ARGENTINSKÝ ŽIVOT FRANTIŠKA RUPPA (1)

 

ARGENTINSKÝ ŽIVOT FRANTIŠKA RUPPA

 

Náš nedávný seriál o tišnovském rodáku Benediktu Kociánovi končil informací, že tento průkopník sportu v Argentině a v Chile nebyl v minulosti zdaleka jediný, kdo naplňoval téma „Tišnov a Jižní Amerika“ a že se proto za Atlantik ještě v letošním roce znovu vrátíme… Slib tedy plníme a děje se tak opět zásluhou pana Pavla Štarhy, se kterým jsme se původně před časem zkontaktovali pouze za účelem pořízení překladů ze španělštiny, ale nakonec se ukázalo, že Pavel je nejen vzdáleným příbuzným samotného Benedikta Kociána, ale že jihoamerickou zkušenost mají za sebou i další členové jeho rodiny.

Pavel Štarha nám poskytl z rodinné kroniky vyprávění pana Františka Ruppa, což byl bratranec jeho dědečka Miloše Hendricha. František Rupp odcestoval ve dvacátých létech z Tišnova za živobytím do daleké Argentiny a koncem roku 1970 pak sepsal na žádost své sestřenice vzpomínky na první krušná léta strávená doslova bojem o život v neznámé cizině. Autentický jazyk člověka, který byl v té době již téměř půl století bez pravidelného kontaktu s češtinou, má do té míry své specifické kouzlo, že jsme do jeho textu téměř nijak nezasahovali, protože každá úprava se nám zdála být jen na škodu. Vzpomínky jsou psány ve třetí osobě jednotného čísla a doslova se „hrnou“ bez jediného zastavení, bez členění na odstavce, svojí zběsilostí ten materiál připomíná Hrabalovy Taneční hodiny, které jsou celé pojaty jako jedna jediná věta. Tady sice jednotlivé věty v autorově rukopisu odděleny jsou, ovšem odstavce už nikoliv a ani my jsme je dodatečně záměrně nevytvářeli, neboť původní forma povídání onomu divokému životu v nehostinné meziválečné Argentině odpovídá mnohem lépe, než kdybychom text zkrášlovali nějakým dodatečným členěním. Začtěte se tedy ve dvou pokračováních do životních osudů tišnovského rodáka Františka Ruppa v Argentině.

Václav Seyfert st.

 

 

 

Františkova maminka Žofie Ruppová (nar.1875)Následující dopis (který jsem z části opravil), píše můj bratranec František Rupp, vyučený řezník, který v době nezaměstnanosti odešel prakticky skoro Františkův tatínek František Rupp st. (nar.1877)bez haléře do Argentiny. Vyhledal našeho strýce Raimunda Mičána, bratra mé maminky, který ještě před první světovou válkou odešel do Jižní Ameriky. František Rupp poslal 19. 12. 1970 dopis mé sestřenici Marii Pohlové, roz. Mičánové, která jej požádala, aby napsal o svém životě. Jeho rodiče, František a Žofie Ruppovi (maminka roz. Mičánová) a sourozenci Marie, Rudolf a Emil, bydleli v Tišnově – Na Korábě 138. František nalákal své bratry Rudolfa i Emila také do Argentiny. Rudolf se před druhou světovou válkou v roce 1938 vrátil zpět do Československa.

V dopise uvádí František své jméno jako Frank; Rajčan nebo Čan je strýc Raimund Mičán a An je teta Anna Mičánová roz. Pokorná.

Miloš Hendrich

 

 

 

