Tišnovsko kinematografické

TIŠNOVSKO KINEMATOGRAFICKÉ

Pravověrní tišnovští patrioti nepochybně považují své město za urbanisticky zajímavé, okolní přírodu za kouzelně rozmanitou a řada regionálních historických staveb pro ně má punc architektonických skvostů. Řeklo by se: ideální exteriéry pro filmová natáčení. Je tomu ale skutečně tak?

Pátrání po místech, v nichž se točily hrané české či československé filmy uplynulých let, je užitečné směřovat především ke dvěma zdrojům. Prvním z nich je unikátní šestice velkých tlustých knih Český hraný film – tyto odborné publikace zahrnují období let 1898-1993, tedy od roku, kdy došlo k realizaci prvních filmů Jana Kříženeckého s hercem Josefem Švábem-Malostranským, až do okamžiku, kdy bylo dnem 11. listopadu 1993 ukončeno výhradní oprávnění státu k provozování filmových ateriálů a k výrobě, zpracování, půjčování, promítání, dovozu a vývozu filmů. Svazky vycházely postupně mezi léty 1995 až 2010 a vydal je Národní filmový archiv. Zahrnují obrovské množství detailních údajů o všech natočených filmech a pro námi sledovaný účel mají především k dispozici i rejstřík exteriérů, v němž lze abecedně pátrat po využitých lokalitách v Tišnově a jeho blízkosti.

Druhým pramenem poznání jsou internetové stránky Filmová místa (www.filmovamista.cz). Autorský tým vedený Jiřím Kurucem na tomto webu sdílí databázi s anglickou verzí projektu (www.movieloci.com), stránky jsou velmi přehledně propojeny s výstižnými mapkami a především zahrnují nejen výtvory vysloveně kinematografické, ale taky díla televizní, jichž je zejména v posledních létech čím dál více.

Pokud bychom si troufli jít na trh s poměrně odvážným tvrzením, že filmaři nalezli v našich končinách ke své tvorbě řadu vhodných míst, pak by na tom měly zásluhu téměř výhradně dva pojmy – Četnické humoresky a hrad Pernštejn.Hrad Pernštejn Bez nich by byl seznam zdejších lokací, které se uplatnily v hraném filmu, opravdu chudý, chudičký. Má na to nepochybně vliv skutečnost, že centrum naší kinematografie je a vždycky bylo velmi výrazně situováno do Prahy, takže i drtivá většina filmových scén se natáčela buď přímo tam nebo v blízkém okolí – prostě v Čechách. Východní část naší republiky přichází poněkud zkrátka, snad jen existence zlínských (či po určitou dobu spíše gottwaldovských) ateliérů má na svědomí alespoň v dětském filmu jistý nárůst exteriérů i z Moravy.

 

ČETNICKÉ HUMORESKY

Všimněme si nejprve Četnických humoresek, neboť jde o jediné dílo, u kterého je ve výše vzpomínaných podkladech uveden přímo Tišnov. Oblíbený televizní seriál z prostředí brněnské pátrací četnické stanice se odehrává v druhé polovině 30. let minulého století a úspěšně kombinuje prvky detektivky a komedie. V každém z dílů se řeší jeden až dva kriminální případy, jejichž zápletky vycházejí ze skutečných událostí, tak jak je v policejních archivech nalezl JUDr. Michal Dlouhý. Současně jsou ale v druhé linii sledovány životní osudy mnoha postav, především samozřejmě členů pátračky a jejich rodinných příslušníků. Ve třech řadách vzniklo celkem 39 částí seriálu – prvních třináct v roce 1997, další v roce 2000 a ty poslední v letech 2004-2006. V průběhu natáčení závěrečné řady původní režisér cyklu Antonín Moskalyk zemřel a práci pak dokončila jeho dcera, do Spojených států provdaná Pavlína Moskalyková Solo.

Seriálová četnická stanice byla umístěna v reálných brněnských kasárnách (která ale byla mezitím zbourána, takže i z tohoto důvodu se další pokračování humoresek již neplánuje), odkud se četníci vydávali k rozličným pátráním do skutečného brněnského okolí, tedy i na Tišnovsko. Villa FrankeNaše město se objevilo hned v pěti různých dílech seriálu, přičemž tvůrce zaujaly především vily na Riegrově ulici, které stylově zapadaly do dobového koloritu příběhů. V šestém dílu úvodní řady nazvaném Směšný vrah sehrála důležitou roli Villa Franke (Riegrova č. 281) – stala se luxusním bydlištěm velkouzenáře Satoranského (Jiří Schmitzer), jehož žena byla nalezena mrtvá na kolejích v nedalekém okolí. To, co bylo ovšem v tomto příběhu vydáváno za železniční stanice Dolní Loučky a Řikonín, se ve skutečnosti natáčelo na nádražích v Moravských Bránicích a v Bořím lese u Břeclavi.

V druhé řadě seriálu lze Tišnov objevit ve dvou dílech. V příběhu Hypnotizér (celkově jde o 24. díl seriálu) hraje dům v Riegrově ulici č. 323 úlohu vily, v níž bydlí květinářka Ludmila (Alena Antalová), pozdější manželka hlavní postavy seriálu strážmistra Karla Arazíma (Tomáš Töpfer). Jeden záběr je ovšem natočen i z druhé strany ulice od domu č. 310 a k vidění je rovněž automobil projíždějící Hřbitovní ulicí směrem od centra města dolů. V případě závěrečného dílu druhé řady Slavnost se sice rozhodující momenty dějové zápletky natáčely na zámku Karlštejn u Svratky, v němž ve filmu sídlil kolaborant Klimsza (Jan Hrušínský), ovšem  jedna ze scén, v níž kasař Kulík prchá z domu doktora, je opět pořízena na Riegrově ulici od domu č. 340.

Předposlední, tedy 38. díl Četnických humoresek má název Poslední soud a operetní subreta Elly Vienna (Ivana Vaňková) v něm marně skrývá německého politického uprchlíka Wolfganga Reznicka ve svém honosném obydlí, což je ve skutečnosti Jarochova vila na Riegrově ulici č. 324. Tatáž stavba je ve hře i v závěrečné části pojmenované Epilog v situaci, kdy zde mají být od fotografa Hugo Líbala (Miroslav Donutil) vymáhány kompromitující negativy.

