S Alešem Sigmundem o bigbítovém pravěku

S ALEŠEM SIGMUNDEM O BIGBÍTOVÉM PRAVĚKU

 

Aleš Sigmund, jak jsme ho znali před létyV tišnovské knihovně je v plném proudu poslechový cyklus Kapitoly z historie československé rockové hudby. V nedávném druhém dílu byla řeč mimo jiné i o brněnské skupině Vulkán, jehož hlavním protagonistou byl koncem 60. let tišnovský rodák ALEŠ SIGMUND (*1944). Jeho vzpomínky na bigbítový pravěk na Brněnsku snad zaujmou nejen stálé frekventanty Univerzity volného času.

Můžete zavzpomínat na dětství a mládí v rodném Tišnově ? Samozřejmě včetně svých hudebních začátků...

V Tišnově jsem prožil krásná léta mládí a tak je pro mne stálým místem návratů. Mám tu sestru a celoživotní přátele. Bydleli jsme v pěkné vilce se zahradou u Kuthanky, takže jsem byl pořád někde na Klucanině - hodně kreslil a učil se mít rád přírodu. Hudební základy mi už od první třídy dala zdejší hudební škola několika lety houslí, měl jsem nějaké vlohy po otci - učiteli a varhaníkovi, který byl dobrým přítelem Aleše Smíška, po něm jsem taky dostal křestní jméno. O oba rodiče jsem koncem války tragicky přišel, takže mě a sestru vychovala naše babička s dědou.

Na kytaru jsem začal hrát až na gymnáziu a byl jsem tím docela posedlý. Brzy jsem už „válel“ Kefurtovo „Kytarové boogie“ a vzpomínám, že náš tehdejší ředitel Dr. Václav Komárek nás nechal tohle číslo zahrát i s doprovázejícím spolužákem o přestávce do školního rozhlasu.

Jedna z podob Vulkánu: zleva Aleš Sigmund-kytara, Karel Antonín-bicí, Bedřich Crha-klávesy, Cyril Kajnar-baskytaraZ různých historických rockových dokumentů je známo, že ke skupině Vulkán, s níž je pak Vaše jméno nejčastěji spojováno, jste se připojil po návratu z vojny na základě inzerátu, jímž kapela hledala kytaristu. Určitě jste ale v Brně s někým hrál už před vojnou a o tom se toho zatím moc neví...

Já jsem do Brna přišel až v roce 1965, po vojně, čili předtím jsem v Brně nijak nepůsobil. První skupinu jsem také měl na vojně, hrával jsem s ní na čajích a tancovačkách v Teplicích a v okolí. V Brně jsem narazil na kytaristu Ivana Sultanova, ten mě přivedl ke skupině The Shakers, párkrát jsem s nimi hrál, ale to už jejich éra končila. Bratři Bartoňové se museli věnovat studiu medicíny a bylo po Shakers.

Ve Vulkánu jste strávil více než dva roky po boku Petra Ulrycha, který pak v roce 1967 odešel i se sestrou ke skupině Atlantis. Byli jste v souboru coby dvě výrazné autorské i šéfovské individuality spíš jako „dva kohouti na jednom smetišti“ nebo jste naopak bez problémů spolupracovali ? A jak jste si rozuměli lidsky ? Můžete vzpomenout na nějaké zajímavé historky ?

Sourozenci UlrychoviDo Vulkánu mě vzal Petr Ulrych, byla to jeho a Hanky doprovodná skupina. Měli za sebou už pár nahrávek v brněnském rozhlase. Jemu  se to ale tenkrát nějak rozpadlo a neměl vlastně nikoho kromě bubeníka Jaroslav Ptáčka, tak jsme to dali nově dohromady. Hanka a Petr zpěv, Ivan Sultanov - rytmická kytara, Dany Svoboda - baskytara a já sólo kytara. S Petrem jsme tedy rozhodně nebyli žádní rivalové, naopak dobří přátelé, výborně jsme si rozuměli a měli jsme velice podobné plány a nápady. Oba jsme chtěli dělat původní tvorbu, ne kopírovat angloamerické vzory a zpívat anglicky, jako to předtím dělaly skoro všechny brněnské skupiny, to nám bylo málo. Oba jsme měli rádi moravský folklór a chtěli jsme dělat jeho bigbeatové úpravy, něco originálního. Chtěli jsme se stát profesionály, ale byli jsme bez pořádné aparatury, neměli jsme peníze a nebýt toho obrovského nadšení, tak to pro nás oba asi brzy skončilo. Protloukali jsme se všelijak, ale dostali jsme šanci v rozhlase, 1. brněnská strojírna nám půjčovala zkušebnu a natiskla plakáty.

