Když se Tišnov dotýkal velkého fotbalu - 1/2

krokodlak
18.09.2013

 

KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU

Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?

Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...

 

 DOTEK PRVNÍ – VLADIMÍR DOLEŽAL

( 2. část )

  ( 1. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-11 )

 SK OLOMOUC ASO 1940-1948

 Kapitán Olomouce Vojtíšek s trofejí pro vítěze Českého poháru 1940Po skončení dlouhodobých soutěží 1939/40 vrcholila v českém fotbale jedna úplná novinka – Český pohár. Původně měla odstartovat již o rok dříve, ale Mnichovská dohoda způsobila, že pohár nebyl v roce 1938 vůbec zahájen. Zahajovací ročník tedy přišel na pořad až v sezóně následující. Přestože na webových stránkách wikipedie se v souvislosti s Českým pohárem píše, že „do druhého ročníku se už přihlásily i dva nejvýznamnější české kluby SK Slavia Praha a AC Sparta Praha“, z čehož by mělo logicky vyplývat, že v prvním ročníku vůbec nestartovaly, opak je pravdou. Oba se zúčastnily už premiéry, ale bez úspěchu: Sparta vypadla hned v úvodním kole s Ostravou a Slavii vyřadil ve čtvrtfinále SK Prostějov. Omlouvám se tedy tímto za omyl, který se mi vloudil do článku pro místní čtrnáctideník Vox č.16/2013.

 „18. 8. 1940 úkol splněn ! Už se o nás ví ! Musí se s námi počítat !“

SK Olomouc ASO - vítěz Českého poháru 1940Divizní SK Olomouc ASO s Vladimírem Doležalem v brance procházel dvoukolovou vyřazovací soutěží s téměř šokující suverenitou. Výsledky hovoří za vše: Český lev Beroun 5:0 a 7:1, SK Slezská Ostrava 5:0 a 2:0, Meteor VIII. Praha 3:1 a 4:1. A bylo tu finále proti SK Prostějov, sedmému týmu právě skončené 1. ligy (nezaměňovat s týmem SK Rolný Prostějov, divizním soupeřem Olomouce). První duel se odehrál v Prostějově a favorizovaní domácí v něm před pěti tisíci diváky na olomouckého soupeře nestačili, vítězem se stal SK ASO poměrem 3:1. Odvetné utkání mělo být pro Olomouc svátkem, neboť se tímto zápasem ve městě zároveň otevíral nově vybudovaný Andrův stadion, podle dobového tisku „nejkrásnější stadion v Protektorátě“. Před rekordní návštěvou 17.000 diváků dovršili Olomoučtí svoji spanilou jízdu a po výhře 2:1 se stali bez jediné porážky historicky prvním vítězem Českého poháru. O tom, jak výraznou měrou se na tomto úspěchu podílel brankář, svědčí úryvky z tehdejších novin: V obraně to byl bezvadný výkon mrštného a riskujícího brankáře Doležala, který si často vysloužil pochvalný potlesk. Nebo: Svazový kapitán Blažej přiznal, že tu objevil řadu hráčů, s nimiž může počítat pro representaci. Je to v prvé řadě brankář Olomouce Doležal.

Po nečekaném pohárovém triumfu přišly obvyklé všední dny a boj o vítězství v divizi 1940/41 a o postup do 1. ligy. Zpestřením sezóny byl Zimní primátorský pohár Prahy a SK Olomouc ASO také tuto soutěž vyhrál ! Palcové titulky deníků tak mohly hlásat, že Vítěz Českého poháru dává lekci pražským klubům. Olomouc pak skončila první i v Moravskoslezské divizi a o účast v 1. lize se měla poprat v kvalifikačním turnaji proti SK Nusle, SK Polaban Nymburk a SK Strakonice. Olomoucká sportovní veřejnost byla na vytouženou ligu tak natěšená, že se před turnajem v novinách dokonce objevila dlouhá báseň, v níž se pěly ódy i na jednotlivé hráče týmu. Sloka týkající se brankáře Doležala zněla takto:

