Kosti země
Kámen – nejstarší paměť lidstva. V něm je skryto tajemství paměti lidské historie. Kámen byl přítomen zrodu mýtů, daleko před lidstvem spoluvytvářel jeho dějiny.
O skrytém životní síle v kamenech vypráví krásný řecký mýtus o potopě světa, kterou nechal na neposlušný a zpupný lid sestoupit největší z bohů – Zeus.
Titán Prométheus, který se už jednou vzepřel Diovi a donesl lidem z Olympu oheň, s touto potopou už nemohl nic udělat, a tak alespoň varoval před ničivou potopou svého syna Deukalióna a jeho manželku Pyrrhu.
Ti se zachránili a po dlouhé devítidenní plavbě uvízla jejich archa na vrcholku Parnasu. Učinili pokání a obětovali Diovi za svou záchranu. Tím si ho naklonili. Prostřednictvím posla Herma oběma vzkázal, že jim za jejich projevenou zbožnost splní přání.
Deukalión a Pyrrha si přáli, aby se Země opět zalidnila. Dostali tedy radu, aby šli se zavázanýma očima stále vpřed a házeli za sebe kosti Matky Země. Oba vzápětí pochopili, že kostmi jsou míněny kameny.
Zavázali si oči, šli pomalu vpřed a házeli za sebe kameny – z každého kamene hozeného Deukaliónem se narodil muž, z každého kamene hozeného Pyrrhou se narodila žena.
Z jednoho kamene se narodil i jejich syn Hellén, který se stal praotcem všech Řeků.
Ve světle tohoto mýtu je tedy nutné pohlížet na každý kámen jako možnost, ze které se může zrodit lidské dílo.
Kámen, skálu, samu zemi vnímali středověcí alchymisté jako chaos, jako matérii možností, kterou teprve trpělivým, zkoumáním, žíháním, destilací, vysušováním a dalšími alchymickými procesy proměňují v ušlechtilou substanci. Nejvyšším alchymistickým cílem byl pak Lapis Philosophorum, kámen mudrců.
Tajným postupem k objevení kamene mudrců je zkratka složená z jednotlivých písmen do slova V.I.T.R.I.O.L. – Visita. Interiora. Terrae. Rectificando. Invenies. Occultum. Lapidem.
(Navštiv nitro země, očištěním najdeš skrytý kámen.)
Takto získaný kámen mudrců pak byl schopen transmutovat kovy – proměnit kupř. olovo ve zlato. Jeho získání bylo obtížné, protože byl výslednicí tzv. coniuctio opositorum, sjednocením protikladů, což bývá znázorňováno jako postava - REBIS – hermafrodit.
Podobným způsobem k opracování kamene a jeho dalšímu použití ve středověkých stavbách přistupovali kameníci. I oni z nestrukturované hmoty trpělivou prací získávali kamenný kvádr. Právě tito kameníci do hotových, opracovaných kamenných částí, vtesávali svoje osobní značky.
O nich zde bude řeč.
Ještě se zmíním o uzavřených společnostech svobodných zednářů, kteří svůj původ odvíjí od středověkých kameníků a zedníků, snažíce se dál udržovat a předávat tajné učení.
Jejich symbolem je právě – úhelník a kružidlo, nezbytné nástroje pro stavitele středověkých katedrál. Písmeno „G“ znamená „geometrie“ nebo „gnosis“ (řecky „poznání“),
Svobodní zednáři byli v historii trnem v oku katolické církve a dnes jsou oblíbenou materií tzv. spikleneckých teorií.
První, kdo soustředil pozornost širší veřejnosti v 19. století na kamenické značky, byl Franz Ržiha.
František Ržiha (29. března 1831 Lipová u Šluknova – 22. června 1897 Semmering-Heitbachgraben) byl významný český vynálezce a stavitel a zakladatel tunelového stavitelství.
Narodil se 29. března 1831 v Lipové u Šluknova v severních Čechách jako druhý ze tří dětí v rodině vrchního lesního a dostal po otci jméno František. Lipová se tehdy jmenovala Hanšpach a i když František vyrůstal v německy mluvící rodině, podle jeho příjmení "Ržiha" je jasné, že měl předky české národnosti (na jeho rodném listě je v jeho jméně Z s háčkem).
V rámci svého povolání jezdil po celém tehdejším Rakousko - uherském území, od Itálie, Chorvatska, přes Čechy a Moravu, Rakousko, Německo až do Polska. Kromě svých pracovních povinností navštěvoval románské a gotické středověké stavby a sbíral na nich kamenické značky.
Všiml si jejich zvláštní konstrukce a principů, podle kterých jsou tvořeny. Vytvořil pak časem teorii, z jakých geometrických principů kamenické značky vznikají, jaká je jejich individuální nezaměnitelnost a ke které stavební (kamenické) huti náleží.