Seriál Četnické humoresky byl ovšem kromě samotného Tišnova natáčen na nepřeberném množství dalších míst i v nejbližším tišnovském okolí. Hned v úvodním díle Slepice versus Slepička se objevuje Černvír a jeho dům č.p. 2, který zde funguje jako obydlí, v němž žije četnická kuchařka Anděla Uhlířová (Andrea Elsnerová). V devátém díle první řady Svatba se zde Andělka vdává za psovoda Toníčka Šebestíka (Pavel Doucek) a symbolicky se pak Andělčin statek objevuje znovu i v poslední části Epilog. Již vzpomínaná epizoda Svatba má ovšem tragické vyústění a ve scénáři ještě jedno důležité místo. Statek ukrytý v hlubokém lese u obce Vidonín (č.p. 8), známý jako Jeřábkův mlýn, je místem šílené závěrečné přestřelky mezi četníky a nebezpečným vrahem Buzkem, který tu přebývá. Riskantní policejní akci bohužel čerstvě ženatý Toník nepřežije. Jedno z prosklených oken u vstupu do usedlosti bylo pro potřeby seriálu opravdu rozstříleno, zatímco tamější stodola ve skutečnosti vůbec nehořela, ačkoliv to tak na obrazovce víc než přesvědčivě vypadá. Černvír se ale v seriálu objevuje ještě jednou: v sedmém díle Grunt rozhání Arazím shromážděný dav před kostelem údajně v Babicích, ale v reálu se jedná o filiální kostel Nanebevzetí Panny Marie právě v Černvíře.

Také některé z dalších dílů Četnických humoresek nabízejí podobně jako Svatba v jediném příběhu hned více nám dobře známých scenérií. Patří mezi ně například osmý díl Ferda Mravenec, který se vryl do divákovy paměti především postavou pomatené Julči (Jana Riháková-Dolanská), jediné svědkyně vraždy vesnické děvečky Blaženy Blachoutové, k níž došlo ve stromořadí třešňového sadu u Štěpánova nad Svratkou. Podezřelého s červeným šátkem pak četníci hledají i na jarmarku, který se odehrává na návsi Šmelcovny u Maršova. Dvě různé okolní lokality jsou k vidění i v druhé epizodě Volavka, v jejímž závěru se strážmistr Bedřich Jarý (Ivan Trojan) za účelem dopadení pachatele opakovaných znásilnění musí převléci za ženu. Továrna v Prudké v Četnických humoreskáchTovárnu, kde napadené ženy pracovaly, zde představuje někdejší odloučené pracoviště Brněnských papíren v Prudké u Doubravníka a jedna z Arazímových pátracích cest se odehrává také pod kamennými oblouky hradu Veveří, o němž bude později ještě řeč. Do třetice se dva rozdílné exteriéry, patřící k Tišnovsku už poněkud volněji, objevují i v úvodní části druhé řady Klaudynka (celkově 14. díl). Fara v obci Bobrová zde figuruje jako poštovní úřad, zatímco pohostinství Černý orel „hraje“ sebe sama. Nedaleko ležící ves Račice zase nabízí zvonici, v jejímž okolí pátrají četníci po totožnosti nalezeného utopeného muže. V opačném postavení se nachází dům č. 26 v obci Litava, který naopak představuje ve dvou různých dílech dvě odlišné stavby. V sedmém díle první řady Grunt jde o hospodu, před kterou přijíždí autobus s čerstvou vdovou, zatímco v epizodě Dědic (třetí řada, 31.díl) se natáčelo pro změnu z druhé strany objektu a šlo o tzv. Kalouskův statek, v němž došlo k zavraždění domácího pána sloužícím kočím.

V dalších dílech „Humoresek“ lze ještě objevit například kostel sv. Šimona a Judy ve Strážku, na jehož zdech se objevují hanlivé nápisy (epizoda Návrat, 19. díl) nebo bývalý mlýn nedaleko obce Svatoslav (5. část Krkatá bába), případně též budovu č. p. 28 ve Víru (Kotrbův dům ve 3.díle Medovina, v němž excelovala Jiřina Bohdalová v roli svérázné stěžovatelky Menšíkové). Výčet doplňme ještě o most přes řeku Svratku na Tišnovské ulici ve Veverské Bítýšce (10. díl Repetent) a Mirošov nedaleko Šiklova mlýna, kde se odehrává úvodní díl třetí série Majlant  (celkově 27.), a to jednak na hrázi tamního rybníka Návesník a také na lavičce u místního křížku (č. p. 46).

Počínaje nedělí 30. června 2013 začíná Česká televize seriál Četnické humoresky znovu opakovat, takže si můžete před obrazovkou popsané scenérie z blízkého okolí sami vyhledávat...

 

FOTOGENICKÝ HRAD PERNŠTEJN

Jednoznačně nejvyhledávanější lokalitou v tišnovském regionu je pro filmaře – a to nejen naše, ale i zahraniční – podle očekávání hrad Pernštejn. Je zřejmé, že typové určení této historické stavby ji favorizuje především pro dva filmové žánry: jsou to pohádky a historické příběhy. Přesto se Pernštejn objevil i v několika kinematografických dílech zcela jiného charakteru – od komplikované alegorie až po několik hororů.

 

ČE(SKOSLOVEN)SKÁ KLASIKA

Plakát k filmu Ztratila se bílá paníK Pernštejnu se váže i vůbec nejstarší zmínka, na kterou v tomto materiálu narazíme. Již v roce 1937 tu byl totiž natočen dětský film Ztratila se bílá paní. Režisér Miloš Wasserbauer v něm předkládá příběh party vesnických kluků, která se rozhodne vypátrat pachatele krádeže obrazu Bílé paní a získanou odměnu věnuje invalidnímu kamarádovi. Z renomovaných herců se v tomto snímku představil především Jindřich Plachta v roli kastelána Sojky, kromě něj pak ještě například Miloš Nedbal. Tvůrce filmu, který sám pocházel z nedaleké Svatoslavi (nar. 14. 6. 1907), později ve své profesní kariéře proslul především jako operní režisér brněnského divadla. V oboru kinematografie působil nejprve jako pomocný kameraman při natáčení prací Vladislava Vančury (Před maturitou) a na režisérském postu hraného filmu pak po pernštejnském debutu vytvořil ještě další dva filmy Rozhovor ve vlaku (1947) a Pionýr (1951).

