Cesty za (odcházejícími) rockovými legendami

krokodlak
20.12.2013

 CESTY ZA (ODCHÁZEJÍCÍMI) ROCKOVÝMI LEGENDAMI

Areál ve Wiesenu během festivalu Lovely Days 2011V polovině prosince vysílala Česká televize na svém kulturním kanále ČT Art bezprostředně po sobě dva pořady k poctě nedávno zesnulého amerického rockového hudebníka Lou Reeda (zemřel 27. října 2013). Nejprve šlo o kanadský dokument z roku 1998 a na něj pak ihned navazoval záznam koncertu, který Lou Reed se svými spoluhráči odehrál v pražském divadle Archa 4. července 2012. Uvědomil jsem si, že o tři dny později jsme s mými kamarády Reeda sami viděli a slyšeli při velmi podobném vystoupení na festivalu v rakouském Wiesenu a téhož dne kromě něj také další legendu, která už mezi námi není – klávesistu Raye Manzarka, Morrisonova spoluhráče ze slavných The Doors. A došlo mi, do jaké míry vlastně malému rakouskému městečku, ležícímu asi 60 km na jih od Vídně mezi Wiener Neustadtem a maďarským Šoproněm, vděčím za to, že mi bylo umožněno na vlastní oči a uši prožít koncerty rockových umělců, které jsem v době svého mládí mohl s nábožnou úctou vnímat nanejvýš z magnetofonových pásků nebo „bůhvíkde“ (a hlavně „bůhvíjak“) sehnaných gramofonových desek.

 LOVELY DAYS

Místo konání festivaluO tom, že v ani ne třítisícovém Wiesenu probíhá každoročně letní festival Lovely Days pro rockové staromilce, jsem se dozvěděl někdy koncem roku 2009. Tato chvályhodná akce byla založena v roce 2006 a její první dva ročníky se odehrály ještě jako dvoudenní v St. Pöltenu (za účasti mj. Roberta Planta, Donovana, Roxy Music, Stranglers, Who, Iron Butterfly, Barclay James Harvest nebo Blood, Sweat & Tears). O dva roky později byl festival zřejmě natrvalo přemístěn do Wiesenu, známého z dřívějška řadou vydařených koncertů předních hvězd zejména z jazzové oblasti – a právě ve Wiesenu už festival absolvovali například Deep Purple, Eric Burdon s Animals, Ten Years After či dokonce Neil Young. A tak jsme se s jedním mým dávným „bigbítovým“ známým rozhodli, že příští ročník už se bez nás neobejde, což jsme nejen dodrželi, ale v dalších létech pak ještě třikrát zopakovali. Při posledních dvou cestách nás navíc doplnil ještě třetí kolega, takže Pohled z "deky" směrem k pódiuv mezinárodním publiku už byl zastoupen nejen Tišnov a Malhostovice, ale také Doubravník. Scénář byl pokaždé obdobný – kolem deváté hodiny dopoledne odjezd z Tišnova, cestou kafíčko v Břeclavi nebo někde na dálnici, co nejrychleji prosvištět Vídní a krátce po poledni jsme byli na místě. Ani ne hodinu se pak „vystála“ přijatelná fronta před otevřením brány do areálu (vstupenky cca za 1.600 Kč už jsme vždy měli z předprodeje, v posledních létech bylo možno je pořídit dokonce v prodejně Indies v Brně), v němž jsme ihned zaujali strategicky výhodné místo na svahu naproti pódiu, většinou vleže a na přinesené dece. Přesně ve 14 hodin zazněl první tón úvodní kapely, do půlnoci se jich bez velkých prostojů vystřídalo šest nebo sedm – pak šup znovu do auta a kolem třetí hodiny ráno už jsme obvykle usínali zase doma v peřinách.

V roce 2013 bylo vyprodánoZa takto krátký čas – a za tak málo peněz – jsme během čtyř let (vlastně spíš během čtyř odpolední a večerů) slyšeli Spencer Davis Group, Canned Heat, Uriah Heep, Doors (2x), Toto, Manfred Mann, Wishbone Ash, Ten Years After (2x), Osibisu, Colosseum, Mothers Finest, Santanu, Chicken Shack, Jethro Tull, Govt Mule, Lou Reeda, Nasty Habits, Rogera Chapmana, Steve Winwooda, Status Quo a ZZ Top. A to jsem ještě vynechal dva lokální matadory: Norberta Schneidera a skupinu Opus, které jsme tak zvaně „rádi tolerovali“ jako nutné zlo, jež je třeba přečkat.

