Výstava fotografií - Miloš Sysel - Návraty

Výstava fotografií Miloše Sysla v Tišnově

Reflexe ryze subjektivní

Protože autor této kritiky není ani přítel vystavujícího autora, ani nevlastní vlastní galerii, nemá kurátorské ambice, dokonce ani nefotografuje, je schopen snad býti přece jen trochu objektivní, i když značné dávce subjektivity se nelze vyhnout nikdy.
Nejprve k autorovi a  co nám o sobě sám prozrazuje:

Stavitel - stavba se nejprve rodí v mysliMiloš Sysel
ročník 1957, pozdní sběr, archivní unikát. V současné době již není k mání.
Fotografii se věnuje amatérsky – tzn. opravdu s láskou (latinsky amator, milovník).
Okouzlen věcmi kolem sebe snaží se, většinou marně, přenést toto kouzlo do fotografií. Digitální fotografii se věnuje již přes deset let, protože svitkové filmy pro něj začaly být příliš svinuté. Po zkušenosti s osudem svého blízkého druha, který ve fotolaboratoři s vývojkami a ustalovači po dvaceti letech nedoznal ani vývoje, ani se jeho osobnost neustálila, opouští „chymický“ proces jednou provždy.
Obraz sejmutý digitálním fotoaparátem zásadně upravuje, neboť se nechce spoléhat na japonské softwarové algoritmy uvnitř fotoaparátu (používá značek Nikon a Fuji), a tak je míchá s algoritmy americkými, kanadskými, anglickými, německými a francouzskými.
Tím jeho výsledné fotografie dostávají ryze český charakter.
Fotografuje téměř výhradně v plenéru, ateliér si do dnešní doby nepořídil, protože je líný a je mu líto vydat peněz za studiové vybavení.
Jeho „zátiší“  jsou snímána v době nálezu. Nejsou nijak aranžována.
Zátiší je místo někde za tichem, vlastně je tišší než ticho.
Takové místo ovšem neexistuje.
O zátiší se tudíž nejedná.
Krajiny jsou inspirovány skladbou Djanga Reinhardta, Manoir de Mes Ręves.
Světlo, teplota, mlha a voda (tedy odvěké živly oheň, voda, země a vzduch) dokážou krajiny změnit k nepoznání. Jindy fádní pohledy na stejnou scénu se proměňují v úchvatnou podívanou, při které se tají dech a mrzne nos i nohy.Manoir de Mes Rêves
Jsou to okamžiky pronikání jiné dimenze do našeho jinak všedního Matrixu.
Nejedná se tedy o krajiny.
Po létech strávených v Brně se před třemi léty vrátil do rodného Tišnova, kde našel stejnou maloměšťáckou atmosféru, jakou tehdy opouštěl a spoustu nových staveb, které jeho rodné hnízdo dokonale zničily. Zbytky krásných zákoutí, které nezničil socialista, zničili maloměšťáci nové éry.
Ale i přesto lze najít vzácné okamžiky, kdy dokáže ještě být, vlastními dětmi znásilněná, upatlaná a uvadlá krasavice Tišnov, pro potěchu oka.
Snad se to autorovi fotografií, alespoň částečně, podařilo zachytit.

