Depoty - záhadné vzkazy doby bronzové

Depoty – záhadné vzkazy doby bronzové

Martin Golec

  Třetím dílem putování po tišnovské době bronzové (přesněji jejím závěru – tzv. popelnicových polí, tj. mladší a pozdní doba bronzové, 13. – 9. století př. n. l.) se dostáváme od míst pro živé lidi (sídliště, hradiště) a jejich zemřelé (pohřebiště) k tématu poněkud odlišnému. Kulturní dějiny člověka jsou pozoruhodné právě tím, že velmi často nejsou jednoznačné, poskytují nám (měřeno pohledem dnešního materialisticky založeného člověka) mnoho příkladů lidské nelogičnosti a plýtvání jak svojí energií, tak majetkem. Oblíbené příklady nacházíme mnohdy daleko od našich domovů, a to třeba v egyptských pyramidách, kyklopských zdivech na všech kontinentech, kam spadají i naše domácí monstrózně vystavěná hradiště z doby bronzové, ale máme na mysli také hromadné zabíjení lidí, nebo zahazování a ukládání cenných předmětů nejrůznějších podob a na nejroztodivnějších místech.

Obr. 1

Obr. 1: Plýtvání nádhernými předměty nacházíme v době popelnicových polí poměrně často. Je to charakteristický jev doby. Jde evidentně o krásné předměty s estetickou hodnotou. Bronzové meče nebo rozměrné šatní spony byly vhozeny do řeky Labe v České bráně. Evidentně neměly již být nikdy vyzvednuty.

  Cílem tohoto dílu je pozastavit se nad lidským myšlením doby bronzové. Pomohou nám v tom tzv. depoty. S tímto slovem se většina dnešní populace možná ani nesetká. Naproti tomu pro archeologa jde o zcela běžný pojem. Co je to tedy depot? Pomozme si dnes běžně využívaným společníkem – Wikipedií. V české verzi se nám na prvním místě zobrazí definice brněnské archeoložky – keltoložky J. Čižmářové: (zkráceně) „Depot, jinak též poklad, sklad, hromadný nález. Depot je soubor předmětů podobného charakteru (zbraní, šperků, nástrojů, mincí, keramiky apod.), záměrně do země uložených z různých důvodů – rituálních (jako oběť), ochranných (uschování v neklidných dobách) apod. U nejznámějších keltských „pokladů“ je jednoznačné rituální pozadí nálezu (časté uložení v kotli, symbolu hojnosti). Rituální uložení snad lze předpokládat i u depotů železných předmětů nalezených v areálech hradišť, stejně tak ovšem mohlo jít o ukrytí cenných předmětů v očekávání bojů, jež často končily násilným zánikem hradiště.“ Podobných definic můžeme nalézt více, ale pro naše účely výpravy do myšlení lidí našeho pravěku je zcela vyhovující.

 Obr. 2
Obr. 2: Depot z období popelnicových polí je obdobný v mnoha regionech Evropy. Liší se jen svým množstvím a obsahem. Někdy bývá uložený v nádobě (vlevo) a sestává se z různého počtu celých, ale i násilně rozlámaných nástrojů, zbraní, šperků (v popředí) a také často měděné suroviny (vpravo).

 

  Podobné chápání depotů je u zasvěcených velmi známé. Pokusme se však postoupit krok hlouběji, k lidem minulosti. Mohlo, či mělo by se říci ještě více. V tomto tématu se možná skrývá mnohem hlubší vzkaz, než by se mohlo zdát. Proč? Protože jde o typ chování, který se tak výrazně liší od chování dnešního člověka, že jej právě on už nechápe. Je opravdu ukládání depotů tak výjimečné a odlišné od člověka dnešního? Ano i ne.