To bylo po první světové válce. Frank vyčerpal veškeré naděje na pobyt ve své domovině. Mnoho jeho známých přišlo o své majetky, obchody měli mnohem lepší a přece zůstali na mizině a František Rupp (vlevo) se sestrou Marií a bratrem Rudolfemmnohý na to doplatil životem. Frank vida zbytečné úsilí, marnost na lepší vyhlídky, jakžtakž se vyrovnal se zákazníky obchodu a s úřady, zanechal ženu u svých rodičů a vydal se na cestu do Ameriky. Bez plánu, bez záruky o budoucnost, vzal s sebou něco prádla, jeden oblek a něco z náčiní k řemeslu, pro případ, dostal-li by se do svého živlu. S kapsou skoro prázdnou, za to s hojnými starostmi o budoucnost. Po vyrovnání cestovního pasu, lodního lístku a nejnutnějších věcí Frankovi nezbylo v kapse mnoho, zevnějšek Franka otvíral mu všude cestu pro zádumčivost a nesdílnost, nikdo nevěděl o jeho situaci. Po rozloučení s rodinou a známými odjel na agenturu paroplavební do Prahy. Franka uvítalo překvapení, byla mu nabízena Kanada neb Virginie, do severní Ameriky mohl jet na dva roky, co reprezentant obchodu, ale musel by složit kauci 15 tisíc Kč a na to neměl. Bez toho měl dosti starosti o nejistou budoucnost, v Kanadě a Virginii neměl nikoho, proto volil Argentinu. Zde měl strýce, ač nevěděl, kde je usídlen, doufal, že se s ním někdy sejde a při tom zůstalo. Po vybavení předpisu a lékařské prohlídce odjel přes Německo do Francie. Cestou přisedl spolucestující Čech, po vzájemném pozdravu dali se do rozhovoru o cestách. Čech byl dva roky v Argentině a cestoval do severní Ameriky. Frank se dověděl o poměrech v Argentině, které ho moc nepotěšily, ale už se nedalo nic měnit, návrat byl nemožný. V cizině ho nikdo neznal a padl-li by na nejnižší stupeň, na tom už nezáleželo, vše bylo ponecháno šťastné náhodě. Frank měl smysl pro přírodu a změna krajiny mu roztřídila mysl, takže jen před spánkem zabýval se myslí o rodinu, únava i spánek mu dávaly sílu. S krajanem, s kterým cestoval ve vlaku, si ujednali, že když jeden bude spát, že druhý bude bdít, aby nebyli okradeni. Do půlnoci měl bdít Frank. Když jeli přes Německo, přisedl do kupé druhý cestující. Frank dělal, jako by spal, ale jeho přítel, co seděl proti němu, vykřikl německy a v ruce měl revolver namířený na přisednuvšího Němce a poručil, aby ihned opustil naše kupé. Po jeho odchodu Frank se ptal po příčině jeho jednání; nikdy se mu nedostalo tolik výčitek a to byla první výstraha pro Franka, na kterou nikdy nezapomněl a neznámému krajanu byl vděčen. Dojeli nad Ilustrační fotoránem do Paříže, před nádražím se oba rozloučili, vespolek si přáli štěstí a zdaru v cizině. Ten den odjížděl Frank vlakem do přístavního města a třetí den nastoupil na britskou loď, která odplouvala do jižní Ameriky. Na lodi se sešel s několika spolucestujícími. Frank dostal kabinu s dvěma Němci a jedním Sasem, Sas uměl ještě francouzsky, Frank špatně německy, ale dorozuměli se. Po celou cestu neměli obtíže a to bylo pro Franka štěstí, hoši byli veselí, ač Frankovi neušlo, že jen Sas byl bez starostí, měl v Argentině v provincii Mendoza strýce farmářem, kdežto Němci i Frank jeli nazdařbůh. To vše se ukázalo po přistání v Buenos Aires, kde na Sase čekal strýc, kdežto Frank a Němci museli do hotelu Mrazírny Frigorifico la BlancaImigrantes. Frank si ujednal s Němci, že si budou hledat práci. Dozvěděli se, že Frigorifico la Blanca bere lidi do práce, přišli tam a před továrnou bylo shromážděno několik tisíc dělníků a to byli stávkující. Nevědomky o situaci si razili cestu k úředníku, který volal posunky, aby se přiblížili. A bylo by zle, nebýt jednoho vystěhovalce Rusa, který zakřikl „Stůjte nebo vás zabije“. Frank porozuměl, rychle se