Momentka z kvalifikačních bojůByla noc jasná, hluboká, měsíček svítil s vysoka,

mne zmocňoval se velký žal, když zřel jsem, kterak Doležal

se blížil ke mně blíž a blíž a smutně řek: „Což nevěříš,

že v kvalifikačním turnaji já zase dobře zahraji

a v těžkých bojích na mou čest, branek já pustím nejvýš šest!“

Předseda SK Olomouc ASO Josef Ander před kvalifikací sebevědomě prohlašoval, že chce turnaj vyhrát bez ztráty jediného bodu a nakonec se mu to opravdu podařilo. Do 1. ligy se Olomouc probojovala naprosto suverénně, více potíží měla spíš před tím v samotné divizi. SK Slezská Ostrava se jí totiž dlouho držel v těsném závěsu a odpadl teprve po kontumačním výsledku 0:3 ve vzájemném duelu. Utkání velkých rivalů bylo v Ostravě za stavu 1:0 přerušeno a už se nedohrálo. Ukončil je policejní úředník ve chvíli, kdy byl vyloučen jeden z domácích hráčů a ostravští diváci se prý (už tenkrát – pozn. aut.) chovali hrozivě.

V akci s Pepi BicanemTak začaly tři prvoligové sezóny, v nichž stál „Mirek“ Doležal týden co týden tváří v tvář všem hvězdám tehdejšího českého fotbalu, ať už jimi byli Kopecký či Bican ze Slavie, Kolský a Říha ze Sparty nebo další vyhlášení kanonýři z ostatních klubů. Před zahájením první z olomouckých ligových sezón představoval sportovní tisk „nové hráče, na které se můžeme plným právem těšit“ a o brankáři SK ASO napsal: Doležal je právem označován za nejlepšího moravského brankáře a podle našeho názoru je mu nutno dáti přednost před výborným zlínským Parákem, který v dosavadních zápasech Čech s Moravou hájil branku Moravy.“

Ligové tablo 1941Výbornou pověst Vladimír Doležal během příštích let mnohokrát potvrdil a zasloužil se tak o to, že s výjimkou posledního ze tří po sobě jdoucích ligových ročníků se SK Olomouc ASO za svá umístění rozhodně nemusel stydět. V sezóně 1941/42 obsadil ve dvanáctičlenné soutěži 10. místo, o rok později byl dokonce sedmý a teprve v ročníku 1943/44 svou příslušnost v prvoligové společnosti neobhájil. Vladimír Doležal v utkání Olomouce se SpartouV lize rozšířené na 14 týmů nechal pod sebou jen SK Plzeň a SK Nusle a to znamenalo sestup zpět do divize.

Ve válečných ročnících 1. ligy se Olomouckým podařilo dvakrát ze šesti vzájemných duelů porazit pražskou Spartu (vždy poměrem 3:1), se Slavií uhrála jednu cennou remízu 2:2. Vedle brankáře Doležala byli stabilními oporami týmu zejména obránci Krupka a Vojtíšek, do útoku postupně přicházely i dočasné posily z Prahy, jako například Rýgr (pozdější trenér československé reprezentace), Nožíř (v barvách Slavie držitel Středoevropského poháru) a řada dalších. Zvláštní kapitolou byl Zdeněk Trubač, který přestoupil do Olomouce především proto, aby unikl totálnímu nasazení v „říši“ – přesto ale musel dojíždět do Letňan a tam pracovat v nočních směnách, třeba i ze soboty na neděli. I tak těžké podmínky měli za války někteří prvoligoví fotbalisté. Kromě hráčů ale angažoval továrník Ander do týmu i další osoby, které měly pomoci k dobrým výsledkům klubu. Tak se například stal za 15.000 korun měsíčně „poradcem“ týmu olomoucký rodák Karel Pešek-Káďa, legenda českého fotbalu, jehož odborné pokyny hráčům ovšem vypadaly tak, že před každým utkáním nařizoval hráčům: „dejte do toho sádlo...!“