  Otevřeně řekněme, že základní způsob myšlení lidí doby bronzové se odlišuje od člověka dneška ve své základní formě tím, že myslel spontánně a bez výjimky nábožensky. Co si pod tím představit. V našem putování po jeho světě nemůžeme zmínit jen archeologická naleziště, jak to archeologové běžně dělají – sídliště, hradiště, pohřebiště nebo depoty, musíme vstoupit také do dalších částí, které k němu neodlučitelně patřily. Byly to světy jiných bytostí. Byly to světy veskrze jiné, u nichž nebylo důležité ani tak jejich přesné umístění, ale fakt, kdo v nich přebývá. Dobrým příkladem je například v češtině výstižně pojmenovaný jeden z nich – jde o onen svět. Nejčastějšími obyvateli takového světa jsou bohové, démoni a jiné postavy, které v myslích lidí sehrávali zcela zásadní roli, k nim se připojují postupně také (někteří) mrtví lidé, kteří s nimi sdílejí nový prostor. Ruku na srdce, chápeme my dnes náš svět z poloviny právě takto? Asi již povětšinou ne. Ale křesťané mají v tomto jistou výhodu, není jim takové myšlení zase tak vzdálené. Tzv. ateisté/agnostici, či dominantně materialisticky ladění lidé budou mít na první dobrou již značný problém něco podobného vstřebat.

  Naproti tomu depot jako produkt hromadění, sbírání a následného plýtvání už by nám tak cizí být neměl, ale musíme se na jev podrobně zaměřit a v našem světě jej jako běžný teprve identifikovat.

Obr. 3
Obr. 3: Rozdíl mezi depotem a sbírkou je v některých ohledech nápadný. Ta druhá kategorie není určena ani zemi, ani vodě, ani ohni. Ale to asi největší rozdíl, protože v mnohém se tyto skupiny velmi podobají, až splývají. Na poutním místě ve Křtinách jednotlivé obce věnovaly votivní obrazy. Náboženský smysl je zde evidentní. Ve své podstatě jde jak o vótum, sbírku i depot. Lidské činy tu sehrávají hned několik rolí současně (foto: M. Golec).

  Sbírali jste jako děti známky, odznaky, mince, obaly od amerických žvýkaček a všechno co třeba v tuto chvíli socialistický stát nebyl ochoten dodat v požadované míře, jako tomu bylo u našich západních sousedů? Jakpak by ne, vzpomínáme si. Toto je jen drobný doklad běžného chování každého člověka. Hromadění je nám biologicky a kulturně dané. Sběr starého papíru v dětství a kolektování petlahví v dospělosti. Zcela přirozený jev. Byli jste minulý víkend na koncertě, v kině, divadle, přednáškové síni, na výletě s kamarády na hradě. Ani jste si neuvědomili, že vy sami a všechny vaše věci, co jste měli u sebe a na sobě byli depoty. Dočasnými. Za hodinu jste se rozešli a depot zmizel. Také knihy v knihovně a myšlenky v nich. Hromadit se dá nekonečně a kdekoliv. Dokonce nemalá část Čechů trpí nadměrným hromaděním čehokoliv, co by se dalo ještě použít. Máme plné garáže, chalupy, půdy, skříně atd., atd. Jakékoliv hromadění v hluboké minulosti tedy není a nemůže být tak nepřirozené a až tak záhadné.

Obr. 4
Obr. 4: Hromadění je člověku vlastní. Může mít nekonečně podob. Jde o jeden z nejtypičtějších lidských vlastností. Domorodci v Tibetu si vymezují významné body svého světa praporky lungta, které opětovně kupí do jednoho prostoru.