obrátil a vidí dva s noži v rukách, jak se přibližují. Frank se obrátil v tu stranu, odkud byl varován a ptá se po příčině; když mu Rus odpověděl, že stávkují, poděkoval neznámému, řekl Němcům, oč jde a společně se vrátili, odkud přišli, měli v úmyslu vydělat si nějaký groš. Asi třetí den obdržel Frank od rodičů adresu na strýce a tak když nemohli sehnat práci, Frank se rozhodl zajet za strýcem a požádati o radu, pomoc do nějakého zaměstnání. V tehdejších časech se nedalo vybírat, zvláště, kdo neovládal španělsky. To rozhodlo, že na druhý den oba Němci volili provincii Patagones a Frank po přeptání na jízdu provincii Chaco. Ilustrační fotoÚředník mu řekl, že pojede asi sedm hodin vlakem, ale ve skutečnosti cesta trvala tři noci a dva dny. Frank nebyl připraven na tak dlouhou cestu. Vlakem až do Rosarie to šlo, ale potom každou chvíli stál, všude plno prachu a hrůza, hlad a žízeň. Domluvit se nemohl, průvodčí posunkem naznačil, aby spal. Při tom na dřevěném sedadle druhé třídy, unaven a vedrem zmožen, chvílemi podřimoval a čas pomalu ubíhal. Asi o desáté hodině večer přišel průvodčí a posunkem naznačil, abych sebral své věci a následoval ho. Zavedl Franka do vozu první třídy a naznačil posunkem, aby spal na měkkém sedadle. Frank brzy usnul, zdálo se mu, jako by plaval ve vzduchu. Druhého dne odpoledne přestoupil na druhý vlak, vše bylo ošuntělé. Frank přespal noc neklidným spánkem, možná příčinou byl hmyz, mraky komárů, velké vedro, hlad a žízeň. Vlak jel pomalu a každou chvíli zastavoval. Nastupovali lidé divokého vzezření, špinaví, potem páchnoucí, většinou ozbrojeni noži, revolvery a v šatech roztrhaných. Frank si ničeho nevšímal, už mu bylo vše jedno, pomyslil si, že někdy bude konec útrapám. Asi před polednem přišel číšník a donesl jednomu cestujícímu na talíři střapec hroznů. Frank kývl na číšníka s posunkem na hrozny, naznačil též cigarety a zápalky. Když mu vše donesl, byla potíž se zaplacením, Frank měl posledních šest pesos, ptal se co to stojí, číšník místo odpovědi sebral peníze a odešel. Frank zahnal žízeň ovocem a s cigaretou se zbavil na chvíli hmyzu, který neustále naň dotíral. Frank na chvíli měl ulehčeno, ale pak se dostavil neúprosný hlad. Na příští zastávce přisedl nový cestující, byl slušně oděn, pod paží tašku, asi dvacetiletého vzezření – Evropan. Frank pozdravil německy, on poděkoval špatnou němčinou. Frank byl rád, že s někým může si po dlouhém čase popovídat. Dozvěděl se, že je úředník dřevařské společnosti a jede vyplácet dělníky. Byl polské národnosti a Ilustrační fototak se Frank na chvíli rozptýlil v myšlenkách. Asi za dvě hodiny se rozloučili a Frank zase zůstal sám. Zaspal a o půlnoci ho probudil průvodčí vlaku (ve vlaku už jinak nebylo nikoho) a hlásí Resistencia – konečně dojel na místo. Frank sebral zavazadlo a vystoupil. Pršelo, plno bláta a tma jako v měchu. Na nádraží stáli dva osmahlí muži a nabízeli se Franka odvézti do města. Frank jim dal na vědomí, že nemá peníze na zaplacení, zkoušel se dorozumět česky, německy, až jeden z mužů řekl hotel Aleman. Frank ukázal adresu strýce, kývali záporně hlavami a dovezli Franka do hotelu Aleman. Ale tam byly zase nesnáze, majitel byl asi Španěl a tak poslali pro jednoho Němce a tak se mohl domluvit, ptal se, zda by mu mohli rozměniti peníze na zapravení drožkáře a výlohy, mávli jen rukou, dali mu kávu a chléb. To ho trochu povzbudilo, Němec si vyptal láhev piva, pak Franka odvedli přes cestu do domu na nocleh. V pokoji bylo asi šest postelí, dva Moskyt - ilustrační fotopáni, podle oděvu asi úředníci, přes postele měli natáhnuté sítěné plátno – moskytiéru. U Frankova lože bylo shrnuté a viselo jako na šibenici, Frank