Každá huť pak měla svou přísnou hirearchii, která se dělila na učně(Lehrejung), tovaryše(Gesellen) a Mistry(Meister)(1). Každý stupeň byl symbolizován jinými předměty a počtem svící při zasedání hutě (gildy, lóže). Na stavbě pak pracoval jeden hlavní Mistr Architekt/stavitel , který měl svého zástupce (parléře) a rozdělené ostatní Mistry (kameníky), kteří vedli vlastní učně a tovaryše. Hutě vždy vycházely z jedné mateřské velké hutě, která měla i funkci soudu mezi hutěmi (při velkých městech jako Strasburg, Praha, Zurych, Kolín n.r….etc.). Spory mezi hutěmi řešili nejen hutní sněmy, ale i církevní hodnostáři (u nás kanovníci metropolitní kapituly). Každý vyučený kameník by se dal nazývat Mistrem kameníkem, ovšem v huti byl Mistrem pouze zasvěcený vedoucí dané skupiny (větší huť pak měla asi 20 kameníků).
Kamenické značky se dají dělit na několik různých způsobů. Ten nejjednodušší je rozdělení na tři skupiny - značky osobní, montážní (poziční), jiné.
Na obrázku portálu baziliky Nanebevzetí Panny Marie v Porta coeli vidíte podle mého mínění značku poziční, která touto jednoduchou půl-šipkou určuje, jak mám být kámen do stavby usazen. Románské značky jsou větší s jednodušší geometrií a tvaroslovím. Na románských stavbách často vidíme značky podobné písmenům (zvláště A, K, S), šnekům a spirálám nebo zednickému náčiní.
Ještě k teorii velikosti značek.
Jsem toho názoru, že podoba značek, jejich přesnost, kvalita provedení a nakonec i jejich velikost jsou závislé na mnoha faktorech.
Jedním z nich je velikost nástroje, jeho stav ostří v době tesání značky, momentální kondice kameníka, ale hlavně vlastnost samotného materiálu.
Zatímco do mramoru lze vtesat skoro filigránské podoby značek, do pískovce musí být již větší, zvláště když obsahuje více křemenných arkóz.
Na snímku vidíte baziliku sv. Prokopa v Třebíči, která je vystavěna z křemenného syenitu (durbachitu), který je velmi tvrdý, ale zároveň i křehký- Jak vidíte, značky vtesávané do tohoto materiálu jsou ve srovnání se značkami v permském pískovci obrovské.
Franz Ržiha rozlišuje tři základní geometrické tvary, které jsou zároveň vyššími symboly.
Kdo neznáš geometrie, nevstupuj!
Tato věta byla napsána nad vstupem do antické Akademie, kterou po smrti Sokrata založil jeho žák Platón.
Zpočátku tajné (hermetické) učení vycházelo z poznání geometrických zákonitostí a pravidel, pracovalo více se vzájemnými poměry, zlatým řezem a harmonickým (intervalovým) vyjádřením, než s exaktními mírami a jednotkami.
Tento princip tzv. geometrické spekulace využíval ještě v období baroka stavitel Blažej Santini.
Na obrázku vidíte půdorys kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou.
Stejně tak podpisy kameníků, kamenické značky, jsou zvláštní konstrukce, jejíž princip se nám zdá na první pohled nepochopitelný a nejasný.
Ale vycházejí ze stejného principu geometrie, jako stavby samotné.
Franz Ržiha rozlišoval 4 základní (generální) klíče ke kontrukci kamenických značek.
První je klíč konstrukce kvadratury. Ten se rozvíjí od stupně 1 do stupně 1c.
Druhý klíč je konstrukce triangularity - podobně se rozvíjí od stupně II. do stupně IIC.
Třetím je klíč ke konstrukci tzv. čtyřlistu, který má stupně rozvíjení od III. do III.c
Čtvrtým je pak klíč tzv. trojlistu, který má dva stupně rozvinutí - IV. a IV a.
Právě tyto klíče by měly být dle Ržíhy typické pro příslušnost k jednotlivým hutím.
Každý kameník pravděpodobně získal svůj vlastní symbol v huti na stupni tovaryše. Podle Franze Ržihy s tímto symbolem musel absolvovat alespoň tři cesty po třech různých stavbách a jeho značka mohla být dále rozvíjena v ostatních hutích. Po návratu se z tovaryše stal Mistr a ve své huti se aktivně účastnil stavebních prací i vedl nové učně. Dále uvádí (společně s Františkem Kadeřávkem), že každá mateřská huť měla vlastní geometrický základ, ze kterého se odvozovaly ostatní kamenické značky pro rozeznání původu kameníka. To ovšem není potvrzené a některé značky se často opakují, ačkoliv je mezi daty výstavby až sto let a vzdálenost tisíce kilometrů. V Tišnově je na opěrných pilířích kostela sv. Václava rozpoznatelných několik kamenických značek, které se však opakují, takže můžeme rozeznat v podstatě pouze dvě kamenické značky – dva kameníky na této stavbě. Původní kamenná stavba byla v historii vícekrát opravována, pravděpodobně někdy v době baroka byly venkovní zdi včetně opěrných pilířů skryty pod vápennou omítku. Ve dvacátém století převládal estetický názor památkářů, že by opěrné kamenné pilíře měly být omítky zbaveny. Při této úpravě mohlo a pravděpodobně i docházelo k poškození původního kamene – v našem případě červeného drásovského pískovce, bohužel docházelo také k poškození docházelo kamenických značek.