No.
Typický text pozdního intelektuála, snažící se výmluvností a rádoby vtipnými poznámkami překonat vlastní rozpaky nad dílem, které Z komentované prohlídky výstavy Paintomorrownám tu spáchal.
Dalším typickým rysem v jeho textu jsou hojně používaná cizí slova. Snažil jsem se přeložit v Google Translator text oné inspirující skladby kočovného belgického Roma pana Reinhardta, a výsledek? Posuďte sami: .Manoir de Mes Ręves  = Mansion z mých snů. Copak to dává nějaký smysl? - NE.
Autor si dělá legraci především z diváků, kteří jsou tak laskaví a na jeho výtvory se snad i přijdou podívat. Namísto vlastního studu výsměch! Označuje morálku vlastní rodné kolébky jako maloměstskou. Proč se sem ovšem vůbec vracel?
Za zmínku stojí vlastní vernisáž, kterou si autor, z důvodů dokonce veřejně deklarované lakomosti, sám uváděl. No, ještě scházelo, aby si sám i zazpíval. Duo potulných hráčů tak bylo jedinou světlou výjimkou celé vernisáže.
Drzost autora šla tak daleko, že i přes zjevný neúspěch a nepřijetí jeho děl spoluobčany, výstavu dokonce rozšířil o dalších 12 fotografií! Jsou to ony “Mansiony z mých snů.” Co o nich říci a neurazit? Jsou na nich vidět krajiny, ale takové, jaké nikdy neuvidíte! Prý žijeme v MATRIXU! No a co? Nám se v něm žije dobře. Pokud Matrixem tak trpí, nechť si vezme svých pět švestek a jede do jiného kraje!  My jsme zvyklí na jiné pohledy! Jiné krajiny! A jsme hrdi na to, jak se nám Tišnov povedlo přestavět a změnit. Donedávna oplakávaný starý Tišnov je dnes krásnou pestrobarevnou paletou, ve které všichni žijeme rádi a dobrovolně. Ubohé školky jsou krásně spravené a barevné, že do nich trefí bez doprovodu rodičů a vodících psů i barvoslepé děti.
Kultura je ve městě na vysoké úrovni, letos bude jmenováno dokonce 6 čestných občanů. Ne, my nepotřebujeme vidět toto pokleslé umění. Máme své velikány a jejich odkazy! To je grunt vnímání našeho světa! Nechte přijít maličkým ku mne...
Pryč tedy s přistěhovalci autorova typu, kteří se nechtějí přizpůsobit, neustále reptají a chtějí měnit poměry, které sami nebudovali. Pryč s dobrovolně sociálně vyloučenými individui.
Na závěr si musím postesknout, že autor našel dokonce zastání u jednotlivých tišnovských občanů, jako je firma FOTO Smékal, která mu fotografie zhotovila. A město Tišnov dokonce poskytlo plakátovací plochy pro jeho výstavní leták!
Co dodat na závěr?
Fuj!

(autor článku pracoval přes deset let v Kulturní a školské komisi nejmenovaného města)

 

19 Comments

Průvodní slovo

... a já se přimlouvám i zde, aby bylo zveřejněno - a tím pádem i uchováno - také průvodní slovo, kterým Miloš na vernisáži uvedl svoji výstavu.

Každou tvorbou vypovídá autor mnohé především sám o sobě. A tak i těmito vystavenými snímky vypustil fotograf do světa jistou zprávu o svém nitru, která by si zasloužila být kompletní. Obrazy sice obvykle ve formě ilustrací doplňují psaný text, ale zde by tomu bylo právě naopak. To psané curriculum vitae, osobité a vtipné, by dotvořilo dojem, který byl uveden v život fotografiemi. Obojí patří k sobě a jedno zesiluje druhé.

Neváhal bych s tímto počinem...

...

Jakub Deml by vám na to řekl, že ironie je věcí darmochleba. Usmívající se Ale jinak vtipné...

Darmochleba

Pán, vystupující pod pseudonymem RADIX, tedy kořen, aby bylo jasno, jest postižen zjevně dlouhým pobytem v oné zmíněné komisi. Pobyt delší než 5 let na jakémkoliv "politickém" postu hluboce a navždy poznamená každého a jedinec po této době se buď zblázní, nebo propadne stihomamu. Tenhle "Kořen" je evidentně druhý případ.

...

...to by mě ve snu nenapadlo, že toto Radix myslel vážně, že to není s nadsázkou popsaná jedna z tváří dnešního Tišnova.

tvář města

...třeba ty tak expresivně popsané barevné školkyUsmívající se, a čím víc ten Radixův příspěvek čtu, tak jsem přesvědčen, že to je jedna velká ironie.

Gesicht der Stadt

Dnes jsi přesvědčen, zítra usvědčen. A to vypadla věta o neorenesenčním paláci bavorského typu, kterým se dám projít do Hezka-Tesca.

Obrázek uživatele calford

Vážně nebo nevážně?

Po vernisáži a průvodním slovu autora, kterým většina z nás přítomných nerozuměla, byly listy s textem odloženy na židli a zřejmě zapomenuty. Dostal jsem je od zaměstnance Muzea města Tišnova. Zde zveřejňuji bez vědomí autora, ale když už je jednou deklaroval, stejně je to fuk! Fotografii, na které byla nějaká dětská třída na maškarním plese k dispozici nemám. Měli jsme z ní pochopit autorovo trauma z dětství, ale byla to jen asi nějaká blbost.