S tím odchodem Ulrychovců k Atlantis to ale nebylo tak jednoduché. Šéf téhle skupiny Standa Regal totiž vzal vlastně jen Petra a řekl mu, aby si nemyslel, že tam bude s Hankou zpívat „nějaká dueta“. Na prvním beatovém festivalu tedy Hanka Ulrychová zpívala s olomouckou skupinou The Bluesmen.

Kdo vlastně přišel první s myšlenkou používat v beatové kapele cimbál – Vy nebo Petr ? A jak to bylo s jeho elektrifikací ? To byla nějaká klasicky česká (moravská) domácí samovýroba ? Pokud vím, na 1. československém beatovém festivalu v prosinci 1967 v Praze s Vámi na cimbál ještě hostoval člen BROLNu Petr Oliva, pak už jste na něj hrával sám – jak se celá tahle věc vlastně vyvíjela ?

Cimbál v rockové hudbě dnes používá například skuipina MedicimbalPoužívat cimbál jsme možná chtěli oba, ale elektrifikovat ho a naučit se na něj trochu hrát už byl můj nápad a ten jsem realizoval až s Marthou a Tenou. Živil jsem se tenkrát jako opisovač not v archivu Janáčkovy opery a ve skladu hudebnin jsem objevil starý maďarský cimbál, který jsem koupil  a nechal na něho namontovat  asi 30 kytarových snímačů, ten zesílený zvuk mě fascinoval, hlavně ty spodní struny. Byl to starý křáp, který se při cestách dost rozlaďoval a já jsem před každým vystoupením vždycky asi dvě hodiny ladil všechny nástroje na něž jsem hrával. Kytara elektrická, akustická, mandolina, buzuki, onen cimbál .. no hrůza. Ostatní byli v hospodě na večeři. Hrát na něj mě trochu naučil Petr Oliva, který s námi napřed i párkrát vystupoval.

Marthu a Tenu Elefteriadu přivedl do Vulkánu Váš doprovodný kytarista Ivan Sultanov, původem Bulhar. V určité době se pak ve Vaší kapele objevoval i baskytarista a zpěvák Emanuel Sideridis. Byl jste tedy doslova obklopen Obal singlu se skladbou Jaroslava Ježka„balkánskou“ komunitou. Byla to jen shoda okolností nebo lidé s kořeny v těchto krajích byli zkrátka „od přírody“ lepší hudebníci než jejich ryze brněnští vrstevníci ?

S příchodem Marthy a Teny do skupiny se věci začaly měnit. Vznikla nesmyslná formace se dvěma zpívajícími dvojicemi a že se to rozsypalo, bylo zákonité. Petr chtěl, abych se rozhodl, jestli budu dělat s nimi nebo s děvčaty - moje srdce už ale patřilo Martě, takže to bylo rychle vyřízené. Petr s Hankou odešli a mně zůstal Vulkán a Martha s Tenou.

Obklopení „balkánskou komunitou“ jsem si nijak neuvědomoval, žádné snad ani nebylo, v mé skupině se vystřídalo hodně hudebníků, po roce 1968 někteří emigrovali, Eman Sideridis se později vystěhoval do Řecka... bylo mnoho personálních změn. Každý hledal své štěstí, jak mohl. Ivan Sultanov se mnou hrál vlastně jen chvilku, než utekl v srpnu 68 do Rakouska. Setkáni s Řeky bylo docela zákonité, v Brně jich žilo několik desítek tisíc.

Bigbít jako takový u nás dlouho neměl na růžích ustláno a brněnský dvojnásob ne. Zatímco Olympic už měl na kontě několik regulérních „elpíček“, Atlantis na ně musel dlouho čekat, Synkopy ještě déle a původní Vulkán se pod tímto názvem vlastně nedočkal nikdy. Byl ten „pragocentrismus“ i v této branži skutečně tak citelný ?

V Praze šlo určitě všechno lépe a rychleji dopředu, po všech stránkách. Byli tam už manažeři, skupiny už začaly vydělávat, ale to snad nebyl nějaký pragocentrismus, je to prostě třikrát větší město, marná sláva. Náš manažer byl později taky Pražák.