„Příčiny neúspěchu je nutné spatřovat v tom, že se příliš kupovalo a měnilo hráčů z Prahy. Jejich výkonnost měla již sestupnou křivku. Vztah k Olomouci neexistoval. Šéf Ander podléhal názorům různých šíbrů a nesmyslně platil vysoké částky za přestupy. Přehlížela se otázka morálně-volních vlastností takto získaných posil ... už neexistovalo mužstvo, které by mělo morálku a vztah ke klubu a městu, jako byl tým v roce 1940/41. Vinu na této situaci měli funkcionáři !“

Následující sezónu po olomouckém sestupu nebylo na fotbal ani pomyšlení, neboť vrcholila druhá světová válka a na podzim 1944 už soutěže nebyly ani zahájeny. Teprve po osvobození se tedy začal SK ASO prokousávat z divize zpět do 1. ligy, což se mu skutečně ještě jednou a naposledy podařilo. Po vítězství v divizi se opět uskutečnil kvalifikační turnaj prvních týmů z jednotlivých skupin a Olomoučtí v něm tentokrát měli za soupeře SK Libeň, Meteor České Budějovice a ŠK Malacky. Na rozdíl od jednoznačného postupu z roku 1941 se o pět let později nevyvíjela kvalifikace pro ASO úplně nejlépe. Ještě po čtvrtém kole byl tým dokonce poslední, když sice doma rozdrtil Malacky 8:0, ale na půdě soupeře pak prohrál 1:3; v Libni podlehl 4:7 a doma jen remizoval s Budějovicemi 2:2. Plný bodový zisk ze závěrečných dvou kol (1:0 doma s Libní a drtivé vítězství 6:0 v Českých Budějovicích) ale katapultoval Olomouc na nejvyšší příčku a tedy i do ligy.

„17. 8. 1946 jsme to dokázali – Olomouc má zase ligu !“

Naposledy na SlaviiLigový ročník 1946/47 ovšem rozhodně nepatřil mezi ty, které by si olomoucký, ale obecně i československý fotbal mohl dát za rámeček. SK ASO sice 6. 4. 1947 doma ve skvělém zápase znovu porazil Spartu (tentokrát 2:0), jinak se ovšem v soutěži spíš trápil a nakonec skutečně z 12. místa sestoupil. Boj o záchranu byl však navíc spojen s úplatkářskou aférou (už tenkrát – pozn. aut.) a utkání posledního kola Kladno – Zlín s výsledkem 2:4, který měl definitivně posvětit zlínskou záchranu, bylo shledáno podezřelým. Do hry s uplácením vstoupily navíc i Židenice, které byly naopak údajně ochotny přispět Kladnu, pokud Zlín porazí. Přestože se nakonec nic úplně neprokázalo, vyloučila asociace z ligy kromě sestupujících i všechny tři týmy zapletené do této kauzy a příští ročník se hrál pouze s 11 účastníky. Kladno při tom opustilo 1. ligu dokonce z třetího místa konečné tabulky...

„Na začátku alba jsem si pod tento náš společný obrázek položil otázku: Pepiku, Jendo, Mirku, půjde to ?

Uplynulo 8 roků, hodně se Se spoluhráči Krupkou a Vojtíškemzměnilo. Ohlížím-li se zpět, myslím, že i za Vás dva mohu prohlásit, že nám to šlo. Proč ? Měli jsme ten kulatý nesmysl rádi. Měli jsme rádi Olomouc. Snad nás i fandové měli rádi, i když jsme jim také někdy zahráli na nervy. To však patří ke sportu. Není každý den posvícení. Díky Vám, kamarádi – bylo to fajn !“

Mirek Doležal odehrál v SK ASO Olomouc ještě jednu divizní sezónu 1947/48, v níž tým skončil čtvrtý (v dalších létech pak byl v této soutěži postupně šestý, znovu čtvrtý a v roce 1950 už jako SK Obchodní domy Olomouc až devátý) a nakrátko ještě přešel do klubu ČSS Olomouc, přezdívaného „Česnek“ a hrajícího nižší soutěž. V roce 1949 s aktivním fotbalem definitivně skončil, přestože mu bylo teprve 31 let.