Bývá zvykem, že ubožáka, nesoucí kůži na trh, tedy prezentující své duševní pohnutky ve formě výtvarné, představuje nějaký kmotr. Představuje onoho umělce, představuje jeho vystavené dílo. Ale za ty léta, co na výstavy chodím, jsem si všiml jednoho faktu.

Kmotr bývá často advocatus diaboli. Z jeho projevu se dozvíte většinou nejvíc o něm samém. O samotném umělci většinou nic.

Tedy, je-li to nudný patron, jste potom příjemně překvapeni. Je-li to pacient v manické fázi, jste vystaveným dílem zklamáni. Dochází k projekci kmotr, umělec, divák, dílo. Zmnožení entit

Abych se vyhnul této Occamově břitvě, rozhodl jsem se spáchat duševní sebevraždu sám.

Co si vystavím to si i odskáču.

Abych začal pěkně od začátku. Vynechám otázky metafyzické i patafyzické, na které nemám ani vzdělání ani konfesi a přejdu rovnou in media res k děloze.

Plod. Dítě.

Dítě v lůně matky zažívá něco, co Bible označuje slovem Eden, tedy ráj. Nestará se o potravu, není mu zima, je v pohodlí. Většina z vás se narodila podobným způsobem, takže víte, o čem mluvím.

Dítě v lůně je bez starostí. Nic neřeší. Tedy pokud neřeší něco zásadního jeho matka, jako třeba právo rodit v prostředcích hromadné dopravy.

Potom se dítě narodí.

Nastává zlom. Ráj skončil. První polovinu života stráví narozený jedinec hledáním tohoto ztraceného ráje. Marně. Ale to pochopí až v polovině svého života. 

A jakoby to nestačilo, přichází první rány. Společenské normy, zvyky a tradice. Tříletému chlapečkovi je vštípeno, že se holčičky nebijí. Na písku ve školce se pak chlapeček nechává od děvčátek mydlit hlava nehlava železnou lopatkou. Přichází první krev. Od té doby nastává jeho submisivní vztah k ženám, který balancuje po celý život mezi misogynií a gynofobií.

Jeho celistvost bere za své, jedinec, v tomto případě muž, je rozštěpen.

Ale drama pokračuje.

Škola. Nechám kolovat fotografii, na které je vystavující nešťastník účasten jakési kolektivní hry na pseudopohádku. Učitelky jsou totiž skutečnou tragédií našich osudů. V tomto bizarním skeči z celé třidy vystupují hlavní postavy král, královna, princ a princezna. Učitelka na zbytek třídy nemyslela. Tomuto křivení dětských duší se říká školské osnovy.

Všimněte si, že král je největší hoch ze třídy. Viděli jste někdy opravdu velkého krále či velkého politika? Podobně je to s ostatními dvorními postavami. A zbytek třídy? Holky jsou dvorní dámy a kluci zbrojnoši. Šmytec. Jakoby ostatní postavy, rádcové, intrikáni, ministři, milenky králů neexistovali.

Na fotografii si můžete všimnout, že učitelka nedostatek kreativity nahradila rtěnkou, kterou zmazala nejen dívčí, ale i chlapecké rty. Love parade in natura. A už tenkrát!

Jenom malý exkurs.

Nechápu, proč se všichni těší po létech na srazy školních tříd a na své učitele. Copak opravdu všichni tak masivně potlačili tyto školní traumata? Sám za sebe mohu říct, že tyto srazy a velebení kantorů je pro mne noční můrou. Já na ně nevzpomínám s láskou a dojetím. Nenamlouvám si tento pocit jako ostatní. Škola dětskou duši formuje tak, že ji nejdříve zabije a potom hňácá jak plastelínu podle potřeb společnosti. Tvárnost nade vše. Když budeme z kamene, celý národ bude v kvádru.

Tomuhle heslu jsem nikdy neporozuměl.

Škola znamená další štěpení již rozpolcené duše.

Střední škola to samé.

Vysoké školy to samé. Akorát osobní schizofrenie dostává akademický háv a nakonec i titul.

Do již tak rozmělněného stavu přichází vztahy. Vzájemné projekce, které se bůhvíproč nazývají láska.

