Benedikt Kocián - utajený tišnovský rodák (2.část)

BENEDIKT KOCIÁN -

- UTAJENÝ TIŠNOVSKÝ RODÁK (2.část)

 

Obálka knihy Češi a Slováci v Chile ve 20.stoletíPřekvapivé zjištění, že jedním z předních propagátorů sportu v Jižní Americe byl tišnovský rodák, vedlo logicky k dalšímu pátrání po jeho minulosti a osudech. Příštím zdrojem informací měla být kniha „Češi a Slováci v Chile ve 20. století“ autorské dvojice Jiří Jiránek-Ivo Barteček, kterou vydala v roce 2013 Univerzita Palackého v Olomouci. Kniha je dostupná v Moravské zemské knihovně v Brně a Benediktu Kociánovi jsou v ní věnovány plné tři strany, na nichž se píše:

V roce 1912 odchází z vlasti do Argentiny Benedikt Kocián (*1891 v Tišnově, matka roz. Jurnečková) s manželkou Marií roz. Kudrnovou (jejíž otec vybavoval jednu argentinskou továrnu stroji). Kocián zasvětil celý život tělovýchově a sokolskému životu. V Buenos Aires absolvoval „Instituto Técnico de la Asociación Cristiana de Jóvenes“ (Technický institut Asociace mladých Profesoři YMCA v Buenos Aires roku 1916, Benedikt Kocián druhý zpravakřesťanů) a v roce 1915 byl jmenován profesorem tělesné výchovy v YMCA (Křesťanská asociace pro mladé muže) a technickým vedoucím gymnastického oddílu Sokola.

Roku 1919 se Kociánovi stěhují do chilského Valparaíso, kde se Kocián stává technickým vedoucím YMCA. Byl prvním, kdo do Chile přinesl odbíjenou a košíkovou. První utkání v košíkové v Chile se odehrálo ještě v roce 1919 v YMCA ve Valparaíso. Vzhledem k tomu, že se věnoval i péči o opuštěné děti, pro něž organizoval bezplatné pobyty v různých lázních, byl v roce 1923 delegován na Světový festival dětí do rakouského Pörtschachu při jezeře Wörthersee (30.5.-10.6.1923) za účasti 1100 delegátů z celého světa. V Evropě pobyl devět měsíců a vedle Rakouska a Německa pochopitelně navštívil i rodné Československo, kde předal písemný pozdrav města Valparaíso Praze a ta ho následně opětovala. Svého pobytu využil i k přednáškové činnosti o Chile (diapozitivy, gramodesky s chilskou hudbou) a o List Jihoamerický Čechoslovák z roku 1924moderní tělovýchově. Cestou zpět se krátce zastavuje v Buenos Aires, kde o něm referuje krajanský tisk (Jihoamerický Čechoslovák, 21.2.1924). V roce 1925 zastává Kocián funkce provinčního komisaře skautů-chlapců, ředitele Ligy proti alkoholismu, člena sportovní komise radnice, předsedy Chilské asociace odbíjené a košíkové (založené 1922), ředitele školní olympiády a profesora různých vzdělávacích zařízení (Colegio McKay, Asociación Cristiana de Jóvenes aj.). V roce 1925 byl chilskou vládou vyznamenán Čestným řádem Bernarda O'Higginse třetího (nejnižšího) stupně a hned následujícího roku 1926 druhým stupněm. Ve třicátých letech se Kociánovi stěhují do druhého největšího chilského města Concepción, kde se v březnu 1933 hraje turnaj v košíkové o pohár Benedikta Kociána. V roce 1936 se jim tam narodila dcera.

Později, už v Santiagu, proslul Kocián jako zakladatel sokolské organizace pod názvem Instituto Vida Sana (Zdravý život), neboť název Sokol tu už uvedli v život Chorvati. První její „tělocvična“ sídlila na střeše domu na adrese Portal Fernández Concha č. 960. Institut provozoval i sportovní tábory. Do chilských škol a armády, ale např. i do věznic, uvedl prostná cvičení a byl i předsedou Chilské Sergio Santander Fantini, bývalý předseda chilského olympijského výborugymnastické federace, kterou rovněž založil. V roce 1936 se stal čestným předsedou Chilské asociace košíkové a odbíjené, v roce 1942 založil samostatnou asociaci odbíjené a vedl její delegaci na mezinárodní šampionát v Buenos Aires. V roce 1946 jménem své organizace požádal o její začlenění do Jihoamerické konfederace odbíjené a košíkové. Později se stal ještě místopředsedou Nejvyšší rady hromadných sportů. Mezi jeho velké obdivovatele patřil i předseda chilského olympijského výboru (v polovině 90. let), Sergio Santander Fantini. Zmiňuje jej i František Čech-Vyšata a Československé vyslanectví mezi krajany vhodnými jako „důvěrníci“.

