Herbert Bartaune – příběh letce ve stínu impéria
Náš krátký příběh začíná nad třemi malými fotografiemi a krátkým, ručně psaným zápisem do knihy hostů Hotelu Franke z roku 1935. Na jedné z fotografií vidíme velmi mladého muže, jak se usmívá v rozhovoru s četnickým důstojníkem. Nad pravým obočím má náplast. Zápis v hotelové knize je psán německy a sděluje se v něm:
29. 7. 1935 Herbert Bartaune, Brémy, Brakerstraße 29
Dne 29. 7. 1935 v 11:00 jsem odstartoval z Wasserkuppe, v 17:03 přistál u Tišnova. Dosáhl jsem výšky 2450 m n. m.
Let byl uskutečněn v rámci 16. ročníku soutěže v bezmotorovém létání na Rýnu.
Podle rádiového hlášení přistáli tři piloti s letounem Rhönadler v Brně na letišti
a jeden v Novém Městě. Mé přistání u Tišnova proběhlo hladce. Četnictvo a úřady
mě velmi přátelsky přijaly a dobrým hostitelem mi byl hotel Franke.
Dne 1. srpna 1935 jsme s Rhönadlerem z louky znovu odletěli. Doprovodný vůz ho mezitím připravil.
Ze snímků zatím není jasné, zda se jedná o fotografie pořízené ve stejný den, nebo je jedna ze dne přistání (29. červenec) a druhá ze dne startu (1. srpen) k návratu. Letoun má označení číslicí 30. Na základě označení místa, odkud bezmotorový letoun vzlétl – Wasserkuppe – jsem zkusil napsat na místní základnu kluzákového létání. Na můj email pohotově zareagoval pan Petr Ocker.
Ahoj Miloši,
Děkuji za otázku.
Bílo-červené letadlo je „Rhönadler“ se soutěžním číslem 30 (Soutěž Rhön 1935).
Poznávací znamení bylo „D-Günther Grönhoff“ od Zemské skupiny leteckého sportu č. 9, místní skupiny Brémy.
Pilot Bartaune z Hamburku byl nejmladším účastníkem soutěže a hned na jejím začátku, 21. 7. 1935, uletěl 120 kilometrů do Helmesgrünu u Lobensteinu.
Dne 23. 7. doletěl do Findlosu u Battenu, následující den do Vachy.
Dne 25. 7. do Gaulheimu u Oppenheimu – již 146,7 kilometru – a 27. 7. do Heiny u Römhildu. Následující den alespoň 90 minut létal v svahovém proudění.
Dne 29. 7. byl velmi dobrý den – piloti Oeltzschner, Braeutigam, Heinemann a Steinhoff doletěli až do Brna (502 km). Bartaune dosáhl 481 km do Tišnova, jednalo se o druhý nejlepší výkon! Kdyby tito čtyři piloti nedoletěli až do Brna, byl by Bartaune získal světový rekord!
Dne 24. 7. a 2. 8. letěl s tímto letadlem pilot Hieckmann, ale nedosáhl žádného významného výkonu.
Skupina 9 skončila na 5. místě a obdržela pár bezvýznamných cen (mimo jiné bronzovou plastiku od říšského guvernéta Meklenburska), jakož i údajně několik kvalitních cen pro piloty a tým včetně řidičů. Ze skupiny Brémy se soutěže zúčastnila tři letadla (D-Ith č. 28 s pilotem Kennel-Böhmem a D-Käftin č. 29 s pilotem Kachelem). Číslo 28 si vedlo dobře a získalo 1117,5 bodu, což znamenalo odměnu 1676,25 říšských marek. Číslo 29 získalo pouze 11,25 bodu, tedy jen 16,90 říšských marek. Bartaune obdržel 1214,7 bodu a tím pádem 1821,05 říšských marek.
