Jsme pořád mladí a neklidní...

 Rozhovor s Petrem Ulrychem o jeho vazbách na Tišnov

 JSME POŘÁD MLADÍ A NEKLIDNÍ, ALE BOHUŽEL UŽ VE ŠPATNÉM TĚLE

Zpěvák, skladatel a kytarista PETR ULRYCH se narodil v Hradci Králové, kde měl v onom roce 1944 jeho tatínek, operní pěvec Jaroslav Ulrych, právě pracovní angažmá. Tišnovským rodákem tudíž není. Téměř celý svůj dosavadní život prožil v Brně, v poslední době konkrétně v Mokré Hoře, takže v Tišnově ani nikdy nebydlel. Přesto má ale s naším městem až překvapivě velký počet "styčných bodů". A právě o nich jsme si v "exkluzivním" rozhovoru pořízeném speciálně právě pro Tišnoviny, s chutí povídali...

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zhruba před rokem vzpomínal pro Tišnoviny na své hudební začátky Aleš Sigmund, který se – ač z Hrotovic – považuje za našeho rodáka. Samozřejmě byla řeč i o Vulkánu, v němž jste se oba potkali. Podle svých slov se on po návratu Aleš Sigmund dnes - zřejmě už ne v kostkovaných kalhotách, zato se slušivým "slamákem"z vojny začlenil do už existující skupiny. Jak vy vzpomínáte na dobu této kapely, speciálně pak na Aleše a na skutečnost, že jste se shodou okolností oba brzy snažili v bigbítu uplatnit třeba i cimbál ?

V roce 1966 nebo 1967 se objevil u nás na Jaselské 10 Aleš Sigmund v kostkovaných kalhotách a měl s sebou dokonce novou kytaru od pana Vily Kužela, což byl brněnský houslař – jeho syn ostatně v této práci stále pokračuje – a líčil mně, co by chtěl v hudbě dál dělat. Já jsem tehdy vlastně ten první Vulkán, který fungoval ještě na Vojenské akademii Antonína Zápotockého, právě rozpustil. Se členy kapely jsme si říkali, že všichni už teď půjdeme svou cestou a rozdělili jsme si nějaké mikrofony nebo co jsme to tam tehdy měli za naprosto směšnou aparaturu. Když se Ivan Sultanov (vpravo) a zpívající Michal Polák ještě v řadách skupiny ShakersAleš objevil, tak jsme si plácli, že bychom tu kapelu tedy mohli nějak rozjet. Já si ale na to všechno už vzpomínám jen v takových mlhavých obrysech. Aleš se tehdy znal s Ivanem Sultanovem, což byl bývalý kytarista brněnské skupiny Shakers, která fungovala už před tím a vycházela z tehdejšího obvyklého stylu – kopírovala něco jako Beatles, zpíval s nimi Michal Polák. Kromě Sultanova měl Aleš ještě Dannyho Svobodu jako basového kytaristu, dále tam byl Jaroslav Ptáček na bicí a s tímhle tím obsazením jsme zkusili dát dohromady první Vulkán, tak říkajíc sigmundo-ulrychovský. To byla tedy opravdu vazba na Tišnov, my jsme potom Alešovi, když začal chodit s Marthou Elefteriadu, říkali „Tišnovský Řek“. Pokud se týče uplatnění toho cimbálu, bylo to asi tak, že s tím možná přišel Aleš, ale on ho chtěl použít v rock´n´rollu jako takový zvláštní zvuk. Kdežto mne to už tehdy „bralo“, protože jsem slýchal cimbálovky, jako muzika, celkově, jako zdroj, ne jenom jako nástroj. Chápal jsem ten cimbál jako v podstatě jeden z těch nástrojů, které hrály moravské lidové písně.

Druhým Tišnovákem, s nímž jste v hudbě spolupracoval, byl dnes už nežijící baskytarista Atlantisu a Bromova orchestru Jan Hubáček. Podle wikipedie právě on společně se Zdeňkem Klukou kapelu zakládal, ale neklame-li mne paměť, v těch nejslavnějších časech řady vydaných singlů koncem 60. let v kapele nebyl (na basu hráli Jiří Svoboda či Vladimír Ryška). Vrátil se tedy do ní až začátkem sedmdesátých let ? Jak to vlastně bylo s Atlantisem a Honzou Hubáčkem ?