Z nepřeberného množství zážitků se zkusím zaměřit hlavně na ty nejsilnější, mezi něž rozhodně patří právě koncerty dvou výše vzpomínaných osobností, působících od letoška bohužel již pouze v nebeské kapele společně s Jimi Hendrixem, Johnem Lennonem nebo Janis Joplin.

 LOU REED

Lou Reed ve Wiesenu 2012Lewis Allan Reed (*1942) se do rockové historie zapsal především jako zakládající člen kultovních Velvet Underground, v nichž působil nejen v úloze kytaristy a zpěváka, ale byl pro kapelu především klíčovým textařem. Témata, jimiž se zabýval, ostře kontrastovala s všeobjímající láskou kalifornských dětí květin – popisoval v nich mnohé z věcí, které tehdejší Ameriku a zejména New York obklopovaly, ale byly do té doby víceméně tabu. Podobně překvapoval a provokoval i během své následné sólové kariéry, některá jeho alba byla od předešlé vlastní tvorby natolik odlišná (Metal Machine Music), že jejich posluchači zmateně tápali mezi nekritickým nadšením a totálním odsudkem. I se sedmdesátkou na krku se Reed nebál hledat stále něco nového, což vedlo v roce 2011 k nečekanému společnému albu Lulu s přímočaře metalovou Metallicou. Kritiky nebyly příliš valné a také čeští fanoušci tuto spolupráci neviděli příliš pozitivně, jeden z nich mně po shlédnutí záznamu z koncertu Člen Reedova bandu Tony Diodoretehdy o Reedově postavení v tomto projektu doslova řekl: „No, ku..il jim to tam pěkně...“ Na jaře 2012 pak před evropským turné kolovaly zaručené zvěsti typu „Lou Reed? Už to není ono.“ A právě v téhle konstelaci jsme ho uvítali ve Wiesenu, jenže podle mého názoru bylo všechno úplně jinak.

Reedova doprovodná kapela byla sestavena z lidí, kteří byli o jednu až dvě generace mladší než on a jejichž jména nám vůbec nic neříkala. Byly mezi nimi velmi pikantní postavy, například kytarista arménského původu Aram Bajakian, který současně působil se zpěvačkou jménem Julia Ulehla ve skupině nazvané Brno, hrající moravské lidové písně, zapsané před sto lety Juliiným československým pradědečkem (!). V sestavě Reedova bandu byly i housle či saxofon a také dvoje klávesy, které ale nijak nepřekrývaly naprosto Lou Reedsyrový, v podstatě garážový zvuk kapely. Samotný Lou Reed se coby zpěvák nikdy nevyznačoval ani „líbivým“ hlasem, ani širokým rozsahem, jeho intonace byla vždy spíš dylanovsky přibližná, a teď už v pokročilém věku místo zpěvu opravdu spíš jen deklamoval. V obklopení ostatních nástrojů však právě takovýto projev vyzařoval obrovskou sílu, témata jednotlivých skladeb byla navíc vyždímána až na dřeň – koncert trval už tři čtvrtě hodiny a pořád se hrál teprve třetí track; jen samotný Heroin (původně sedmiminutová, téměř 50 let stará píseň) trval více než 20 minut. Koncertní set, v němž nemohlo chybět ani Walk On The Wild Side, si udržel svůj tah až do samotného konce a byl velmi důstojnou vizitkou čehosi, co by se dalo nazvat: „tohle znamená být rockerem.“ 70-letý chlápek se vlastně vrátil zpátky ke svým kořenům a všechna jeho následná léta jako by byla navíc zhodnocena zdatnými současnými spoluhráči, kteří navzdory svým kvalitám z té pomyslné garáže vůbec nevystoupili, jen ji zkrátka a dobře zaplnili svým technickým mistrovstvím.