Tento dokument je opravdu velmi krásný, velmi by mě potěšilo, kdybychom získali kvalitní fotografii nebo sken do naší sbírky. Je to první dokument o „přistání“, který jsem za mnoho let práce na historii viděl! Anebo pokud byste mohli jednotlivé fotografie pěkně nafotit, protože na horní části snímku se třemi osobami je trochu odlesk.
Mnohokrát děkuji a srdečně zdravím.
Peter Ocker
Můžeme tedy poopravit informaci H. Bertauna o tom, že jeden z pilotů přistál u Nového Města n. M. a jen tři piloti doletěli do Brna. Podle oficiálních výsledků závodu doletěli do Brna všichni čtyři piloti, jak dokládá i dobová fotografie na stránce o soutěži (níže).
Složené letadlo bylo pravděpodobně uloženo v prostorách Kopřivovy papírny v Předklášteří podle pozadí a úzkých kolejí na fotografii, po kterých jezdily vozíky s napařeným starým papírem do papírenských holendrů.
Wasserkuppe – závod kluzáků 1935
Wasserkuppe je hora v německém pohoří Rýna, známá jako kolébka bezmotorového létání. Právě zde se po první světové válce zrodil moderní plachtařský sport – díky omezení Versailleské smlouvy se Němci nemohli věnovat motorovému letectví, a tak se věnovali rozvoji kluzáků. Od roku 1920 se na Wasserkuppe konaly slavné Rhönské soutěže, které přitáhly nejlepší piloty a konstruktéry z celé Evropy. Hora se stala centrem technologických inovací – zde vznikly první účinné brzdící klapky, aerodynamické tvary a letecké školy. V meziválečném období zde působili klíčoví piloti jako Wolf Hirth, Hanna Reitschová nebo Heinz Huth, kteří později ovlivnili vývoj Luftwaffe. Po druhé světové válce zde vzniklo Německé muzeum plachtění, které dodnes uchovává odkaz Wasserkuppe jako duchovního a technického centra světového plachtění. Hora se stala nejen místem rekordních letů, ale také symbolem vzdoru, vynalézavosti a letecké vášně.
Samostatná epizoda v životě Herberta Bartauneho, která stojí za zvláštní zmínku, je jeho legendární let z Wasserkuppe do Tišnova během 16. Rhönského plachtařského závodu dne 29. července 1935. Tento výkon nejenže ukazuje jeho mimořádné schopnosti pilota, ale zároveň ho symbolicky spojuje s českým prostředím – konkrétně s Tišnovem, kam jeho kluzák doletěl.
Bartaune sice skončil v celkovém pořadí soutěže na 5. místě, ale jeho výkon 481 km patřil k nejdelším letům dne a jen těsně zaostal za vítězi, kteří přistáli na letišti v Brně. V případě, že by čtyři nejlepší piloti neletěli dále než on, stal by se Bartaune držitelem nového světového rekordu s ohledem na svůj věk.
Rok 1935 byla doba, kdy už byl v Německu u moci Adolf Hitler. Kluzáky kromě běžného značení měly na ocasu namalovaný hákový kříž. To na snímcích z hotelové knize vidět není, ale na ostatních kluzácích tohoto závodu, které přistály v Brně, je toto značení patrné.
Tato událost se nesmazatelně zapsala do dějin letectví a díky neúnavnému zájmu hoteliéra Frankeho o dění na Tišnovsku i do paměti města. Vzdušná trasa z Wasserkuppe přes Bavorsko a Čechy až k Tišnovu se stala symbolem tehdejších možností a odvahy plachtařů. Bartaune, tehdy teprve jednadvacetiletý mladík, se zde ukázal jako výjimečný pilot – klidný, přesný, s mimořádným odhadem terénu a znalostí letecké aerodynamiky. Let do Tišnova byl bezpochyby jedním z vrcholů jeho předválečné letecké dráhy – a začátkem osudu, který jej brzy zavál do bouřlivých dějin druhé světové války.
