Lež jako standard
Myslím, že nejvíc vyčerpávající jsou lži, kterých se člověk dopouští sám na sobě a o sobě, aby sám před sebou obstál. Aby to, co se mu děje, mohl vyložit jako něco, co chtěl, aby se mu dělo, je náročná mentální operace. Stejně tak vysvětlit si, že ambice, sny a potřeby, kterými trpí, jsou opodstatněné i z pohledu a zájmů společnosti, je vyčerpávající sebeklam. Nejúnavnější jsou potom neustálé střety s takzvanou realitou, která se složena z množství stejně sebeobelhávajících jedinců málokdy hodí do krámu.
(Jiří Honzírek, režisér divadla FESTE Brno).
Současnou politiku postupně zaplavili noví lháři. Jsou mladí, inteligentní, elegantně oblečení, usměvaví. Umí mluvit dlouze a souvisle, i když obsah jejich řeči bývá bezduchý a prázdný. Nenechají se při své kritice vyvést z míry. Jsou to dokonalí technici moci, dokonalí technokraté. Racionální a bez srdce. Jejich doménou je kalkul. Nepřemýšlejí o nesmyslnosti zákonů, vyhlášek, směrnic. Umějí jim vše přizpůsobit. Dokážou najít spojence v důležitých chvílích boje o moc, které vzápětí bez mrknutí oka opouštějí, když je již nepotřebují. V politice se přátelství nevyskytuje, není pro ně místo. Jsou jen účelové sestavené partičky, které se podle potřeb obměňují, zanikají, vznikají nové.
Mají společné pojítko. Nikdy nic jiného než politiku nedělali. Začínali jako mladí asistenti starších stranických politiků. Lidově se jim říká podržtašky. Zaplavují naše obecní úřady, radnice, magistráty. Jejich pohled na svět se od pohledu běžného smrtelníka diametrálně liší. Nemají žádné ideje, filosofická kréda, pevné morální životní postoje. Nic z toho. Všechno se v jejich světě proměňuje jen na účel. Je v podstatě jedno, v které politické straně se vyskytují. Ve své podstatě jsou úplně stejní. Prosti jakýchkoliv vizí, jakéhokoliv světonázoru. Zeptáte-li se jich na tyto otázky, odpovědí vám frází, žvástem o sociálním smíru, demokratické svobodě, že každý má právo na demokratický názor, který oni respektují, atd. atd...
Demokracie mají vůbec plnou hubu, aniž by si jen na zlomek vteřiny dali tu práci zamyslet se nad pravým významem tohoto slova.
Tím, že si nepřinášejí do stranických funkcí nebo funkcí zastupitelů, starostů, hejtmanů, poslanců či nedej bože členů vlády, žádnou kloudnou životní praxi z jiných zaměstnání, jejich odtržení od reality je obrovské. Brzy se ocitají v situaci, kdy rozlišit lež od pravdy se pro ně stává neřešitelným problémem. Ale mají vzácný dar. Díky svému mentálnímu ustrojení robotických technokratů jsou od těchto pochyb osvobozeni. Přizpůsobují své názory, tedy pokud nějaké vůbec mají, ohýbají pravdu a roubují na lež, všechno splétají do řečnických frází, klišé. Jsou flexibilní, levici zamění za pravici, jejich charakterový rys ptát se jen po účelu, tedy co je z toho užitečné pro ně, je dělá schopnými proniknout v politice kamkoliv. Dostanou se do jakýchkoliv funkcí. Mají talent rozpoznat silnější stranu a na tu se okamžitě přidat. Jsou to oportunisté v pravém slova smyslu.
Schopnost rozlišit pravdu od lži se vytrácí. Jejich životní kariéra začíná od drobných podrazů, malých lží. Na začátku jen zamlčí pravdu.
Například volený zastupitel zamlčí, že jeho trvalé bydliště je jen účelově zřízeno, pro splnění zákonné podmínky kandidatury. Je to přece podle zákona a proto legální. Ano, ale není to legitimní. Na přímý dotaz při veřejné diskusi o územním plánu, jak se zvolený představitel obce může dobře o město starat, když tu fakticky nebydlí, onen člověk lže, tvrdí, že tu bydlí. Na další dotaz kde, dokonce poplete svou adresu. Je to lež, dokonce veřejně deklarovaná.
Ano, někdo může říct, že je to malichernost. Ale lež má velký růstový potenciál. Jednoho dne se dočkáte lži od předsedy vlády nebo samotného prezidenta.
V naší zemi se lež stala standardem. Vždyť přece účel světí prostředky. Bohužel prostředky jakékoliv. Pomluvy, fámy, rány pod pás, lživé osočování, dehonestace.
Jsme svědky, jak nám do televizních kamer lžou nejvyšší politici ČSSD, lidé, kteří se mohli stát zakrátko členy vlády, obsadit ministerská křesla. Představa, že by se Hašek, Tejc, Škromach a podobní stali ministry spravedlnosti, vnitra, obrany nebo školství je děsivá.
Lež začíná u dětí. Ale zde se často nedá rozpoznat, kde je hranice mezi dětskou imaginací a lží. Ale dospělý člověk by se měl lži zbavit. Dělá mu totiž život těžší a těžší. Velký lhář musí mít velmi dobrou
paměť, aby si pamatoval všechny lži, kterých se kdy dopustil, aby při nich nebyl někdy přistižen.
A když se to přece jen stane, výmluv po ruce je v arzenálu lháře přehršle. Byla to „doba“, „daná situace“, nebo to bylo „obyčejné lidské selhání.“
Často se ptáme, co se stalo s národem Husa a Komenského, kteří tolik ctili pravdu, pro niž byli ochotni snášet vyhnanství nebo podstoupit smrt. Lež je přece těžkým lidským hříchem. Kdysi jsme jako malí slýchávali od svých rodičů, že lhát se nemá. Ale tehdy bylo jasné, co je pravda a co lež. Dnes se tato přirozená lidská schopnost někam vytratila. Pro lháře je dnes ideální doba. Jsou všude kolem nás, začínají lhát i lidé, kteří doposud lež zatracovali. Lež se přece vyplácí. A když stojí na lži i prezidentský úřad? V naší zemi už dlouho probíhá proces, který je negací citátu našeho prvního prezidenta po roce 1989, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Lež dnes vítězí. Lháři jsou dnešními celebritami.
Je smutné, že tolik těchto lhářů je právě z našeho kraje.