 RAY MANZAREK & ROBBIE KRIEGER FROM THE DOORS

Ray Manzarek & Robbie Krieger From The Doors v roce 2010Raymond Daniel Manzarek (*1939), skladatel a hráč na klávesové nástroje, byl nepochybně hudebním mozkem Doors, do nichž „ještěrčí král“ Jim Morrison naopak vkládal svou rozervanou básnickou duši. Protože klasičtí Doors nikdy neměli basovou kytaru, zdatně na svých klávesách po celý čas obsluhoval nožním pedálem i basovou linku. Když se za nějakou dobu po Jimově smrti skupina rozpadla, dal se na sólovou dráhu, poté produkoval filmy a v polovině první dekády nového století se společně s původním kytaristou Robbie Kriegerem rozhodl kapelu obnovit. Nejprve působili pod názvem The Doors Of 21st Century, pak se ale Morrisonova rodina i dřívější bubeník John Densmore ohradili, že značku Doors používají ve svém názvu neoprávněně, takže došlo ke změně na Riders On The Storm podle jedné ze známých dávných skladeb. Miljenko MatijevićTohle pojmenování ale přece jen nedávalo úplně prvoplánovou informaci, o koho vlastně jde, takže v roce 2008 vzniklo filigránské a nenapadnutelné „Ray Manzarek & Robbie Krieger From The Doors“.

Dave BrockPohrobky slavných Doors jsme ve Wiesenu slyšeli hned dvakrát, pokaždé ovšem s jiným „Morrisonem“ na místě zpěváka. Hned při naší premiérové návštěvě festivalu v roce 2010 tuhle roli plnil černovlasý muž, který zejména při pohledu z větší dálky působil vizuelně i pohybově docela autenticky. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že tenhle člověk je původem Chorvat, zpívá s kapelou Steelheart a jmenuje se Miljenko Matijević. Tohle jméno nám připadalo spíš jako z nějaké jugoslávské obdoby Tří oříšků pro Popelku než z bigbeatu, nicméně nezpíval špatně. O dva roky později, kdy tahle sestava právě po Lou Reedovi uzavírala celý program festivalu, pak pěvecký post zaujímal typově podobný a rovněž poměrně přesvědčivý Dave Brock, člen skupiny Wild Child, která je jakýmsi Morrisonovým tribute bandem. V obou ročnících došlo podle očekávání na všechny největší hity, počínaje Roadhouse Blues přes dejme Extáze Raye Manzarkatomu Love Me Two Times až po Light My Fire. Vstupní intro ovšem nebylo morrisonovské, nýbrž právě manzarkovské. Nejznámějším kouskem sólové kariéry Raye Manzarka je totiž přepracování klasické skladby Carmina Burana od Carla Orffa, kterou v roce 1983 vydal na albu péčí slovutného minimalistického skladatele Philipa Glasse. Proto ouverturu vystoupení vždy obstarávala právě úvodní část z tohoto díla, nazývaná O Fortuna. A protože dnešní inkarnace Doors má i svého baskytaristu, mohl se „wiesenský“ Manzarek více než dříve věnovat sólovějšímu pojetí klávesové hry a jak dotvrzují fotografie z vystoupení, nefalšovaně si celý tento odvaz užíval. Kdo mohl tušit, že má před sebou už jen deset měsíců života – zemřel 20. května 2013 v německém Rosenheimu po dlouhém neúspěšném boji s rakovinou žlučových cest.

...A TI OSTATNÍ, DOSUD ŽIVÍ...

Steve WinwoodPřestože poslední ročník se mi zdál přece jen v průměru o něco slabší než ty předcházející, odehrálo se během něj možná vůbec to nejlepší vystoupení, které jsme za čtyři roky ve Wiesenu slyšeli. Postaral se o ně Steve Winwood, kdysi člen Traffic nebo Blind Faith, souputník Erica Claptona a jedna z legend, kterou jsme v Česku po roce 1989 dosud nepřivítali. Což je velká škoda, protože dnešní Winwood i s repertoárem z dávných dob (Had To Cry Today, Keep On Running nebo Gimme Some Lovin) zní velmi současně a celkový projev jeho kapely je neuvěřitelně samozřejmý a suverénní.