nikdy něco podobného neviděl a nevěděl, na co to je. Frank zaspal, ale musel sebou házet, neb když se probudil, ti dva cosi hubovali, ale Frank jim nerozuměl, jen ho ruce a obličej strašně pálily a bzukot komárů se mu zdál pekelným. Povšiml si visící sítě, vstal a zkusil to natáhnout přes postel, podařilo se mu to, ale než se pod tím uvelebil, několik tuctů komárů se tam dostalo zároveň s ním, ale už to nebylo tak zlé, jako bez ochrany. Frank se probudil brzo ráno, vstal, prohlédl světnici, při dveřích stálo umyvadlo, zrcadlo a ve džbánu asi tři litry vody. Frank se podíval do zrcadla a viděl nevzhlednou tvář, umyl se, ale vida, že umyvadlo je samá hlína, umyl se podruhé a ti dva Přistěhovalci do Argentinyspolunocležníci začali hučet, a to dosti zlostně. Frank jim nerozuměl, pak se oholil, ale ve džbánu nezůstala žádná voda. Frank sebral džbán, vešel na dvůr hledat vodu, našel studni, hákem za ucho zachytil džbán a tak nabral vodu. Měl štěstí, že porcelán se nerozbil neb psisko zle doráželo na Franka. Navrátiv se s vodou, slyšel spokojeně mluvit spolunocležníky. Frank sebral své věci a ubíral se přes cestu do hotelu, právě otevírali. Hotelier nepoznal Franka a v tom přišel Němec, po vzájemném pozdravení zavedl Franka asi 150 metrů na roh ulice a ukázal na jednu paní obklopenou dětmi a pravil, ta paní je Rajčanová a zmizel se slovy až do vidění. Frank přišel ke skupině a zeptal se, bydlí-li zde rodina Rajčanova. Když mu bylo odpovězeno ano mateřským jazykem, byl rád, že bude moci si porozprávět svojí řečí. Právě přišel mladík asi 18 let, též krajan, Frank myslel, že je to bratranec, ale teta An se zasmála a ukázala na čtyři děti a řekla, tohle jsou tvoji bratranci. Tetička An uvedla Franka do ošumělého domku. Frank se ničemu nedivil, to co cestou přežil, změnilo mnoho na jeho jednání a úsudcích. Doufal, že rodina strýce ho bude informovat o zdejších poměrech a nemýlil se, jenže tehdejší poměry ho neuspokojily. Na oběd přišel strýc Mičán, Frank spozoroval, že mu není vhod, v jakém prostředí se nachází. Frank, aby mohl mluvit se strýcem, šel s ním po obědě doprovodit ho k závodu, kde pracoval jako odborník. Cesta uběhla vyptáváním se jeden druhého po kraji i rodině, poměrech. Pak si ujednali, že večer Buenos Aires 1930 - ilustrativní fotoho Frank počká, až půjde z práce, že se trochu projdou městem. Když se rozloučil se strýcem před závodem, Frank se navrátil do strýcova domu, kde prodlel s tetou a dětmi odpoledne. S dětmi se nedomluvil, rozuměli česky, ale mluvit neuměli, odpovídali španělsky a některá slova jen s velkou námahou, a i to bylo zkomolené. Tetička An při pití maté vyprávěla o poměrech a útrapách, co zažili, bylo vidět, že většinu prožitých let v Americe neměli na růžích ustláno. Tak uplynulo odpoledne a Frank se vydal strýcovi naproti k fabrice. Přišel spíš a tak se procházel poblíž a prohlížel výkladní skříně, nebylo jich mnoho. Tak uběhla smluvená hodina a strýc nevycházel, stmívalo se a větší část ulice byla ponořena ve tmě. Frank pomyslel na návrat, najde-li cestu zpět a najednou slyší za zády rázné zavolání. Frank nerozuměl, pomalu se otočí, co se děje a vidí chlapisko, revolver namířen na Franka, nezalekl se, promluvil na něj česky, pak německy, ale nešlo to. Vzpomněl na strýce, řekl jméno závodu a strýce Mičána. Chlap ucouvl, schoval zbraň a ukázal na závod. Frank porozuměl, podle všeho to byl policista v civilu. Frank se více nerozmýšlel, vstoupil do závodu a jmenoval Rajčana. Když se více nemohli dozvědět, poslali pro strýce, ten když přišel, pověděl, že dostali větší objednávku, proto se opozdil. Když mu Frank vyprávěl, co se přihodilo, nazlobil se a jistě dobrá