František Wágner - fotograf Tišnovska

František Wágner zaujímá na pomyslném žebříčku tišnovských fotografů jedno z nejpřednějších míst. Propojením celoživotního zájmu, pečlivého řemeslného přístupu a umění stisknout spoušť objektivu v ten nejvhodnější okamžik vznikaly fotografie, které uchvacují dodnes.

Narodil se 17. listopadu roku 1901 v Tišnově do rodiny dřevosoustružníka jako čtvrtý ze šesti dětí. Otec Adolf pocházel

z Orlických hor, maminka Františka z Jaroměře ve východních Čechách. Na Tišnovsku našli oba dva rodinné zázemí a Adolf Wagner kvalitní podmínky pro rozvoj firmy. Brzy navázal kontakty s místními řemeslníky a drobnými podnikateli a získal mezi nimi odpovídající postavení. Bohužel situace se začala výrazně měnit v letech první světové války. Všeobecně nepříznivé podmínky dovršila v roce 1917 smrt Adolfa Wagnera v důsledku zánětu mozkových blan.

Vedení rodinného podniku převzal nejstarší syn Adolf, který ale na otcovy úspěchy nenavázal. Každý člen početné rodiny byl nucen postarat se sám o sebe.

Mladý František Wágner se začal učit knihařem ve firmě známého tišnovského knihaře, knihkupce a papírníka Karla Cejnka. Výuční list zde nakonec získal i jako knihkupec. Nejenže pracoval v dílně, ale podle tehdejších zvyklostí byl u Cejnků také na stravu a později v jejich domě na ulici Koráb i bydlel. Byl všestranně nadaný, horlivě četl, účinkoval v ochotnických představeních v katolickém domě, hrál na housle a byl dlouholetým jednatelem Katolické vzdělávací jednoty. Stále více času ale věnoval ještě jedné zálibě, které nakonec propadl na celý dlouhý život. Bylo to fotografování, fenomén v té době v podmínkách malého moravského městečka ještě stále méně než běžný. Jak a kdy se dostal k prvnímu fotoaparátu, už nezjistíme. I to ale pravděpodobně souvisí s jeho zaměstnavatelem, který kromě jiného vydával tehdy velmi populární pohlednice. Všiml si zřejmě Františkova zájmu a podporoval jej i z praktických důvodů. Wágnerovy první známé snímky se ocitly právě na Cejnkových pohlednicích Tišnova.

Během hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let minulého století nebyl odbyt zboží ani nové zakázky a František Wágner musel Cejnkovu firmu dočasně opustit. Živil se příležitostnými pracemi, například jako topič v papírně v Předklášteří. Po návratu už zůstal věrný řemeslu až do odchodu do důchodu. Dokonce nezměnil ani své působiště.

Od Karla Cejnka totiž firmu koupil s odhodláním rozvíjet ji podle svých vlastních plánů a nápadů. To mu bylo umožněno ale jen několik let. Nemohl tušit, že přijde rok 1948 a s ním radikální změna politických a společenských poměrů.

Firma „František Wágner dříve Karel Cejnek“ byla znárodněna a prodejna se stala součástí nejprve družstva Kniha lidu a po něm národního podniku Kniha. On sám v ní mohl zůstat ve funkci prodavače a odpovědného vedoucího a působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1967. Těžké chvíle stejně jako radosti všedního života prožíval mezi svými nejbližšími. Rodina mu byla vždy oporou a zázemím. V roce 1932 se oženil s Adélou Šudákovou, se kterou společně vychovávali pět dětí. Okamžiky prožité s ní a s dětmi patřily k nejčastějším námětům jeho fotografií, pečlivě uspořádaných do alb. Miloval členitou krajinu Tišnovska a lásce k ní učil i své děti. Oba synové mu často dělali asistenty při hledání a nacházení těch nejsprávnějších míst pro umístění stativu. Zasvěcoval je do tajů fotografie a k jeho radosti toto úsilí nevyšlo nazmar u mladšího z nich.

Na začátku 20. let 20. století vyšel v Praze sborník „Život“ a v něm i citát Karla Teigeho, že krása fotografie je z téhož rodu jakokrása aeroplánu, transatlantického korábu nebo elektrické žárovky. Je dílem stroje, tedy fotoaparátu, a současně prací lidských rukou, mozku a více či méně také srdce. Jakoby František Wágner tento citát znal a řídil se jím po celý život. Od 20. do 70. let 20. století vytvořil tisíce snímků na svitkové filmy a skleněné desky. Vždy s neuvěřitelným nadšením a absolutní pečlivostí. Byl doslova posedlý zachytit vše kolem sebe, lidi, město a jeho domy, události, přírodu, obce v okolí. Nejvíce ale miloval celkové záběry a panoramatické pohledy. S deskovým fotoaparátem podnikal výpravy na okolní kopce a výsledky svého úsilí doma okamžitě vyvolával. Nebyl-li spokojený, vyrážel v nejbližším možném termínu znovu, aby dosáhl ze svého pohledu absolutní dokonalosti. Vedl si pečlivé záznamy o každém snímku včetně technických parametrů. Je veliká škoda, že se do dnešních dnů nedochovaly. Aktivně se zapojil i do spolkové činnosti. Navázat na nejstarší generaci tišnovských fotografů měla stolová společnost fotoamatérů v roce 1927 a F. Wágner nechyběl v jejích řadách stejně jako ve všech dalších spolcích tohoto zaměření do 70. let minulého století. A to i přesto, že pro vyučeného knihaře a knihkupce byla práce s fotoaparátem a vše kolem ní vždy jen koníčkem.