Benedikt Kocián byl vedle tělesné výchovy a sportu mimořádně aktivní i v organizování krajanského života. V září 1939 založil vůbec první krajanský kroužek v Chile, Československé sjednocení, a po jeho zániku (září 1940) spolupracoval s Ladislavem Gratzem na vytvoření nového krajanského spolku. V polovině roku 1941 se stává členem akčního výboru Československého pomocného výboru a v roce 1942 místopředsedou Pohřeb Benedikta Kociána v pražském krematoriu (1965)definitivního Československého národního sdružení v Chile, v jehož výboru pracoval i v dalších letech (1943-1944), a to opět jako místopředseda.

Zemřel 27.7.1965 v Praze, kde byl čestným hostem na spartakiádě. Vdova Marie Kudrnová-Kociánová za něho převzala klíče od hlavního města Prahy. K 30. výročí jeho úmrtí byla dne 19.srpna 1995 uspořádána Chilským olympijským výborem a Universidad Católica Blas Caňas vzpomínková schůzka s gymnastickým turnajem ve sportovním klubu Unión Espaňola. Další událostí k jeho poctě byl slavnostní akt na Katedře tělesné výchovy, sportu a rekreologie Universidad Católica Raúl Silva Henríquez dne 27.června 2001, na němž promluvil mj. Kociánův žák a profesor této univerzity Ramón Rojas Ross-Morrey a v jehož závěru se uskutečnila soutěž mužů v gymnastice na počest B. Kociána, jejíž vítěz získal broušený pohár, věnovaný velvyslanectvím České republiky. V roce 1999 požádala Chilská federace odbíjené předsedu Chilského olympijského výboru, aby byla po Benediktu Kociánovi pojmenována některá ze santiagských ulic.

Na Kociánovu krajanskou činnost navazuje práce jeho jediné dcery, Any Maríe Kociánové Kudrnové (*7.7.1936 v Concepciónu), zakládající členky Chilsko-českého kroužku v roce 1995 a od té doby nepřetržitě jedné z jeho jednatelek. Od dubna 2003 byla zvolena předsedkyní kroužku. Absolvovala British High School v Santiagu, obor dekorace interiérů na Universidad de Chile a postgraduální kurz ve Velké Británii (School of Architecture of The Leicester College of Art v Leicesteru a Royal School of Art v Hotel O'Higgins ve Viňa del MarLondýně) a v tomto oboru nadále pracuje. V letech 1959 až 1974 byla profesorkou na Universidad de Chile a současně vedla kurzy dekorace interiérů v prestižních chilských hotelech (Hotel Carrera Hilton v Santiagu, Hotel Bernardo O'Higgins ve Viňa del Mar), kulturních institucích a samostatné televizní pořady o dekoraci (Canal 13). Prakticky se podílela na rekonstrukcích interiérů různých staveb, jako např. hlavní budovy Universidad de Chile, děkanátu Fakulty chemie a farmaceutiky nebo jídelny Fakulty hudebních věd. V letech 1976-1978 se stala ředitelkou a dekoratérkou prvního chilského střediska čínského umění, v letech 1980-1982 pracovala jako scénografka pro pět televizních seriálů a v letech 1983-1996 byla profesorkou dekorace interiérů v institutu INCACEA. Po celou tu dobu se ovšem aktivně věnovala i praktickým architektonickým projektům. S manželem  lékařem dr. Herbertem G. Torrico R., mají dceru Ximenu Torrico Kocian (obchodní inženýrka zaměstnaná v santiagské pobočce Banco Santander, manžel Jorge Nordenflycht; dvě děti) a syna Juana Carlose Torrico Kociana, který je architektem.

Tolik vskutku bohatá informace o Benediktu Kociánovi a jeho rodině v knize „Češi a Slováci v Chile ve 20. století“. Jakkoliv je ovšem tento souhrnný historický exkurs téměř vyčerpávající, objevují se v něm některé věcné chyby. Upozornil na ně další z vypátraných příslušníků rodiny, pan Petr Kocián, žijící již více než čtyřicet let v Německu, jehož dědeček Jindřich byl Benediktův bratr. A jestliže jsem v prvním pokračování napsal „jedna ze sestřenic mého otce se po svatbě jmenovala Kociánová – aby tak byl ten Benedikt dokonce nějaký můj příbuzný“, ukázala se tato domněnka jako pravdivá. Můj dědeček JUDr. Antonín Seyfert (1892-1938) měl čtyři bratry a dvě sestry. Jednou z dcer jeho mladšího bratra Ing. Ladislava Seyferta (1895-1964) byla Zdena (1915-1986), která se provdala za Bořivoje Kociána a zmiňovaný Petr je jejich synem. O svém slavném „jihoamerickém“ příbuzném mi poslal toto vyprávění:

Rodina Kociánova, Benedikt zcela vlevo, na snímku dále rodiče, sestra Amálie a bratři Vladislav a JindřichBenediktovi rodiče byli Benedikt Kocián, (*23.5.1849, +8.10.1914, „provazník a měšťan“) a Anna Jurnečková (*1854). Měli tyto děti:

Maria (*1878, zemřela 1½-letá)

Benedikt (*1879, zemřel 6-letý)

Jindřich – můj dědeček (*1881, +19.7.1955)

Vladislav - ne Ladislav, jak mu zřejmě všichni říkali (*4.6.1884)

Zápis v matrice o narození Benedikta KociánaBenedikt Antonín (*28.4.1891, +27.7.1965 v Praze) – (tohle je onen „náš“ Benedikt, byl tedy v rodině druhým dítětem téhož jména, stejné měl i jeho o 12 let starší předčasně zemřelý bratr – pozn. aut.)

Amálie (*14.6.1894)

V sedmnácti letech byl Benedikt povolán do Budapešti na vojenskou službu. Jeho starší bratr Vladislav působil v té době v rakouské armádě jako hudebník. V roce 1912 se uskutečnila Benedikt Kocián jako vojákmobilizace, která se týkala i Benedikta. Říká se, že rodiče nemohli snést představu, že jejich nejmladší chlapec by mohl zemřít v boji, navíc za zájmy rakouského císařství. (A dovedu si představit, že Benedikt to viděl stejně.) Výsledek byl, že místo do Srbska oba bratři odjeli vlakem do německých Benedikt s bratrem VladislavemBrém a odtud lodí do Argentiny. Nerozuměli vůbec španělsky, ale v Buenos Aires jim na začátku pomáhal nějaký R. Mičán (španělsky psáno Michan), který vlastnil cukrárnu ve středu města. Vím z vyprávění svého otce, že naše rodina byla po generace s Mičánovými spřátelena – sám je ale vůbec neznám. (O panu Mičánovi ještě bude řeč v příštím pokračování – pozn. aut.)

Po skončení 1. světové války se Vladislav vrátil do nově vzniklého Československa, Benedikt zůstal v Argentině. V roce 1923 byl v rámci svých funkcí v Rakousku a při té příležitosti navštívil rodinu a přátele v Tišnově. Přes pokusy přemluvit ho, aby zůstal v Československu, se vrátil do Jižní Ameriky – přechodně do Chile a dále do Argentiny. V Buenos Aires se seznámil s Marií, dcerou José (Josefa) Kudrny a jeho ženy Marie, rozené Pour. (To jméno nezní moc česky, ale byla to též Češka.) José Kudrna byl strojní inženýr a pracoval tam pro nějakou českou firmu. 28.6.1930 se vzali a přestěhovali do města Concepción, kde YMCA hledala technického ředitele. 1931 se jim narodila dcera Ana María. (V knize „Češi a Slováci v Chile ve 20. století“ stoji, že Benedikt odejel do Hodina tělocviku v roce 1918Argentiny s manželkou Marií a že Ana María se narodila 7.7.1936 – obojí je omyl). V roce 1933 se přestěhovali do Santiaga de Chile.

V roce 1955 Benedikt poprvé přijel na pozvání československých úřadů na spartakiádu. Samozřejmě nás při té příležitosti navštívil v Tišnově. Mně bylo tehdy 14 a sestře Evě 11 let. Doprovázeli jsme ho řadu dní při toulkách po Tišnově a okolí a návštěvách známých – například Máců, kteří bydleli u náhonu a se kterými byl zřejmě velice spřátelen. Několikrát jsme se s ním byli koupat na Svratce směrem k Dolním Loučkám. Dával nám při tom tipy z hlediska sportovce. Z té doby mi utkvěla v paměti jedna legrační příhoda: Jeho sluneční brýle, které byly u nás v padesátých letech raritou, upoutaly moji sestru. Prohlédla si je a potom se zeptala: „Můžeš mi ukázat taky ty růžové?“ A když stále tvrdil, že žádné nemá, sestra se rozčílila a řekla, že jasně slyšela, jak tatínek včera řekl, že Benedikt se u nás na všechno dívá růžovými brýlemi.

Později jsem se s ním ještě několikrát setkal během spartakiád v letech 1960 a 1965, na které byl zase pozván československlou vládou. Tehdy jsem už ale žil v Praze, v roce 1965 už s (novo)manželkou Věrou. Měla tehdy zrovna promoci, které se Benedikt také zúčastnil. Krátce potom Benedikt v Praze zemřel následkem infarktu.

Všemožným náhodám ale v našem pátrání ještě nebyl konec, což se dozvíte v příštím pokračování.

 

Václav Seyfert st.