Myslela jsem, že jsi jiný.

Odštěpení.

Myslela jsem, že umíš vařit.

Odštěpení.

Nikdy nebudeš rozumět složité ženské duši!

Štěpení duše se stává jadernou reakcí.

Pokud se dožijete poloviny života bez Risperodinu nebo alespoň Lexaurinu, jste buď alkoholikem nebo apatickou lidskou troskou.

Pochopili jste totiž, že kdysi ztracený ráj nelze nalézt.

Ale jsou takoví zoufalci, kteří se s posledním zbytkem sil rozhodnou tento bájný Eden hledat.

Vydají se proti proudu času, což v exteriérové formě znamená třeba se nastěhovat zpět do rodného města.

Není větší pasti než tento krok. V těchto osidlech jsem se ocitl i já.

Nic nenacházíte, nic není jak bývalo. A co hůř. Sem tam na ulici potkáváte své bývalé učitele. Staré rány se otevírají (vzpomeňte na rtěnku). Přemýšlíte o vraždě. Ale učitelé jsou už staří a brzy zemřou – utěšujete se. Ale potkáváte se stále zas a zas. To já stárnu a oni ne!

Hrozné poznání!

Uzavřete se tedy do sebe. Ale uzavřít se do sebe v tomto věku je najít ten hrozný bordel, který z vaší duše zůstal. Stovky nepřehledných postav, hádající se jedna přes druhou. Diagnostikovaná schizofrenie je proti tomuto skutečnému stavu lehkou rýmou.

Jak z toho ven? Projekcí. Tedy fotografickou projekcí, což je můj nebohý případ, protože naposledy, když jsem nějaké malé dítě oblažil kresbou slona, zažalovala mě jeho matka z pedofilní perverze.

Nikdy více pastelky.

Fotoaparát je dokonalou substitucí za nedostatek výtvarného talentu.

Nastává boj. Ztracený ráj není možné nalézt. Návrat do mateřského lůna nemožný.

Musíte si stvořit svůj vlastní svět. Zdaleka to není ráj, na který si ještě matně pamatujete. Ale v tom nedokonalém, ale vlastním světě se pokoušíte žít.

V marné snaze vyhnout se dnes večer neodvratné duševní sebevraždě, odhaluji před vámi svoje fotografie, abyste viděli ten chaos, který ve mně panuje.

Teď k samotným fotografiím. Nejprve však k vernisáži samotné.

Po návratu do rodného města jsem si všiml vernisáží zásadně dvojího druhu. Na kterých se jí, a na kterých se nejí.

Proč jídlo?

Vystavující umělec si snad není jist svou tvorbou a uplácí diváky jídlem? Nebo má strach, že by lidé nepřišli, ale takhle přijde alespoň někdo, někdo hladový?

Rozhodl jsem se tedy, že jídlo ne. Ale jsem si jist svými fotografiemi? Ne. Takže jídlo nakonec ano.

Rozpolcenost dvou forem vernisáží, potažmo pojímání dvou forem vnímání umění, ergo dvou kultur, jsem se snažil zachytit na fotografiích, které jsem dramaticky a konfliktně umísti do diagonály kavárny.

Na jedné z nich je zachycen fragment opulentního bufé a kmotr vernisáže s proslovem.

Na druhé mladý filosof estetiky diskutující s mladým umělcem. Nábožně naslouchají obdivovatelky umělce a mladé studentky onoho filosofa.

Osobně chodím na obě formy vernisáži rád. Miluju domácí pečivo a většina studentek filosofie jsou pohledné holky.

Fotografie.

Fotografie s tématikou kostelů a chrámů. Podle Sigmunda Freuda, se jedná  právě o náhražku mateřského lůna. Sám jsem si tuhle psychickou tendenci podle Výkladu snů diagnostikoval. Takže tím jsem, doufám, předešel vašim amatérským psychoanalytickým výkladům skrytého smyslu mých fotografií, který tam ostatně žádný není.

Panorama svědčí o mém stávajícím životě v rovině spíše horizontální než vertikální. Jak vidíte na šířku má přes čtyři metry a na výšku asi 80 cm. Je to nepoměr, ale celý můj život je nevyvážený.

Ten jsem se alespoň na chvíli pokusil vyvážit čtvercem svinutého panorama Lomnického židovského náměstí.