Velmi důležitou a atraktivní součástí filmového děje se hrad Pernštejn stal v roce 1959 v komedii Zdeňka Podskalského Kam čert nemůže. Svého času velmi populární film s Miroslavem Horníčkem a Janou Hlaváčovou v hlavních rolích byl volnou parafrází na faustovské motivy. Přepracovanému vědci se náhle začne zjevovat tajemná dívka, což on považuje za možné příznaky propukající duševní choroby. Čertice Mefistofela je ovšem ve skutečnosti průvodkyní Čedoku a unese vědce na starobylý hrad ve své rodné obci, aby jej donutila přijít na jiné myšlenky. Kromě titulních postav bavili diváky především Vlastimil Brodský a Jiří Sovák ve vedlejších úlohách (opět) kastelána a předsedy JZD i MNV. Podskalského film byl  rok po svém vzniku dokonce přijat do hlavní soutěže světoznámého festivalu ve francouzském Cannes a zápolil zde o vyhlášenou Zlatou palmu (pro zajímavost:  právě tehdy ji získal nezapomenutelný Felliniho opus Sladký život).

Příkladem naprosto odlišného žánrového zaměření, než jaké bylo obvykle s Pernštejnem spojováno, je složité filmové podobenství Případ pro začínajícího kata (1969) jedné z nejtragičtějších postav v historii české kinematografie Pavla Juráčka. Příběh, volně vycházející ze slavného Swiftova díla Gulliverovy cesty, je „originální směsicí absurdity, černého humoru, symbolů, satiry, ironie a grotesknosti.“ Kulturní a političtí představitelé sice filmu vůbec neporozuměli, ale nějakým speciálním sedmým smyslem došli k závěru, že třeba jde o kritiku tehdejšího režimu (obyvatelé tajemného kraje Balnibarbi nechtějí poznat pravdu a přiznat si, že žijí v nevědomosti a v zapomenuté končině světa) a film ihned nasměrovali do trezoru. Juráček pak už nikdy nic nenatočil, nedokázal unést realitu normalizačních časů a předčasně zemřel těsně před pádem komunistického režimu v květnu 1989, když se de facto utrápil situací, z níž nenalézal úniku. Film se odehrává v mnoha exteriérech, Pernštejn tu figuruje coby sídlo krále země Balnibarbi. Ústřední postava Lemuela Gullivera byla životní rolí Lubomíra Kostelky, jehož jsme poté vídali už převážně jen v epizodních úlohách spíše humorného rázu.

V úvodu této kapitoly jsme zmínili jako jeden z nejpřirozenějších „pernštejnských“ žánrů historický film. Do této kategorie patří například čtyřdílné televizní drama slovenského režiséra Andreje Lettricha Na baňu klopajú (1980), dramatický příběh ze 16. století o osudech hornické rodiny Radušovců v době, kdy zemi Horních Uher navíc hrozí vpád Turků. V hlavních rolích se objevili přední slovenští herci Štefan Kvietik, Ľubomír Paulovič nebo Maroš Kramár. A filmové klapky padaly na Pernštejně dokonce i při natáčení muzikálu. V roce 1990 vytvořil slavný Juraj Jakubisko jedno ze svých méně povedených děl, televizní rodinný film Takmer ružový príbeh, v němž se snové motivy střídají s realitou. Hudebně talentovanou mladou slečnu ztvárnila Darinka Rolincová, jejího strýce Leonarda si zahrál Jiří Korn.

Příkladem díla o skutečně existující postavě z minulosti našich dějin je drama režiséra Ludvíka Ráži V erbu lvice (1994), které vypráví životní osud blahoslavené Zdislavy z Lemberka (1220-1252), představované Milenou Steinmasslovou. Milena Steinmasslová jako Zdislava z LemberkaPředlohou k filmu se stal román Aleny Vrbové, který Zdislavu – manželku šlechtice Havla z Lemberka (Boris Rösner), blízkého přítele krále Václava I. – vykreslil jako hluboce věřící ženu s léčitelským darem, která se obětovala pokorné službě nemocným a trpícím. Ludvík Ráža se ve své tvorbě věnoval historii poměrně často, ovšem šlo převážně o televizní díla včetně řady pohádek (připomeňme jeho asi nejznámější počin, dvoudílného Prince a chuďase z roku 1971 s Romanem Skamene v hlavní dvojroli). Vedle Pernštejna se příběh Zdislavy natáčel mimo jiné také na Zvíkově, ve Vyšším Brodě, v Adamově či na jindřichohradeckém zámku.

Rážův film ovšem vznikl v době, kdy už měl Pernštejn za sebou slušnou dávku více či méně známých pohádek. Sérii odstartoval v roce 1976 sovětský film Princezna na hrášku (Принцесса на горошине) režiséra Borise Rycareva, vytvořený montáží z různých předloh Hanse Christiana Andersena. O dva roky později následovala televizí mnohokráte opakovaná Vorlíčkova verze Šípkové Růženky Jak se budí princezny s nezapomenutelným Vladimírem Menšíkem v roli sluhy Matěje. V roce 1982 se přidaly dvě (česko)slovensko - (západo)německé koprodukce: jednak to bylo zpracování klasického příběhu Boženy Němcové Sůl nad zlato (Der Salzprinz) v režii Martina Hollého s Libuší Šafránkovou jako nejhodnější královskou dcerou Maruškou a také pohádka Popolvár najväčší na svete (Taugenichts, der tapfere Ritter) režiséra Martina Ťapáka. Za další čtyři roky pak připojil Zdeněk Zelenka svoje Čarovné dědictví (Zauberhafte Erbschaft), tentokrát pro změnu ve spolupráci s východoněmeckým partnerem. Kooperace ČSSR-NSR, jak se tehdy zkratkami příslušné státy označovaly, ožila ovšem už v roce 1987 při pohádkovém filmu Paví pírko (Die Pfauenfeder) s hudbou Vladimíra Godára a v režii Petra Weigla, známého v celém světě díky celé řadě zfilmovaných oper či jiných hudebných děl (Rusalka, Radúz a Mahulena, Romeo a Julie, Turn Of The Screw). Krásnou princeznu hrála Eva Vejmělková.