Herbert Bartaune
Herbert Bartaune se narodil v roce 1914 v německé koloniální držbě Německé jihozápadní Afriky – území dnešní Namibie. Vyrůstal v prostředí, které formovalo sebevědomí bělošské menšiny nad původním africkým obyvatelstvem. Tato kolonie, jediná plně osídlená oblast
Německé říše v Africe, se vepsala do historie jako místo první genocidy 20. století: během let 1904–1908 zde německé jednotky systematicky vyhladily desítky tisíc domorodých Hererů a Namů. Právě zde vznikly první německé koncentrační tábory, například na ostrově Shark Island, které později posloužily jako inspirace pro nacistický systém. Současně zde byly poprvé testovány rasové teorie, z nichž čerpal i pozdější nacistický eugenický výzkum – vedle Eugena Fischera se v této éře profilovala celá generace vědců, jejichž výzkumy na míšencích mezi Afričany a Němci přímo ovlivnily ideologii Adolfa Hitlera.
V tomto prostředí vyrůstal mladý Herbert – nadaný, ambiciózní a technicky orientovaný. Právě zde v Jižní Africe se začal věnovat plachtění. Jeho výkony na větroních upoutaly pozornost už v roce 1935, kdy se jako nejmladší účastník zúčastnil slavného závodu na německé hoře Wasserkuppe a uletěl 120 kilometrů. Z roku světový tisk, který se věnoval leteckému sportu, zaznamenal roku 1938 jeho výkon 210 mil dlouhého letu z jihoafrického Albertonu. Brzy se stal členem prestižního leteckého výzkumného institutu DFS, který se specializoval na vývoj kluzáků a aerodynamických technologií. Zde se Bartaune podílel na zkoumání brzdících klapek (aerodynamická brzda, air brakes) – techniky, která později sehrála důležitou roli při vývoji střemhlavých bombardérů.
S nástupem nacistického režimu a vypuknutím druhé světové války byl Bartaune jako kvalifikovaný pilot, ale především jako letecký inženýr, přijat do Luftwaffe, kde dosáhl hodnosti Hauptmann (kapitán). Jeho zkušenosti z výzkumu a výcviku z něj učinily ideálního instruktora nebo technického odborníka, pravděpodobně u jednotek využívajících Ju 87 „Stuka“. Přímé nasazení na frontě není doloženo, ale podle poválečných dokumentů byl veden jako člen NSDAP a plně začleněn do vojenské struktury nacistického Německa.
Po válce unikl denacifikaci a přesunul se zpět do jižní Afriky. V roce 1953 se objevil v Austrálii, kde experimentoval s vyvoláváním deště pomocí jodidu stříbrného. O několik let později žil v Rhodesii, kde působil jako pilot u aerolinií a později se stal ředitelem vlastní charterové společnosti Bechuanaland Air Safaris. Zde jeho život nabral nečekaný obrat.
Na počátku 60. let létal s africkými aktivisty z řad ANC, PAC a MK do Tanzanie. Získal důvěru významných osobností, jako byli Nelson Mandela, Patrick Duncan nebo Michael Dingake. Bartaune však nebyl pouze leteckým dopravcem – stal se tajným spolupracovníkem hned několika zpravodajských služeb: britské SIS, jihoafrické SAP a možná i americké CIA. Podílel se na zmaření plánovaného povstání v roce 1963, zprostředkoval informace vedoucí k zatčení Michaela Dingakeho a existuje důvodné podezření, že měl podíl i na dopadení samotného Nelsona Mandely v roce 1962.
Po zrušení své letecké firmy se usadil ve Walvis Bay, kde dožil svůj život stranou veřejnosti. Pracoval v přístavním závodě na rybí olej, odmítal mluvit afrikánsky a byl členem střeleckého klubu. Vzpomínán je jako uzavřený muž, bývalý pilot, který „se neptal na záležitosti pasažérů“, které svými letadly přepravoval. Zemřel v roce 1993, ve stejném roce, kdy Mandela složil slavný projev ve vězení a Jihoafrická republika se připravovala na první svobodné volby.
