KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK PÁTÝ – KAREL POHANKA
Třikrát jsme již v našem cyklu sledovali fotbalové a životní osudy hráčů spjatých s Tišnovem, kteří se dokázali z venkovských hřišť postupně prosadit až na prvoligové trávníky. Ani v jednom případě se ale jejich tehdejší mateřské kluby nevyšplhaly v tabulkách svých soutěží tak vysoko, aby sahaly po příčkách nejvyšších – spíš naopak: jak protektorátní ASO Olomouc (Vladimír Doležal) a SK Židenice (František Hanák), tak i Zbrojovka Brno osmdesátých let 
(Miroslav Steinhauser) nezřídka považovaly za úspěch spíše ligovou záchranu a ani ta jim v několika popsaných případech nebyla souzena.
Tentokrát tomu bude jinak – v pátém pokračování se pro změnu budeme věnovat hráči, jehož případ je zcela opačný. Hlavní protagonista následujícího příběhu totiž dobyl se svým týmem titul mistra Československa, byť „pouze“ v dorostenecké věkové kategorii. Dotek s velkým fotbalem to byl krátký, kratičký… svoje místo v našem povídání si však bezesporu zaslouží. Oním prvním a možná i nadlouho posledním „tišnovským“ republikovým šampiónem ve fotbale je – Karel Pohanka.
Karel má v rámci našeho vyprávění ještě jeden primát – je totiž jediným z aktérů tohoto seriálu, který zůstává v tišnovském sportu dodnes aktivní, dokonce ve funkci předsedy AFK Tišnov, jak se dočtete v závěru tohoto povídání. A řada z vás jej jistě potkává na různých místech našeho města i ve všedních okamžicích běžného pracovního týdne, protože o sobě dává vědět i díky své mimofotbalové profesi. Vraťme se ale na úplný začátek, tedy o více než 45 let zpátky.
ZNÁMÁ CESTA: Z TIŠNOVA DO ZBROJOVKY
Karel Pohanka měl díky datu svého narození do vínku naděleny samé jedničky – stalo se tak totiž 11. 1. 1970. Maminka pocházela ze Štěpánova nad Svratkou, otec z Borače. Táta hrával v minulosti fotbal, takže nebylo divu, že se Karel už jako malý kluk objevil na Ostrovci, kde se začínajícím žáčkům věnovali pánové Paleček, Mlčoch, Tillhon či Herrman. Mnozí z vrstevníků pak procházeli Karlovou kariérou po jeho boku i v dalších létech, ať už to byl Štěpán Pilný, Zbyněk 
Kyjovský, Pepa Hečko nebo další Pepa Hajsler. Nejlepší z nich se začali brzy prosazovat i do různých okresních či krajských mládežnických výběrů, což s sebou přinášelo i první velké fotbalové zážitky. Zápasy těchto týmů se totiž hrály na legendárním stadiónu za Lužánkami bezprostředně před utkáními první ligy, takže je nejednou lemovala kulisa třeba i třiceti tisíc diváků.
Možná právě tady si Karlových fotbalových dovedností povšimla právě Zbrojovka – není to ovšem jisté, stejně tak se to totiž mohlo stát i při běžných mistrovských utkáních, protože Tišnov tehdy proti různým zbrojováckým týmům v mládeži pravidelně hrával. A pak už následovala známá cesta, kterou před tím podstoupil například o šest let starší Mirek Steinhauser a kterou jsme 
popisovali v minulé části seriálu – přechod do „nejmladšího“ dorostu Zbrojovky, odkud bylo nutno se prokousávat výše. Klub měl čtyři dorostenecké týmy A-B-C-D. Karel se společně se Štěpánem Pilným v 15 letech objevil v „déčku“, pak pouze bleskově prolétl C-týmem, rok a půl hrál druhou dorosteneckou ligu za B-družstvo a v poslední mládežnické sezóně se konečně ocitl úplně nahoře, tedy v prvoligovém „áčku“ vedeném přímo šéftrenérem klubu Františkem Haraštou. V té době už byl bez tišnovského parťáka, neboť Štěpán Pilný v průběhu dorostenecké kariéry přešel ze Zbrojovky do Králova Pole. Nežilo se ale jen fotbalem, bylo nutno pomýšlet také na pracovní budoucnost – tu si Karel zajišťoval studiem na střední škole zřizované brněnskými Interhotely, která byla zakončena maturitou.