V devadesátých létech navlékl další korálek na šňůru pernštejnských pohádek již vzpomínaný Ludvík Ráža televizním filmem Sedmero krkavců (1993) podle příběhu Boženy Němcové o statečné Bohdance, která podstoupí nejtěžší zkoušky, aby vysvobodila svých sedm bratrů ze zakletí v havrany. Tentýž režisér se již rok poté znovu opřel o předlohu Boženy Němcové a vytvořil výpravný televizní Sen o krásné panně. V obou těchto pohádkách ztělesnila hlavní hrdinky jinak nepříliš často obsazovaná slovenská herečka a zpěvačka Mária Podhradská. Václav Vorlíček se v roce 1997 pro změnu rozhodl pro zfilmování díla jiných slavných pohádkových autorů, totiž bratří Grimmů. Opět za pomoci německých kolegů vznikl Pták Ohnivák (Der Feuervogel), kde si vedle Jiřiny Bohdalové či Mariána Labudy zahrál i světově proslulý Horst Buchholz.

Zůstaneme-li u pohádek, točil se v současném tisíciletí na Pernštejně nejprve film Romana Vávry Čert ví proč (2003), v němž hráli prim – i díky spolupráci českých filmařů s kolegy ze Slovenska a Německa – opět slovenští herci, tentokrát Táňa Pauhofová a Csongor Kassai. A po něm už dosavadní škálu uzavírá téměř aktuální pohádka režiséra Jiřího Stracha Šťastný smolař (2012), která byla premiérově uvedena v naší televizi v průběhu loňských Vánoc a která se kromě Pernštejna natáčela také v Lednici či v Ledči na Sázavou. Muže s podivným jménem Kdokoliv, trpícího chronickým lhaním, si tu po boku Filipa Cíle s viditelnou chutí zahrál Ivan Trojan.

Pernštejn jako sídlo bohyně Krutoslavy (O ztracené lásce)Některé z pohádek ovšem měly podobu dokonce několikadílných televizních seriálů. Celkem do devíti částí byl rozložen příběh dívky s chlapeckým jménem Honza (Danica Jurčová), který podle předlohy Evy Hudečkové natočil Viktor Polesný pod názvem O ztracené lásce (2001). Hlavní postava v něm bojuje s bezohledností a krutostí, způsobenou rozhodnutím krále Maxmiliána vykázat ze země lásku jako nepotřebnou a bezvýznamnou věc. Pernštejn je tu sídlem bohyně Krutoslavy, která unese na svůj hrad prince Pravoslava (Ondřej Brousek).

Vedle četných koprodukcí se ovšem na Pernštejn vydávaly točit pohádkové filmy i štáby výhradně zahraniční. Jejich výčtem sice už jako by přeskakujeme do následující kapitoly, ale ať máme všechny pernštejnské pohádky pohromadě. V roce 1990 vznikla vícedílná italská televizní série Princezna Fantaghiró (Fantaghiró), ve které se objevilo několik hereckých legend světového filmu – například Jean-Pierre Cassel nebo Mario Adorf (známý u nás hlavně jako padouch Santer z prvního dílu Vinnetoua). Mathieu Carriére či Max von Sydow hráli pro změnu v italsko-německé televizní pohádce z roku 1997 Princezna a chuďas (La Principessa e il povero). V témže roce se na Pernštejně natáčel také poněkud děsivý americký příběh Sněhurka v černém lese (Snow White: A Tale Of Terror), občas i u nás překládaný jako „Sněhurka: Příběh hrůzy“. Je to zároveň pohádka i horor a pokud se k tomuto článku dostanete ještě během prvního pololetí 2013, můžete se na film podívat poslední červnovou  neděli večer na stanici Prima Family. Uvidíte mimo jiné i Sigourney Weaver, které jsme jinak zvyklí fandit spíše v boji s Vetřelcem. Dosud posledním pernštejnským pohádkovým počinem (2012) je norský televizní film Putování za vánoční hvězdou (Reisen til julestjernen) režiséra Nilse Gaupa, jehož film Stopař (Ofelas) byl v roce 1988 nominován na Oscara.

Z domácích nepohádkových seriálů se na Pernštejně natáčeli rovněž kultovní Návštěvníci (1983, režie Jindřich Polák). Postavy z 25. století, které představují Dagmar Patrasová, Josef Bláha, Josef Dvořák a Jiří Datel Novotný, se vracejí časem o 500 let zpátky, aby na Zemi zachránili před uhořením sešity se vzácnými výpočty. V sedmém díle (z celkového počtu patnácti) nazvaném Kolotoč se Pernštejn mění ve filmový Klucenberk, přičemž kromě samotného hradu se část děje odehrává i v obci pod hradem. Na školní výlet sem míří se svými kamarády i geniální matematik Adam Bernau, jemuž hledaný sešit patří a čtveřice návštěvníků je proto školákům v patách. Také Návštěvníci se natáčeli i na PernštejněK tomuto seriálu se váže pikantní historie z doby po roce 1989: Česká televize několik let nesměla Návštěvníky vysílat, neboť postava ztělesňovaná Josefem Bláhou, se původně nazývala akademik Filip a vdova po skutečném akademiku Filipovi televizi zažalovala pro hanobení jména svého manžela. Spor vyhrála a aby se seriál vůbec ještě někdy mohl objevit na obrazovkách, musel být Filip přejmenován na Richarda a kompletně všechny dialogy s jeho jménem pak prošly dodatečným předabováním...