Vulkán s oběma zpívajícími sestrami. Po Sigmundově levici bubeník Jaroslav Ptáček, Tena, Ivan Sultanov, Martha a baskytarista Danny SvobodaV repertoáru Marthy a Teny se logicky objevovaly písně s řeckými motivy (byť jste řadu z nich nakonec skládal Vy sám), ale také soulové věci à la Aretha Franklin nebo Tina Turner. Na beatfestivalu v Lucerně pro změnu zpívaly písničky od Jefferson Airplane nebo dua Sony & Cher. Jaký styl jim vlastně byl osobně nejbližší a co jste naopak do jejich repertoáru jako šéf kapely vnesl Vy ? A která bigbítová „odnož“ byla pro změnu nejbližší přímo Vám ?

Martha s Tenou začínaly písničkami Everly Brothers a Sony & Cher, já jsem pak pro ně intenzivně skládal a jelikož jsme měli hodně originálního repertoáru s českými texty, měli jsme dveře do rozhlasového studia otevřené a brzy nás pozval ke spolupráci i Panton. Repertoárově to s námi bylo dost pestré, možná až moc. Originální beatové (rockové) nadšení bylo obohacováno novými (soul) i starými (swing) styly. Z mého dnešního pohledu to bylo už poněkud bezbřehé, ale to přinášel čas. Čili stručně řečeno: Děvčata se často nadchla pro něco jiného, já jsem chtěl dělat prostě jen melodické pop-rockové písničky a držet se jednoho stylu. Proti srsti mi byl černošský styl, to bylo od Moravy opravdu hodně vzdálené.

A ještě jedna sestava: tady už Vulkán s baskytaristou Kamilem Tomečkem (uprostřed) a kytaristou Janem Kukletou (dole)Řecké písničky jsme si s děvčaty zpívali spíš v soukromí, na koncertech to zpívat nechtěly. Dotlačil jsem je k tomu vlastně až já a jejich otec. Já jsem v řecké hudbě našel zalíbení, opatřil jsem si buzuki, naučil se na ně trochu hrát a pak se blok řeckých písní stal stálou součástí našich koncertů – a velice úspěšnou. U houslaře Vily Kužela jsem si kromě dvou kytar nechal udělat i elektrické buzuki.

V poslední době se vytahují na světlo a zvukově čistí různé pradávné amatérské nahrávky koncertů. Neexistuje v některém skrytém šuplíku přijatelný koncertní či studiový záznam tvorby Vulkánu ještě z 60.let, který by se mohl stát tajným překvapením některého, třeba i jen příležitostného vydavatelství ? Jiří Donné už z archivů vydal ledacos... 

Záznamy ze starých koncertů jistě nějaké byly, ale zmizely v propadlišti času. Měli jsme už od roku 1966 rozhlasové nahrávky a desky, takže jsme to ani nějak nepotřebovali. Vím, že jsme si hodně koncertů natáčeli ze studijních důvodů, abychom si to pak pouštěli a poučovali se z toho.

Brněnskou specialitou byla svého času tzv. Brněnská beatová liga. Můžete toto „hudebně sportovní“ klání dnešnímu rockovému fanouškovi po létech nějak přiblížit ?

To spolu vždycky soutěžily dvě skupiny a ta, která dostala víc hlasů od publika, postoupila do dalšího kola. Bylo to tímto přitažlivé pro publikum. Bylo vždycky narváno.

Martha a Tena ElefteriaduVulkán je sice z angličtiny převzatý výraz pro sopku, nicméně to slovo je už počeštěné – nejde o žádné The Volcanos či jiný vysloveně „západní“ název. I tohle slovo přesto tehdejšímu režimu vadilo natolik, že jste se museli přejmenovat ? A dokonce jste byli Skupinou Aleše Sigmunda už v roce 1970 (viz například singl Dnes večer nejsem k mání), zatímco z Rangers se stali Plavci až r.1971, z Greenhorns Zelenáči r.1972 a z Flaminga Plameňáci dokonce až r.1973. Jak tohle probíhalo ?

Název Vulkán určitě nikomu nevadil, já jsem se s ním sám rozloučil. Brzy mi bylo jasné, že Vulkán byl spojen s Ulrychovými, tak jsme ten název opustili a zůstalo pouze u skupiny mého jména. Hvězdami byly Martha s Tenou.

V létě 1972 jsem ve svých 15 letech navštívil Váš koncert s Marthou a Tenou v tišnovském letním kině, které bylo tehdy narváno doslova k prasknutí. Vzpomínáte si na to vystoupení ?

Na ten koncert si nějak detailně nepamatuji, ale mám fotku našeho plakátu na náměstí, u něhož jsem se nechal vyfotit. Na plakátu bylo napsáno Martha a Tena a orchestr Tišnováka Aleše Sigmunda. Vstupné bylo 10 korun!