V oné slavné sezóně 1987/88 nastupoval Karel Pohanka v prvoligovém dorosteneckém týmu brněnské Zbrojovky nejprve jako záložník, později se stáhl do obrany. Přímo v kabině se potkával s řadou fotbalistů, kteří se stali v následujícím období známými: kapitán týmu Petr Křivánek 
dokonce nasbíral během 15 let v brněnském dresu vůbec nejvíce prvoligových startů v historii klubu a jednou si zahrál i za reprezentaci (v roce 1996 proti Islandu), Jindřich Chaloupka kromě Brna hrál ligu i v Uherském Hradišti, o rok mladší Miloslav Kufa k tomu přidal navíc ještě pražskou Duklu, Drnovice a Blšany. Snad vůbec nejznámějším fotbalistou, se kterým Karel oblékal stejný dres, byl ale Zdeněk Svoboda, dnešní asistent reprezentačního trenéra Vrby – ten byl mladší hned o dva roky a své nejlepší sezóny pak odehrál za Spartu, s níž získal osm mistrovských titulů. Se lvíčkem na prsou sám odehrál devět utkání a vstřelil dokonce gól Barceloně v Lize mistrů 1999/2000. 
Dva tehdejší Karlovy spoluhráče potkal smutný osud: Kamil Janšta zemřel v pouhých 28 letech na nádor na mozku, Petr Kocman zahynul v roce 2009 při autohavárii na dálnici. A také mezi soupeři se to hemžilo známými jmény – jedním příkladem za všechny budiž vicemistr Evropy z roku 1996, obránce pražské Sparty Michal Horňák.
Karel se dokázal prosadit i mezi nimi; v Teplicích zaznamenal coby hráč zadních řad i svůj jediný prvoligový gól a po předposledním kole hraném v Ostravě bylo již jasné, že Zbrojovka se stane vítězem dlouhodobé české soutěže. Následovalo ale ještě dvojutkání o titul federálního mistra republiky s vítězem slovenské části, jímž byla Dukla Banská Bystrica. První utkání v Brně skončilo 23. 6. 1988 remízou 3:3, ale o tři dny později dokázala Zbrojovka vyhrát odvetu na Slovensku poměrem 1:0 a stala se mistrem ČSSR v kategorii starších dorostenců.
ŠKOLA, ZDRAVÍ, PROFESE
Po maturitě začal Karel Pohanka v Brně studovat pedagogickou fakultu, obor tělesná výchova – branná výchova. Na poli fotbalovém pak působil v B-družstvu Zbrojovky Brno; dvakrát si v přípravných duelech zahrál pod vedením tehdejšího trenéra Karola Dobiáše i za zbrojovácké „áčko“, ale dále – či spíše výše – to bohužel nešlo. Začal se totiž projevovat zdravotní hendikep, který si Karel s sebou nesl již od dětství: trpěl astmatem, chronickým onemocněním, které mu jeho vrcholové sportování nesmírně komplikovalo. Na povinných lékařských prohlídkách mu pravidelně naměřili o dva litry menší kapacitu plic, než měli ostatní hráči družstva, a brzy bylo zjevné, že hrát velký fotbal s tímto omezením prostě nebude možné. Zdravotní stav byl brzdou 
dokonce i při studiu, a když se po listopadové změně režimu začátkem 90. let navíc z učebních osnov zcela vytratila branná výchova a bylo by nutno přejít na jiný obor, sešlo se vše dohromady takovou měrou, že Karel studia předčasně ukončil.