Velkou popularitou se může již téměř celé čtvrtstoletí chlubit velkorysý česko-německý seriál Dobrodružství kriminalistiky (1989), v němž každý z 26 dílů souvisí s objevem určité vědecké disciplíny v kriminalistické historii. Jeho režisérem je tvůrce Četnických humoresek Antonín Moskalyk a na Pernštejně byl natáčen devátý díl nazvaný Písmo, v němž odborná analýza rukopisu poprvé v dějinách sehrála důležitou roli při prokazování totožnosti. Hrad je tu sídlem zmizelého markýze Ludvíka de la Pivardiére, a to ve Francii v 17. století. Vedle německého představitele titulní role Helmuta Zierla zde účinkuje celá plejáda známých českých herců – Jana Preissová, Petr Štěpánek, Bára Hrzánová či Zlata Adamovská.

 

PERNŠTEJN - STÁLICE SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFIE

Ještě mnohem větší celosvětovou reputaci ovšem získal Červený bedrník (The Scarlet Pimpernel), šestidílný dobrodružný seriál vycházející ze skutečných historických událostí, vytvořený v britské produkci v letech 1998-2000. Autorem hudební složky k celému devítihodinovému vyprávění je Michal Pavlíček a přestože u nás je tento kytarista uctívaný především jako rockový mág, ve světě je patrně nejznámější právě díky této své kompoziční práci. Děj se odehrává opět ve Francii, tentokrát na konci 18. století a filmařům k jeho ztvárnění dopomohly i mnohé české kulisy, mezi nimiž je ve třetí části nazvané Královské výkupné také Pernštejn. Hrad je tu sídlem, v němž je za revoluce vězněn mladý následník trůnu Ludvík XVII., vlastním jménem Ludvík Karel Bourbonský. Ten ve skutečnosti nakonec ve svém nedobrovolném azylu už ve svých 10 letech v roce 1795 zemřel, ovšem ve Francii dlouho přežívala legenda, že se mu podařilo ze země uprchnout a ve vězení že skonal místo něj jiný chlapec. Teprve v roce 2000 prokázaly testy DNA nade vší pochybnost, že dávným zemřelým byl skutečně mladý král. Na dvou univerzitách byly totiž paralelně porovnávány vzorky z chlapcova srdce zachráněného lékařem, který prováděl pitvu a z vlasů jeho matky Marie Antoinetty; obě nezávisle na sobě provedené zkoušky dopadly stejně.

Červeným bedrníkem jsme ovšem definitivně přeskočili k titulům zahraničních kinematografií, v nichž je hrad Pernštejn zastoupen už po několik desítek let mnohem častěji, než zřejmě většina zdejších občanů vůbec tuší. Vraťme se tedy v čase a zkusme si tuto bohatou filmografii projít – budeme postupovat převážně chronologicky, pouze s několika odbočkami tam, kde porušení časové linie bude mít svou logiku.

Upír Nosferatu - plakátNaše procházka začne dílem velmi slavným. Interiéry Pernštejna se totiž staly už v roce 1979 ponurými komnatami hraběte Drakuly v remaku Wernera Herzoga Upír Nosferatu (Nosferatu: Phantom der Nacht). Jestliže převládalo domnění, že toto téma už bylo nepřekonatelným způsobem ztvárněno klasickým filmem Friedricha Murnaua z roku 1922, tak Herzog se po více než 50 letech k jeho kvalitám výrazně přiblížil i díky hereckému výkonu famózního Klause Kinského. V roce 1982 byl na Pernštejně natáčen historický západoněmecký film Fugger z Augsburgu (Fugger aus Augsburg) režiséra Dietricha Haugka. Zaměřuje se na život Jakoba Fuggera (1459-1525) a jeho rodinných příslušníků, kteří patřili k nejvýznamnějším bankéřům, obchodníkům a důlním podnikatelům své doby. Do roku 1983 je datován vznik maďarského filmu Nebeské vojsko (Mennyei seregek). Jde o příběh několika posledních dnů uherského hraběte, který během lovu najde na stromě anděla. Ve filmu hraje i jeden z nejpopulárnějších maďarských herců György Cserhálmi.

Životní osudy zakladatele protestantismu Martina Luthera byly zfilmovány hned několikrát a Pernštejn při tom posloužil dokonce dvakrát. Nejprve se toho chopili východoněmečtí filmaři v roce 1983, kdy zde natáčeli pětidílný seriál Martin Luther, o dvacet let později se témuž tématu věnoval rovněž německý režisér Eric Till, jehož výtvor se jmenuje pouze krátce Luther. A dokonce i životopisný film o Lutherově žákovi Tomáši Müntzerovi, který je svým požadavkem „Vše je společné“ (Omnia sunt comunia) považován za předchůdce komunismu, se v produkci východoněmecké společnosti DEFA točil v roce 1989 pod názvem Já, Tomáš Müntzer, srp boží (Ich, Thomas Müntzer, Sichel Gottes) také na Pernštejně. Právě „pernštejnský“ úsek filmu je celý ke shlédnutí na stránkách YouTube.

Možná bude pro mnohé překvapením, že Pernštejn byl dějištěm také jednoho ze seriálů Jaroslava Dietla. Nešlo však o žádné dílo Československé televize, nýbrž o západoněmecký šestidílný film z roku 1987 Válka volů (Der Ochsenkrieg), který pojednává o prvních sedláckých vzpourách proti feudálům v 15. století a je natočen spíš jako dobrodružný příběh. Polská kinematografie přispěla do filmografie Pernštejna v roce 1988 historickým filmem o mudrci Sendiviovi Alchymista (Alchemik), který byl kromě jednoho celovečerního spektáklu sestříhán i do podoby čtyřdílného seriálu vysílaného pod názvem Alchemik Sendivius. Titulní roli v něm ztvárnil přední polský herec Olgierd Łukaszewicz. Hned tři historická díla byla na Pernštejně natáčena v roce 1989. O Müntzerovi jsme již hovořili, v koprodukci s Rakouskem a západním Německem vznikl dvoudílný Muž v soli (Der Mann im Salz) o středověké honbě na čarodějnice a Maďaři přidali Zlatý věk Sedmihradska (Erdély aranykora) podle románu Móra Jókaie, vyprávějící romantický příběh, odehrávající se v 17. století v Transylvánii.