  Vraťme se ale do doby bronzové. Co všechno lidé této doby hromadili, nevíme, ale u několika kategorií to víme bezpečně. Vedle keramiky a předmětů ze zlata, jantaru, jiných druhů kamenů to byly hlavně předměty bronzové. Tento kov je složen ze dvou částí, mědi a cínu, což je vlastně taky doklad hromadění, obě substance se zpravidla nenachází na stejném místě a musí se tedy transportovat na místa svého sloučení. Morava nepatří k oblastem, odkud pocházejí důkazy o jejich těžbě. A tak stále předpokládáme, že se na ni dovážely, či přinášely. Jde tak o region výhradně spotřební. To je důležité. Pokud nějaká materie není dostupná v místě bydliště, tak říkajíc „za humny“, nabývá v lidském světě exkluzivity. Je nahraditelná jen za určitých podmínek, a to asi i s obtížemi. Není od věci myšlenka, že právě tento typ materie (v podobě suroviny nebo častěji předmětů) lidé pro svoji exkluzivitu věnovali bohům. Následné epochy doby železné toto podporují, později se tak ukládalo železo, sklo, mince z různých kovů ad. Vše mělo svoji hodnotu, nic ve světě člověka, včetně jeho samotného, nestálo mimo poměrnou hodnotu.

Obr. 5
Obr. 5: Směna předmětů probíhala a probíhá všude na světě. Ne jinak tomu bylo i u kultur doby bronzové u nás. Na obrázku je zachycena situace u poměrně dobře zdokumentovaných severoamerických indiánů. Měděná a cínová surovina nebo již bronzové předměty musely být směněny od lidí, přicházejících ze vzdálených regionů za protihodnotu z domácí produkce nebo jiné směněné předměty.  

   Rozbor jednotlivých depotů bronzových předmětů a také míst jejich uložení ukazuje na fakt, že vlastně ani tak nebylo důležité, co v depotech je, ale že ve své základní podstatě existují. Jen na některých místech v krajině je nápadné, což je interpretačně pozoruhodné, jejich unikátní uložení. Kromě běžných zemědělsky využívaných rovin, byly taky ukládány do bažin, pramenů, řek, ale také ke skalám, na kopce (vrcholy nebo sluncem osvětlované svahy) a do jeskyní. Známe je také od cest a brodů. Velké množství pochází z rozlehlých a namáhavě opevněných/ohrazených hradišť, ale zde je nutné říci, že mnohá z nich nebyla osídlena (Pro koho byla tedy budována? Jde spíše o domy bohů?). Nové výzkumy ukazují na celá depotová pole při vstupech do neosídlených regionů, povětšinou vrchovin a hor. Velmi často lidé reagovali na nějakou krajinnou dominantu, která se dochovala dodnes. Co si ale nějaké konkrétní skále nebo jeskyni lidé mysleli, se již nedozvíme. Vězme, že vše z jejich doby mělo své jméno a bylo spojeno s příběhy jich samotných, mísených s tradovanými legendami svých předků, vyplněné bytostmi z jiných světů, které je na těchto místech navštěvovaly.

  Mnohé depoty byly také zakopávány na polích v blízkosti domů nebo přímo ve vesnicích, tam se odehrával jejich každodenní život. Dále také na polích, kde se probíhal zázrak vzniku materie jejich budoucího života – tedy úrody. Mj. to je také hlavně ona protihodnota, která se za cizí kov musela nabídnout, aby se získala nová potrava pro bohy. Nebyly bronzové předměty zasévány jako semeno do brázdy? Apropo právě toto je smysl oběti, tedy i lidské. Zasít. V dochovaných mýtech lidé obětovávají způsobem, který jim jejich bůh vyjevil. Jednotlivé kusy bronzů dokonce nacházíme roztroušené ve velmi širokém perimetru úrodné krajiny často mimo sídliště. Nejsou to ona zasetá semínka budoucí úrody? Pomněme, že všechny kovy ovládají bez výjimky bohové, měď bohyně Afrodita, bohyně plodnosti a cín pak samotný Zeus.

  Přímo z Tišnova a okolních vsí se nám dochovaly dva depoty náležejících do tzv. lužických popelnicových polí. První byl nalezen již roku 1886 při stavbě železnice přímo pod městem. Obsahoval 12 bronzových náramků (obr. 6). Další pochází z roku 1930 ze sousední obce Železné směrem na Drásov. Obsahoval 26 kusů, mezi nimiž dominovaly opět náramky různých typů, objevila se jedna sekera a šest srpů (obr. 7). Železenský soubor náleží do období 1100 – 1000 př. n. l. zatímco tišnovský je mladší a spadá do let 1000 – 900 př. n. l. (více: Salaš, M. 2005: Bronzové Depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě ve Slezsku I.- II. Brno). Mnohé další bychom našli třeba na Kuřimsku.