Tihle všichni s Alešem Sigmundem hráli: nahoře zleva Pavel Váně, Jan Sochor, Bob Frídl, dole Zdeněk Kluka, Ivo Křižan a Emanuel SideridisTehdy už jste společně s Janem Sochorem ve svých skupinách zastřešovali celou škálu legendárních rockerů ze zaniklých kapel, zejména z Progress Organization, ale nejen odtud (Váně, Kluka, Sideridis, Křižan...) Jak tahle bigbítová elita snášela úlohu doprovodné kapely zpěváků blížících se přece jen čím dál více k pop music ?

Tak tohle musím trochu upřesnit. Honzík Sochor u mě nějaký čas hrál na varhany a stal se po mně vedoucím mé skupiny v roce 1975, kdy jsem se rozhodl skončit s ježděním po republice a odešel do Prahy. Ivoš Křižan s námi natáčel v roce 1969 první LP pro Panton, nic víc. V různých časových úsecích se mnou hrál i Zdeněk Kluka, Sidi a Pavel Váně – ten asi nejdéle. Hráli s námi hlavně proto, že jim to dávalo obživu – na rozdíl od Progress – na to si museli ještě počkat. V poslední formaci se mnou hrál Pavel Váně, ten byl vždycky fajn parťák. Je smutné, že někteří už nežijí. Bubeník Slávek Tuhý, Honzík Sochor … no a taky Bob Frídl, kterého jsem kdysi vzal do skupiny k Martě a Teně.

Obaly Sigmundových sólových alb - to už ale nebyl bigbítVaše písničky zpívali i interpreti z oblasti mimo Vaši vlastní kapelu i mimo Brno (namátkou Karel Černoch, Petr Němec, Pavel Sedláček, Viktor Sodoma). Málokdo už dnes ví, že jste i autorem třeba jednoho z hitů Banjo Bandu Ivana Mládka, písničky Ve Špindlerově Mlýně. Jak vznikaly tyto spolupráce ?

Když jsem přišel do Prahy do Pantonu, tak po mně občas někdo chtěl písničku, tak jsem cosi skládal. Byly to ale spíše nahodilé spolupráce, bez trvalejšího ukotvení. Ale věnoval jsem se tam daleko více své původní zálibě – kytarovým instrumentálkám, vyšlo mi cca 10 alb, některá z toho i v zahraničí a některá byla velmi úspěšná. Kytaru jsem pak uplatnil taky u svých muzik pro Aleš Sigmund letos v srpnu v Železném při křtu kalendáře Svratka 2014spartakiády 1980 a 1985.

Tento rozhovor má pokrýt především Vaše brněnské působení v rockové hudbě. Skončilo přechodem do Prahy, což by bylo již téma na jiné povídání. Na závěr tedy jen otázka, kdy a proč se tak vlastně stalo ?

Táhlo mi na třicítku a měl jsem toho objíždění republiky už dost. Taky jsem nějak cítil, že dál už to nepůjde, žili jsme vlastně pořád za ostnatými dráty, znali jsme jen ježdění po vlasti a po Polsku, už to nikam moc nevedlo. Martha s Tenou se díky svému řeckému občanství přece jen dostávaly na západ snadněji. Taky jsem už chtěl rodinu a nešlo to všechno nějak dohromady. Pro Marthu a Tenu jsem napsal poslední písničky v roce 1975.

Ptal se Václav Seyfert st.

Komentář

Dodatek

Dovolte, abych ještě ex post tento materiál doplnil o jednu informaci. Po jeho zveřejnění se ke mně dostalo v dobrém míněné upozornění brněnského bigbítového pamětníka Jiřího Donné, že Aleš Sigmund je v tomto článku uváděn coby tišnovský rodák, ačkoliv jím ve skutečnosti není. Proto jsem s ním tohle téma ještě dodatečně "nakousl" a dozvěděl jsem se: "Jirka Donné má sice pravdu, ale mně označení za tišnovského rodáka nijak nevadí. Narodil jsem se sice v Hrotovicích, ale brzy poté, co tam padla ta neštastná bomba 8.5.1945, jsme šli do Tišnova. Takže se tak aspoň cítím. Můj otec i babička byli Tišnováci. Nedělejte si s tím starosti." Tak si je opravdu nedělám a úvodní odstavec i anotaci na titulní straně Tišnovin ponechávám bez opravy...  V. S.