Pernštejn figuruje dokonce v jednom z dílů seriálu Mladý Indiana Jones (The Young Indiana Jones Chronicles), ve kterém se několik různých režisérů (občas i  renomovaných jako např. Nicolas Roeg či Bille August) snažilo od roku 1992 doslova „vydojit“ maximum z postavy vytvořené dávno před tím jejich slavnějším kolegou Stevenem Spielbergem. Tvrdí se, že pod Pernštejnem v tomto příběhu dokonce tekl Dunaj, nicméně na druhé straně že se filmařům jaksi nepodařilo vyretušovat nedvědický komín, který je viditelný ze všech oken fiktivního paláce. Američané se v roce 1994 dokonce pustili do zfilmování dávných českých dějin, ovšem jejich Dobrý král Václav (Good King Wenceslas) je považován za dílo nejen filmařsky velmi slabé, ale navíc i ignorující mnohá historická fakta. Lepší pověst má francouzský televizní film Pardaillan z roku 1997, dobrodružný příběh z 16. století o rytíři jménem Chevalier Honoré de Pardaillan, který už před tím zfilmoval v roce 1962 známý režisér Bernard Borderie.

Na Pernštejně se dále točila v roce 1998 americká komedie Můj obr (My Giant). Produkce si tehdy zaplatila hrad na jeden a půl měsíce a z toho se čtrnáct dnů jen malovaly náhrobky. Poté z Pernštejna na jeden den výtvarníci vytvořili typický rumunský klášter, když celé nádvoří zčervenalo vysypanou drtí a další den tady pro změnu vykouzlili rajskou zahradu s kytkami za milion korun. V některých záběrech nahlížejících na hrad z větší dálky se objevují i cesty v jeho okolí, například silnice mezi Štěpánovem a Ujčovem nebo mezi Nedvědicí a obcí Sejřek. Velmi slavné dílo přišlo na řadu v roce 1999. Prakticky po celém Česku (Křivoklát, Loket, Žebrák, Točník), a tedy i na Pernštejně, se natáčelo dvoudílné drama Johanka z Arku (Joan Of Arc), kanadská verze mnohokrát zfilmovaného příběhu o Panně Orleánské. Titulní roli zde ztvárnila Leelee Sobieski a dostala za ni cenu Emmy a nominaci na Zlatý glóbus. Johančinu matku Isabelle představovala slavná Jacqueline Bisset. Téměř ve stejné době natáčel historii Johanky v jiných exteriérech také režisér Luc Besson (s Millou Jovovich v hlavní úloze) a protože obě díla byla divákům nabídnuta téměř současně, dodnes si je mnozí diváci vzájemně pletou.

V roce 2004 byl Pernštejn kulisou pro americký horor Van Helsing (v něm se filmový hrad nachází v Transylvánii a jeho horní část je upravovaná počítačem) a o rok později se zde natáčeli dokonce ... Tři mušketýři. Šlo ovšem o velmi nepovedenou dvoudílnou verzi D´Artagnan a tři mušketýři (D´Artagnan et les trois mousquetaires). Nejen že Tři mušketýři jsou čtyři, ale mohou to být dokonce RusovéA aby se Alexandre Dumas starší obracel v hrobě ještě více, v roce 2012 dorazila na Pernštejn dokonce ruská televize a pod vedením režiséra Sergeje Žigunova zde (a také v Olomouci, na Bouzově či ve Valticích) natáčela o nejslavnější čtyřčlenné trojici historie hned osmidílný seriál nazvaný překvapivě Tři mušketýři (Три мушкетёра). Rusové se na Pernštejně ovšem už před tím pustili i do jiného „přefilmování“ již známého díla, když tu v roce 2008 vytvořili nové zpracování životního příběhu vladimirského velkoknížete Alexandra Něvského (1220-1263), považovaného za jednoho z největších panovníků ruské historie – dávný film Sergeje Ejzenštejna s hudbou Sergeje Prokofjeva z roku 1938 patří totiž k trvalým klenotům světové kinematografie. Aktuální verze je v kinech hrána pod názvem Alexandr: Něvská bitva (Александр. Невская битва).

V roce 2008 Pernštejn hostil také tvůrce akčního krimithrilleru Wanted, což je první hollywoodský velkofilm ruského režiséra Timura Bekmambetova, jehož dřívější Noční hlídku považuje Quentin Tarantino za dílo srovnatelné s Jacksonovým Pánem prstenů. Ve stejném roce vznikl i Jakubiskův kontroverzní film Bathory, dílo do značné míry české, ovšem se znatelným vkladem Slovenska, Maďarska a Velké Británie. Sídlem čachtické paní byl ve filmu převážně hrad Točník, ale točilo se i na Pernštejně.

Poslední dva tituly jsou opět x-tými verzemi „obehraného“ tématu, byť jde o velmi slavné historické či filmové postavy. V roce 2012 se na Pernštejně natáčel koprodukční seriál Borgiové (Borgia), ovšem stejně jako v případě Johanky je třeba říci „pozor!“ Nejedná se o verzi s Jeremy Ironsem, kterou už známe dobře z mnoha televizních stanic, nýbrž o jiné zpracování, jehož „českou“ část režíroval německý tvůrce Oliver Hirschbiegel a titulní roli Rodriga Borgii ztvárnil John Doman. Závěrečný film našeho pernštejnského přehledu dosud ani nepřišel do kin. Jeho premiéra má být 18. prosince 2013 a jedná se o zcela čerstvý remake dobrodružných osudů markýzy andělů Deník Angeliky (Angélique). V roli Angeliky de Plessis-Bellière tu nezapomenutelnou Michèle Mercier nahradila Nora Arnezeder.