„Nastaly společenské problémy v naší společnosti. Do sportu se vnášela politika a názory, se kterými jsem nesouhlasil. Představy funkcionářů se nekryly s mými...“

 

REPREZENTACE 1941, 1947

 Všechny předešlé řádky se týkaly výhradně domácího klubového fotbalu, ovšem třešničkou na dortu jsou pro každého sportovce odjakživa zápolení mezinárodní, případně reprezentační. Českým hráčům, jejichž sportovní forma gradovala v létech druhé světové války, byla tato třešnička bohužel zapovězena. Zápasová konfrontace s cizinou v době Protektorátu pochopitelně neexistovala a jedinou náhražkou pro hráče i diváky byla pravidelně pořádaná utkání Čechy versus Morava. Od jara 1940 do jara 1944 jich bylo odehráno devět a navštívilo je celkem přes čtvrt milionu platících Reprezentace Moravy v utkání proti Čechám - 1941diváků; průměrná návštěva na jedno utkání se tedy pohybovala kolem třiceti tisíc. V Čechách se hrávalo pravidelně na Spartě, na Moravě se v pořadatelství střídaly Brno, Ostrava a Olomouc. Jen jedinkrát skončil tento duel nerozhodně (4. 5. 1941 v Praze s divokým výsledkem 5:5), všech zbývajících osm zápasů vyhráli Češi, v květnu 1943 v Brně dokonce vysoko 9:1.

V pořadí čtvrté „mezizemské“ měření sil se 14. 9. 1941 konalo na Andrově stadionu v Olomouci a možná i díky tomu dostal příležitost v brance Moravy právě Vladimír Doležal. Mužstvo Čech bylo ovšem přece jen viditelně lepší a po nerozhodném poločase 2:2 nakonec zvítězilo poměrem 4:2, když tři branky vsítil Bican a jednu Kolský. Za poraženou Moravu skórovali Melka a Šimek. Josef Bican po skončení zápasu pro tisk řekl: „S výsledkem jsem plně spokojen. Z Moravanů byl výborný brankář Doležal...“

Nominace do reprezentaceSkutečná reprezentace Československa byla opět možná teprve počínaje rokem 1946. Zatímco v pěti mezistátních duelech toho roku se v brance vystřídali Finek ze Slavie, Horák ze Sparty a Kopecký ze Židenic, o rok později se konečně zdálo, že přichází šance pro Mirka Doležala. Jeho jméno se objevilo v nominaci na přátelské utkání proti Dánsku a odcestoval tedy s reprezentační výpravou do Kodaně. V duelu, který se uskutečnil v pátek 20. 6. 1947 a skončil nakonec nerozhodně 2:2, odchytal ovšem celých 90 minut sparťanský Horák a na Vladimíra Doležala při jeho jediné zkušenosti v dresu se lvíčkem zůstalo místo pouze na lavičce náhradníků. Ve vzpomínkovém albu jsou tak jedinými relikviemi upomínajícími na tento zájezd jídelníček Upomínka na reprezentační duel v Dánskuslavnostní recepce (mezi chody nechybí pochopitelně „Carlsberg og Tuborg Pilsner“ a jako hlavní jídlo je tu uvedeno „Ung dansk Lam – Compot & Salat“ neboli mladé jehněčí s kompotem a salátem) plus Mirkovo vyprávění o pobytu v Dánsku pro stránky olomoucké Stráže lidu. Článek v ní začíná odstavcem, v němž redaktor listu píšící pod značkou –lf mimo jiné konstatuje: Representantem národního mužstva v kopané stal se v těchto dnech i olomoucký Mirek Doležal, který byl prozatím jmenován náhradníkem k mezistátnímu zápasu s Dánskem. Věříme, že jeho nominace bude častější a že zanedlouho zasáhne mezinárodně i na hřišti.

