Vladimír Josef Procházka, přednáška v Muzeu a pietní akt na hřbitově
Nelze si představit lepší synchronizaci letopisných dat jako v případě geniálního tišnovského geologa V. J. Procházky. No jen posuďte sami:
- 30. 10. 1913 – geolog V. J. Procházka umírá na srdeční infarkt ve svém rodném domě na Brněnské ulici. Letos je tomu přesně 100 let od jeho úmrtí.
- 2. 11. 1913 – na místním hřbitově je Procházka za účasti především brněnské přírodovědecké obce z tehdejšího Františkova muzea (dnes Moravské zemské muzeum) uložen do místní půdy, kterou tak pilně a se zájmem usilovně studoval.
- Ve stejný den, t.j. 2. 11. 2013je svátek – Den zesnulých
- Ve stejný den, t.j. 2. 11. probíhá Mezinárodní výstava minerálů v Tišnově, kterým se Procházka také věnoval
1. 11. 2013 naše sdružení CONTINUUM VITAE zorganizovalo ve spolupráci s Městským muzeem v Müllerově domě malou přednášku o životě a díle V. J. Procházky, kterou přednesl Martin Golec za mého malého přispění. Přednášce předcházela návštěva Procházkova rodného domu za laskavého doprovodu pí. Valouškové – Jeřábkové. Z oken Procházkovy pracovny je krásný pohled rovnou na vrch Květnici. Staré zbytky zdí původních budov jsou plné místních kamenů, především permského pískovce a ruly. A což teprve Květnice, onen tajemný vrch – hora čnící nad městem, opředený mnoha bájemi, pověstmi o zlatém pokladu, který obtéká stříbronosný potok Besének? Možná už tady, v domě a krajině jeho dětství se zrodila jeho nevědomá touha po geologii a mineralogii. Jaké musely být jeho pocity, 
když se po poznání, že se při toulkách tišnovskou krajinou prochází po dně a březích miocenního moře, které ještě před 5 milióny omývalo tento kraj a v němž Procházka nachází vápenné schránky mořských živočichů, které leží na čerstvě zoraných polích a které znamenají jeho pozdější zaujetí pro paleontologii?
Pro svou životní vědeckou lásku se Procházka rozhodl až během studia po odchodu z Brna do Prahy. Od té doby věnuje geologii celé své srdce. Jeho nasazení, píle, cílevědomost a neuvěřitelná, až zarputilá houževnatost mu kromě dílčích vědeckých úspěchů a uznání přináší stejnou měrou i závist, nepochopení a neshody se svými nadřízenými.
Jeho životní pracovní období lze rozdělit do těchto period:
1883-1884 Brno
1884-1888 Praha
1888-1893 Vídeň
1893-1901 Praha
1901-1908 Tišnov
1908-1913 Brno
V plodném vídeňském období v létech 1888 – 1893 pracuje ve zdejším geologickém říšském ústavu jako volontér. V té době začíná i jeho celoživotní zájem o moravský miocén. Hloubka a množství znalostí, které získal o miocénu Moravy, přesvědčila i jeho velké vědecké odpůrce z řad německých kolegů. Ale bohužel nedokončené předepsané vzdělání donutilo Procházku z Vídně odejít zpět do Prahy. V Praze zažívá období dalšího vědeckého posunu, ale postupně zažívá neshody se svými nadřízenými. Než by uhnul a slevil něco ze svých zásad, raději odchází roku 1901 zpět do rodného Tišnova. Toto období je velkou Procházkovou osobní a existenční krizí. Prochází velkou životní zkouškou. Hrdost mu 
nedovoluje být ani závislý na své matce ani se podvolit svým nadřízeným. Věnuje se drobné publikační činnosti v novinách a časopisech, překládá ve své skromné pracovně díla od Geikeho, Humboldta, překládá z angličtiny do francouzštiny převyprávěný román Kryštof Kolumbus od Julese Verna. Přestože zažívá opravdovou bídu, pokračuje neúnavně ve svém vědeckém bádání, začíná sám fotografovat, na vlastním motocyklu stále jezdí po kraji a v ruksaku na zádech domů vozí zkameněliny a horniny ze širokého okolí. Právě zkameněliny se stanou základem budoucí paleontologické sbírky v brněnském Františkově muzeu, kam po trpkém tišnovském období samoty a odtržení od vědeckého světa nastupuje roku 1908 jako kustod této sbírky. Vrací se zpět do aktivního života brněnské Jeskynní sekce, jíž je ředitelem. Na svou další životní lásku, Moravský kras, kterému dal právě Procházka toto jméno, nikdy nezapomněl, i když jej neshody a spory připravily o přátelství M. Kříže a především F. Koudelky, se kterým dříve v roce 1898 podnikl sestup na dno Macochy.