 

Z PORTA COELI PŘES VEVEŘÍ AŽ DO MECHOVA

Ani takový kulturní klenot, jakým je už od 13. století Porta coeli v sousedním Předklášteří, se nestal trvalou vábničkou pro tvůrce výpravných filmů z minulosti. Ve studovaných podkladech najdeme jeho jméno pouze jednou, nicméně role vstupního portálu je v tomto případě doslova bombastická. V době největšího boomu kolem Brownovy Šifry mistra Leonarda, kdy se stalo módou co nejpřesvědčivěji propojovat záhadné příběhy s reálnou historií, natočil režisér Jiří Strach podle námětu „záhadologa“ Arnošta Vašíčka mystickou televizní trilogii Ďáblova lest (2008), inspirovanou existencí tajemné Ďáblovy bible. Tento kříž brzy sehraje svou roli před Porta coeli (Ďáblova lest)Do vyšetřování série rituálních vražd se zapojuje znalec černé magie, religionista Michal Runa (Ivan Trojan). Postupně přichází na to, že pokud se šílenému fanatikovi podaří dostihnout poslední vyvolenou oběť, bude lidstvo již navždy ovládáno ďáblem. Podmanivý příběh vrcholí v závěrečné části nazvané příznačně Brána nebes přímo před monumentálním vstupem do baziliky, kde doktor Runa vztyčuje v poslední možné chvíli ostatkový kříž vstříc portálu, z očí kamenných soch se valí pronikavé světlo a absolutní zlo je protentokrát definitivně poraženo. Lepší místo pro takto pompézní závěr filmaři vskutku nemohli najít.

Již v kapitole věnované Četnickým humoreskám jsme se letmo zmínili i o Veveří. Druhý z hradů blízkých našemu Tišnovu sice neuchvátil filmové tvůrce zdaleka v takovém rozsahu  jako západněji položený Pernštejn, ale několik odkazů k této lokalitě při prohledávání rejstříku exteriérů přece jen najdeme. V roce 1990 bylo zejména podhradí využito při natáčení pohádky Věry Jordánové O Radkovi a Mileně. Romantický příběh o touze a lásce (tradičně) podle předlohy Boženy Němcové se sice natáčel z velké části na hradě Roštejně, ovšem řekou v podhradí, k níž chodí rybařit tamní král (Marek Vašut), je evidentně Svratka s typickou siluetou nedalekého Veveří a jeho „sedmi věží“. Před čtyřmi roky pak v další pohádce Dům U zlatého úsvitu využil režisér Pavel Jandourek nikoliv přímo hradu, nýbrž nedalekého kostela Nanebevzetí Panny Marie a přilehlého hřbitova. Neexistujicím Bludičkovem se sice stala Telč, ale k tajemnému hrobníkovi (Karel Dobrý) u kostelíka za městečkem se hodily nejlépe právě scenérie z okolí Veveří.

Mezitím byl v roce 2003 natáčen v prostorách hradu Veveří úvodní díl tajuplného devítidílného seriálu Strážce duší, který podle scénáře již vzpomínaného Arnošta Vašíčka postupně natáčelo několik režisérů. Vzpomínanou pilotní epizodu Tajemství Templu měl konkrétně „na svědomí“ Juraj Deák, jinak se na cyklu podíleli například i Dušan Klein nebo Ivo Macharáček. Hlavní hrdinou seriálu je spisovatel Armín (Lukáš Vaculík), který ale podivné příběhy nejen píše, nýbrž po nich také ve společnosti atraktivní studentky Katky Nelserové (Zuzana Norisová) průběžně pátrá. Na filmovém hradě Vrchnově se při opravě tamní kaple objeví tajemný přízrak bílé ruky a následuje několik záhadných úmrtí – je to jen náhoda nebo se naplňuje dávná kletba souvisící s ukrytým pokladem? V prostorách Veveří se odehrává téměř celý příběh, v němž tvoří výrazné kulisy jak hradní nádvoří, tak také vstupní most či interiér a znovu je dokonce využit i kostel z „předchozí“ Jandourkovy pohádky.

Nedaleká Veverská Bítýška se nejen mihla v Četnických humoreskách, ale v jejím okolí se také již v roce 1946 natáčelo válečné drama Václava Kubáska a Josefa Macha V horách duní. Šlo o jeden z prvních poválečných partyzánských filmů, který vyprávěl o protinacistickém odboji v předjaří posledního roku války. Vesničané, kteří pomohli sestřelenému pilotovi vyslanému z Anglie, jsou zuřivě pronásledováni jednotkami SS, jimž velí nadporučík Sowack, překvapivě ztvárněný pozdějším komediálním hercem Miroslavem Homolou. Film je považován za cenný doklad o žánru české válečné kinematografie před tím, než jej ovládla komunistická ideologie.

Střihem se posuňme v čase i prostoru – je rok 1990 a nacházíme se na Benešově náměstí v Křižanově. Po městě kráčejí táborníci, kteří jsou hlavními aktéry prázdninového filmu Ondřeje Trojana (později Želary nebo Občanský průkaz) Pějme píseň dohola. Nahořklá komedie o prvních citových zážitcích byla premiérovým scénáristickým počinem dua Petr Jarchovský – Jan Hřebejk. Většina filmu, v němž debutovala tehdy čtrnáctiletá Aňa Geislerová, se ovšem natáčela na táboře v Miřetíně mezi Prosečí a Hlinskem.

A jsme u konce. Na závěr věnujme prostor jedinému místu v tišnovském okolí, které se nestalo jen obyčejným terénem pro filmovou práci, ale bylo samo hlavním hrdinou vyprávěného příběhu. Veverské Knínice alias MechovJeště dnes používají i zdejší příslušníci mladé generace pro Veverské Knínice familiérní označení Mechov, ale málokdo ví, proč tomu tak vlastně je. Inu, v roce 1960 se tu totiž natáčela „družstevnická“ komedie Vladimíra Síse (o mnoho let později převedl na filmové plátno například provázkovskou Baladu pro banditu) U nás v Mechově. Ve filmu „hraje“ vlastně téměř celá obec a zápletka se točí kolem fámy, že na břehu místního rybníka má být zbudováno velké rekreační středisko. Bodré vesničany hrají například Josef Kemr, Rudolf Hrušínský, Josef Hlinomaz a desítky dalších známých herců tehdejší doby.

 

BUDOUCNOST ?