Colosseum (kytarista Dave Clempson, zpěvák Chris Farlowe, za bicími vykukuje Jon Hiseman)Dalším slavným jménem, které bohatě naplnilo naše očekávání, bylo v roce 2011 Colosseum. Kapela, založená v šedesátých létech bubeníkem Jonem Hisemanem a saxofonistou Dickem Heckstallem-Smithem, se díky svému příklonu k jazzu objevila v roce 1969 dokonce v Praze na Mezinárodním jazzovém festivalu a tehdy zde rozdělila publikum na dva protichůdné tábory – puritánští jazzmani ji odmítli, ale rocková generace byla nadšená. Soubor je dodnes nabit neuvěřitelným množstvím osobností: Hiseman bubnuje jako zamlada, Heckstall-Smith sice již nežije, ale saxofonový post i ve Wiesenu zastala Hisemanova manželka, neméně slavná Barbara Thompson, na klávesy hraje původní člen Dave Greenslade (míval také velmi zajímavou vlastní artrockovou skupinu téhož jména) a zpívá Chris Farlowe, u nás bohužel ne zcela doceněný rhythm&bluesový zpěvák z období „slavných šedesátých“. Farlowe sice vyhlíží už jako dědeček a rovněž štíhlá Barbara působí při pohledu zblízka dosti vyžile – však si také během setu oba chvílemi odcházeli odpočinout mimo pódium – ale zpívá a hraje jim to pořád skvěle.

Carlos SantanaBezvadný koncert odehrál v tomtéž ročníku také Carlos Santana s velmi početnou kapelou, nabitou jako vždy zejména bubeníky a perkusisty. Mnohaminutovým sólem se na bicí představila jako host i jeho žena Cindy Blackman, snad nejslavnější rocková bubenice historie (Maureen Tucker nechť promine). Víc než dobře se podvakrát (2011-12) prezentovali Ten Years After. Chybí jim sice Canned Heatlegendární kytarista Alvin Lee (také on letos zemřel, ale s kapelou už od roku 2003 tak či tak nehrál), ale zbývající tři členové jsou pořád ti původní. Manfred Mann's Earth Band uzavíral ročník 2010; na jeho vyhranosti bylo vidět, že na rozdíl od některých dalších účinkujících nebyl oživen po dlouholeté nečinnosti, ale je v trvalé permanenci celé ty desítky let prakticky bez přerušení. (Pří)jemně jako vždy bluesovali v roce 2010 Canned Heat, o dva roky později nás brilantní hlasovou formou oslnil Stan Webb se svými Chicken Shack, velmi pozitivně na mne v ročníku 2011 působila svého času v rockových kruzích značně populární africko-karibská Osibisa, byť mne můj kolega přesvědčoval, že podobných kapel hrají na Colours Of Ostrava každoročně desítky a že si už ani nepamatuje, jak se vlastně všechny jmenují.

Kytarista Gov't Mule Warren HaynesHluboký zážitek mívá posluchač obvykle v případě, že kapelu vůbec nezná nebo od ní nic světoborného neočekává, a najednou ejhle, je tu zásah do černého. Stoprocentně to v mém případě platilo o amerických Govt Mule v roce 2012. Zatímco u nás máme pod nálepkou „jižanský rock“ stále představu něčeho ve stylu Molly Hatchet či Lynyrd Skynyrd (mnoho kytar, hrajících klouzavým slide-stylem), tihle pánové údajně patří do stejné škatulky, ale hrají muziku úplně jinou – ne tak přímočarou, ale mnohem současnější, složitější a vrstevnatější. Neznal jsem ani převážně černošskou funky-soulovou kapelu Mother’s Finest v ročníku 2010 a také její drive se poslouchal nečekaně dobře. Milým vzpomínáním byla letošní hodinka s kapelou Nick Simper & Nasty Habits. Zakládající člen Deep Purple žije dlouhodobě v Rakousku a se stálými místními spoluhráči obehrává opravdu dřevní kousky své někdejší kapely: zazněly Hush, Emmaretta a samozřejmě nejen ty.

Ian AndersonNěkterá protřelá jména mne ovšem naopak zklamala: platí to zejména o Ianu Andersonovi z Jethro Tull (2012), který bohužel místo zpěvu už pouze sípe a jelikož do Wiesenu přijel po celotýdenní šňůře, byl tento hendikep ještě citelnější než kdykoliv dříve. Alespoň že pobíhá se svou flétnou po pódiu stejně jurodivě jako před léty. Nijak mne o dva roky dříve nenadchli ani Uriah Heep, které jsem ve svých gymnaziálních létech měl velice rád, ovšem v dnešním složení už z tehdejších členů působí pouze kytarista Mick Box a údajně mnohem zajímavěji než U.H. teď zní se svou kapelou původní klávesák „Uriášů“ Ken Hensley. Stejný ročník zahajovali Spencer Davis Group a působili na mne spíš dojmem, že si šla kamarádsky zavrzat parta důchodců, kteří už mnoho let nedrželi svoje nástroje v rukou. Příliš to letos Roger Chapmannešlapalo ani Rogeru Chapmanovi – toho jsem shlédl znovu asi po čtvrt století: už „za bolševika“ jsme absolvovali jeho vystoupení na bratislavských Pasienkoch při „Rockové lýře“; měl tehdy velký hit v podobě Oldfieldova Shadow On The Wall, ovšem já si z onoho koncertu dodnes pamatuju úplně něco jiného. Seděli jsme tenkrát daleko od kapely, přes celou délku rozsáhlé sportovní haly a zdálky tudíž viděli spíš jen kontury holohlavého zpěváka za mikrofonem. Pak si kdosi vypůjčil dalekohled, pohlédl jeho prostřednictvím na pódium a oznámil nám: „Pánové, to asi není Chapman, to je Plzák...“ Ale to jen tak na odlehčení.