slova na toho policistu nepadala, jen tomu řekl, že měl štěstí. V tehdejších časech život člověka neměl cenu, jak později Frank poznal. Asi za hodinu vyšli na ulici a pomalu se ubírali náměstím. U svítilny si Frank všiml, že strýc je unaven, vyzval ho jít domů, aby si odpočal. Zeptal se, zda by dostal nějakou práci, ať je jakákoli. Odevzdal mu 500 Kč, aby mu je někde zaměnil, aby mohl zaplatit útratu v hotelu. Na to strýc se zasmál, že v hotelu již zaplatil 6,50 a s tou prací to nějak dopadne. Strýc Čan byl dobrák a proto každý z něj těžil. Přišel-li na policii nějaký vystěhovalec a nevěděli, co s ním, tak ho poslali k Rajčanovi, protože Čan nikomu neodepřel jídlo a přístřeší, ač sám pohodlí neměl – to říkali u konzula ČSR. A to byla Čanova chyba, jak vyprávěl, když se na něj štěstěna usmála, tak ho využitkovali chytráci s prosbami o půjčku a jak Čanovi zalichotili, měl srdce a kapsu štědrého magnáta otevřenou. A jak se dá myslet, nikdy peněz zpátky neviděl. Jen se usmál, pravda, pak to odnesla práce a domácí nesvár, to vše se dozvěděl Frank. Asi třikrát měl vlastní obchod dobře jdoucí, ale vždy společník ho o vše připravil. Strýc byl povahy prchlivé a nejednou řekl Frankovi: „Až moji chlapci dorostou, pak Dělníci v Argentině - ilustrační fotouděláme Ameriku.“ Frank jen přirovnal věk bratranců a strýce, pomyslil si jen, aby nebylo moc pozdě. Ale neříkal nic, až po letech. Asi za tři dny po příjezdu na naléhání Franka, strýc mu našel práci ve Frigorifiku, majitel byl Ital. Frank byl dobře přijat do práce, jenže měl obtíže, že se nemohl domluvit, ale byl ve svém živlu. Majitel podrobil Franka zkouškou, ač byl střední postavy, měl velkou sílu a vytrvalost a ta mu pomohla překonávat překážky. Po každé zkoušce s hodinkami v ruce jeho šéf spokojeně pokyvoval hlavou. Dostalo se mu po zástupci šéfově (též Ital asi z rodiny) přednost mezi dělníky, vesměs korentinci, kteří si Franka vážili. Jeho představení chtěli ukázat nadvládu při každé příležitosti. Chybou bylo, že se nemohl dorozumět, proto za krátký čas si našel práci jako obyčejný dělník v německé továrně. Měl o několik centů více na hodinu, nežli při řemesle. Asi po dvou měsících se Frankovi udělaly nad zápěstími a nad kotníky nohou červené kruhy, které ohnivě pálily. Možná to byla vyrážka po změně podnebí a od hmyzu cestou. Když to ukázal Frank strýcovi, povídá, to nic není, to přejde, ale teta An mu řekla, že pozítřku přijdou známí Ilustrační foto - indiánská léčitelkaIndiáni a ti že umí léčit. Frank, když se podíval na ruce a nohy, připadal si, jako by byl přikován k té krajině. Jak teta An pravila, tak se stalo. Za dva dny dostavili se Indiáni, po rozmlouvání s tetou An stará indiánka podívala se Frankovi na vyrážky, pak se zadívala Frankovi do očí, pokývala hlavou a řekla tetičce, že to přejde a za měsíc, až půjde do města, že donese lék. Kupodivu, každého dne ubývalo pálení a den ze dne bledly kruhy na rukou a nohou a do týdne Frank byl zase zdráv. Frank vida, že samotnému bude těžko se dopracovat bez rodiny, nechtěl mařit čas, napsal pro svoji ženu a dcerku. Pravda, měl obtíže, představený závodu chtěl vzít Franka s sebou do severní Ameriky. Nazloben řekl mu, že se zde nikam nedopracuje a měl pravdu. Nastaly Frankovi těžké chvíle života.  