Atlantis hrál (bez Ulrychových) i v Německu v muzikálu Hair, podobnou šanci dostali i olomučtí Bluesmen a pražští MatadorsHonza s námi hrál snad v roce 1972 a 1973. Bylo to v době, kdy už skupina pomaličku končila, ta nejlepší sestava Atlantisu už působila v muzikálu Hair, kytarista Stanislav Regal byl v západním Berlíně, pracoval tam na svém studiu a začal se uplatňovat jako skladatel pro Africa Simona, s ním měl dokonce jeden velký hit – Ramaya se to jmenovalo. V době, kdy s námi hrál Honza Hubáček, už sláva Atlantisu zkrátka doznívala a byla to sestava, v níž hrál dále Ruda Hájek na saxofony, klávesy a občas flétnu – to byl taky výborný muzikant, i když dost holdující alkoholu – a na ostatních postech se střídali různí lidé, jako byl například dnes už taky bohužel zesnulý Igor Vavrda nebo jeho bratr Víťa, který hrál na bicí.

To, co ale píše wikipedie, že Hubáček s Klukou skupinu spoluzakládal, to vůbec není pravda. Celé se to tehdy přihodilo tak, že Aleš Sigmund dal „lano“ do Vulkánu sestrám Elefteriadu a my jsme pak seděli někde v hospodě a řekli jsme si, že tedy končíme Jan Hubáček (vpravo) už u Gustava Broma, nad nímž vykukuje Vítězslav Vavrdas naší spoluprací a Danny Svoboda šel společně se mnou, protože já jsem mezitím pro změnu dostal „lano“ od Regala do Atlantisu. Svoboda s námi pak přežíval až do doby, než Regal udělal další řez a na baskytaru začal hrát vlastně kytarista Ivo Křižan – to byla ta nejlepší sestava kapely.

Honza Hubáček tedy působil až v té závěrečné fázi Atlantisu, kdy už se pomalu schylovalo k tomu, že vzniknou Javory. My jsme dokonce v té době už zkoušeli v Jaltě – což nám umožnil Gustav Brom – s Josefem Hanákem, Zdeňkem Šmukařem nebo houslistou a flétnistou Víťou Sloukou z kapely Menší bratři. Uzavřelo se to pak celé celé tak, že Honza Hubáček a Víťa Vavrda odešli k Bromovi; my jsme už i v té první sestavě Atlantisu totiž s Gustavem Bromem často spolupracovali a on tu rytmiku pak „zbigbítoval“, takže Honza vlastně skončil nadlouho u něho.

V souvislosti s Atlantisem mi to nedá, abych se nezeptal na jednu věc. Na vaší nedávno realizované třídeskové antologii Půlstoletí 1964-2014 byla u nás vlastně poprvé vydaná i legendární písnička z 21. srpna 1968 Zachovejte klid (o níž jsem si mimochodem odjakživa myslel, že se jmenuje Zbývá mi jenom píseň), a to v onom původním, vpravdě legendárním, ale technicky velmi nezachovalém provedení, kde hrajete zcela sám. Já ale mám ve svém Možná je právě toto sestava, v níž Atlantis natáčeli v brněnské televizi "protiokupační" písničku Zachovejte klidarchivu mnohem lepší verzi s celou kapelou. Vy jste pak tuto věc natočili ještě jednou s Atlantisem nebo je to nějaké jiné seskupení ? A bylo to rovněž v brněnském rozhlase ?