Jeho životní tempo, několikaleté strádání, jeho fotografická vášeň, která přivodila poškození jeho zdraví toxickými chemikáleiemi, mu na podzim v roce 1913 přinášejí smrt. Své smrtelné plody přidaly také intriky a závist tehdy již velmi ambiciózního a lidsky bezohledného mladšího kolegy Karla Absolona. Bohužel právě v době, kdy se Procházka vrací do vědeckého světa, po udělení doktorátu a docentury má těsně před profesurou, dříve než mohl dokončit mnohá svá rozpracovaná díla, dojít opravdového uznání a tím i lidského zadostiučinění, umírá náhle 30. 10. 1913 ve svém rodném domě v Tišnově.
Přednášky uskutečněné 1. 11. 2013 v 18.00 hodin v Müllerově domě se zúčastnilo asi 25 lidí, stejné množství se zúčastnilo i pietního aktu na Procházkově hrobě v 11 hodin dopoledne dne 2. 11. 2013. Paní Valoušková – Jeřábková, která převzala 28. 10. 2013 udělení čestného občanství, nám přinesla do muzea ukázat i klíč se znakem města, který vyrobil tišnovský rodák – umělecký kovář – Radomír Bárta.
Lidé po naší páteční přednášce donesli v sobotu na Procházkův hrob různé kameny a horniny, které jsme sebrali a popsali a příští rok, při pořádání souhrnné výstavy o Procházkově životě a díle, z něj vytvoříme „živou“ geologickou mapu.
Příjemným překvapením bylo, když se na mě po páteční přednášce obrátil Pavel Bortlík, syn štěpánovického sochaře Petra Bortlíka, který mně v reakci na zmínku v přednášce o miocenních vápenných schránkách u Borače sdělil, že tyhle „mušličky“ v dětství jako děti s maminkou hojně na této i jiných lokalitách sbírali. O pár dní později mně opravdu zapůjčil dva plné sáčky těchto schránek.
Posledním propojením s geologem Procházkou na jeho hrobě byla krásná černá náhrobní deska, zhotovená z tzv. diabasu, horniny 
podobné švédské černé žule. Diabasovou žílu u Železného popsal právě Procházka ve svých toulkách po okolí Tišnova. Podobné náhrobní desky můžete na zdejším hřbitově Na Hrádku nalézt i na jiných hrobech, především na těch více než 100 let starých. Neobyčejně kvalitních vlastností tohoto kamene využíval na konci 19. a začátku 20. století místní kameník A. Novotný.
Jeho podpis je na Procházkově hrobě patrný i dnes.
Potomkům rodiny Macků, zejména pak paní Valouškové – Jeřábkové patří obdiv a poděkování za údržbu tohoto pro historii Tišnova velmi významného hrobu.
Pokud navštívíte zdejší hřbitov, běžte se na Procházkův hrob podívat. V této podobě zde stojí již více než 100 let. A pozorně si všimněte i nápisů na černé diabasové desce, které bez jakékoliv zásadní údržby jsou i po více než století jako nové. A v černém zrcadle vyleštěného diabasu můžete spatřit svou vlastní tvář.
Možná si položíte otázku po naplněnosti a smyslu našich vlastních životů.