Vlak jedoucí přes most v nastávající tmě a jeho zrcadlení na hladině Svratky má přece jen hlubší význam. A sice, když se podíváte do vody, uvidíte sebe sama. Je nějaké přísloví o ledňáčku sedícím na vysokém dubu u řeky, který když uviděl svůj obraz na hladině vody, lekl se, že utonul, spadl dolů a utonul. Tedy teď skutečně utonul. Nejen z toho důvodu se dívám do zrcadla až odpoledne.

K ostatním fotografiím nemám co dodat, takže kdybyste měl někdo nějaký nápad, tak si ho nechejte pro sebe.

Na závěr bych chtěl poděkovat Muzeu města Tišnova, že mi umožnila se alespoň jednou odhalit zde a ne jen v extravilánu města.

Zvláště pak panu Tomáši Rybníčkovi a Evě Brdíčko.

Dále děkuji muzikantům za hudební produkci a současně se distancuji od jejich repertoriu, byv upozorněn komisařem Ochranného svazu autorského na nutnost zaplatit autorské tantiémy mrtvým tvůrcům.

Děkuji Ivaně, své přítelkyni za podporu a v polední době častěji i za podpěru a připravený bufet.

Vám všem, kteří se přišli, ať už z jakéhokoliv důvodu a kdovíjakým úmyslem.

A nakonec krajskému hejtmanu Michalu Haškovi, že nechal jen tak, sám od sebe, když se dozvěděl o dnešní mé vernisáži, vyspravit silnici v příjezdu od Brna. Já myslím, že prosazení fungujícího státu klidně může začít od prosazení sjízdných silnic.

Tak.

Moje duševní sebevražda jest dokonána, přeji všem vám pozůstalým upřímnou soustrast a dobrý večer.

Děkuji.

Obrázek uživatele František Mach

jaká náhoda a "neopatrnost"

jaká náhoda a "neopatrnost" nechat text povalovat. I tak jsem si říkal, že by nebylo od věci si to v klidu přečíst. Nic není náhoda.

Obrázek uživatele František Mach

Kdo je Radix

Ne každý příspěvek jest možno obohatit fotkami, ač sám nefotí. Ale i to lze objasnit, že Jane.

Doplnění fotografiemi...

... je běžná praxe. Redakční grafik jindy chudý příspěvěk dovybaví vhodnou grafikou - zde fotografiemi, o kterých byla řeč.Nic záhadného. Ale je možné dodat příspěvěk s vlastními fotografiemi či olejomalbami. :)

Obrázek uživatele František Mach

pseudonymy

A když mám nějaký názor, tak mám pravé jméno a podepisuji jako člověk a ne jako Jan, Radix a Alf.. Pokud máte na toto výrazně jiný názor, tak s vámi končím diskusi na těchto www.

Přezdívky či tzv. nicky, ne pseudonymy

Co když se za nějakým tím nickem skrývá zaměstnanec městského úřadu? Ty by jsi riskoval, rozlobený Františku, vyhazov z práce? Vedení města má snad nějvětší fluktuaci v historii. Větší obměna zaměstnanců na Radnici proběhla snad jen po válce, když z úřadu oděšli Němci a čeští fašisté. :)

Obrázek uživatele František Mach

Kdo je Radix

Kdo je Radix jsou dvě možnosti, jedna je správná. Já mám jméno, nestydím se za ně a schovávat se jako nějaký Radix, Jan, Alf na to mne neužije. Tak s vámi tedy končím diskusi (tady).

Kdo je kdo...

Když si projdeš pozorně příspěvky v Tišnovinách lehce zjistíš, kdo je je Jan a Alf. Jen ten Radix...ten je něco jako Široko či Zelená příšera (viz Foglar)

Kdo jsem...

... nikdy neprozradím! Jen to, že jsem byl vždy loajální a anonymy psal jen ve vyšším zájmu svých nadřízených.

přezdívky

Ahoj všem, kdož jste lační znát za každým nickem konkrétní osobu.
Dlouho jsem se tak nepobavil ( vaším pohoršením nad používáním přezdívek).
Ale přesto, zjistit konkrétního člověka není problém , jen to chce přemýšlet a hledat :)
Jinak se taky říká: "Moudrému napověz,.....