Ta verze s celou kapelou se natáčela v brněnské televizi. Když jsme hráli, byla v pozadí za námi umístěna československá vlajka. Nahráli jsme tehdy dvě písničky, první z nich byla právě Zachovejte klid, druhá se jmenovala Kain Was A Brother Too a byla to moje melodie s anglickým textem Reného Trejtnara. Škoda, že jsem při sestavování alba nevěděl, že se nahrávka z tohoto natáčení zachovala. Ale myslím, že ta autentická první verze má zase svoje opodstatnění. V té televizi to bylo opravdu s Atlantisem, určitě tam tehdy hrál Zdeněk Kluka, ale kdybych si měl vzpomenout na celé obsazení, musel bych vidět obrazový záznam. Zkrátka Kluka & spol. Byla to vlastně ilegální nahrávka pro brněnskou televizi.

Autorem skromného, ale velmi výstižného obalu Nikoly Šuhaje loupežníka z roku 1974 je Miloslav „Sonny“ Halas – umělec-pábitel, který o sobě pro změnu s nadsázkou tvrdil, že se stal „Tišnovákem vlastní pílí“. Vy jste se při práci na Obal s motivem Lea Novotného, tak jak ve zjednodušené podobě vyšel při reedici alba na CDalbu nebo při jiných okolnostech s Halasem osobně potkával ? Jaký byl tento člověk, mnohými považovaný za „nezapomenutelnou osobnost“ ?

Já jsem Sonnyho Halase neznal až do té míry, abych věděl, jestli je pábitel nebo není. Každopádně to tehdy byl takový rychlý sled událostí a už si ani nevzpomínám, jak on se k tomu vlastně dostal, jestli mi ho snad někdo doporučil… Rozhodně si ale myslím, že ten obal byl velice pěkný, zdařilý. A nebyl jediný. My jsme třeba měli vynikající obal od Lea Novotného na naše Nádherný obal Sonnyho Halase k desce Nikola Šuhaj loupežníkprvní nevydané LP Odyssea. Ten byl skutečně vymakaný. Leo Novotný se tehdy během pražského jara vrátil z ciziny a vytvořil exkluzivní obal, kde vespod to výtvarno vycházelo z komiksu a postupně to přecházelo až do secese – nebo naopak, to bych se na ten obal musel znovu podívat. Ale Halasův obal byl tak jedinečný, že právě podle toho obalu, ať už byl pábitel nebo nepábitel, si to lidi vybavují. Já vždycky říkám: „modrobílý obal s tou krajkou“ – bylo to vynikající. Já jsem si s ohledem na můj tehdejší vkus myslel, že on je takový trošku undergroundový člověk, ale opravdu jsem ho neznal zase tak dobře.

Pro mnohé bude jistě překvapením, že s Tišnovem vás kromě hudby pojí i tenis. Pamatuju si jako kluk, že už kolem roku 1972 jste do Tišnova jezdili rekreačně hrávat s celou kapelou a pak se po mnoha letech kontakty obnovily, když se v roce 1998 váš tehdy 15-letý syn Petr stal asi na pět let dokonce tišnovským hráčem. Jak k tomu všemu došlo ?

Petr Ulrych junior se svými tenisovými svěřenci a dole ve výřezu s raketou i Petr seniorK tenisu a k vašemu otci mne přivedl právě Honza Hubáček, protože tehdy jsem se o tu hru začal zajímat. Byli jsme si u vás několikrát „pinknout“, ale jen s Honzou, ne s celou kapelou. Já jsem v té době konal takové dobrodružné pouti, když jsem na ty vaše kurty jezdil na kole, na favoritu. Myslel jsem si, že to k tomu patří, jet z Brna z Jaselské ulice až do Tišnova a netušil jsem, že když tam člověk ten tenis hraje a pak jede zpátky, že už nakonec tak nějak „nemůže“. Živě si vzpomínám, jak jsem vždycky těžce dojížděl na tu Jaselskou. Tehdy byl samozřejmě provoz na silnici naprosto směšný, to si dnes už nikdo neumí představit, ale přece jen tam byl sem tam nějaký kopec a spolu s tím neuměním na tom tenise to byl docela odvážný výkon, který mne občas položil až na lopatky.