Martin Turner('s Wishbone Ash)Někdejší Wishbone Ash se postupně rozdělili na dvě party – ta „wiesenská“ (2011) hrála pod názvem zakládajícího baskytaristy Martin Turner’s Wishbone Ash a tvořili ji čtyři úplně jiní lidé, než kteří krátce před tím koncertovali v Kunovicích pod původním názvem a s původním kytaristou Andy Powellem. Přiznám se, že jsem tuhle skupinu v minulosti příliš neposlouchal, takže mne ani nijak zklamat nemohla, stejně jako pompézní Toto (2010) nebo poněkud primitivní a příliš hlasití Status Quo (2013). Nechci se rozepisovat o ZZ Top, kteří uzavírali letošní program, ale slyšeli jsme je před nedlouhým časem v Brně, a tak jsme během jejich setu opouštěli arénu předčasně. Každopádně mají oba kytaristé stejně dlouhé vousy jako vždycky.

OTTAKRINGER ARENA

Příchod k Ottakringer AreněAreál, v němž se festival Lovely Days odehrává, se jmenuje Ottakringer Arena a zdá se mi být pro akce tohoto typu a tohoto rozsahu naprosto ideální. Bez problémů a tlačenic pojme zhruba osm tisíc diváků, má dostatečné sociální i občerstvovací zázemí a jeho obrovskou výhodou je skutečnost, že pod velkými vztyčenými stany je ukryto nejen pódium, ale i rozsáhlé hlediště pro stojící diváky (plus sedadla VIP hostů), kteří ani v případě deštivého počasí nemohou zmoknout. Musím ovšem zaklepat, že my jsme zatím na počasí měli vždy obrovské štěstí – po většinu koncertního času bylo stále slunečno, nikoliv však nechutně dusno, pobývat se dalo i mimo krytý prostor ve Krytý prostor pro stojící divákystínu pod stromy a pokud na nás výjimečně padlo pár skromných kapek vody, dalo se to bez strádání přečkat. Letos se už-už zdálo, že nás štěstěna opustí, protože mezi Vídní a Wiesenem jsme projížděli docela vydatnou sprškou a okolní obloha byla ani ne tak oblačná, jako spíš úplně zatažená. Jenže kousíček před cílem se jakoby zázrakem vyjasnilo a bylo znovu vše při starém.

Občerstvení tu seženete na několika místech – přímo pod hlavními stany nedaleko pódia jsou dlouhé pulty pro nákup nápojů, totéž ale dostanete i v rozsáhlé kryté „ratejně“ kousek za rohem a ještě o něco dál jsou speciální samostatné stánky. Pivo nebo radler jsou sice na naše poměry dost drahé (letos stál půllitr už 4½ €), ale jakoukoliv láhev vám zvenčí stejně nepovolí pronést, takže vám víceméně beztak nezbývá než konzumovat pouze nápoje dostupné Je libo chleba se sádlem a cibulkou?uvnitř. Kelímky jsou zálohované ve výši jednoho eura prostřednictvím zvláštních žetonů, takže nikdo je po vyprázdnění jen tak nevyhodí a v areálu zůstává relativní pořádek. Musím se přiznat, že tenhle systém jsme jako hloupí venkované z Česka v prvním ročníku pochopili pozdě, takže jsme zbytečně utratili nemalé peníze navíc a Stanovat lze prakticky hned vedle arényžetonky jsme si přivezli až domů... Sortiment prodávaného jídla je dostatečně široký a na rozdíl od tuzemských zvyklostí zde dostanete i tak lidové pokrmy, jako třeba chleba se sádlem a cibulkou (Zwiebelschmalzbrot za 2,50 € – no nekupte to...) nebo bramborový guláš. Docela mne pobavilo, že ten je sice v zásadě „ohne Wurst“, ale za půl eura navíc vám dají vylepšenou porci i s buřtem. Nikde nijak přehnaně dlouho nečekáte a všude se dostanete. Dokonce se i během koncertního setu bez větších problémů protlačíte ze základního stanoviště na svahu až do prostoru přímo pod pódiem. A tak jsme vždycky část vystoupení trávili pohodlně v chládečku na dece a pak se Festival Lovely Days lze sledovat i taktostřídavě vždy jeden z nás vydával do jámy lvové, obvykle i s foťákem, abychom nasáli atmosféru v samotném kotli a ulovili pár autentických dokumentárních snímků. V roce 2010 byl ještě svah normálně zatravněný, před následujícím ročníkem ale byla tráva zlikvidována a celý prostor byl vysypán dřevěnou drtí. To je asi při špatném počasí výhodnější než se povalovat v blátě, na druhé straně ale po každém festivalu vysypávám z deky rakouské dřevo až do Vánoc. Kdo chce spát den předem nebo den poté přímo na místě, má možnost se usalašit i se stanem nebo přívěsem hned v sousedství v diváckém kempu.