O jeho fotbalové služby mělo po avizovaném odchodu ze Zbrojovky zájem několik klubů, které v té době hrály vyšší soutěž než mateřský Tišnov – například Kuřim, Doubravník nebo Bystřice nad Pernštejnem. Karel se ale chtěl vrátit domů, bylo jen otázkou, zda dojde k dohodě se Zbrojovkou ohledně finanční stránky přestupu. „Jeli jsme tehdy s Karlem do Brna celou věc řešit,“ vzpomíná tišnovský fotbalový funkcionář a trenér Pavel Mužík, „a já jsem zase využil svých osobních vztahů s Frantou Haraštou, mým bývalým spoluhráčem a kamarádem. Nejprve jsem přesvědčil jeho, ať Zbrojovka Karlovi umožní přestup do Tišnova bez výraznějšího odstupného a on to vzápětí úspěšně dojednal s tehdejším sportovním šéfem klubu, bývalým vynikajícím hráčem Karlem Kroupou.“
V roce 1991, v pouhých 21 letech, se tedy Karel Pohanka stal znovu hráčem Tišnova, tehdy už v klubu se staronovým názvem AFK. Vrátil se dokonce i k profesi, kterou vystudoval – nejprve působil jeden rok přímo na „place“ právě otevřeného „Krčku“ mezi sokolovnou a sportovní halou (tehdy se ovšem tento nový podnik ještě jmenoval restaurace Sport), od roku 1992 pak společně s fotbalovým trenérem Milanem Ficem provozoval firmu FiPo, což byla hospůdka Na terase a prodejna potravin nedaleko letního kina. Zatímco hospůdka funguje dodnes, potraviny byly zavřeny v roce 2010, kdy Karel se svým věrným spoluhráčem od dětství Štěpánem Pilným otevřeli na křižovatce Janáčkovy a Jungmannovy ulice restauraci Sklep a k tomu si přibrali v letním období ještě občerstvení na tišnovském koupališti. Sklep se stal během těch pěti let jednou z nejnavštěvovanějších restaurací v centru města a na jeho levná „meníčka“ s perfektní rychlou obsluhou příjemného perzonálu nedají stálí štamgasti dopustit.
FOTBAL NA HŘIŠTI I OD STOLU
V Tišnově hrál Karel Pohanka po svém návratu z Brna zhruba 5-6 let, pak se ještě na dvě sezóny ocitl v Rakousku v družstvu čtvrté nejvyšší soutěže FC Pressbaum. S tímto klubem si Tišnov v době, kdy se na Ostrovci vybudoval první nový trávník, vyměnil vzájemnou návštěvu s odehráním přátelských duelů a výsledkem těchto kontaktů se stala nabídka pro Karla prodloužit 
si fotbalovou dráhu za blízkými hranicemi. Když se pak do Tišnova vrátil podruhé, přišly nejen příjemné sportovní úspěchy, ale i další zdravotní trable. Po mnoha letech v I.B třídě se sice Karlově generaci za pomoci o něco starších i mladších kolegů na trenérských postech i na trávníku (například Ivo Čuma, Zdeněk Smrkal, Jirka Klíma) podařilo na dva roky postoupit o třídu výše, jenže to už se Karel potýkal s přetrhanými křížovými vazy a na tato „stará zraněná“ kolena pak dokopal svoji aktivní kariéru v blízkém Deblíně.
Začala se ale rýsovat dráha funkcionářská – už kolem roku 2007 dostal Karel Pohanka a jeho „vrstevníci“ nabídku, aby pomohli tišnovskému fotbalu působením ve výboru klubu. Nejprve šlo o takové skromné oťukávání a „zahřívání“, ale v roce 2013 už tato sestava (vedle již jmenovaných například ještě Petr Šebek, Zbyněk Kyjovský nebo společně se Štěpánem i jeho starší bratr Martin Pilný) po dohodě se svými předchůdci převzala vedení AFK a Karel byl zvolen jeho předsedou. A právě před pár dny se i 
v této pozici dočkal prvního sportovního úspěchu – tišnovský fotbal se znovu po deseti letech vrací do I.A třídy, když jarní částí sezóny ve své skupině prošel jako nůž máslem. Přestože právě mužské „áčko“ je tou nejviditelnější součástí klubu – v současnosti navíc atraktivně posílené o zajímavé akvizice, jakými jsou Mohamed Traoré z Guineje nebo další bývalý prvoligový hráč Petr Čoupek – hodlá Karel ve „svém“ klubu jednoznačně preferovat práci s místní mládeží. Momentálně především doufá, že čerstvě zplanýrovaná plocha mezi stávajícím sportovištěm a železnicí poslouží pro další tréninkové prostory a přestane tak být ostudou, že fotbalový Tišnov má pouze jediné hřiště a ještě navíc v dezolátním stavu.
EPILOG
Zmiňme na závěr znovu to podstatné: Karel Pohanka se dotkl velkého fotbalu, ale nezanevřel na ten „malý“ a nepřestal ho mít ve svém srdci. Vrátil se na místa, kde se za míčem honil jako malý kluk a zkouší teď dělat všechno pro to, aby třeba i další následovníci v budoucnu kráčeli po oné známé cestě z Ostrovce do Zbrojovky – nebo kamkoliv jinam. A tak by to mělo být…
Závěrečná šestá část „Doteků“ bude pojednávat o Jiřím Chlupovi, který na podzim roku 2004 nastoupil ve třech utkáních za reprezentační družstvo ČR do 19 let.
Václav Seyfert st.
