni, včetně velitele, ale nejvíc náš Lebovič, doslova zaliti sprškou smrdutého obsahu latríny, což taky ukončilo naši trestnou výpravu proti krysám. Šli jsme do lágru, očistili se pod sprchou a pan velitel asi do své vany doma. Vím jen, že ještě 14  dní po tom jsem ten smrad na sobě cítil, přes vyprané prádlo i šaty. Vysmáli jsme se Lebovičově dobrovolné horlivosti a on s námi potom dlouho nemluvil. Obsah jímky odvezli potom v sudech na kompost, jámu vysypali chlorem a latrina fungovala znovu dál a dodávala ty „nejčerstvější“ zprávy.

(Přeškolovací tábor Lípa, Alena Jindrová)