Bubny se ve Wiesenu přivážejí na pódium na paletáchCo je hodno obdivu, zvláště po zkušenostech s českými festivaly, je absolutní dodržování vypsaného časového programu. Napomáhá tomu pochopitelně i technická možnost připravit kompletní aparaturu příštího účinkujícího ve skrytu zázemí a pak ji jen bleskově přemístit. Zejména bicí soupravy se takto svižně převážely pomocí speciálních palet na kolečkách.

A abych nezapomněl – Ottakringer Brauerei je vídeňský pivovar...

A V ROCE 2014 NANOVO

Lovely Days ovšem není zdaleka jediným hudebním festivalem, který se během prázdnin v areálu koná. Je jich každoročně pět nebo šest a nezřídka se třeba dva z nich konají bezprostředně po sobě, takže se může stát, že V roce 2014 se den před Lovely Days bude konat jiný festival Harvest Of Artcelý pátek řádí v areálu jedna garnitura fanoušků, přes noc a ráno se všechno musí uvést „do pucu“ a v sobotu po obědě začíná hned další akce stejného rozsahu. Podobná situace nastane i v roce 2014 – 11. července se koná festival Harvest Of Art (vloni na něm vystoupili např. Arctic Monkeys) a hned 12. července příští Lovely Days. Kromě toho se v uvedeném prostoru odehrají ještě The Nova Jazz&Dance Night (18. července), The Nova Jazz&Blues Night, na které vloni nechyběli třeba Al Jarreau nebo Jamie Cullum (19. července), Sunsplash zaměřený na reggae (23. srpna) a Two Days A Week (29.-30. srpna). Navíc nepochybuji, že v mezidobí se prostor s úspěchem využívá i pro místní Plakát na rok 2014 s dosud potvrzenými účinkujícímislavnosti či jiné potřeby městečka.

Z programu pro rok 2014 zatím pořadatelé Lovely Days odkryli pouze dvě jména: jsou jimi skupina Nazareth a kromě ní ještě John Fogerty, bývalý frontman Creedence Clearwater Revival. Další budou přibývat – tajně doufám, že se mezi nimi objeví i Robert Plant, který má v plánu o něco později Ostravu, takže se v těchto zeměpisných šířkách bude právě v onom čase určitě pohybovat.

Pokud kohokoliv z rockových fanoušků tohle vyprávění alespoň něčím zaujalo, skutečně neváhejte. Přiznám se, že se pokaždé divím, proč zde známých tváří z Brna a okolí není v publiku daleko víc. Něco tak výjimečného se totiž kousek od jižní Moravy opravdu hned tak nenajde.

Václav Seyfert st.

Autoři fotografií:

Václav Seyfert st., Miroslav Balák, BandR, Rock+

 

 

 

 

 

 

 

Propojeni fotogalerie
Foto týdne

Aktuální články

Jak bez práce nakonec přece jen byly koláče
Miloš SyselHistorie| Historie
21.08.2023
Znovuobjevená dekorativní hornina na Tišnovsku
Miloš SyselHistorie| Historie| Příroda
19.08.2023
Který potok je Besénkem? A mohl bych ho vidět...?
Miloš SyselHistorie
21.03.2023