No a ty kontakty se pak opravdu obnovily v souvislosti se synem – a náš Petr na to rád vzpomíná. My dnes spoluprovozujeme tenisovou halu v Líšni a já si dokonce myslím, že na stará kolena už bych věděl, jak některé věci hrát nebo nehrát, určité údery jsem se naučil i odezíráním pomocí internetu, ale ta tělesná schránka už je zase taková, že jsme sice – jak já říkám – mladí a neklidní, jenže bohužel už ve špatném těle. 

Pivovar Černá Hora má zkrátka svou skupinu Kern, což nezměnila ani písnička Půlnoční lidéNa jednom z koncertů jste vzpomínal, že právě v Tišnově u sokolovny vás napadl motiv nějaké písničky a tak jste si zatelefonoval z nedaleké budky k sobě domů a „nazpíval“ si pro jistotu ten nápad na záznamník. Jak to tehdy bylo a o jakou písničku šlo ?

Ano, to je taková velmi veselá hříčka. V Tišnově u sokolovny, když jsem čekal na Petra trénujícího v sousední hale a neměl jsem co dělat, mne najednou napadla písnička, kterou vlastně hrajeme dodnes – jmenuje se Půlnoční lidé. Tehdy jsem měl doma záznamník, tak jsem si zatelefonoval a tu melodii jsem si nazpíval. A pikantní je na tom ještě to, že v textu té písničky se zpívá: „Černá h(H)ora skrývá poklady, pro půlnoční lidi jsou tady“, ale i když tam byla vysloveně jmenována Černá Hora, tak tamější pivovar na to dodneška nezareagoval. Oni holt měli tu skupinu Kern, takže já se nedivím, že nám neposlali ani basu piva. Třeba to ale ještě napraví, Petr Ulrych stále mladý a neklidnýprotože černohorské pivo mně opravdu chutná. Několikrát jsme taky v Černé Hoře ještě s Javory hráli – už ovšem nevím, jestli jsme tam hráli taky písničku Půlnoční lidé.

V Tišnově jste s různými sestavami mnohokrát koncertoval. Sám jsem se organizačně podílel hned na třech vašich vystoupeních, dvakrát v sokolovně a jednou v kině. Vybavuji si vás ale ještě při jedné zcela speciální akci, a sice na „strécovském večeru“ koncem roku 1973, když u nás Jaromír Hnilička přebíral Cenu Josefa Blahy a vy jste měli se sestrou samostatný výstup s Bromovým orchestrem. Existuje z toho dokonce amatérská nahrávka. Pamatujete si ještě na tento nebo případně nějaký jiný tišnovský koncert ?

Hana a Petr Ulrychovi a Javory beatV různých seskupeních jsme v Tišnově koncertovali mnohokrát. Naposledy v kině to byla rodící se kapela Javory beat, která tehdy právě procházela určitým vyhraňováním stylu, což je teď – doufám – už v pohodě. Pro mne nejhezčí a myslím si, že pro lidi velmi atraktivní je nyní to, když hrají obě dvě kapely – klasické Javory, tedy ty houslově-cimbálové, a Javory beat – dohromady. To je asi zatím vrchol toho, co hrajeme. Dokonce by se zaradoval i Aleš Sigmund, že tam konečně má ten cimbál v bigbítu. Strécovský večer v roce 1973 si sice vůbec nepamatuju, ale je to možné. Já jsem toho s Bromem moc nezpíval, to spíš Hanka. Ta amatérská nahrávka by mne ovšem docela zajímala. Jinak si z tišnovských koncertů skutečně vzpomínám na ty vaše, v sokolovně jsem si totiž vždycky vybavil, jak jsem se tam jako ten „hloupý rodič“ chodíval dívat do vedlejší haly na Petra, trénujícího na tamních parketách a bylo mně tím celé to prostředí už vlastně takové známé. Mockrát jsem tam čekával i v restauraci, až trénink Petrovi skončí. Výsledek to mělo tedy hlavně ten, že jsem při tom udělal tu písničku Půlnoční lidé. No a Petr nakonec u tenisu zůstal dodnes.

Mnohokrát děkuji za Vaše odpovědi a přeji hlavně pevné zdraví a hodně radosti z dobré hudby.

Václav Seyfert st.