Život Herberta Bartauneho tak spojuje hned několik klíčových momentů 20. století – německý kolonialismus, nacismus, leteckou techniku, studenou válku i africké boje za svobodu. Je to příběh člověka, který se pohyboval mezi světy – v oblacích i ve stínu. A v roce 1935 se na několik dní dotkl i Tišnova.
2. světová válka
Z celé činnosti H. Bartaueneho během války se mi podařilo zjistit jen, že v roce 1942 v Jelení Hoře registroval firmu Bartaune Komanditgesellschaft für Flugtechnik. Zároveň si podává do leteckého časopisu inzerát, že hledá zaměstnance na pozice aerodynamiky, statické inženýry, konstruktéry, technické kresliče a kresličky a další letecké specialisty.
Po 2. světové válce…
Bartauneho válečná kariéra se odráží v několika poválečných archivních záznamech. Jihoafrické úřady například zjistily, že opustil území Jižní Afriky již v červenci 1937 a odcestoval do Německa – tím se z něj po vypuknutí války stal z pohledu Jižní Afriky „nepřátelský cizinec.“ Po skončení konfliktu v roce 1945 byly on a jeho manželka zaneseni do Reinovy komise (spojeneckého registru německých nacistů) jako členové NSDAP. Je velmi pravděpodobné, že podrobné informace o jeho službě by bylo možné dohledat v německých vojenských archivech (např. personální spisy důstojníků Luftwaffe uložené v Bundesarchivu), avšak tyto materiály nejsou volně přístupné. Ve spojeneckých válečných archivech se Bartaune neobjevuje jako výrazná osobnost – nebyl to vysoký velitel ani válečné eso, na něž by zpravodajské zprávy cílily jménem. Do popředí zájmu archivářů se dostal až později svým působením v Africe během 50. a 60. let, kdy jako pilot pašoval politické uprchlíky. Nejznámější postavou, kterou letadlem své společnosti H. Bartaune přepravoval byl Nelson Mandela, který se snažil útěkem z Jihoafrické republiky vyhnout zatčení a vězení.
Co se týče dobových fotografií z let 1939–1945, žádný veřejně známý snímek zachycující přímo Herberta Bartauneho se mi nepodařilo nalézt. Jeho jméno nefiguruje v běžně publikovaných fotografických archivech válečných let. Vzhledem k jeho spíše technickému a méně „propagandistickému“ působení to není překvapivé. Existují však ilustrační fotografie typů letadel a aktivit, s nimiž byl spojován – například výcvikové kluzáky Luftwaffe či střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka. Tyto snímky dokreslují prostředí, v němž Bartaune působil. Pokud by existovaly fotografie přímo Bartauneho z válečné doby, mohly by být uloženy v některém z německých nebo spojeneckých archivů.
Poválečné osudy
Po válce Bartaune využil své letecké zkušenosti v nových poměrech. Krátce po konfliktu působil v Německu jako hlavní instruktor plachtění u klubu britské 4. obrněné brigády. V roce 1946 se vrátil do jižní Afriky, konkrétně do Walvis Bay v jihozápadní Africe, kde pokračoval v kariéře pilota. V 50. letech létal pro civilní aerolinie v Rhodesii (byl mj. manažerem společnosti Air Carriers v Bulawayo) a v 60. letech založil vlastní charterovou firmu Bechuanaland Air Safaris. Paradoxně tak později spolupracoval i s britskými a africkými úřady jako pilot tzv. „leteckého kanálu“ pro převádění osob, přestože za války sloužil na straně nacistického Německa. Herbert Bartaune zemřel v roce 1993 ve Walvis Bay, Namibie. Svým neobvyklým životním příběhem – od výzkumu letecké techniky a služby u Luftwaffe až po poválečné lety v Africe – zůstává zajímavou, byť málo známou, postavou letecké historie.