Obr. 6
Obr. 6: Depot 12 bronzových náramků nalezený při stavbě železnice v Tišnově (zdroj: M. Salaš).
Obr. 7a obr. 7b obr. 7c

 Obr. 7: Depot 26 kusů bronzových náramků, kroužků, srpů a sekery z polesí u Železného (zdroj: M. Salaš)

Příklady náboženského hromadění předmětů aneb pátrání po smyslu depotů:

Příklad 1: přírodní svatyně na Krétě

  Významným místy pro studium doby bronzové je pro své unikátní písemné prameny starověké Řecko. Jedna z nejzajímavějších kultur evropské doby bronzové je minojská kultura na ostrovní Krétě. V době jejího rozkvětu bylo zvykem ukládat obětní předměty (nejčastěji sekery a meče) do jeskyní. Těmto darům bohům a říkáme vóta. Nelze vždy stanovit, zdali byly přinášeny jako jednotlivosti, nebo ve skupinách. Každopádně archeologové je našli pohromadě na jednom místě. Krásným příkladem je jeskynní lokalita Arkalochori ve střední části ostrova. Sem lidé mezi koncem třetího milénia a rokem 1450 př. n. l. nosili stále stejné předměty, a to zejména dvojbřité sekery (jde o tzv. labrys), kterých zde nashromáždili několik set, z nichž 25 bylo zlatých a sedm stříbrných, dále pak velké množství bronzových mečů a dýk. Právě sekery jsou jedním z nejčastějších předmětů i v našich středoevropských popelnicových depotech (obr. 2). Mnohé z uložených kusů v Arkalochori byly symbolické (nebyly zhotoveny k práci a boji, ale jen jako obětní vótum), včetně těch z drahých kovů (obr. 8). Nedaleko této lokality se nachází u vesnice Psychro další posvátná jeskyně, kde se podle mytologické tradice zrodil a vyrůstal samotný Zeus. I zde byly nalezeny opět darované sekery. Tento typ podzemních svatyní s dlouhodobým hromaděním předmětů je ovšem ve střední Evropě neznámý, nicméně nové výzkumy ukazují, že na Moravě máme již několik „depotových polí“, kam do malého prostoru (Šlo posvátného háje?) lidé přicházeli celá staletí bronzové předměty v  sériích.

Obr. 8
Obr. 8: Krétská jeskynní svatyně Arkalochori doložila ukládání dvoubřitých seker, z nichž mnohé poukazují na fakt, že nebyly stvořeny pro práci a boj, staly se obětními předměty – potravou bohů.

Příklad 2: stúpy v Indii

  Dalším zajímavým dokladem lidského náboženského konání spojeného evidentně s hromaděním předmětů jsou tzv. stúpy. Nacházejí se zejména v tradičně buddhistických zemích, v Indii, Nepálu, Tibetu a dalších asijských zemích. Jde o velmi rozšířenou buddhistickou stavbu rozmanité velikosti, která symbolizuje klid a mír. Stúpy jsou ale také mnohoznačnými symboly. Symbolizují jednotlivé prvky vesmíru a základní živly, svým tvarem připomínají tělo Buddhy sedícího v meditaci. Stúpy slouží jako veřejná místa, kam přicházejí návštěvníci, aby naplňovali přání pro dobro ostatních a také meditovali. Důležitou součástí stavby stúpy je její naplnění symboly těla, řeči a mysli všech buddhů, tzn. soškami, texty a relikviemi světců a cennosti. Soubory předmětů uvnitř můžeme chápat jako depoty, dokonce známe příklady, kdy byly znovu pro další významný úkon rozebrány. Nám jsou prospěšné z toho důvodu, že jsou součástí dnešního živoucího lidského světa a můžeme je tak dobře pochopit. Předměty v nich jsou evidentně spojeny s náboženskými postavami (jsou již jejich majetkem) a tvoří pojítko mezi nimi a lidmi, kteří je uložili. Ukazují nám možnou, či nutnou cestu, jak předměty našich domácích depotů chápat.