Absolutně nelze odhadovat, jakými cestičkami se bude náš region ubírat ve své  „kinematografické“ budoucnosti. Možnosti současných filmových tvůrců jsou už dnes tak nedozírné, že i kdyby někdy v příštích desetiletích zamýšlel kterýsi avantgardní režisér natočit dílo přímo o Tišnovu a jeho obyvatelích (a ne že by se tu všeplatná témata zase nenašla!), zřejmě by si město i příslušné figurky vytvořil virtuálně. Ale kdo ví? Třeba se dočkáme naopak klasické pohádky o vodníkovi, který na březinském splavu likviduje hříšné víly z nedalekého „prasečáku“, nebo tu bude natočen první český remake Sedmi statečných, kteří přijedou do Tišnova zbavit město nějakých bezcharakterních darebáků. Nechme se překvapit.

Václav Seyfert st.

 

Zdroje:

Český hraný film

www.filmovamista.cz

www.hrad-pernstejn.eu

www.xantypa.cz

www.csfd.cz

www.imdb.com

www.filmavideo.cz

cs.wikipedia.org

Propojeni fotogalerie: 

12 Comments

Určitě, musím souhlasit

Určitě, musím souhlasit obrovský kus práce. Bezpochyby se najde v Tišnově víc lidi, co píší do šuplíku.
Tak sem s tím. Toto je pro vás to správné místo.

Uvítám doplňky a připomínky

Jakékoliv připomínky či doplňky k textu jsou vítány ! Třeba dáme společně dohromady kompletní a vyčerpávající filmografii Tišnovska. V tomto materiálu ještě určitě nějaké položky chybějí, podklady nejsou nikdy úplné... Autor.

ahoj Václave!

Pro doplnění: scéna jednoho dílu Četnických humoresek (samozřejmě že nevím kterého...) se natáčela v areálu kláštera Porta coeli hned za vstupním průjezdem. Na plotě z vlnitého plechu vlevo byla vytvořena iluze dřevěného plotu splakáty a nějaký lump utíkal, pronásledován policií, od průjezdu ke dveřím staré fortny, kde jsem zrovna tenkrát bydlel. Režisér Moskalyk chtěl v interiérech kláštera natáčet i jeden díl (... děj se odehráva na Vohančickém statku a točí se kolem vraždy jeptišky, kterou zabije otec uvolněným zvonem..), dokonce byl v klášteře osobně o tom jednat, ale nějak to nedopadlo. Další kdo chtěli za mého pracovního působení natáčet v klášteře byla D.Vihanová s filmem Pevnost a autoři filmu V erbu Lvice, ti však nenašli vhodné prostory.

Sledujte opakování Četnických humoresek

Díky, Alfe, za postřehy. Ten díl, v němž je jeptiška zabita zvonem, se nakonec natáčel na zámku v Lysicích. To je sice taky docela blízko Tišnova, ale už to beru spíš jako Blanensko, tak jsem to do článku nezařadil (těch filmů se tam točilo více). Pokud si pamatuju, tak hodně dlouho neměl´s vůbec televizi Usmívající se- předpokládám, že teď už ji máš, tak zkus po nedělích sledovat opakování Četnických humoresek, kdy se tam ta scéna z Porta coeli objeví. Což by ostatně mohli činit i další zájemci o tohle téma - už mám echo, že jedna scéna "Humoresek" s požárem se odehrává taky na Lomnici, tak to můžeme postupně nějak podoplňovat.

Jinak jsem ještě ex post zjistil, že v Nedvědici na nádraží se natáčela část česko-řeckého filmu Podzimní návrat z roku 2001 s Jiřím Bartoškou a Vilmou Cibulkovou v hlavních rolích.

A pokud má někdo chuť koukat na Pernštejn ve filmech, kromě již avizované hororové Sněhurky bude v pátek 5.7. v TV na slovenské Markíze Pták Ohnivák, ale už v 7.20 ráno...

TO: krokodlak

A teď je Pernštejn zase zavřený - od 10.-20.7. 2013 z důvodu natáčení nějakého filmu. Víš, co to bude? 

Poutnice

Předpokládám, že to bude dvoudílný německý televizní film Poutnice, v němž půjde o příběh dívky, která se z německého městečka vydá do slavného poutního města Santiago de Compostela ve Španělsku. Přestože film popisuje cestu přes Francii a Pyreneje, natáčí se celý v Česku, přičemž pyrenejské štíty k naší krajině dodá počítač. Kromě Pernštejna se filmaři již objevili nebo objeví v Tisé, Hřensku, Jizerských horách a na Pálavě. Režisérem filmu je Němec Philipp Kadelbach, kameramanem David Slama, který se narodil v Praze. Pro scény natáčené na Pernštejně hledala castingová agentura jako komparzisty zejména osoby s tělesným postižením.

Kam čert nemůže

Televize je v poslední době nějak vstřícná k filmům, které se natáčely na Pernštejně. V sobotu 3.srpna bude na ČT1 od 16.10 hodin odpoledne ke shlédnutí česká komedie Kam čert nemůže.

Sedmero krkavců

A ještě jednou Pernštejn v České televizi - ve čtvrtek 15.srpna se vysílá na ČT1 v hlavním vysílacím čase od 20.00 pohádka Sedmero krkavců.

Četnické humoresky v Porta coeli

Tak jsem se dočkal! Ta honička u průjezdu do Porta coeli se konala dnes, v díle Hypnotizér. Trvala snad tři vteřiny...pachatel v průjezdu poztrácel hanbatý fotky. Vzhledem k tomu, že to připravovali a natáčeli několik hodin, tak to musel být hodně drahej záběr.

Plavčík a Vratko

Tohle téma asi nebude nikdy uzavřeno, protože člověk objevuje stále další informace, byť nejsou nové. Jak vyplývá z knihy Renáty Šmahelové "Katalóg slovenských celovečerných filmov 1921-1999", natáčel se na hradě Pernštejn také film Plavčík a Vratko režiséra Martina Ťapáka z roku 1981. Je to vlastně slovenská varianta pohádky O třech zlatých vlasech děda Vševěda, ve které účinkují v hlavních rolích mimo jiné Michal Dočolomanský a Tereza Pokorná.