Redaktor se bohužel mýlil – další reprezentační šance pro Vladimíra Doležala už nikdy nepřišla a jeho jméno tedy v seznamu fotbalových reprezentantů naší země navždy chybí...

Dokončení příště

 

Odbočka č. 2 : Kdo to byl Josef Ander

Každému vyprávění o olomouckém fotbale té doby dominuje jedno stěžejní jméno – Josef Ander. Do dějin města se významně zapsali hned dva pánové tohoto jména.

Původní obchodní dům ASO v OlomouciJosef Ander starší (1865-1933) začínal jako prodejce suvenýrů v jedné z kramářských boudek na Svatém Kopečku. V roce 1906 již vlastnil obchod s galanterním zbožím a neustále rozšiřoval nabízený sortiment. Ve firmě pracovalo všech pět jeho synů a nejstarší z osmi potomků Josef Ander mladší (1888-1976) se později stal vrchním ředitelem Obchodní dům ASO v Olomoucifirmy a začal se podílet na budování sítě obchodních domů, které byly provozovány pod známou značkou ASO (Ander a syn Olomouc). Firma se v meziválečném Československu stala jedním z průkopníků samoobslužného prodeje a zavedla na tehdejší dobu novinku na trhu v podobě tzv. jednotkového prodeje (různé druhy nabízeného zboží za stejnou cenu). V čase největšího rozkvětu měla firma dvacet filiálek a také své zastoupení i mimo území republiky, konkrétně ve Vídni a dokonce v jihoamerické Limě. V roce 1948 byla tuzemská část firmy znárodněna a obchodní domy byly přejmenovány.

Na terase Anderovy vilyJosef Ander mladší byl znám také jako mecenáš umění a sportu. Zanechal svou stopu v tenisu nebo hokeji, nejvýznamněji se ovšem etabloval právě ve fotbale jako Zimní podoba letního sídla v Luhačovicíchdlouholetý majitel klubu SK ASO a iniciátor stavby nového fotbalového stadiónu. Jeho rodinné sídlo, vybudované v létech 1933-34 na Svatém Kopečku podle návrhu architekta Bohumíra F. A. Čermáka, se objevuje i v publikaci Slavné vily Olomouckého kraje. Půvabná stavba, srovnávaná dokonce s brněnskou vilou Tugendhat, se ovšem po znárodnění stala sídlem mateřské školky a dlouho opuštěný objekt se znehodnocenou zahradou pak léta už jen vysloveně chátral. Kromě stálého obydlí měl Josef Ander k dispozici ještě letní reprezentační sídlo v Luhačovicích – konkrétně šlo o původní vilu c. k. stavebního rady a svobodného zednáře Aloise O. Samohrda, kterou Ander koupil a příslušníci jeho rodiny v ní pak žili až do roku 1984. Později se z ní stala Vládní vila pro ubytování stranických delegací, v současnosti slouží jako atraktivní hotel.

Hrob Josefa AnderaHůře než firma či vily však po únoru 1948 podle očekávání skončil samotný Ander i jeho rodina. Byli zatčeni, Josef byl odeslán na 15 let na převýchovu prací do komunistických lágrů, jeho žena Malvína na 12 let a syn Marian musel strávit 5 let v Ostravských dolech. Současně byli vyhoštěni z Olomouce. Po propuštění pracovali s manželkou v zahradnictví, zatímco dcera, které se podařilo zůstat v zahraničí, jim z prosperujících poboček původní firmy v Rakousku a Peru posílala valutový důchod, který jim „hodní soudruzi“ iniciativně přepočítávali na tuzexové bony.


Václav Seyfert st.

Foto týdne

Aktuální články

Jak bez práce nakonec přece jen byly koláče
Miloš SyselHistorie| Historie
21.08.2023
Znovuobjevená dekorativní hornina na Tišnovsku
Miloš SyselHistorie| Historie| Příroda
19.08.2023
Který potok je Besénkem? A mohl bych ho vidět...?
Miloš SyselHistorie
21.03.2023