Tady končí příběh jedné stránky hotelové knihy hotelu Franke ze 27. července 1935, který hoteliér Antonín Franke pohotově doplnil svými fotografiemi. Spolu s vlastoručně psaným zápisem od Herberta Bertauenho se mi snad jeho zajímavý příběh podařilo vyprávět i vám.
Shrnutí
Základní biografická data
- Narozen: 1914 v Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibie)
- Zemřel: 1993 ve Walvis Bay, Namibie
- Manželka: Elsie Bartaune († 2002 ve Walvis Bay)
Působení před 2. světovou válkou
- Aktivní v kluzákovém létání v Německu a Jižní Africe
- 1937: Člen Deutsche Forschungsanstalt für Segelflug (DFS) – Německého výzkumného ústavu pro bezmotorové létání, Wasserkuppe
- Výzkum aerodynamických brzd a technologie kluzáků
- Létal na soutěžích na Wasserkuppe, významném centru německého letectví
Za 2. světové války
- Sloužil v Luftwaffe jako letecký inženýr
- Dosáhl hodnosti Hauptmann (kapitán)
- Člen NSDAP spolu s manželkou Elsie (doloženo v roce 1946)
- V Jižní Africe byli evidováni jako tzv. „enemy aliens”
Po válce – 1946–1960
- V roce 1946 se vrátil do Jihozápadní Afriky (Namibie)
- Roku 1953 prováděl v Austrálii pokusy s umělým vyvoláváním deště (s použitím jodidu stříbrného)
- V roce 1960 bydlel v Bulawayu, pracoval pro Air Carriers Bulawayo, létal do Francistownu a Maunu
Letecká firma a aktivity v Botswaně
- 1961: Založil Bechuanaland Air Safaris
- Charterová aerotaxi společnost operující v Bechuanalandu, Basutolandu a Svazijsku
- Financováno místní vládou a podnikatelem Cyrilem Hurwitzem
- Byl rezidentní ředitel a hlavní pilot
- Létal s uprchlíky a aktivisty ANC, PAC a MK z Bechuanalandu do Tanzanie
- Spolupracoval s britskou rozvědkou SIS i jihoafrickou policií (SAP)
Spolupráce s tajnými službami
- Zpravodajský agent minimálně pro:
- Bechuanaland Special Branch
- South African Police (SAP)
- British SIS
- Pravděpodobně i CIA
- Hrál klíčovou roli při zmaření plánovaného povstání PAC v letech 1963–64
- Přispěl k dopadení Nelsona Mandely v roce 1962 (informace o letu zřejmě předal dál)
- Zúčastnil se operací vedoucích k zatčení Michaela Dingakeho v roce 1965
Konec kariéry a smrt
- Firma Bechuanaland Air Safaris byla odkoupena státními aerolinkami v říjnu 1965
- Po roce 1965 se usadil ve Walvis Bay
- Poslední zaměstnání: přístavní závod na rybí olej
- Odmítal mluvit afrikánsky, stavěl si vlastní pistole, byl členem střeleckého klubu
Vzpomínán je jako pilot, který „se neptal na záležitosti svých pasažérů.“
Zdroje:
Hotelová kniha hostů Hotelu Franke
Citované pasáže jsou převážně z anglicky psaných archivních studií a historických databází. Hlavním zdrojem informací byl článek „Captain Herbert Bartaune“ od Gartha Benneywortha (The Observation Post) s odkazy na britské a jihoafrické archiválie. Dále byly využity dobové letecké časopisy (Flugsport 1935), kompilace kluzákových rekordů a relevantní databáze letecké historie. Ostatní vložené obrázky pochází z otevřených zdrojů a ilustrují typy letounů související s Bartauneho činností.
https://samilhistory.com/2024/06/22/bechuanalands-aerial-pipeline/