Mezitím přišly španělské svátky (říkali jim romerie) a tak strýc Čan s rodinou se připravovali využít příležitosti obchodně. Strýc Rajčan zorganizoval asi deset prodavačů, to byli vesměs rošťáci, jak se strýc Čan o nich vyjádřil. Všichni jsme pomáhali, strýc si postěžoval Frankovi, že kdyby prodavači poctivě mu odevzdali utržené peníze, že po zaplacení zboží by mu hodně zůstalo. Frank řekl strýcovi, že je třeba aspoň dvakrát za den odebrat jim utržené peníze. Potom se domluvili, že po každé dodávce zboží jim odebere peníze, ti byli překvapeni. A tak tenkráte strýc Čan byl šťasten a řekl Frankovi, že nikdy tolik peněz nemohl sehnat. Ty svátky trvaly celý týden. Frank byl též svědkem, jak byl zabit mladík asi dvacetiletý. Byl štíhlý jako vrbový prut, přišel hrát na tabru, to je kost a hází se na částky peněz předem smluvené. Hodil a asi dobře padla, ale majitel hry do ní kopnul a řekl, že prohrál. Mladík mu něco řekl, majitel herny vytáhl dlouhý nůž a ťal ho přes hlavu, ani se nemohl bránit, několikráte ho ještě bodnul. Mladík se otočil a se vztyčenou hlavou došel ke svému domku, kde bydlel, vykřikl a padl mrtev. Strýc Čan ukázal Frankovi dva policisty na koních opodál stojící, kteří Břeh řeky Paranájako by nic neviděli. Takovou měl cenu život jednoho člověka. Strýc Čan zapůjčil koníka, Frank když měl volnou chvíli, navštěvoval krajany, kteří byli u břehu řeky Parana, kde měli cihelnu a též se živili kácením lesa a prodejem dřeva. To byli dva bratři Češi, moc zdědili, a tak zanechali jisté pro nejisté. Jeden byl učitelem, druhý byl u policie. Snili o cestování a tak se vydali jako cestovatelé. Zakoupili 300 koní a vše co na výpravu bylo třeba. Najali lidi vesměs své národnosti, většinou to byli lidé propadlí, ti se jich drželi dokud měli čím platit. A tak vyčerpaní, dostali se až do provincie Chaco. Tam v noci všechen lid je opustil, a co mohl, odcizil. Zůstali sami dva, bez pomoci, bez peněz a zbylo jen mnoho práce s dobytkem. Pomalu prodávali zbraně, dobytek, až konečně zůstali skoro na mizině. Bylo štěstí, že oba byli svobodní a tak uhájili život tvrdou prací. Takových zde bylo mnoho, různých národností. Frank čekal zprávu od rodiny, kdy přijedou, konečně očekávaná zpráva došla. Frank se rozloučil s rodinou strýce Rajčana a se známými krajany s úmyslem navrátit se nazpět, ale jak to bývá, člověk míní a Bůh mění. A tak se stalo, že Frank čekal, až obdržel zprávu od paroplavební společnosti, že cesta byla odložena následkem onemocnění dítěte. A tak Frankovy úspory se tenčily, práci nemohl sehnat, aby si nějakým výdělkem vypomohl a tak jako mnoho jiných vystěhovalců žil mizerně. V tehdejších dobách byla velká potíž o zaměstnání a vše bylo jako učarováno. Vzdáliti se od přístavu nechtěl a žádná zpráva nepřicházela. Uplynulo pár měsíců, bydlel se čtyřmi krajany v jedné světnici v hostinci u Slováka, stále více hladní. Až jednoho dne přišel úředník hledat dělníky na železniční dráhu stavět trať. Frank se dlouho nerozmýšlel a ještě s jedním krajanem se vydali za prací asi pět hodin vlakem. Práce na železnici - ilustrační fotoBylo třeba nakládat hlínu na železniční vagóny. Frank neuměl zacházet s lopatou, vybral si největší a to byla chyba. Buď na násep nedohodil a nebo přehodil na druhou stranu přes vůz na hlavy dělníků, kteří házeli na druhé straně. Bylo velké vedro a žízeň k neuhašení, k tomu voda byla slaná sanitrová a to způsobilo, že Frank dostal úplavici. Noci byly chladné v plachtových boudách. Frank druhý den šel do kanceláře a řekl představenému, že nemůže za těchto podmínek zůstat. Představený Franka nerad propouštěl, řekl, kdyby mohl se dorozumět, že by ho nechal dozorcem, nabízel mu druhou práci, ale Frank odmítl. Takže mu vyplatil za dva dny asi sedm pesos a krajan, co s ním přišel, přidal se též na zpáteční cestu. Celé odpoledne šli pěšky, až podvečer přišli na stanici, kde mohli druhý den se vrátit vlakem do La Platy.                                                                                                                                      (pokračování příště)