Obr. 9
Obr. 9: Severoindická planina s budhistickými stúpami. Všechny z nich ukrývají kolekce náboženských předmětů. Ve své podstatě mohou být chápány jako depoty a tvoří pojítko mezi lidmi a postavami jiného světa.

Příklad 3: Svatá hora u Křižanova

  Pokusme se ale najít příklad méně exotický, vraťme se do naší současné kultury. Vydejme se společně na Svatou horu u Křižanova. Může nám být ona nějak v našem putování dobou bronzovou užitečná? Toto místo je spojeno s živou náboženskou tradicí, ve které se etablovala pozoruhodná forma lidského hromadění. Běžné svaté místo u nás ve střední Evropě bylo zejména v baroku doplněno nějakou stavbou kostela nebo alespoň kaple. Jako příklad lze uvést třeba Bozinku u Doubravníka. Právě stavba proměňuje následné lidské jednání. Náboženské akce byly přeneseny do ní a samotné více méně přírodní místo ustoupilo do pozadí. Pozoruhodné je, že Svatá hora u Křižanova zůstala výjimečně přírodní, nalezneme na ní kameny, stromy a lidské zásahy jsou zde netradičně minimální. A právě toto přírodní nastavení vede návštěvníky ke spontánnímu projevu. Lidé zde napodobují své předchůdce a spontánně zhotovují jednoduché kříže (votivní předměty), které kupí na vrcholu kopce vedle jiných svatých relikvií a dalších darů. Vše dokreslují populární kamenné siluety „mužíků“, které odkazují na lidskou hravost nutnost tvoření. Jde o prastarou a od člověka neoddělitelnou formu hromadění založenou na nápodobě již existujícího schématu. Nejsou depoty doby bronzové tomuto jednání podobné ve své kolektivnosti, tvořivosti a nápodobě dobově obvyklého schématu, které evidentně kontaktují znovu a znovu bytosti z jiného světa?

Obr. 10

Obr. 10: Svatá hora u Křižanova je výjimečným prostorem – poutním místem bez sakrální stavby. Snad právě přírodní nastavení pomohlo spontánnímu náboženskému projevu – hromadění vlastnoručně vyrobených křížů – darů Bohu (foto: V. Bělehradová).  

  Hromadění předmětů je lidem přirozené. Pokud poodstoupíme z naší doby do minulosti, do doby předindustriální, byl základním přirozeným rámcem lidského světa náboženský způsob uvažování. Byl přirozeně spjat s Bohem a před tím s bohy a dalšími bytostmi jiných světů. Ty tvořily s pozemským světem neoddělitelný celek. Do něj lidé nemohli přirozeně vstupovat, a tak si pomáhali nějakým konkrétním v jejich době dohodnutým způsobem, jak s ním navázat spojení. Svoji nezastupitelnou roli v tomto hrály předměty. Vše nasvědčuje tomu, že v době bronzové to byly bronzové předměty, které plnily roli darů odesílaných bohům. Dar je však formou obchodu a lidé tak očekávali něco na oplátku. Boží náklonnost. Šlo o formu magie, tedy nalezení způsobu, jak změnit budoucnost. Tato odvěká touha je člověku daná. Z budoucnosti k nám přichází buď úroda nebo neúroda, život nebo smrt. Pozměnění budoucnosti mají v kompetenci vždy bohové a člověk musí jen plnit jejich vůli. Bronzové depoty, ostatně předpokládáme i jiné předměty, které se nám povětšinou nezachovaly, tak hrály roli v komunikaci mezi lidmi a nimi. A jak to vnímáte vy?