František Wágner zemřel 20. července 1982. Po jeho smrti zůstala fotografická pozůstalost v rodině a v březnu roku 2001 její část předali synové František a Vojtěch a dcera Jarmila Hořejšová do Podhoráckého muzea v Předklášteří, pobočky Muzea Brněnska, se záměrem budoucího trvalého uložení a s přáním uspořádání výstavy. Konkrétně šlo o kolekci téměř 630 kusů skleněných negativů a několik dalších drobností. Výstava „Tišnovsko na fotografiích Františka Wágnera“ se konala od 20. 10. 2002 do 26. 1. 2003 a pro mimořádný zájem veřejnosti byla prodloužena do 2. 3. 2003. Pozitivy do ní z vybraných desek v počtu 225 kusů vyhotovil fotograf Miroslav Zavadil. Většina vystavených fotografií tehdy byla pro veřejnost objevem, některé byly naopak notoricky známé a šířily se anonymně v četných kopiích. K těm nejznámějším patřily například celkové záběry na Tišnov z Květnice a z Klucaniny, snímky z návštěvy prezidenta T. G. Masaryka v roce 1928 a z místa dopadu sestřeleného amerického bombardéru v dubnu 1945. Výstava v těchto případech majitelům kopií potvrdila Wágnerovo autorství. Bezprostředně po výstavě v dubnu roku 2003 byla vyhotovena darovací smlouva a celá kolekce uložena do Sbírky Podhoráckého muzea. Fotografie z výše uvedené výstavy jsou reprodukovány v této knize.

František Wágner zanechal trvalou stopu v dějinách tišnovské fotografie jako její zanícený průkopník a celoživotní propagátor i pro velmi vysokou dokumentární a výtvarnou hodnotu dochovaných fotografií.

Josef Zacpal

Tišnov a okolí objektivem Františka Wágnera

Time laps – do češtiny snad nejlépe přeložené jako „časosběr“ – je dnes pojem pro fotografický postup, který z jednotlivých snímků nasnímaných v dané časové ose utvoří krátké, zrychlené video. Můžeme být svědky, jak se skutečnost před našima očima dokáže proměnit v krátkém, jakoby zhuštěném čase.

Když jsem uviděl soubor fotografií Františka Wágnera poprvé, právě slovo „časosběrný“ mě napadlo. Cílevědomost a vytrvalost, s jakou pořizoval fotografie Tišnova ve stejném ročním období a ze stejného místa, nám dnes dávají velmi cenná svědectví o tom, jaký byl Tišnov v roce 1922 až 1972.

Jeho fotografie nám ale prozrazují ještě něco jiného. Z pozitivů promlouvá skutečná duše fotografa, člověka s velkou pokorou a pozoruhodným talentem vidět nejen krásu krajiny, ale také umělce s velkým citem pro městkou architekturu i život lidí z Tišnova a okolních vesnic. Tuto pokoru, um, pracovitost a píli musím po létech znovu a znovu obdivovat.

Na jeho fotografiích najdete místa, která navždy zmizela. Ve jménu nové výstavby byly často zbytečně demolovány staré historické budovy. Nová výstavba centra přinesla slabou náhradu za zbořené domy.

Tenhle opravdu velký a talentovaný fotograf míst, kterými dnes kráčíme a kde žijeme a jejichž podoba byla kdysi úplně jiná, si svou monografii určitě zaslouží, i když vyjde, bohužel, až po jeho smrti.

Z již vyhotoveného souboru 212 fotografií, které s velkou pečlivostí uspořádal, popsal a časově zařadil Josef Zacpal, jsem si dovolil fotografie pro snazší vyhledávání uspořádat do tematických celků.

Zvláštní poděkování bych pak chtěl vyslovit Kateřině Válkové, která digitálně nasnímané pozitivy s velkou pečlivostí retušovala. Výsledek jste mohli porovnat s jednotlivými fotografiemi na výstavě, která se uskutečnila na konci roku 2017 v Muzeu města Tišnova.

Miloš Sysel